Květen 2004

Jaké dějiny nám vládnou? Kdo je „česká společnost“?

David Čaněk

Je pozoruhodné, že kritická reflexe českého dějepisectví v této zemi mnohokrát nepřichází od samotných historiků, ale od „jiných“. Emanuel Rádl, Milan Kundera, Zbyněk Hejda, Václav Bělohradský, Vladimír Macura, kolektiv Podiven, Vladimír Just a další přinesli podněty, které by mohly být pro české historiky zajímavé. Jmenovaní autoři úspěšně ukazují, že čeští vzdělanci jsou schopni a ochotni kriticky vnímat to, co zdejší historici předkládají jako českou minulost.

Jak to však vypadá na druhé straně? Jsou čeští historici schopni a ochotni tyto podněty zpracovávat, vyrovnávat se s nimi, diskutovat o nich? Většinou ne. Při pročítání polistopadových čísel velmi oficiálního Československého, později Českého časopisu historického na první pohled zaujme fráze, kterou bychom dnes jinde jen těžko hledali. Čeští historici zde o sobě opakovaně píší, že vedou „živou diskusi“. Tento výrok, který se běžně používal před listopadem 1989, naopak oznamuje, že se skutečná výměna názorů neodehrává. Předkládá falešné alibi o diskusi.

Proč s námi čeští historici nemluví? Domnívají se, že jsou jejich názory nepřijatelné? Nebo snad žádné názory nemají? Čeští dějepisci stojí dnes tváří v tvář velkému problému. Právě oni byli a jsou hlavními tvůrci epického mýtu o českém nacionalismu 19. století, který nazvali – a stále ještě nazývají – národní obrození. Dnes se tento mýtus neshoduje s oficiální politikou české vlády ani demokratické opozice. Dalo by se říci, že je protistátní. Proč? Je založen na vytváření a zdůrazňování protikladu Češi versus Němci, vylučování židů a Romů z českých dějin a uzavírání se před západní Evropou. Dnešní oficiální česká politika se naopak snaží o spolupráci s Německem, o potírání rasismu a antisemitismu a otevření se západní Evropě.

Je jistě pozoruhodné, když „prolhaný“ a populismem vždy zmítaný politik propaguje tolerantnější názory než „objektivní“ vědec. Nenechme se zmást tím, že čeští historici sami sebe prohlašují za nestranné, profesionální, zcela apolitické odborníky, jak to sugestivně činí například Jiří Rak (Tvar 19/1992, s. 1). Věda není apolitická a objektivní, ale spíš mocná. To ilustruje mj. skutečnost, že se českým vědcům podařilo přesvědčit i vzdělanou veřejnost o tom, že věda je prý ve své podstatě objektivní. Článek Petra Holuba v Respektu (4/97, s. 17) je toho názornou ukázkou. Tento redaktor naivně tvrdí, že „vědecký spis se přece liší od politické brožurky tím, že autoři pracují s nezpochybnitelnými informacemi“.

Právě dějepis je výborným příkladem vědeckého oboru skrz naskrz prorostlého politikou. Nejfrekventovanějšími pojmy v naší historiografii jsou celkem logicky slova Čech, český. Význam těchto slov nelze nijak vědecky dokazovat. Existuje určitý společenský konsenzus o tom, kdo Čechem je a kdo Čechem není. Tento konsenzus samozřejmě není jednoznačný a neustále se proměňuje, a to jak z hlediska času, tak z hlediska prostoru – jinak je slovo Čech chápáno na Moravě a jinak v Čechách. Český historik se k tomuto obecnému konsenzu nejčastěji přidá a výjimečně jej zpochybní. V obou případech se však jedná o činnost s výrazně politickými rysy. Přitom není nic chybného na tom, že vědu a politiku od sebe nelze jednoznačně oddělit. Je však falešné, pokud vědci o sobě prohlašují, že jsou nestrannými odborníky. A je nebezpečné, že zdejší veřejnost má sklon tomu věřit.

