Květen 2004

Nářek

Petr Chudožilov

Na tuhle příhodu z mládí se mi v hlavě i v duši postupně ukládalo zapomenutí jako vrstvy bahna na dně rybníka. Pětatřicet let. Příběh – připouštím, že cizímu, nezúčastněnému člověku může připadat nadmíru rozvláčný – mi dlouho zůstával naprosto nesrozumitelný, ale jeho záhadný, matný třpyt, jenž občas probleskl v hlubinách paměti, vždy znovu a znovu vábil ducha k návratům. Zkoumal jsem jej jako tu ztracený, tu opět zase nalezený poklad.

Břemeno neuchopitelného tajemství se kdysi dávno ohlásilo složitým, nepřátelsky nesrozumitelným a děsivým zvukem.

Bylo mi dvacet. Právě jsem dostal klíč od svého vůbec prvního samostatného bytu v životě. Pokoj bez vody a příslušenství měl být vlastně neobyčejně světlý, poněvadž jej vybavili, zdánlivě jen tak z rozmaru, šesti neobvykle vysokými, úzkými okny v řadě za sebou. Panovalo v něm však neustálé přítmí, neboť všechna okna pošetile vedla do tmavé a páchnoucí šachty světlíku. Místnost měřila na délku devět metrů, na šířku necelé dva. Nebylo těžké uhádnout, že se jedná o zazděnou chodbu. Metafyzické otázky poletovaly vzduchem s potměšilou nezávazností jako zrna prachu. Kam asi chodba původně vedla? Kdopak jí chodívával? Proč ji vlastně zazdili?

Za pokoj jsem platil pouhých patnáct korun čtvrtletně, ale prodražil se používáním záchodů po okolních hospodách. Abych získal morální právo použít příšerně zaneřáděnou toaletu, musel jsem si poručit aspoň jedno pivo, někdy dokonce i něco skromného k jídlu. Protože mě při mém mikroskopicky nepatrném platu ruinovala i velice malá hospodská útrata, pokoušel jsem se vklouznout na záchod nepozorovaně a zase jen tak bez konzumace zmizet. Číšníci rychle pochopili moji hru. Pásli po mně jako žraloci. „Pán si nedá gulášek?“ dotírala obsluha s neskrývaným posměchem. „Děkuji, už jsem vlastně večeřel,“ koktal jsem v rozpacích. „No tak aspoň polívčičku,“ naléhal starý, strašlivě umaštěný pingl s krvavě podlitýma očima. Kdykoliv mě uviděl, hnusně se usmál. Tykal mi. Pronásledoval mě jako škodlivý hmyz. Dodnes se s ním občas setkávám v obzvlášť mučivých snech, poručím si sebevědomě oběd a pivo, ale ten mizera chce, abych napřed ukázal peníze.

Byt jsem zařídil stroze. Kovové spartakiádní skládací lůžko, otřískaný kufr, plechový lavor. Kapsa víc nedovolila. Pro vodu jsem chodil se džbánem jako do studánky dolů ke stoletému, zatrpklému staříkovi, který věčně odpočíval v peřinách nasáklých vlhkostí sklepního bytu. „Lidskej život není zajímavej,“ zhnuseně tvrdil starý muž. Byl vysílen svou životní poutí. Mluvil nerad, jeho sporé věty obsahovaly většinou opravdu jen ta nejdůležitější a nevyhnutelná svědectví.

Když jsem jednou vzal do ruky malířskou štětku, abych vybělil špinavé zdi, objevil jsem pod letitými vrstvami zašlého vápna tři kanárkově žluté srny s pronikavě zářícíma modrýma očima. Stařík se na ně přišel podívat. „Viděl jsem je naposledy před šedesáti lety,“ poznamenal lakonicky a zase zmizel bez dalšího vysvětlování ve své mokré díře. Srny jsem nezahladil. Spolu se zčásti obnaženým stavebním rákosem, na němž byla nahozena omítka, vytvářely prapodivně fantasmagorickou strukturu. Za strašlivě studených zimních večerů byly většinou mojí jedinou společností. Když jsem se probudil z tíživých mrákot polosna, zdálo se mi, že jsem zabloudil do pohádkové, rákosím zarostlé krajiny. Můj promrzlý pokoj neměl kamna, poněvadž nebyl vybaven komínem, a proto jsem doma obvykle žil v posteli. Někdy mi připadalo, že už i já jen tak odevzdaně spočívám v ledově provlhlém hrobě, a zatrpkle jsem si počínal uvědomovat, že lidský život za určitých okolností skutečně není příliš zajímavý.

