Květen 2004

NATO je možná boží vynález, ale Amerika je Amerika

Petr Zavoral

Konec března byl pro sedm východních zemí současně začátkem, čeho vlastně? Občané Bulharska, Litvy, Lotyšska, Rumunska, Slovenska a Slovinska by zajisté řekli, že členství v NATO pro ně znamená začátek nové historické epochy, která bude ve znamení pevného spojenectví se silami Západu. Že definitivně končí mnohaleté období obav z ruské (sovětské) rozpínavosti a začíná blažený čas svobodného rozvoje pod bezpečnostním deštníkem Aliance. Však si ještě sami vzpomínáme na tu euforii před pěti lety, kdy NATO vítalo do svých řad Čechy, Poláky a Maďary. Sláva to tenkrát byla náramná, ledaže málokterý z nováčků si připouštěl sounáležitost též v opačném gardu, to jest povinnost také něco obětovat, a to nejen ve smyslu materiálním.

První tři nově příchozí Severoatlanťané z Východu byli vystaveni kruté prověrce loajality již pár týdnů po své minutě slávy. Vojáci NATO se vložili do občanské války na území bývalé Jugoslávie, což znamenalo zkoušku z dospělosti nejen pro naše, polské a maďarské ozbrojené síly, ale zejména pro politickou reprezentaci těchto tří států. Pro Česko, jak víme, nedopadla nijak skvěle. Řada zdejších politiků ochotně podléhala tlaku rádoby intelektuálních elit, které pro své falešné argumenty slovanské vzájemnosti nezřídka sahaly i do ďáblova kapsáře komunistické ideologie. Dokonce se objevovaly i názory, že nám to NATO byl čert dlužen. No nic, nakonec to »nějak« dopadlo, a budiž Severoatlantické alianci přičteno ke cti, že ji ani tato zkušenost neodradila od dalšího rozšiřování. Po 30. březnu se již hovoří o dalších východních zemích, které by v budoucnu měly posílit její řady, a sice o Albánii, Chorvatsku a Makedonii.

Na první pohled se vtírá otázka, zda NATO dočista nezešílelo. Nejde jen o to, že dobrovolně přichází o pověst důsledného strážce západních hodnot, ale že také povážlivě hazarduje se svou akceschopností. Jestliže s každou vojenskou operací musejí souhlasit všichni členové Aliance, může snadno nastat situace, kdy dosud nejfunkčnější mezinárodní uskupení začne být pro legraci králíkům. Již dnes nelze vyloučit problémy, proti nimž byla česká váhavost v roce 1999 jen slabým odvarem nesoudržnosti. Šestadvacet členů NATO najde hůř společnou řeč, než když jich byla polovina, zvlášť když o regionech, z nichž někteří nováčkové pocházejí, nelze hovořit jako o rájích stability. A až jednoho slavného dne přibere Severoatlantická aliance ještě reprezentanty rozvařeného Balkánu, to už může být hotová katastrofa. Co když se to začne mydlit zrovna v Makedonii nebo v Albánii, kteréžto vulkány etnické nesnášenlivosti nemají k násilnému řešení problémů nikdy daleko? Koho pak »zpacifikuje« NATO, až si půjdou po krku sami jeho členové? Neslavíme dnes začátek konce této ctihodné společnosti? A co ji nahradí, dojde-li k nejhoršímu?

Druhý pohled na rozšiřování Aliance naopak napovídá, že Západ ví, co tím sleduje. Zejména po 11. září 2001 si stanovil nového úhlavního nepřítele, když o toho původního přišel formálním ukončením studené války. Aktuálním symbolem zla je světový terorismus, jehož pomyslné hranice zhruba kopírují linii mezi říší islámu a východními výspami křesťanské civilizace. Neostýchejme se označit tuto »demarkační čáru« za obdobu železné opony, protože má plnit v podstatě tutéž funkci jako někdejší bariéra mezi Východem a Západem: izolovat ideologický fanatismus, ničeho než násilí schopné barbarství, od tvořivé západní civilizace. Tím ale nikterak není smetena ze stolu obava, že třeba zrovna Balkán nemusí být tou hranicí, na niž se Západ resp. NATO může stoprocentně spolehnout. Zdravý rozum napovídá, že u čerstvých sedmi nováčků Aliance by její rozšiřování mělo skončit, pokud si nechce koledovat o čestné místo v propadlišti dějin.