Emanuel Rádl byl jedním z mála, kteří se v českém prostředí kriticky zamýšleli nad tím, co se vlastně skrývá pod adjektivy český a československý. Ve své knize Válka Čechů s Němci Rádl píše: „Kdo jest ‚lid československý‘ nebo ještě spíše ‚národ česko-slovenský‘ v terminologii naší politiky? Nejsou to jen dnes žijící obyvatelé Československa jazyka českého a slovenského, nýbrž Čechové a Slováci počínajíc praotcem Čechem a také ještě budoucí pokolení; není to úhrnná vůle těchto lidí, jež se zjišťuje konec konců nějakou formou statistiky, nýbrž jest to podvědomí českého a slovanského národa označované jako ‚národní vědomí‘, ‚Žižkův odkaz‘, ‚duch českého národa‘ atd. Takto pochopený ‚lid český‘ stojí proti ‚Němcům‘, ‚Maďarům‘, ‚přistěhovalcům‘ atd. a proti jednotlivcům mezi Čechy, kteří ‚národ zradili‘. Demokracií se pak rozumí ‚vláda lidu‘ v tomto smyslu pochopeného.“

Od listopadu 1989 zde nastalo několik velkých kulturně-politických změn. Nejen přechod od totality k liberální demokracii, ale také rozpad České a Slovenské Federativní Republiky. Jak tyto změny ovlivnily chápání adjektiva český? V prvé řadě je nápadné, že tyto převratné události nevyprovokovaly větší diskusi o tom, co český znamená. Příležitostí bylo mnoho. Stačí připomenout kontroverzní zákon o českém státním občanství.

Jak je tedy dnes slovo český chápáno? Kde lze najít jeho definici? Podle mého názoru jsou zde důležitým pramenem učebnice dějepisu, které představují oficiální – státem schválený – způsob konstruování českých dějin. (Samozřejmě učebnice nikdy nepřiznají, že jejich – a vlastně jakékoli – české dějiny jsou dějepisným mýtem, konstruktem. Učebnice se naopak za pomoci ministerského razítka tváří jako „pravda“.)

Učebnice dějepisu, z kterých se dnes učí žáci na základních a středních školách v České republice jsou v otázce významu slova Čech poměrně jednotné. Když píší o českých dějinách 19. století, jejich koncept české společnosti zahrnuje jakousi homogenní skupinu osob, která se vědomě hlásí k českému nacionalismu. Od této skupiny jsou striktně odděleni Němci. Zároveň je nápadné, že se do takového konceptu české společnosti příliš nehodí židé, a to ani ti, kteří se otevřeně hlásili k českému nacionalismu. Předchůdci dnešní nejnápadnější menšiny v České republice – Romové – nenajdou odkaz na své předky ani v jedné z pěti učebnic, které jsem analyzoval ve své knize Národ, národnost, menšiny a rasismus. Během druhé světové války zahynula většina českých Romů, ale v těchto učebnicích dějepisu nepřežili žádní.

Když vyšla roku 1995 skandální učebnice Příručka církevních dějin, která tvrdila, že se židé ve středověku „dopouštěli rituálních vražd, křižovali křesťanské hochy…“, ministr školství Ivan Pilip mimo jiné prohlásil: „…je nešťastné, že text se dotýká židovské komunity, a i té bude tlumočeno naše politování.“ (Lidové noviny, 12. 4. 1995, s. 8.) Pak byla Příručka stažena z prodeje a ve školách se nepoužívá.

Ministr školství by však mohl dennodenně zasílat dopisy, v nichž by židovské komunitě tlumočil politování. Dál se totiž učí z jiných učebnic, které jsou mj. antisemitské. Například jedna z nich píše o tzv. hilsneriádě jako o aféře „kolem procesu s židovským mladíkem Leopoldem Hilsnerem, který byl obžalován z vraždy křesťanské dívky“. Neuvede však – ani nenaznačí –, že Hilsner byl nevinný. Takže rovněž v této učebnici je žid obžalován z rituální vraždy. A obžalován zde již zůstává. Podobných příkladů lze uvést mnoho.

Je tragikomické, jak mnoho si česká veřejnost a samotní čeští vzdělanci zakládají na akademických titulech, přičemž je pro ně již mnohem méně důležité, jakou zkušenost tyto tituly a vzdělání vůbec podmiňují. V případě výuky dějepisu to jistě nejednou bude nacionalismus, antisemitismus, celková netolerance vůči menšinám a neschopnost vidět jednotlivého člověka uprostřed (údajně) homogenní masy. V této souvislosti je pozoruhodné, že Jan Kalvoda rezignoval na svůj ministerský post kvůli formálnímu důvodu, tedy neoprávněnému užívání akademického titulu, zatímco ministr školství kvůli samotnému obsahu vzdělání – například implicitní podpoře antisemitismu – rezignovat nebude. Formalita v podobě akademického titulu se tedy stala obsahem, a obsah vzdělání se stal pouhou formalitou.