Jednou nebo dvakrát týdně jsem přespával u ženy, která si ráda nechávala říkat Marion. Znělo mi to strašně vznešeně, romanticky a cizokrajně. Čtyřicetiletá zpustlá alkoholička ve mně ustavičně probouzela nádherně nečisté myšlenky. Měla dokonale střiženou figuru. Obrovská, pevná prsa, božsky modelovaná prdel, štíhlý, téměř přeštípnutý pás, mléčně bílý krk posetý jemnými pihami. Přitažlivě ordinérní tvář spálenou alkoholem tajemně zahalovaly dlouhé, okrově zrzavé vlasy. Něžně udivenýma očima nad pikantně ohrnutým nosíkem hleděla neurčitě kamsi mimo obzor, jako kdyby čekala na návrat ztracené lodi. Nejvíce mě však fascinovala její chůze. Vznešený, svrchovaný, ba královský krok v ušlápnuté společnosti, kde se lidi spíš jen tak přikrčeně plazili podle zdi, mě nutil k následování.

Sbalila mě v promrzlé noční tramvaji. „Ty chceš se mnou prcat, viď,“ přátelsky zasípěla opilecky nakřáplým hlasem, když zaznamenala, že ji toužebně pozoruji. Třásl jsem se zimou, vyhladověle chlípnou žárlivostí, a hlavně potřebou lidské společnosti. Myslím, že mě brala do své postele ráda. Zpočátku mě drsně zpracovávala jako legionář v nevěstinci, ale když si povšimla mé začátečnické nezkušenosti, počínala si nesmírně ohleduplně. Zdálo se, že ke mně dokonce chová i jakousi zpustošenou, lehce mateřsky zabarvenou formu citu.

Byla nekomplikovaná. Co chtěla, to si vzala, v jejím jednoduchém kodexu cti však na druhé straně byly věci, které by za žádnou cenu nikdy neudělala. „S bolševikem z jedný misky nežeru,“ utrousila lhostejně na vysvětlenou, když se jednou nějakou náhodou ukázalo, že čtyři roky života trčela v kriminále. Za lásku a teplo domova žádala kuriózní odměnu: uhlí, v nejhorším případě aspoň kus dřeva na zátop. Když jsem zaklepal na její dveře, nejdříve se mi nedůvěřivě podívala do tašky, jestli nesu něco do kamen. „V tomhle bordelu se platí briketama, chlapečku,“ řekla a zlehka, ale rozhodně mě vystrčila zpátky na studenou chodbu, jestliže jsem někdy zlou náhodou zkusil nedbat pravidel hry.

Nad domem, v němž jsem skomíral, se neustále vznášelo černé mračno zkázy. Byla to ponurá, rozpadávající se secesní vila na okraji Plzně. Zdi se pomalu, ale neúprosně sypaly, komíny na střeše se unaveně hroutily, za vytrvalých podzimních plískanic majestátně vstupovaly mohutné potoky deště děrami v krytině a objevitelsky si razily nová koryta útrobami domu. Rovněž kosmicky rozlehlá, ale beznadějně zanedbaná zahrada vydávala neradostné svědectví. Bolševický stát se s neuvěřitelnou lehkostí zmocňoval cizího majetku, ale nebyl pečlivým majitelem. Kdysi nádherné, šumící stromy pokorně umíraly v mlze a smogu. Načepýření ptáci seděli nehnutě v promáčených korunách a jako ztracené duše vzpomínali na staré, minuvší časy.