Přiznejme si na rovinu, že už tak bylo dosaženo úspěchu, o němž se zakladatelům NATO před pětapadesáti lety ani nesnilo. Bubák »Atlantický pakt«, jak si jej ještě pamatujeme z dob, kdy jsme proti němu statečně bojovali v sevřeném šiku tábora míru a socialismu, již dorazil až k západní hranici bývalého Sovětského svazu, v Pobaltí ji dokonce překročil. Kdyby dnes zuřila studená válka, byl by to pro stalinisty pádný důvod, aby sáhli po jaderném arzenálu a vzali s sebou do hrobu veškeré lidstvo. Že se tak nestalo, za to můžeme být vděční jednak caru Putinovi, který sice prská, ale současně ví, že bez západní shovívavosti by byl pouhopouhým tajtrlíkem, také ale odstrašující síle NATO, která dosud byla určujícím faktorem západo-východní vstřícnosti.

Troufám si tvrdit, že je v zájmu nás všech, aby to tak zůstalo. Jakkoliv sdílím radost především Slováků z toho, že se jim podařilo přičlenit k Západu navzdory úsilí postkomunistických prevítů typu pana Mečiara, varuji před snahou úspěchem namlsaného Západu »pohltit« ještě třeba Bělorusko či Ukrajinu. Že to zatím nikoho nenapadlo? Ale prosím vás. A kdo by se kdy nadál, že se necelých patnáct let po pádu železné opony bude uvažovat o Albánii jako o jednom z pilířů imperialistického Západu?

Čím dál se bude Severoatlantická aliance rozšiřovat východním směrem, tím víc bude ohrožována zevnitř, tím aktuálnější budou úvahy o jejím funusu. Riziko netkví v tom, že by momentální divokovýchodní vůdci přes noc změnili svůj prozápadní postoj, nýbrž že mohou být kdykoliv svrženi a nahrazeni třeba lidojedy, kteří lépe odpovídají nábožensko-teroristickému vkusu tamní občanské většiny. Neumím si představit větší zhanobení křesťanského ideálu, než kdyby Alláhovi fundamentalisté radostně křepčili nad tím, jak skvěle se vypořádali se západním Satanem, proti němuž byla svého času bezmocná i neporazitelná sovětská říše zla. Taková situace přitom může snadno nastat, neuvědomí-li si NATO včas zmíněné riziko.

Ledaže bychom se již dnes smířili s tezí, že Severoatlantická aliance je polomrtvá instituce. Leccos se tomu zdá napovídat. Když si někde situace žádá rychle uhasit zárodek hrozícího požáru, přichází ke slovu americká činorodost a kejhání aliančních mírotvorců se ozývá až z odstavné koleje. Což je ovšem špatně, jak bystře usoudí každičký demokrat. Jenže jako na potvoru se ukazuje, že pomalí hasiči jsou k ničemu, i kdyby byli nakrásně ověnčeni těmi nejdemokratičtějšími vavříny. To ale nikdy nepochopí krasoduch, kterému ještě nehořela střecha nad hlavou.

Takže ano: radujme se z toho, že přibývá zemí, které přijaly za svůj princip NATO, splnily jeho podmínky a vyjádřily odhodlání jej posilovat. Ale současně buďme realisty a vězme, že pouhá dobrá vůle ještě nestačí k tomu, aby byl svět zbaven hrozícího zla. Planeta Země stále potřebuje NATO, ale čím dál víc je jí zapotřebí rozhodného a sáhodlouhými žvásty nesvázaného hasiče (nebo chcete-li četníka), jímž je nad jakoukoli pochybnost nejsvobodnější a nejdemokratičtější velmoc, Spojené státy americké. USA pro tu úlohu mají jednoznačnou historickou kvalifikaci, již nemůže zpochybnit naprosto nic, nejméně pak okolnost, že v NATO budou zastoupeny státy, které v minulosti prosluly potlačováním lidských práv a vyhlašováním válek proti svobodě a demokracii.

(Annonce)