Květen 2004

Čeština na skřipci

Daniel Deyl

(část 3)

Jazyková kultura

Tento sloupek se s oblibou podivuje jevům zdobícím či hyzdícím český jazyk. Činí tak ovšem neuctivě, a především nevážně; v touze po větší důvěryhodnosti se proto autor pokusil prohloubit si erudici diskrétním nahlédnutím přes rameno profesionálů. Ouvej. Aby laťka nebyla příliš vysoko, vezměme zavděk zadáním letošní maturitní otázky 11b Jazyková kultura. Uvidíme, že obsahuje tvrzení, nad nimiž se tají dech. "Jazyková kultura = uvědomělá péče o rozvoj spisovného jazyka," mají se učit maturanti. Tedy veškerá půvabná nářečí a všechny jiné než uvědomělé jazykové trendy nemají s jazykovou kulturou co dělat. To se vymýšlelo v Moskvě, nebo v Bruselu? "Kultivováním spisovného jazyka se zabývají jazykovědné instituce a nepřímý vliv na něj mají i uvědomělí uživatelé," mají se učit maturanti. Kdopak, božínku, je takový uvědomělý uživatel (napadlo vás někdy, že jste uživatelé jazyka?!)? Ten, kdo umí vyjmenovaná slova po z, kdo umí napsat bez chyby "bylina"? Nebo ten, kdo dokáže udržet své ego na uzdě a snaží se nepsat nesmysly, i když k tomu má oprávnění od institucí? Dozvíme se také, že opakem chyby je "správnost, jež (sic) tedy hodnotíme podle ustálenosti, pravidelnosti a potřebnosti". Jinde se zase dočteme, že jedním z kritérií dosažení správnosti je "logicky nerozporné a věcně správné pojetí tematiky". Nevěříte? Věcná správnost je kritériem posuzování správnosti lingvistické. To vede k nečekaným závěrům. Například věta "Václav Havel je českým prezidentem" byla ještě před rokem jazykově správná, dnes již tomu tak není. Štěstí, že v nátuře maturantů je zakódována hluboká skepse vůči všemu, co se mají naučit. V případě Jazykové kultury je zcela namístě.

Britské - co?

Je třeba se omluvit předem, pokud následující řádky pouze tupě zopakují cosi, co každý zná, nebo by mohl znát z povinné školní docházky. Problém, který podstatnou část minulého týdne krušil valnou část zahraničního oddělení TÝDNE, do této kategorie dost možná spadá. Skutečnost, že Spojené království neboli zjednodušeně Británie je větší než Velká Británie, protože zahrnuje také Severní Irsko, je dostatečně známa. Že korektní člověk nemůže ani pomyslet, že by kterýkoli z předcházejících pojmů nahradil výrazem Anglie, je nabíledni. Že to celé se děje na ostrovech, je, řečeno se Sherlockem Holmesem, "tak prosté". A tady je potíž. Historik Aleš Skřivan kdysi studentům rád dával najevo opovržení nad faktem, že minulý odstavec nepojednává o Britských ostrovech, nýbrž pouze o ostrovech britských. "Co je to za jazyk, který píše Kanárské ostrovy s velkým K, ale britské ostrovy s malým b," kladl otázku jen zpola řečnickou. Jak TÝDNU laskavě sdělila jazyková poradna Ústavu pro jazyk český, věc se má trochu jinak. Britové píší British Isles, což v češtině bůhvíproč získalo překlad Britské souostroví. (Jeho součástí je paradoxně také ostrov Irsko.) Coby oficiální zeměpisný název se může pyšnit velkým B. Naopak logický překlad originálu, tedy britské ostrovy, oficiálním označením není a velké B mu proto zůstává zapovězeno. TÝDEN nemá informace o tom, že by český spor o velikost počátečního písmena v Británii kohokoli trápil. Ale my, kterým se s každými "britskými ostrovy" sevřou vnitřnosti studem, dáváme zapravdu profesoru Skřivanovi.

