Květen 2004

Všichni Husákovi zabijáci

Pavel Žáček

Českými médii doslova prolétla zpráva německé tiskové agentury o zabijákovi Jürgenu G. z komanda, které mělo za logistické podpory Stasi v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století zabít na 27 osob nepřátelských tehdejšímu východoněmeckému režimu. Zvláštní útvary komunistických tajných služeb zřízené podle vzoru sovětské státní bezpečnosti (KGB) pro realizaci „zvláštních“ operací (mokryje děla) mělo i Československo.

Zprvu po roce 1948 likvidovali příslušníci Státní bezpečnosti některé „zrádce“ – včetně svých bývalých spolupracovníků - bez toho, aby pro tuto činnost byl vytvořen specializovaný útvar (viz např. vraždy Petra Konečného, Františka Novotného, Josefa Toufara). První pokyn zavraždit ve Francii Josefa Vávru-Staříka obdržela čs. rozvědka někdy před jarem 1949; nakonec bývalého partyzána za pomoci své agenturní sítě „pouze“ unesla, aby mohl být posléze koncem srpna 1953 popraven v Praze na Pankráci.

Zvláštní operace ve formě fyzické likvidace byly přísně utajovanou operací i uvnitř samotného bezpečnostního aparátu. Jejich organizací a tím spíše „výkonem“ byli pověřováni ti nejkovanější z kovaných komunistů. Z tohoto důvodu je třeba ocenit svědectví bývalého zpravodajského důstojníka a posléze defektora Ladislava Bittmana: „V historii československé rozvědky (I. správa) byla padesátá léta desetiletím teroru, (její) operativní odbory tehdy neváhaly používat proti tzv. nepřátelům nejdrastičtějších metod včetně únosů a politických vražd.“ Přestože není známo, že by se na organizaci těchto akcí Bittman podílel, dále konkretizoval: „Nejčastějším terčem byly emigrantské organizace a jejich předáci. Pachatelé se nemuseli nijak zvlášť obávat ostrých diplomatických protestů a mezinárodních právních sporů…“

V anglicky psané verzi své autobiografie Bittman identifikoval čs. agenta německého původu BERTELOTA podílejícího se na úspěšném atentátu na někdejšího ministra válečné Slovenské republiky Matúše Černáka v Mnichově počátkem července 1955. Toto tvrzení podporují indicie – zejména zmínka o akci „Č“ - zachované v agenturním svazku Marie Pekelské (krycí jméno MARINA). Obdobně přeběhlík potvrdil, že atentát proti prefektovi André Maria Tremeaudovi ve Štrasburku v polovině května 1957 – při němž zemřela jeho manželka - také zorganizovalo jeho bývalé pracoviště. Jak se dnes potvrzuje v průběhu vedeného trestního stíhání, nebyla naštěstí stoprocentně pravdivá Bittmanova slova: „V československých rozvědných archivech neexistuje záznam o operaci Kampfverband. Čs. rozvědka se podobá svému sovětskému protějšku snahou chránit sebe sama… Svazky nejcitlivějších operací jsou ničeny okamžitě poté, co jsou realizovány…“ Další známý defektor Josef Frolík dokonce uvedl, že se na operaci podílel major Robert Thér.

Někdy nepříliš přesný svědek Frolík uvedl v roce 1975 do protokolu zvláštní subkomise amerického Senátu další „navýsost podivné“ úmrtí bývalého důstojníka čs. armády Miroslava Plaňavy v Rakousku a příslušníka vojenské kontrašpionáže Mrňáka v kanadském St. Catherines. „Jiný agent čs. rozvědky zaujímající v Rakousku vysoké postavení zavraždil na rozkaz čs. rozvědky maďarského přeběhlíka – důstojníka maďarské státní bezpečnosti. Zlikvidoval jej v rakouském vězení krátce předtím, než měl být přeběhlík vydán do Spojených států.“ Řada nejasností ještě dnes obestírá smrt příslušníků čs. zahraničního aparátu manželů Věry a Karla Žižkových v roce 1962 v USA.

Speciální pracoviště I. správy v rámci nelegální rozvědky (7. odbor) bylo s největší pravděpodobností vytvořena až na sklonku padesátých let. Teprve rozhodnutím jednoho z ústavních činitelů v polovině šedesátých let vznikla správa zvláštního určení (SZÚ), jejíž úkoly výstižně charakterizoval již jen název funkce jejích příslušníků – „agenti vykonavatelé“.

Přestože zdaleka nejsou známy veškeré operace tohoto zvláštního úseku Státní bezpečnosti s názvem VLAST (ba dokonce nejsou v úplnosti identifikováni všichni zde sloužící příslušníci), je známo, že bylo zaměřeno na tzv. rozpracování zrádců. Podle doporučení KGB z roku 1966 mohla SZÚ využívat všech operativních možností Státní bezpečnosti. Cílem měl být „vývoz“ zpět do Československa anebo fyzická likvidace (jinak „účinný postih“ či „ostré opatření“) v rámci „výkonu čs. soudnictví“ v zahraničí.