Kdysi v zatuchlých hlubinách ticha se občas ozýval trýznivý, melancholický nářek. Začínal jako neartikulovaný zvířecí řev, ale táhlá, žalostná beznaděj, která se v něm ukrývala, prozrazovala neomylně, že vyvěrá z nitra neznámé, poraněné lidské bytosti. Zoufalý pláč – zpočátku jsem ho omylem považoval za pouhý přelud, plod mého vlastního ducha tápajícího v těžkém dřímání – vždy trval několik nekonečně dlouhých minut. Končil podivně zdušenými, bublavě nesrozumitelnými zvuky, jako by se čísi ruka násilně položila na cizí ústa.

Nářek ve mně vzbuzoval hrůzu, pronikal příslovečně až do dřeně kosti, zbavoval mě soudnosti. Vždy bez výjimky po něm následoval podivný neklid v domě. Bouchaly dveře, tlumeně se hádaly čísi rozčilené hlasy, kdosi běžel hlučně dolů po schodech, s třesknutím se zavřelo okno, někdy dokonce přijelo auto a krátce poté se zase vracelo do města, jako by někoho odváželi pryč.

Kdo to byl? Několik následujících dnů, někdy i týdnů se nedělo vůbec nic. Zdi domu potily mrtvolný klid, zasmušilé ticho se plazilo chodbami, špína a zmar neslyšně, ale vytrvale prorůstaly starým zdivem. Je to pryč, říkal jsem si s úlevou. V nejméně očekávaném okamžiku se však nářek přihlásil znovu, s ještě bestiálnější naléhavostí. Nejpodivnější bylo, že jsem nikdy ani v náznaku nedokázal určit místo anebo alespoň směr, odkud nářek přichází. Vypadalo to, že se jednoduše vynořuje odevšad, že se zhmotňuje ve vzduchu, že prýští z pouhé podstaty života tak nenápadně jako smutek. Zavést řeč na toto téma se staříkem ze suterénu jsem se odvážil jenom jednou. Vytryskly mu slzy. Vyděšeně zamžikal vybledlýma stařeckýma očima. Varovně přiložil ukazovák ke rtům, v jeho gestu, jímž mě mlčky požádal, abych nechtěl nic vědět, převažovala jakási úpěnlivá prosba. Nakonec mě vzal za ruku a vyvedl mě po schodech nahoru k mému pokoji. Počkal až si odemknu, když za mnou zapadly dveře, odešel bez jediného slova rozloučení. Připadalo mi, že se mě od té doby z nějakého tajemného důvodu strašně bál.

Mnohem tíživějším nežli nářek samotný se mi však časem stalo vyčkávání, kdy se ochromující zvuk ozve. Ležel jsem ztuhlý strachem a opuštěností na studené, neosobní konstrukci spartakiádního lůžka, jako kdyby to byly máry. Třeštil jsem oči do šesti poněkud světlejších obdélníků oken, které se z černé tmy vylupovaly jako přízraky. Zvenčí vstupovaly ke mně skřípavé zvuky plechových lamp veřejného osvětlení, pohupujících se pomalu v poryvech větru jako oběšenci. Občas projela hlučně, ale nezúčastněně noční tramvaj, přehnalo se stádo dělnických autobusů. Ve zdech domu se slyšitelně drolila věčnost. Pomalu jsem přestával rozlišovat mezi snem, skutečností a představou. Pochopil jsem, že si musím najít jiný byt, jinak se zblázním.