Eva Hahnová píše ve své knize Sudetoněmecký problém, jakým způsobem nakládají Češi a sudetští Němci s židovským utrpením v holocaustu: „Židovské oběti bývají obvykle… zahrnovány do údajů o vlastním – tedy českém či sudetoněmeckém – utrpení za nacistického režimu.“ Krátce po zveřejnění Česko-německé deklarace Hahnová v rozhovoru pro Respekt (4/1997, s. 12) odpovídala na otázku, jaký bude mít Deklarace význam: „Jistě pozitivní v tom smyslu, že napomůže ke zklidnění emocí. Mne ale znepokojuje jeden fakt: jak se politické elity obou zemí chovají k obětem tehdejšího násilí a bezpráví, což se týká především českých obětí nacismu. Jak je možné, že se s utrpením těchto lidí zachází jako s kartou v politickém handrkování o problémech, které se jich vůbec netýkají? Jak je možné, že nikdo v Čechách ani v Německu neprotestoval proti takové instrumentalizaci trpkého lidského osudu dnes už jen hrstky [žijících] postižených?“

Hahnová nebyla jedinou, kdo Deklaraci takto kritizoval. Podobné výhrady v den jejího zveřejnění v Mladé frontě Dnes vyjádřil i představitel Federace židovských obcí v České republice. Kritické hlasy se tázaly, koho vlastně zahrnuje pojem český lid. V Deklaraci se totiž zmiňuje ve zcela zásadní pasáži o obětech nacismu „nacionálně socialistická politika vůči českému lidu“. Pro toho, kdo se učí z dnešních učebnic dějepisu, pojem český lid téměř jistě nemůže zahrnovat židy ani Romy – tedy jasně nejpočetnější oběti nacismu na našem území. V dnešní terminologii je totiž podstatný rozdíl mezi Čechem a občanem České republiky. Prototypickým Čechem je česky mluvící bílý muž s křesťanským zázemím. Takové zjištění mnozí vnímají jako otřelé klišé. Tuto otřelost však nelze hledat v samotném zjištění, ale naopak v šabloně, podle níž se píšou a čtou české dějiny i česká současnost.

Česko-německá deklarace vystupuje proti politice etnického útlaku a čistek jen zdánlivě. Ve skutečnosti dál jazykem etnických čistek mluví a dědictví etnické diskriminace rozvíjí – pouze z nové pozice, která je tentokrát mnohem rafinovanější. Tváří se totiž jako smíření. Kdo se však smiřuje? Kdo si „podal ruku“, jak se píše v Deklaraci? Nikoli pachatelé a oběti. Ani oběti s oběťmi. Vždyť velká část obětí – mj. židé a Romové – byla z textu Česko-německé deklarace zcela eliminována.

Deklarace věrně dokumentuje způsob, jakým mnozí čeští politici, historici a v podstatě téměř celá česká veřejnost argumentuje v česko-německé diskusi. Základní devizou je zde číslo obětí nacistické perzekuce. Ovšem pod ním jsou většinou skryty oběti židovské. Řečeno odpovídajícím jazykem Češi Němcům vyčítají: podívejte se, jak jsme trpěli! a poukazují přitom z velké části na utrpení židů. Tento postup bohužel představuje jednu ze základních dimenzí poválečného vztahu Čechů k židům. Češi si na zdejších židech nejvíc cení právě jejich utrpení v holocaustu, protože je mohou využít jako účinný argument ve verbálních bojích s Němci. Zní to strašně, ale do značné míry to skutečně tak je. V jiných případech se totiž Češi o zdejší židy zajímají mnohem méně nebo vůbec. To věrně ukazuje odborná produkce českých historiků i státem schválené učebnice dějepisu.

Pokud se opravdu chceme rozejít s dědictvím etnických čistek – jak fyzických, tak kulturních – bylo by třeba začít s česko-českou deklarací a nikoli s deklarací česko-německou. Je třeba si vyjasnit určité termíny – především to, koho zahrnujeme pod slova Češi, česká společnost, český národ.

Aby bylo možné kritizovat minulé násilí a nedopouštět se přitom verbální diskriminace jeho obětí, bylo by nutné redefinovat základní pojmosloví, které používáme pro popis zdejších reálií. Koncept české společnosti by musel mít mnohem širší vymezení, než je tomu dnes. Jinak můžeme vždy sklouznout tam, kde je i Česko-německá deklarace: ze záměru kritizovat etnickou čistku se stane její podpora. Co nového totiž deklarace přinesla? Téměř nic. Dvě majoritní společnosti se na úkor menšin utvrdily ve většině svých většinových názorů.

Přitom hlasy menšin by bylo příhodné vyslechnout. Jak upozornila Eva Hahnová v již citovaném rozhovoru, základním problémem v České republice není absence nových postupů při psaní českých dějin, ale spíše to, že jejich autorům je často odepřen přístup do vlivných funkcí v kamenných institucích, tedy k finančním zdrojům a možnostem své myšlenky prosadit.

(Prostor)