Květen 2004

Kde hledat východisko ze spárů úřednické mafie?

Petr Zavoral

Máme přespříliš úředníků. Protože máme přespříliš úředníků, nemá stát na to, aby je všechny dobře zaplatil. Kdyby měl stát své úředníky dobře zaplatit, musel by jich hromadu propustit a mzdy zbytečných rozdělit mezi ty, které skutečně potřebuje. Jenže máme také vysokou nezaměstnanost. Kdyby stát propustil všechny přebytečné bílé límečky, vzrostla by armáda nezaměstnaných o další desetitisíce duší. A kampak by šli vyhození státní zaměstnanci? No přece pro podporu v nezaměstnanosti a ještě by natáhli dlaně pro pestrou škálu rozličných štědrých sociálních dávek, takže lze předvídat, že by zhruba nula od nuly pošla. Takhle přibližně je možno popsat strohými pravdami bludný kruh, v němž se nachází Špidlův sociální stát.

Státní zaměstnanci tohle všechno nemohou nevědět, neboť - doufejme - všichni mají alespoň ukončené střední vzdělání. Přesto proti svému bludnému kruhu bojují prostředky, jež lze ohleduplně označit přinejmenším za primitivní. Až do těch hrdel se perou za třinácté a čtrnácté platy, o nichž je jim známo, že je vláda neumí vyčarovat. Za den vzdoru si vybrali 21. duben, kdy na hodinu přeruší svou záslužnou práci, dupnou si a řeknou: Špidlo, dej, nebo ... nebo co? Zavřou svůj krám nadobro, udělají Velkou dubnovou revoluci, nebo se uchýlí k rabování jako Romové na Slovensku? Měli by se spíš obrátit s prosbou o almužnu na své dobře placené odborové předáky. Ti přece nejvíc usilovali o rozhazovačný sociální stát, no tak jej mají. Vymohli si už svůj žebrácký blahobyt, kýženou rovnost v nedostatku, která je odjakživa ideálem všech levicových světlonošů.

Dávno předtím, než ministerstvo financí káplo božskou, že prostě nemá na to, aby uživilo přebujelou byrokracii, si měli zaměstnanci eráru uvědomit, že stát je ten nejmizernější hospodář, jakého si lze představit. To proto, že disponuje penězi, které vydělal někdo jiný. Soukromník každý groš dvakrát v ruce obrátí, než jej investuje tak, aby se mu pokud možno vrátily groše dva. Ale stát? Ten přece hned tak nezkrachuje, vždycky má v rezervě peněženky daňových poplatníků, v nichž se může po libosti přehrabovat. Občané ve službách sociálního státu se pak předvádějí jako podivuhodná odrůda hlupáků: tím, že vládu tlačí k čím dál větším výdajům na své mzdy, de facto ji ponoukají, aby i z jejich kapes tahala další a ještě další peníze.

Eráru nikdy nebylo proti mysli tužbám tohoto druhu vyhovět. A tak se dovídáme, že nejenže se nehroutí pod tíhou nesplněných slibů úřednického blahobytu, nýbrž do státních služeb přibírá další tisíce nositelů klotových rukávů. V denním tisku byly zveřejněny údaje, podle nichž jenom za poslední rok přibylo na ministerstvech a dalších úřadech bezmála dvanáct tisíc ouřadů! V desetimilionovém Česku tak celkový počet státních úředníků již dosáhl obludného tři čtvrtě milionu a nic zatím nenasvědčuje tomu, že by mělo dojít k obratu. Právě naopak: jednoho byrokrata někde zrušíš a vzápětí se jinde objeví dva noví. Výmluva se vždycky najde. Jednou za to může reorganizace státní a veřejné správy, jindy zase - jak jinak - Evropská unie, jejíž náročná agenda se prý bez úřednické expanze prostě neobejde.

