Květen 2004

Vyslyšme přání milovníků smrti

Petr Zavoral

Jedenáctý březen 2004 se stal mladším sourozencem jedenáctého září 2001. Přesně dva a půl roku poté, co se na newyorském Manhattanu rukou islámských teroristů zhroutily dva obří mrakodrapy a pohřbily ve svých troskách tisíce nevinných civilistů, zaútočila Al Kajda deseti smrtonosnými náložemi na madridské příměstské vlaky. Zavraždila dvě stě lidí a dalším stovkám způsobila nezměrné utrpení, prý jako odplatu za to, že Španělsko asistovalo Američanům a Britům ve válce proti teroru. Zločinci po sobě zanechali toto poselství: Vy milujete život a my milujeme smrt, což je příklad toho, co pravil Prorok Mohamed. Neskoncujete-li s nespravedlností, bude prolita další a další krev. Tyto útoky byly nepatrné proti tomu, co může učinit terorismus, jak vy to nazýváte.

Není divu, že jak madridská masová vražda, tak zejména výhrůžky s ní spojené způsobily poprask v celém civilizovaném světě. Nebylo snad významnějšího politika, který by hnusný atentát neodsoudil a nepoukázal na nutnost spojit veškeré síly proti teroristickému zlu. Dokonce na chvíli zavřeli hubu i rádoby mírotvorci, kteří až dosud připisovali katastrofu 11. září 2001 na vrub »necitlivé« mezinárodní politice amerického jestřába Bushe. I jim jako by už došlo, že pouze účinná spolupráce zemí Západu v boji proti zničujícímu islámskému fanatismu může zabránit tomu, aby jednoho krásného dne začal rozhodovat o běhu světa Usáma bin Ládin a jeho všeho schopní milovníci smrti.

Jenže co se nestalo: krveprolitím šokovaní Španělé, jež madridská tragédie zasáhla těsně před parlamentními volbami, zběhli jako první z protiteroristického bojiště. Neohroženého Bushova spojence Aznara nahradili socialistou Zapaterem, který se uvedl prohlášením, že jeho nová vláda do konce června stáhne z Iráku španělské vojáky. To je gesto, které nemá daleko k omluvě Usámovi a jeho banditům, že se »pomýlení« Španělé za Aznara přidali k obráncům západní civilizace. Zapatero jako by říkal: už budeme hodní, vražděte si, kde chcete, jenom Španělsko nechte na pokoji.

Nepodezírám španělské voliče, že jim po pětašedesáti letech učarovalo proradné mnichovanství. Otřesení Pyrenejští chtěli jenom Aznarův kabinet vytrestat za to, že jim z mocenských pohnutek lhal, vydávaje od prvních minut po vražedných explozích toto neštěstí za akci separatistických Basků. Pravděpodobně jim v tu chvíli nedošlo, že svými hlasy totálně znevěrohodní svoji zemi v očích západních spojenců, kteří v Iráku, ale také v Afghánistánu i jinde, hájí i jejich dlouhodobý zájem: učinit z planety Země dobré místo k plnohodnotnému a bezpečnému životu.

Tím, že Španělé de facto vrazili kudlu do zad svým přirozeným partnerům, možná navíc inspirovali Al Kajdu k obohacení sprostého vraždění o politický rozměr. Usáma bin Ládin a s ním spolčení řezníci teď musejí být u vytržení z toho, že produkují nejen hromady mrtvol, ale že ze svých doupat spolurozhodují i o vládách v demokratických státech. Nebylo by po jedenáctém březnu úžasné zaútočit všude tam, kde se právě lidé chystají k volebním urnám? Co když je strach tak mocným spojencem teroru, že nakonec celý slavný Západ opanují místní předposraní populisté, kteří budou snášet islámským fanatikům dary jenom za to, že ráčí nechat vcelku jejich mrakodrapy, železnice či jiné výdobytky prohnilého satanášství?