Nesnesitelnou se mi ostatně stala i samotná černá Plzeň. Když jsem se vlekl vymrzle špinavými továrními ulicemi, jimiž vítr před sebou bez cíle hnal přesýpavé duny sazí, zmocňoval se mě chorobný pocit, že se topím v páchnoucích žaludečních šťávách břicha mrtvé velryby. Bál jsem se nepřátelsky mlčících, zpitomělých davů. Desetitisíce k nerozeznání stejných dělníků neurčitého věku a jejich bezpohlavních žen, ztrhaných porody, nesčetnými potraty a nikdy neustávající dřinou, se valily po hrbolatém dláždění do fabrik, jako by byly pouhým elektrárenským popílkem, který zbyl z kdysi živých, dýchajících lidí. Jejich umrlecky topornému pohybu udávalo takt vytí továrních sirén, neúprosně rozřezávajících vznešenou věčnost do třísměnného provozu. Prchal jsem před nimi za město, ale nekonečně dlouhé, zbytečné procházky ukázaly, že kdysi kvetoucí vesnice s rybníky a pasoucími se kravami z nezbytí přijaly tvář pouhých nocleháren, neosobních jako krematorium.

Rychle jsem uzavřel svoje nekomplikované záležitosti. Naposledy jsem zaplatil patnáct korun nájemného a zahanbeně odvrátil tvář před vrtavě výsměšným pohledem promaštěného pingla. Teď už jenom zbývalo vrátit klíč od pokoje. Stařík však tentokrát zcela výjimečně nebyl doma, anebo snad usnul příliš hluboce v peřinách své hrobky. Zazvonil jsem u dvoukřídlých prosklených dveří v prvním poschodí. Secesní motýli, tančící víly a pastýři dující do píšťal, již před věky vyleptaní do matového skla, byli brutálně překryti nesmyslně masivní kovovou mříží, umístěnou na dveřích v moderním čase. Přebývali uvězněni ve stísněné, pohybu zamezující kleci, snad aby nikomu neublížili. Dlouho se nedělo vůbec nic. Z ulice se do tmavé chodby domu špinavým oknem nesměle dobýval krásný, podzimně břeskný den, vymykající se dosavadnímu nekonečně umořujícímu toku času. Snad na rozloučenou. Na zplesnivělých zdech se něžně chvěly jásavě zářivé pastelové reflexy sluneční záře. Slyšel jsem ztlumený šum města. Tovární smrad, vůně tlejícího listí a kouř z hořící suché trávy se sepnuly v okamžiku, o němž jsem věděl, že se už nikdy v životě nebude opakovat.

Kdosi kvapně přešel po chodníku. Jeho kroky podivuhodně ostře čpěly listopadovým sluncem a také se v nich ozývaly přísliby prvních ranních mrazíků. Všude kolem mě se hmatatelně vznášela nesnesitelně vzrušující aura, jako by se svět nacházel před zničujícím epileptickým záchvatem. Tu jsem náhle poznal, že někdo stojí na druhé straně dveří. Nic jsem neslyšel, žádné zaskřípání podlahy anebo utajovaný dech, prostě jsem pojednou věděl, že už nejsem sám. Že už nikdy v životě nebudu sám. Dveře se nekonečně pomalu otevřely. Záplava světla se na mě prudce vyvalila jako voda po protržení hráze. Napůl oslepenýma očima jsem spatřil dívčí tvář.

Jednotlivé rysy zjevení mi unikaly už tenkrát před mnoha lety. Nikdy se mi nepodařilo složit z nich úplnou podobu. Dnes nedokážu přivolat zpátky už vůbec nic. Paměť moudře brání svoji nejvzácnější kořist před nevyhnutelně následujícím rozpakem. Z hlubin dávno ztracených časů se občas vynoří křehká, štíhlá ruka, kterou se zlehka přidržovala dveří. Tázající se oči. Náznak mile šibalského úsměvu. Protože jsem nevěděl, co mám udělat, usmál jsem se taky. Stáli jsme proti sobě ve dveřích, nekonečně dlouho jsme se na sebe zblízka smáli. Byla to nejskutečnější chvíle mého života, všechno, co kdy později přišlo po tomto rozhodujícím okamžiku, bylo už jenom opakování nebo pokus o nápodobu.

Vztáhl jsem k ní ruku. Mlčky jsem jí podával klíč, ale současně jsem se tímto pohybem vzdal své vlastní bytosti v její prospěch. Definitivně. Zděšeně couvla. Vykřikla. Drsný, neartikulovaný nářek pomatené duše pomalu přecházel ve zdušeně bublavé skřehotání. Vložila své vlastní prsty do úst, jako by to byla věc patřící někomu jinému. Mezi rty zvolna vstoupila kapka tmavé krve.

