Květen 2004

Evropské moralizování šejdrem

Bohumil Doležal

Milanu Vodičkovi nelze upřít zásluhu: svým sloupkem “Válka s terorem má společného hříšníka” (MFD 26. 3.) nakousl problém zcela obecného dosahu. Vodička se zabývá významem Blairovy návštěvy v Libyi. Píše, že je dobré a žádoucí, aby ten, kdo se chce polepšit, dostal šanci. Kaddáfího lze však sotva brát vážně, protože na jeho rukou je krev. Proto dovolit mužům jako on, aby si po čase kupovali beztrestnost za své hříchy, není zrovna elegantní cesta, jak se vyrovnat s terorismem. Jádro Vodičkovy úvahy leží v morální rovině: lze Kaddáfímu odpustit? Kdo má nárok na odpuštění?

Odpověď na tyto otázky přesahuje daleko rovinu praktické politiky. Zde jde o to, zda s Kaddáfím lze za daných okolností navázat politické spojenectví, které by vykazovalo nezbytnou míru spolehlivosti. Ta otázka má samozřejmě i morální aspekt. V nedávných evropských a světových dějinách existuje jakási modelová situace: v roce 1941 se demokratičtí státníci Roosevelt a Churchill spojili v boji proti Hitlerovu Německu s J. V. Stalinem. Krev, která lpí na rukou libyjského vůdce, není ničím ve srovnání s tím, co zdobilo největšího masového vraha v dějinách lidstva. Byl zavilým nepřítelem Západu a neštítil se terorismu. Je tedy třeba oba politiky dodatečně odsoudit?

Spojenectví se Stalinem bylo účelové spojenectví, diktované situací. Cílem bylo porazit Hitlera. Kdyby spojenci bojovali izolovaně, válka by se protáhla a její výsledek by byl nejistý. Spojenectví tohoto typu znamená samozřejmě riziko: je třeba zvážit možné důsledky a být na ně připraven. Problém byl v tom, že silnější z obou západních partnerů, Roosevelt, neměl nakonec jasno o povaze spojenectví se Stalinem. Bral ho také jako spojenectví idejí a zásad, přijal Stalina za rovnocenného partnera při vytváření nového světového řádu, přičemž kdesi v pozadí byla i představa, že si s ním může za tím účelem rozdělit vliv ve světě. Důsledky tohoto omylu pociťují Američané dodnes. Jeho plodem je OSN se všemi svými problémy.

Spojenectví s Kaddáfím je jiné jen v tom, že Kaddáfí není strategický partner Stalinovy velikosti. Nepřítel je to přitom přinejmenším stejně nebezpečný jako Hitler. Jde jen o to, zvážit, nakolik a za jakých okolností se lze na účelové spojenectví s Kaddáfím spolehnout a vyvodit z toho politické důsledky. Abychom Rooseveltovi nekřivdili: on i většina americké veřejnosti přitom po vypuknutí války a rychlé porážce Francie velmi dobře věděli, že jsou za všech okolností povinni podporovat Británii v jejím osamělém zápase s Hitlerem, protože toto spojenectví je spojenectvím zásad a idejí (mohli se přece moralisticky vymluvit na britský kolonialismus a imperiální ambice, na to, že si Britové své problémy vlastně zavinili sami).

Dnešní evropské moralizování se obrací v neposlední řadě proti Izraeli. Izrael je stát, který, jako každé lidské dílo, má své chyby. Je postaven na stejných zásadách a idejích jako Západ. Vede přitom skoro osamělý boj s nepřítelem, který je (stejně jako Hitler) také nepřítelem moralizující Evropy a který chce Izrael (stejně jako kdysi Hitler Židy) zničit. Evropští moralisté mají ctižádost pískat sportovní utkání mezi těmi, kteří pravidla uznávají, a proto se pozná, kdy se proti nim proviní, a těmi, kteří pravidla neporušují, protože žádná neuznávají. Někde v pozadí je možná naděje, že na ně pak ti, kteří žádná pravidla neuznávají, budou hodnější. To je podstata chování, které se nazývá mnichovanství.

(www.bohumildolezal.cz)