Největším problémem, opakovaně konzultovaným se sovětskými „přáteli“ z KGB, kteří měli v provádění „ostrých“ akcí dlouholeté „úspěšné“ zkušenosti, bylo to, kdo může vydat pokyn k vraždě. Jako perspektivní cíle byly určeni na Západ defektující příslušníci ministerstva vnitra (zejména pak orgány Státní bezpečnosti), emigrující příslušníci Československé lidové armády (ČSLA), vedoucí pracovníci centrálních úřadů a institucí, špičkoví vědečtí a techničtí pracovníci, hospodářští experti, a dokonce zběhnuvší tajní spolupracovníci čs. rozvědky, případně význačnější agenti dalších útvarů StB.

Předběžný seznam cílů referátu VLAST ze srpna 1966 obsahoval jména defektorů z vojenské rozvědky Františka Tišlera (akce TRUHLA) a Státní bezpečnosti Josefa Vlčka, Václava Zítka (ZRNO), Josefa Vaška (VOVA), Romana Wichtrleho (WOLF), Josefa a Radka Mašínových, jakéhosi Bartáka a Buzka. Pozornost měla být věnována i zběhům ze sovětské KGB Pjotru S. Derjabinovi (akce BRUNET), Juriji I. Nosenkovi (NIL) a Vladimíru Petrovovi.

Nová „operativní“ situace nastala po srpnu 1968, které z pohledu „zdravého“ prosovětského jádra Komunistické strany Československa značně rozšířilo počet nepřátel. Pozornost organizátorů zvláštních operací za železnou oponou se zřejmě soustředila výhradně na tzv. báze zrádců z řad ministerstva vnitra (StB) a ČSLA (zejména vojenské rozvědky generálního štábu), případně dalších osob kvalifikovaných jako „protistátní zločinci“. Josef Frolík tento útvar „zvláštních operací“ ve svém svědectví nazval „oddělení terorismu“ při 3. odboru správy B (nelegální rozvědka). „Jeho činnost je tak tajná, že dokonce i ve vedení jen málo lidí ví, že takové oddělení existuje… Oddělení plánovalo politické vraždy, teror a sabotáže a to nejen pro případ války, ale i pro mírové období.“

Posléze byl úsek „zrádců“ v zahraničí přeorganizován zřejmě mimo nelegální rozvědku (33. a 36. odbor) a mezi jeho cíle se podle některých indicií (detailní plánky bostonské univerzity s vyznačením bydliště i každodenního pohybu) dostali i Bittman s kolegou Frolíkem. Podle zatím nepotvrzených hypotéz měly útoky na Josefa Frolíka – nasazení chřestýšů do bytu, útok nákladním autem – vyvrcholit jeho vraždou v roce 1989.

Na domácí půdě během Husákovy éry působila různá „bicí komanda“. Nejznámější z nich sestavené z příslušníků správy Státní bezpečnosti v Praze – pravděpodobných útočníků na Pavla Landovského (1978), Zdenu Tominovou (1979), Zinu Freundovou (1981) a další disidenty – zjevně nepatřilo mezi vraždící profesionály. Šlo spíše o příslušníky politické policie, kteří s tichým souhlasem nadřízených dělali zejména v rámci akce ASANACE různé „přesčasy“. Úroveň jejich „konspirace“ je zřejmá z faktu, že byli na jaře 1990 víceméně ochotně identifikováni svými kolegy před členy prověrkových komisí.

I přes určitou snahu zůstávají některá nevyjasněná úmrtí neobjasněna. Mezi ně patří například smrt tajného kněze Přemysla Coufala v roce 1981 v Bratislavě, v jehož případě byla jednoznačně angažována I. správa, nebo nález těla Pavla Švandy na dně propasti Macocha (taktéž 1981). Přešetření si rozhodně zaslouží i tvrzení bývalého vojenského zpravodajce a krtka francouzské tajné služby ve zpravodajské správě generálního štábu Františka Vojtáska, o záhadných úmrtích okolo jeho případu.

K atributům „špinavé práce„ patřilo nejen „technické provedení“ fyzické likvidace, ale také její zamaskování. Pokud je mi známo, mnoho tzv. sebevražd či záhadných úmrtí z normalizační éry objasňováno nebylo. Nikdo plánovitě nehledal a nevyslýchal možné „agenty vykonavatele“. Kde dnes jsou?

Anebo byli identifikováni polistopadovými bezpečnostními složkami? Jak byli neutralizováni? Obdrželi tzv. zpravodajský pardon? A za jakých podmínek? Paralelně s informacemi z Německa bychom měli být informováni, jak byl tento problém po pádu komunistického režimu vyřešen. Nejsem příliš nakloněn verzi, že bývalí komunističtí „vykonavatelé“ byli (a jsou?) drženi u ledu, jak se mne v jejich obraně před trestním stíháním snažil v polovině devadesátých let přesvědčit jeden reaktivovaný příslušník civilní rozvědky, aby mohli být v případě potřeby znovu použiti. V každém případě souhlasím s Ladislavem Bittmanem, že na čs. území vždy nesli nejvyšší zodpovědnost nejvyšší představitelé KSČ, tj. zejména Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný a Gustav Husák.

(Zkrácená verze článku vyšla v týdeníku Reflex.)