Květen 2004

Kdy končí válka?

Gabriel Sedlák

Včera byl pohřben poslední známý maďarský válečný zajatec András Toma

Válka prý končí, když se domů vrátí poslední válečný zajatec. To se v Maďarsku stalo v roce 2000, kdy se po 56 letech strávených v Rusku vrátil do rodné vlasti András Toma. Bývalý maďarský voják zemřel minulé úterý (30. března 2004, pozn. red. CS-magazínu). Stařec, který by - nebýt náhody - našel věčné spočinutí někde na daleké Sibiři, aniž by datum jeho smrti znali jeho nejbližší, byl včera (06. dubna, pozn. red. CS-magazínu) pohřben v Maďarsku se všemi vojenskými poctami.

Zapomenutý zajatec

Do zajetí padl Toma v roce 1944, kdy maďarská armáda bojovala na straně nacistického Německa. Zapomenutého zajatce z druhé světové války objevili zcela náhodou v létě posledního roku století světových válek v psychiatrické léčebně ve městě Kotelnič, ležícím 700 kilometrů východně od Moskvy. O jeho cestě do blázince v roce 1947 bylo prý rozhodnuto také proto, že sovětští psychiatři považovali jeho maďarštinu za dementní drmolení, kterému o desítky let později naštěstí porozuměl hostující lékař (ale sovětské zdravotnictví zajisté nemělo problémy "uklidit" nepohodlného člověka i z méně srozumitelných či obhájitelných důvodů). Chovanec ústavu se postupně dostal do psychicky i fyzicky žalostného stavu. Přišel o jednu nohu a doslova zapomněl, jak se jmenuje.

Zpráva o objevení posledního válečného zajatce Evropy šokovala celé Maďarsko. Avšak ještě dramatičtější než okolnosti jeho převozu do vlasti bylo hledání dávno ztraceného příbuzenstva. Neznámé jsou dosud osudy asi dvou set tisíc Maďarů, kteří se z fronty nikdy nevrátili. Svého příbuzného hledalo v Andrási Tomovi "jen" asi 2500 rodin. Při pohledu na fotku nemocného starého muže mělo jistotu možná víc lidí, ale testy DNA daly za pravdu jen skutečným sourozencům pana Tomy.

Poslední roky svého pohnutého života tak tento muž strávil v kruhu rodiny své sestry Anny Gabulyaové v Nyíregyháze, kde vyrostl. Ve společnosti jejích vnoučat prý byl spokojen, zřídka však vyslovoval své myšlenky. Před měsícem překonal silnou mozkovou příhodu a ochrnul na půl těla.

Příběh Andráse Tomy dodal naději dalším maďarským rodinám, které stále odmítaly udělat za smutnou kapitolou evropských dějin jakousi privátní tlustou čáru. Krátce poté, co se ze znovunalezení svého bratra a strýce těšili Tomovi a Gabulyaovi, rozhodla se skupina expertů pro unikátní misi. Odborníci vedení psychiatrem Andrásem Veérem, který byl před čtyřmi lety rovněž při identifikaci Tomy, se rozhodli "prohledat" několik dalších psychiatrických ústavů na území bývalého Sovětského svazu.

Zatím se ukazuje, že jejich úsilí nemuselo být marné. Deník Népszabadság v prosinci napsal, že ještě v roce 2002 byl v ústavu pro choromyslné kdesi na Uralu objeven další zapomenutý maďarský válečný zajatec. Muž, kterému říkají Emil, by podle doktora Veéra mohl být zpátky doma do léta letošního roku. Nejprve se ale musí prověřit, zda byl dotyčný držen v cizině skutečně jako POW (anglická zkratka pro válečné zajatce) a zda se vůbec chce vrátit domů.

Veškeré náklady spojené s administrací celého případu a převozem nalezence do Maďarska si podle doktora Veéra vyžádají jeden až dva miliony forintů (130 až 260 tisíc korun) a bude prý nutné oslovit sponzory.

Konflikt v nás

Aniž by to v důsledku těžkých podmínek sovětských gulagů a ústavů pro duševně nemocné tušil, vedl mentálně postižený Toma po zbytek života svoji osobní válku. Jen on ví, kdo byli jeho nepřátelé a jestli jim odpustil. Jakkoli lze jakoukoli válku ukončit uzavřením míru a ten nahradit přátelskými vztahy, v jakémsi vnitřním válečném konfliktu může být člověk kdykoliv s kýmkoliv. I současná Evropa nabízí řadu příkladů, kdy za usmívajícími se a objímajícími se státníky stojí jejich spoluobčané, z nichž mnozí nadále odmítají přijmout fakt, že dějiny žádného národa nejsou černobílé, a bojí se podívat pravdě (třeba té své národní) do očí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)