Květen 2004

Klausjugend jako hradní priorita

Petr Zavoral

Tak nám začátkem týdne (koncem měsíce března, pozn. red. CS-magazínu) zkolaboval Ústavní soud. Tedy zkolaboval... Poté, co v pondělí zanikl mandát Pavla Varvařovského, klesl počet soudců na jedenáct, což znamená, že nebude zatím možno pokračovat v plenárních řízeních, jichž se musí zúčastnit alespoň dvanáct duší. Dodejme ještě, že v Brně čeká na projednání na třicet podnětů k přezkoumání chyb v zákonech plus zhruba dva tisíce ústavních stížností. Dalo by se tudíž tušit, že za této situace si rve vlasy osoba, která je za »dodávku« nových ústavních soudců zodpovědná, tedy prezident republiky. Pouze hlava státu totiž může Senátu předkládat návrhy na doplnění týmu nejctihodnějších ze ctihodných, jenom na Václavu Klausovi záleží, jak dlouho bude kolaps Ústavního soudu trvat.

Mýlil by se ovšem ten, kdo by předpokládal, že se teď tatíček všeho lidu uzavřel do čtyř hradních stěn a v potu tváře hledá lepší kandidáty než ty, které mu horní parlamentní komora nemohla odsouhlasit ani při zamhouření obou očí. Opak je pravdou. Pan profesor, patrně uražen, že Senátu nevoní ani dlouholetí komunisté, ani jinak nekompetentní figury, rozhodl se nechat senátory za trest »vydusit« a zavřel krám. Jednoduše stáhl roletu, a místo aby se věnoval jedné z nejdůležitějších povinností, které mu ukládá ústava, vycestoval na prezidentské turné po vlastech severočeských. Trhni si nohou otravný Senáte, terazky je čas na panovnické rozkoše. Holdy lidu přijímat, úsměvy a autogramy rozdávat, dítkám vlásky čechrat - to je zatraceně příjemnější řehole než trápit se skřípěním písku v soukolí českého ústavního systému.

A propos, dítka... Ústeckým školákům bylo zásluhou páně prezidentova aparátu ve spolupráci s místní samosprávou dopřáno okusit, jak to u nás chodilo v časech tuhé totality, když někam zavítal nějaký význačný tuzemský nebo ještě lépe internacionálně spřátelený bolševický hlavoun. Ředitelé škol obdrželi decentní upozornění, že ve slavnou hodinu slavného dne se bude Jeho Veličenstvo Klaus vyskytovat poblíž jejich chrámů vědění, i nelenili a zorganizovali dobrovolně povinnou »vítačku«. Podobně jako jejich předchůdci před několika desítkami let zrušili vyučování a vyhnali natěšené žactvo do ulic, aby mohlo na vlastní oči popatřit na Velikého Dobroděje. Jen mávátka nebyla k dispozici, jak si ironicky posteskl jeden z odvážných pedagogů, jinak prý byla iluze komunistických včerejšků dokonalá.

Ostatně, proč ne. I já jsem vítával všelijaké světlonoše, namátkou třeba Ben Belu, Lumumbu, Karmala, Chruščova nebo Gagarina. Měl jsem ty soudruhy docela rád, neb mi spolu se světlem přinášeli i vysvobození od písemek z matiky či podobně oblíbených předmětů. A té srandy co jsme si užili! Proč se nevrátit k tak krásné tradici, kdy květy blbosti soupeřily s ohnivou červení praporků, mávátek a pionýrských šátků?

Ledaže bude nutno provést drobné úpravy. Dětské krčky nechť škrtí hadříky v barvě modré a vítaní velikáni nechť se z úsporných důvodů scvrknou do osoby jediného, komunisty posvěceného pozemského božstva, hodného takové pocty. Jestli se to podaří, potom, račte uznat, už nebude nutné obtěžovat Václava Klause starostmi o nějaký Ústavní soud.

(Annonce)