Květen 2004

O výuce národních stereotypů

Milan Churaň

Když dvaadvacetiletý vysokoškolský student filologie napíše studii o učebnicích dějepisu pro základní a střední školy, lze to považovat za opovážlivost. Vždyť učebnice píší profesionální historici a schvaluje je ministerstvo školství. Avšak přistoupíme-li k četbě studie bez předsudků a pomineme-li všechny nedůležité okolnosti, jako je věk a studijní zaměření autora, jakož i slovutná či méně slovutná jména autorů učebnic, můžeme se věnovat podstatě textu. David Čaněk ve své práci Národ, národnost, menšiny a rasismus analyzuje pět učebnic o českých dějinách v 19. století schválených již po listopadu 1989 (čtyři v roce 1991 a jedna roku 1993). Zkoumá sledované učebnice jako dějepisné texty a jeho cílem je zjistit, co říkají žákům o menšinách (Němcích, Romech, Židech) a o českém národním hnutí. Uvážíme-li, v jakém stavu se nachází české historické vědomí, je záměr analýzy chvályhodný, neboť v utváření historického vědomí společnosti hraje škola jistě jednu z hlavních rolí. Autor analýzy učebnic nemilosrdně dokazuje, že tato role v daném případě spočívá v přenášení mylných národních stereotypů na další generaci občanů republiky a že je v tomto ohledu úplně lhostejné, kdo učebnice psal. Z tohoto důvodu ani autora této úvahy nebudou jména tvůrců učebnic zajímat.

Zkoumané texty neustále operují s pojmy národ, národní obrození, či dokonce probuzený národ, a David Čaněk zdůrazňuje, že autoři učebnic vůbec nikde nevysvětlují, co vlastně národ je. Dokládá to pak citacemi z učebnic a dospívá k těmto oprávněným závěrům: „… ani v jedné ze sledovaných učebnic nebyl národ představen jako sociálně-historický jev, který lze věcně popsat. Zároveň se nemluví o tom, že by moderní národy, v našem případě moderní národ český, v historicky nedávné době vznikly. Mlčením nebo vyloženě zavádějícími termíny či výroky (národní obrození, probuzený národ…) se otevírá prostor pro spekulace a především mytizaci. Sledované texty se tak vydávají nejen do společnosti nevědeckých, ale také nacionalistických tvrzení“ (str. 17). V myslích žáků se tak vytváří dojem, „že národ je něco, co existuje již od nepaměti a bude existovat až do konce světa. Nebo ještě jinými slovy, národ je něco tak přirozeného, že by to nikoho ani nenapadlo vysvětlovat“ (str. 15).

Učebnice toto chápání z 19. století neproblematizují. Naopak stejně jako dříve i dnes zakotvují do vědomí dalších generací například pojem „národní obrození“. Také tím se autor zabývá a na řadě příkladů ukazuje, k jakým sporným závěrům může termín vést, a to i ve zdánlivých maličkostech. U ilustrace položení základního kamene k Národnímu divadlu je text: „Probuzený národ slavil první vítězství.“ Analýza právem poukazuje na to, že takové formulace musí nutně vyvolávat otázku, nad kým, či dokonce nad kterým jiným národem slaví národ své první vítězství (a k tomu lze dodat, že také otázku, kdo nebo který jiný národ Čechy uspal). Z analýzy je zřejmé, že i polistopadové učebnice dějepisu uchovávají v obecném vědomí konfliktní chápání národa a autor také výslovně zdůrazňuje, že učebnice „mají tendenci vykládat 19. století jako souboj mezi Čechy a Němci“ (s. 16). Přináší pak mnoho dokladů, že Čechům učebnice připisují většinou vlastnosti a činy kladné, zatímco Němci jsou líčeni převážně jako nositelé zla.

Toto pojetí musí vést ke směšným rozporům v učebnicích samých. David Čaněk to odhaluje v souvislosti s částmi pojednávajícími o úloze T. G. Masaryka v boji o Rukopisy a v „hilsneriádě“. Poukazuje na to, že v textech se vysoce zdůrazňují vědecké a mravní hodnoty Masarykovy, ale o podstatě jevů, v nichž se tak významně angažoval, se do vědomí žáků nedostane prakticky nic. Jenom tvrzení, že se proti jeho aktivitám postavila takřka celá společnost a že Masaryk a jeho druhové vedli boj nejen o vědeckou pravdu, nýbrž také o charakter národní společnosti. V tomto místě musí analýza dospět k logické dedukci: kdyby s českou společností, v ostatních souvislostech tak kladně posuzovanou, bylo vše v pořádku, nebránila by se jistě v dlouholeté polemice vědecké pravdě a nebylo by třeba bojovat o její charakter, v případě „hilsneriády“ proti jejímu antisemitismu.

Autor potom píše: „Nedokážeme posoudit, zda je takovou dedukci ochoten či schopen provést čtenář, jemuž je tento text určen“ (str. 40). Má-li na mysli žáka, pak jistě není, když toho nejsou schopni sami tvůrci učebnic a patrně ani učitelé, kteří podle nich vyučují. Vždyť učebnice nejsou jen vnitřně rozporné, obsahují i hlouposti. Jana Nerudu jedna z nich posuzuje jako „jednoho z největších básníků 19. století“ (a zamlčuje jeho antisemitismus) a o jeho literární generaci tvrdí, že „se přihlásila nejen k demokratické kulturní orientaci, ale i k dílu zakladatele moderní české poezie Karla Hynka Máchy“.