Chodil jsem bez cíle po městě v šíleném, tryskajícím, zářivém podzimu. Moje mysl byla prosta myšlenek, srdce neschopno bolesti, radosti anebo jakéhokoli jiného citu.

Mechanicky jsem počítal kolemjdoucí lidi. Dlouho jsem tupě pozoroval, jak se kouří z továrního komína. Zcela bezdůvodně jsem koupil jakýsi časopis a zase jej nechal nepřečtený ležet na lavičce v parku. Chtěl jsem se za každou cenu zachránit, jenomže jsem nevěděl jak.

Náhodně jsem vešel na dvůr nějaké školy. Zaznamenal jsem barevné, pohybující se skvrny, skupina mladých lidí provozovala míčovou hru, jejich veselé hlasy působily nepopsatelně tíživě. Ani na tento výjev jsem už nikdy z nějakých neznámých důvodů nedokázal zapomenout.

Do Plzně jsem se znovu dostal až po pětatřiceti letech. Bez zájmu jsem prošel anonymními ulicemi. Zbavily se potupných názvů, pocházejících z bolševické hagiografie, nesly teď však, snad za trest, jména amerických osvoboditelů. Umlkly tovární sirény, ale na celkové atmosféře prázdnoty po duchovním požáru se příliš mnoho nezměnilo. Město ztratilo substanci. Secesní vila lhostejně tyčila opravené zdi, působila podivně jako pouhá napodobenina, vystřižená z papíru. „V tomhle baráku jsem jednou tři dny šoustal krásnou blondýnku,“ svěřil se mi chvástavě můj průvodce, provinční švitořivý herec.

Vyšel jsem za město. Mrzlo. Nad zasněženými korunami stromů majestátně kroužili havrani. V jediném okamžiku, jakoby poslušni cizího povelu, utvořili šik a mlčky táhli na město. Jako by museli, a nemohli si pomoci. Naléhavě mi připomenuli bezútěšnou cizotu zotročeného lidského davu, hrnoucího se jako dobytek do strašlivých továrních hal. A náhle jsem znovu, jakoby z obrovské dálky, uslyšel tichoučký nářek vystupující ze zplesnivělých zdí. Dívka plakala nad bezútěšným životem ve věčném přítmí, zimě, neútulnosti, syrové mlze a smogu. Naříkala nad starým člověkem hnijícím zaživa. Oplakávala ptáky opuštěné v podzimním dešti. Křičela hrůzou ze života zmařeného v beznaději, jíž se člověk neodváží dát ani jméno. Byla zděšena surovostí lidí, navzájem si rvoucích duši od kostí.

Její bytost mi už vůbec nepřipadala pomatená. Naopak. Pochopil jsem, že ona vůbec jediná z nás všech si uvědomovala, co se s námi skutečně děje. Věděla úplně všechno. Znala tajemství zazděné chodby a mých osamělých večerů, skryt jí nezůstal ani osud tří podivuhodně žlutých srn s tyrkysovýma očima, tišících svůj věčný a nikdy neukojitelný hlad v rákosovém lese pod nespočetnými vrstvami vápna, vystupujících jako hladové kameny z mrtvě stojících vod času.

Večer po autorské přednášce v kulturním klubu jsem si v přilehlém baru objednal skleničku. Váhavě ke mně přistoupila vychrtlá, zpustlá stařena. Dotkla se mě smrtelně ledovou rukou, porytou stařecky vystouplými žilami. „Ty lišáku,“ zasípěla opilecky ochraptělým hlasem, když zaznamenala mé zděšení. „Tak ty už se nepamatuješ na svoji Marušku?“ „Maruška?“ opáčil jsem nechápavě. „Ovšem,“ řekla a něžně mě pohladila tou strašlivou rukou po tváři. „Tenkrát jsi mi, chlapečku, říkal Marion.“

(Prostor)