Předložky a nepředloženosti

Pod náporem nových lingvistických jevů, které se Čeština na skřipci snaží popisovat, se zásady civilizovaného jazyka nejednou ohýbají a povážlivě skřípají. Někdy se dokonce stane, že prasknou docela, jako je tomu v případě za sebou jdoucích předložek. (Pro upřesnění: tento jev není stoprocentně nový; odborný časopis Naše řeč se jím zabýval již v roce 2000.) Do na internetu i jinde publikovaných textů se tak čas od času vloudí, že se někdo opře o u vchodu stojící kolo; brankář nedosáhne na do růžku směřující střelu, protože pokukuje po na tribuně stojící půvabné dívce; a mnoho podobných urážlivých nepředložeností. Rostoucí četnost tohoto jevu vyvolává podezření, že jde o syntaktický zlozvyk přejatý z angličtiny, kde je ovšem zcela legální. Je pravda, že zejména v delších větách by se zhusta hodilo, kdyby přívlastek mohl stát před substantivem, které rozvíjí. Jeden z nesporných kladů, které by takové uspořádání věty přineslo, spočívá v tom, že by odpadlo přemýšlení, zda je či není nutné oddělovat takový přívlastek od zbytku věty čárkami či nikoli. Protože však dvě předložky umístěné výše popsaným způsobem vedle sebe vypadají skutečně mimořádně ohyzdně, je navýsost záhodno se takového spojení vystříhat. Jednoduché, řeknete si. Při pozornějším zamyšlení ale zjistíme, že "za předložky považujeme i předložky nepravé" (Anotace na analytické rovině, MFF UK), což je 143 výrazů typu zásluhou, závěrem, vzdor, vlivem, vně apod. Zrádnost je zjevná: druhá věta tohoto článku vyhlíží relativně snesitelně, ale obsahuje obrat "...v případě za sebou jdoucích...", a je tudíž vinna týmž jazykovým zločinem, který sama odsuzuje. Babo raď.

Po roce sněhánky přicházejí

Obvykle netřeba zdůrazňovat, že z obrazovek a reproduktorů slýcháme nejrůznější potvornosti. Když nás nějakým obzvlášť povedeným kouskem potěší překlad venezuelské telenovely, není se čemu divit (a ti, kteří je sledují, většinou mají sklon se takovým věcem nedivit). Ale občas překvapí i zdánlivě lingvisticky nezáživná disciplína jako předpověď počasí. Úžasnou jazykovou show připravuje každou zimu divákům jedna z komerčních televizí, v jejichž meteorologickém pořadu se můžeme dozvědět, že budou - "sněhánky". Pravověrní příznivci dotyčné TV to slovo prý již znají: vzniklo omylem a je velmi legrační. Co však mají dělat lidé, kteří se prostě chtějí dozvědět, jak bude zítra? Namítnete, že Čeština na skřipci je příliš konzervativní; ale co, u všech rohatých, jsou sněhánky? Vysvětlení, že jde o slovo vzniklé spojením dvou jiných, celkem neškodných, neobstojí. Sněhové přeháňky? Snědené oháňky? A není to jedno? Zimní repertoár téže televize nedávno obohatilo vpravdě šokující tvrzení, že v Peci pod Sněžkou je "dvacet sněhových centimetrů". Proč nestačí "dvacet centimetrů sněhu", což je česky a také kratší, patří zřejmě k tajemstvím komerčního vysílání, jež nejsou určena laikům. Aniž by ale člověk chtěl být zlomyslný, přistihne se při myšlence, že by nebylo špatné, kdyby dotyčná dáma za svůj výkon nenašla na kontě ani jednu výplatovou korunu.

Vajpayee namísto Vádžpejí

Pozorný čtenář TÝDNE zaznamenal v tomto čísle na stranách věnovaných zahraničnímu zpravodajství novinku. Jména osob, jejichž mateřština se nepíše latinkou, se začala objevovat v anglickém přepisu s nápovědou výslovnosti. Tak například indický premiér doposud zmiňovaný jako Atal Bihárí Vádžpéjí bude nadále figurovat jako Atal Bihari Vajpayee (čti Atal Bihárí Vádžpéjí). Proč taková změna? Redakce chce čtenářům zjednodušit orientaci v zahraničním tisku, který obvykle používá anglickou transkripci. To může být zdrojem nejednoho obveselení: kdo si například v českých novinách přečte o bývalém předsedovi čínské vlády Čuovi Žung-ťi, bude roztrpčen, proč všude jinde tvrdí, že premiérem byl chlapík jménem Zhu Rongji. Že jde o dvojí přepis téhož jména, je vysvětlení správné, jenom ne na první pohled jasné. Ale i v případě, kdy si z anglické podoby jména lze odvodit, o koho jde (například od anglofonního Mao Zedonga není k českému Mao Ce-tungovi zase tak daleko), je pro čtenáře ne zcela zběhlého v přepisech z jazyků od arabštiny po čínštinu téměř nemožné zpětně rekonstruovat anglickou formu dotyčného jména. Ta přitom může být důležitá, například při vyhledávání doplňujících informací v zahraničních publikacích. Jako každé pravidlo, i toto nově zaváděné má své výjimky. Jména libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, arabského teroristy Usámy bin Ládina nebo již zmíněného někdejšího šéfa komunistické Číny Mao Ce-tunga již v češtině zdomácněla natolik, že z výrazů Qaddafi (Gaddafy) nebo Osama bin Laden by čtenáře bolely oči. Pro ostatní, jako Atala Bihariho Vajpayeeho, bude platit anglický přepis.