Ve skutečnosti je tomu ale poněkud jinak. Vězme, že úředník je živočišný druh s úžasnou rozmnožovací schopností. Nepotřebuje k tomu viagru, nýbrž formulář. Dej úředníkovi formulář, a hned zaměstná aspoň pět dalších podúředníků. Nedej mu ho, a on si jej vymyslí sám. Stovky, tisíce, možná desetitisíce zbytečných kolonek v nepřehledných hromadách všelijakých lejster vyplňují a razítkují v počítačovém věku celé bataliony důležitých příživníků, kteří jsou sobě k prospěchu, občanovi na obtíž nebo v lepším případě k smíchu a státní pokladně noční můrou. Přitom je půvabné, že je to sama Strakova akademie, která si na sebe úspěšně plete bič. Vláda ukládá nové úkoly, které se musí plnit, takže vznikají nová místa, přiznal v tisku šéf odboru územní reformy veřejné správy v ministerstvu vnitra.

Inu ano, jsme v Česku. A tak se ani nedivme, že táž vláda, která na jedné straně vyrábí další a další byrokraty, se na straně druhé holedbá úsilím výrazně seškrtat úřednická místa do roku 2006, kdy s největší pravděpodobností půjde od válu. Uvědomila si už prý, že současný trend je neudržitelný, pročež vyhlásila »nesmiřitelný boj« té státní byrokracii, kterou až dosud držela u prsu. Je tu ale potíž. Jednak si to úřednictvo v čele s darmojedy z odborů nechce nechat líbit, jednak už ani sám Špidlův kabinet nemá přehled o tom, kam všude se zašili nadbyteční ujídači z voňavého koláče laskavého sociálního státu.

V roce 2002 se vsadil ministr vnitra Gross s místopředsedou ODS Tlustým, že po reformě veřejné správy nepřibude 20 tisíc úředníků, jinak že složí funkci. Dnes každý z obou mládenců tvrdí, že sázku vyhrál, ale ani jeden z nich to neumí doložit. Existuje lepší příklad pro binec, jaký právě panuje v eráru, na nějž všichni přispíváme svými daněmi?

Nuže dobře tedy. Víme, že neumíme zaplatit nezjistitelný počet státních úředníků a že máme vládu, která neví kudy kam, když si je pěstuje a současně je »potírá«. Ale co s tím? Ve vyspělých demokraciích to funguje tak, že je v záloze zodpovědná opozice, vždy připravená provést kroky k nápravě, dostane-li k tomu mandát od voličů. Opozice česká ovšem... Máme tu dvojí opoziční chasu, přičemž o té rudé je hanba byť jen hovořit, protože právě ona v minulosti proslula jako starostlivý zaměstnavatel kdejakého šmejdu, často ve všivém protidemokratickém zájmu. Zbývá tedy opozice modropernatá. Ale což byrokratické bujení nemá kořeny právě v dobách úřadování Klausových vlád? Což občanští demokraté neprosazovali takovou reformu veřejné správy, která nabízela teplá místečka tolika zasloužilým straníkům, kolik krajů mělo v maličkém Česku vzniknout po zrušení okresů? Navíc, dodejme hned za tepla, kde se v ODS bere ta drzost poučovat současné majitele sociálního státu o principech počestné hospodárnosti, když sama v letech své největší slávy proslula jako líheň mistrů postkomunistického švindlu?

Věru nevím, co si chtějí v příštích týdnech vytrucovat zdivočelí státní zaměstnanci, ne-li hned nějaký vítězný únor. I když takové řešení by k nim docela dobře pasovalo, svěřují-li se do rukou odborářských profesionálů chaosu. Konzumentům reálného i nereálného socialismu nikdy nebylo lépe než v komunistickém otroctví, kde se vždy našel nějaký ten zlaťák navíc pro jeho oddané služebníky. Velmi bych si ale přál, aby se od státně-úřednické revoltující sebranky distancovali alespoň učitelé, knihovníci, hasiči, policisté a vykonavatelé dalších užitečných profesí, jimž rovněž náleží hanlivý titul státního zaměstnance. Je by měla spíš zdobit víra, že kořistnický stát zde nebude navěky, že důstojnost jejich řemesla dojde naplnění, aniž by k tomu účelu bylo nutné riskovat návrat nesvobody.

(Annonce)