Jakkoliv se taková perspektiva zatím jeví jako za vlasy silně přitažená, nelze se jí zcela vysmát. Sílící protiamerické nálady v řadě zemí, které se ještě před několika lety zdály být nezpochybnitelnými spojenci USA, mají svou vypovídací hodnotu. Nikdo dnes nemůže dát ruku do ohně za to, že lidé, kteří si uvědomují nebezpečí čím dál smělejšího a také zvrhlejšího terorismu, nedopadnou stejně jako ve Španělsku. Koneckonců, na jakém oři nejvíc rajtuje prezidentský superkandidát amerických demokratů Kerry před nadcházejícím kláním o Bílý dům? Není to náhodou jankovitá kobyla nesmiřitelnosti vůči nekompromisním postupům Bushovy administrativy proti zemím tzv. osy zla? Nedobyl by zavšivený bandita Usáma samotný Washington, kdyby se mu ve finále prezidentského souboje podařilo vyhodit do povětří například Kapitol?

Je paradoxem dějin, že mezi nejspolehlivější bratry bojovníků s terorem zdají se patřit postkomunistické země východní Evropy, snad následkem zkušenosti s nesvobodou. Budiž nám povzbuzením, že i naše politická reprezentace drží basu s představiteli Polska, Maďarska a ostatních bývalých sovětských satelitů, kteří jeden jako druhý odmítají přehodnotit účast těchto zemí v protisaddámovské koalici a následovat španělský příklad. Jedinou kaňkou na obrazu horkotěžko se civilizujícího Česka jsou zatím jako obvykle Grebeníčkovi třešničkáři, kteří ženou před Ústavní soud parlamentem schválené vyslání našich elitních jednotek do Afghánistánu, aby se tam zúčastnily pátrání po bezkonkurenčně největším ničemovi poválečných dob. Inu, dobře nám tak. Sami si můžeme za to, že si bolševika hřejeme na prsou, že jsme si s ním nedokázali poradit hned po listopadu 1989, přestože ještě bezmála patnáct let poté dokazuje, že je ideově spřízněn s každým gaunerem, co jich kdy zplodila nezřízená touha po světovládě.

Jenže chceme-li se protiteroristické koalici nabídnout jako náhrada za selhavší Španěly, měli bychom nejen odmítnout komunisty jako relevantní politickou sílu, ale také brát trochu vážněji opatření, která s aktivní účastí na potírání zla úzce souvisejí. Zatím jsme jen zopakovali frašku z podzimu 2001, kdy jsme proti Al Kajdě »zmobilizovali« jeden obrněný transportér, držící navíc pohromadě jen silou vůle. Nekompetentní ministr vnitra zveřejnil jakés takés kroky k ochraně českých občanů až téměř týden poté, co v Madridu tekly potoky krve. Jeho chrabrá policie ještě ke všemu vzbuzuje víc bujaré veselí než žádoucí respekt: co chvíli jí před očima prchnou spoutaní delikventi, v jednom případě dokonce v policejním automobilu. Kolem ruzyňského letiště se jen tak povaluje funkční munice, tu a tam se objeví pár metráků trhaviny, která nikomu nechybí. Sami policajti nezřídka fungují spíše jako zločinecká galerka než jako síla, která by měla odstrašit případné útočníky a garantovat klidný spánek těch, kdož ji platí z daní.

A přece nemáme moc na vybranou. I s tou ubohou protiteroristickou výbavou, nad níž by se Al Kajda potrhala smíchy, je lepší postavit se čelem zlu než následovat španělský vzor. Je k tomu ale nezbytné získat většinu Čechů, kteří si v zájmu svých dětí uvědomí, že se jich týká totéž co Američanů před dvěma a půl lety nebo Španělů začátkem druhé dekády letošního března. New York, Madrid nebo třeba Praha, všude se hraje a ještě nejspíš bude hrát o to, co je nejdražší normálnímu člověku: o život a jeho obranu před milovníky smrti. Smrťáci z Al Kajdy se otevřeně přihlásili ke svému ideálu. Když o tu zubatou tak stojí, budiž jim vyhověno s použitím všech prostředků, které má západní civilizace k dispozici.

(Annonce)