Haplologie

Kdo přesně neví, co znamená výraz haplologie, nemusí hned naříkat nad zuboženým stavem svého vzdělání. Většina z nás o ní v životě neslyšela a experti na tom nejsou o mnoho lépe. Tedy haplologie je jev, při němž se při vytváření slov vynechá jedna ze dvou stejných, po sobě následujících hlásek, hláskových skupin nebo slabik. Namísto o tenisistech tak mluvíme o tenistech a z nepohodlné mineralologie se stane o něco snesitelnější mineralogie. Tak alespoň praví například lingvistický slovník slovenského autora Jána Horeckého, o nějž se (coby živý důkaz klíčového významu haplologie pro českou jazykovědu) opírá poradna Ústavu pro jazyk český. Druhá definice, kterou najdeme třeba v Akademickém slovníku cizích slov, sice používá podobnou formulaci, ovšem rozšířenou o zrádný dovětek "například při rychlé mluvě". Jako příklady udává jev zcela jiný: výslovnost souško namísto soudružko a páč namísto poněvadž. Najít dvě "totožné nebo podobně znějící slabiky" ve slovech poněvadž či soudružka je úkol, jehož uspokojivému splnění se Češtině na skřipci při nejlepší vůli nepodařilo ani přiblížit. Vrcholem je příklad čéče namísto člověče, kdy jev dvě po sobě jdoucí podobně znějící slabiky sám vytváří a působí tak v dokonale nesmiřitelném opaku vlastní definice. Ponechme stranou pikantní ironii, která přiměla lingvisty pojmenovat jev vypouštění jedné ze dvou totožných (tožných?) hláskových skupin právě haplologie. Spokojme se s tím, že nehrajeme na balajku a ukule, Dianu že nehoní parazzové, losí farmy nejsou v moři, slovenská nadávka není kot a ti prima černí ptáčci se nemusejí cítit dotčeni existencí kosového mléka.

Mráz a obleva

Když se dočteme, že ten a ten výrobce, distributor či prodejce čehokoli zmrazil ceny, je to obvykle důvod k radosti, protože víme, že by dotyčná záležitost neměla po nějakou dobu zdražovat. (Pokud samozřejmě nejsme tím, komu ony ceny jdou do kapsy.) Češtině na skřipci se proto dostalo řádného překvapení při pohledu na reklamní ceduli obchůdku s oblečením v pražské Vladislavově ulici, jejíž nápis ohlašoval "cenovou oblevu". Analogicky k významu pojmu zmrazení cen by to muselo znamenat, že se bude zdražovat. Řekli si snad, že "tržby na Vánoce nebyly to pravé, tak vám teď pořádně přisolíme"? Patrně nikoli. Zdravý ekonomický rozum velí, že cenová obleva (zejména pak inzerovaná za tuhých mrazů) je prostě příjemná věc, což je-li řeč o cenách, může zákazník těžko chápat jinak než jako zlevnění. Takové uvažování pak otevírá množství neotřelých, byť ne zcela bezrizikových metafor: v létě můžeme bez obav inzerovat cenové osvěžení, ale cenová sprcha už je na pováženou. Jemné zlevnění lze označit za cenovou přeháňku, zatímco při holomrazech by se hodilo zejména obchodům s lyžařským vybavením vyhlásit cenovou vánici. Finové by před koncem půlroční polární noci jistě uvítali cenový rozbřesk, zatímco na Sahaře by se stejně dobře hodil cenový deštíček. Tam je samozřejmě třeba dát pozor na cenovou fatu morgánu. Realita naneštěstí hovoří jinak. Mnoho z nás má neodbytný pocit, že mu peněženku vymetlo cenové tornádo. V tom případě nepomůže ani obleva.

