Květen 2004

Pokračovatelé československé tradice

Petr Zavoral

Výsledek prvního kola slovenských prezidentských voleb mile rozrušil i české sdělovací prostředky. Tutový favorit všech předvolebních průzkumů, ministr zahraničí a místopředseda Dzurindovy SDKU Eduard Kukan, byl na hlavu poražen a ve hře zůstali dva někdejší pokrevní bratři z HZDS. Vladimír Mečiar a Ivan Gašparovič se sice dávno rozkmotřili, nicméně volba mezi nimi je pro Slováky prašť jako uhoď. Oba jsou příkladní polistopadoví kariéristé, oba mají - ostatně stejně jako odstupující prezident Schuster - komunistickou minulost, ani jednoho z nich nelze označit za kdovíjak důvěryhodnou osobnost, alespoň co se týče jejich vztahů k demokratickému Západu. Mečiar, který má po uplynulém víkendu podstatně lépe našlápnuto ke konečnému triumfu, si navíc ve vysoké politice již několikrát uřízl ostudu: projevil se jako nevypočitatelné monstrum s diktátorskými sklony, jehož četné úlety v důležitých státních funkcích museli napravovat právě ti, jimž v současnosti nepřeje občanská přízeň.

Při pohledu zvenčí bylo již před prvním kolem prezidentské volby jasné, že z něj nemůže vzejít vítěz, který by imponoval slovenskému okolí. Do hvězdné čtveřice se nedostal ani jeden celoživotní nekomunista, naopak jména hned tří nejvážnějších kandidátů se objevila v seznamech spolupracovníků někdejší Státní bezpečnosti. Slováci dali již dlouho před minulou sobotou jasně najevo, že pohrdají lidmi, jako je Daniel Bútora, který je přivedl do NATO, nebo František Mikloško, jehož zásluhy o svobodný a demokratický stát sahají až do dob disentu. Z ubohé finální nabídky si vybrali tu nejubožejší variantu: 17. dubna se budou muset rozhodnout mezi populistou s estébáckou minulostí a jeho bývalým patachonem, který občas vezme zavděk i kartou primitivního nacionalismu. (Gašparovič kandidoval za tzv. Konfederaci národních sil, v níž má své slovo i neblaze proslulý národovec Ján Slota.)

Nechci ale hned malovat čertiska na zeď, že si snad Slováci navařili nestravitelnou kaši - ostatně i kdyby, byla by to jen jejich věc. Mečiar-tatíček, dotáhne-li své tažení na prezidentský trůn k předpokládanému úspěchu, bude úplně jiný než Mečiar-premiér, který Slovensko před lety brzdil v rozletu a vůči němuž si Západ udržoval odůvodněný ostražitý odstup. Sám už řekl, že se změnil. Možná dokonce prošel stejně bouřlivým vývojem jako v dobách, kdy se z kariérního komunisty převlékal v postkomunistického vůdce. Terazky bude vzorovým Evropanem, nenáviděné NATO se mu stane nejpřátelštější institucí jako už všechno, co nějak souvisí s Bruselem. O panu Gašparovičovi samozřejmě platí totéž v bleděmodrém.

A přece se mi nějak nechce pošklebovat Slovákům za to, co si nadrobili. Jakkoliv si do nejvyšší ústavní funkce budou muset vybrat buď jednoho za osmnáct, nebo druhého za dvacet bez dvou, bude to jejich svobodné rozhodnutí. Nám je rozkoš přímé prezidentské volby i nadále odpírána, přestože poslední parlamentní volby vyhráli politici, kteří občanský plebiscit o osobě hlavy státu měli v programu. Řečeno na plnou hubu nás sprostě podvedli a ještě se nestydí vyslovovat v novinách soudy o slovenském voličském vkusu. Je mi z toho smutno.

Můžete namítnout, že by to vyšlo nastejno i u nás, kdyby prezidenta volil »hloupý« lid. Komunisty dosazený Klaus má přeci podporu snad již pětasedmdesáti ovcí ze sta, do těch pověstných devětadevadesáti Husákových procent mu už mnoho nezbývá. Mečiar již oznámil, že pan profesor bude první, koho po vítězných volbách poctí prezidentskou návštěvou. Jak jinak. Společnou rukou rozporcovali Československo na dvě smetiště, spolu pomáhali bolševikům ke znovuzískání vlivu, oba se vůči Západu - každý po svém - vymezovali jako strůjci divokovýchodního zázraku. Oba upadli na nos, aby vzápětí znovu zazářili jako všespasitelé zkažené společnosti, která rezignovala na obecně uznávané hodnoty, zejména právo a morálku.

Ale i v té zkaženosti jsou Slováci napřed. Oni si ji alespoň veřejně přiznávají, zatímco my Češi se tváříme, jako by existovala jenom v parlamentních chrámech. Přitom každý ví, oč tu běží: kdo v minulých čtrnácti letech byť jenom cípkem vyčníval nad šedivý průměr kolaborantské vzájemnosti, ten je už dávno zadupán v prachu postkomunismu. S tím si nelze nic počít, ať už se o nejctihodnějším představiteli země dohadují lidé na návsi nebo jejich nad veškeré pomyšlení moudré elity. Pod Řípem i pod Tatrami existuje týž problém, ledaže obyčejní Slováci mají víc důvodů k zamyšlení nad sebou samými. Neumím říci, jestli bychom se stali zodpovědnějšími občany poté, kdyby nám disciplinovaná komunistická »ulice« jednoho krásného dne zvolila prezidentem Grebeníčka, ale docela jistě bychom si aspoň uvědomili, za čí nos se máme chytit. Ale což, život půjde dál. Jenom Mečiar a Klaus vědí, proč vlastně zrušili federaci.

(Annonce)