Nelze reprodukovat celou podnětnou analýzu plácání o demokratické kulturní orientaci, a proto jen poukážu na oprávněný Čaňkův závěr, že z použití stupňovacích spojek „nejen – ale“ v uvedeném místě „musíme pochybovat o základních intelektuálních schopnostech jeho autora“ (str. 35). Dějepisné učebnice jsou ovšem texty, které by měli psát autoři s nejvyššími intelektuálními schopnostmi a přinejmenším znalí duchovního vývoje v demokratické Evropě po druhé světové válce. Toho jsme se bohužel neúčastnili, a proto je nanejvýš potřebné vychovávat v jeho duchu alespoň nejmladší generace České republiky. To bude sotva možné s učebnicemi, v nichž „se hlavním záměrem textu stane kladné hodnocení určitého jevu a nikoliv jeho faktografický popis“ (s. 35). To je pak skutečně možno označit za diletantismus nebo propagandu. Spíše jde o to druhé. Jak autor analýzy sám říká, „snad vůbec nejsilnějším záměrem sledovaných textů je pozitivní hodnocení … českého národního hnutí“, což musí být v rozporu se záměrem „zprostředkování pravdivých informací o době, ve které žili předci dnešních občanů České republiky“ (str. 36).

K těm patřili také Židé, o kterých padne jen několik zmínek, Romové, o nichž se učebnice vůbec nezmiňují, a především Němci. Ti jsou v učebnicích vnímáni „jako marginální jev“ (str. 47) a je důsledně zamlčován fakt, že „česká národní společnost mohla provést tak obrovský vývojový skok během tak krátké doby díky intenzivnímu styku se západní Evropou, který byl z velké části zprostředkován českými Němci“ (str. 49). O těch se mluví nejčastěji v případech, „když se jejich zájmy dostávají do přímého konfliktu s českými národními zájmy“ (str. 49). Autor analýzou mnoha úryvků plasticky dokládá, jak už od dětství vzniká jeden z našich nejsilnějších národních stereotypů o protikladných zájmech Čechů a Němců, tak „dobře srozumitelný i pro dnešní českou veřejnost“ (str. 49). Když se zabývá jevy, o nichž se v učebnicích mluví, zná tento student filologie jejich význam a souvislosti nepoměrné lépe než profesionální tvůrci učebnic. To je možné jen s nacionálně nezatíženým myšlením.

To, co se v učebnicích vůbec neobjeví, je pojem „český Němec“. Tvůrci učebnic s tím mají značné potíže, ale autorovi analýzy je zcela zřejmé (věnuje tomu samostatnou podkapitolu), že v češtině chybí výrazy rozlišující „český“ ve smyslu geograficko-historickém (v němčině „böhmisch“) a ve smyslu etnickém (v němčině „tschechisch“). O tomto jazykovém nedostatku češtiny se žák z dějepisných učebnic vůbec nedozví, a možná i to je základem nejsilnějšího národního stereotypu (alespoň si to myslím) – představy, že když je nějaká zem česká, patří samozřejmě česky mluvícím obyvatelům. Pravda je, že ani němčina na tom ještě v minulém století nebyla jinak (pro oba významy používala výraz „böhmisch“), ale když už v 19. stol. nevznikl jeden dvojjazyčný politický národ (jak o něm snil Bernard Bolzano), němčina se tomu přizpůsobila a dokázala oba významy jazykově rozlišit. To ostatně dokáží i jiné západoevropské jazyky. V analýze je například citován název kapitoly z jedné anglicky psané práce o Němcích v Praze – „From Bohemians to Czechs and Germans“ (obdobně je to ve francouzštině). Ostatně každý překladatel do němčiny ví, že třeba výraz „čeští králové“ musí přeložit „böhmische Könige“ a ne „tschechische Könige“.

Ale jak mohou vzniknout takhle obeznalí překladatelé do cizích jazyků, když jim škola nedává potřebné historické znalosti? Lze se vůbec divit tomu, co nezasvěceného dnes říkají a píší politici a publicisté například v souvislosti s česko-německými jednáními – ve škole přece nezískali patřičné vědomosti. A bude to v dohledné době lepší, když budou stále vznikat takové dějepisné učebnice, jaké analyzuje ve své práci David Čaněk? Historie sice dopadla jinak, ale dnešní občan České republiky nemá ani šanci se dozvědět, že „otec národa“ František Palacký kdysi prohlásil: „Národ český – a tím, pánové, tajiti se nesmíme, jest již drahně času národem dvoujazykovým.“ Tento citát ovšem nelze nalézt v žádné z dějepisných učebnic, o nichž D. Čaněk pojednává, nýbrž v jeho analýze. Kdyby tomu bylo opačně, bylo by možná u nás méně nacionální slepoty a zloby a více duchovních předpokladů pro snahy začlenit se do evropských a euroatlantických struktur.

(Prostor)