Volné minuty

Skutečnost, že technologie a byznys zaměstnávají skřipec, na němž je čeština napjata, s obzvláštní urputností, je dobře známa. Nepřekvapí proto, že spojení obou mívá sklon jazyk vytrhnout i s kořenem. Za všechny poslouží obrat oblíbený u telekomunikačních firem "volné minuty", který se do češtiny dostal překladem anglického "free minutes". Výraz free je možné přeložit jako volný, svobodný, nebo zdarma. Nepředpokládáme-li existenci minut přivázaných nebo jinak nesvobodných, musíme se spokojit s vysvětlením, že dotyčné firmy chtějí prostě říci, že se za ně neplatí, a jsou tudíž zdarma. Kdyby zde příběh končil, dalo by se nad překladatelskou zručností oskarů, pegasů, eurotelů a jiných telekomů povzdechnout a mávnout rukou. Naneštěstí nekončí. Jedna z firem minulý týden předvedla nabídku, nad jejíž lákavostí se zákazníkovo srdce zatetelí. Lze si totiž, alespoň podle zprávy ČTK, "přikoupit ke svému tarifu balíčky volných minut či SMS". Rozuměj, člověče: můžeš si koupit cosi zadarmo. Půl kila svíčkové zdarma tak přijde na dvě stě padesát korun, volvo je zdarma za dva miliony a láhev skotské zdarma za čtyři stovky. Po prvním nadšení z toho, co vše může být zdarma tvoje, když za to zaplatíš, se ale začne domáhat pozornosti neodbytná úvaha, jestli snad obrat "koupit zdarma" nepopírá sám sebe. V tu chvíli tě doběhne reklamní stratég: minuty a SMS nejsou zdarma, jsou přece volné! Proč by kdo kupoval "minuty zdarma", jsou-li jednou zdarma? Protože ovšem obrat "volné minuty" nedává žádný rozumný obsah, mohou marketingoví mágové takové minuty nabízet ke koupi, aniž se červenají. Jen skřipec se opět utáhl o něco víc.

Homofobní čeština

Zběsilý vývoj reality někdy zastihne jazyk nepřipravený. Češtině se tato nemilá věc přihodila v záležitosti svateb homosexuálů. Pro tuto chvíli pomineme politicky korektní jev, který přinejmenším v angličtině velí, že se o takových svazcích mluví jako o sňatcích osob stejného pohlaví a nikoli o sňatcích homosexuálních, přestože význam obou výrazů je identický. Namísto toho čeština obtížně řeší problém, jak správně nazývat lidi, kteří do takového svazku vstoupí, a hledá termíny s tím související. V angličtině lidé get married a posléze jsou couple, s rody se tedy zatěžovat nemusí; Němci heiraten a stane se z nich Ehepaar. Čeština to má komplikovanější. Když si slečna Nováková bude chtít vzít slečnu Dvořákovou, jak bude znít její parafráze slavné písně otce Doolittla z My Fair Lady ? Řekne "já se zítra dopoledne žením", nebo "vdávám"? Po provedení obřadu bude vdaná, nebo ženatá? Muži mají problém ještě o něco horší. Zatímco ženy si mohou vybrat z obou výrazů, byť v kontextu dnešních zvyklostí a zákonů nesmyslných, pan Vomáčka dost dobře nemůže tvrdit, že se žení, když se jeho nastávající (alespoň takovou úlevu čeština poskytuje) jmenuje Vonásek. Stejně tak by mu zřejmě z úst nešlo, že je ženatý. Musí tedy být vdaný? Nebo snad tlak okolností vytvoří nové slovo a pan Novák bude odmítat dotěrné nápadníky ledabylým "nezlob se, jsi moc fajn, ale jsem šťastně mužatý"? Muže by mohl zčásti utěšit fakt, že výraz "manželé Vomáčkovi" by byl technicky vzato správný, zatímco "manželky Novákovy" je nesmysl, protože ve vztahu chybí dotyčný Novák; musely by se tedy zřejmě uchýlit k termínu "manželky Novákové". Že by čeština byla homofobní jazyk?

(Týden)