Květen 2004

Stane se konečně kritériem obliby politiků pracovitost?

Petr Zavoral

Posledního března vzrušila veškerá masmédia úžasná zvěst agentury STEM: nejpopulárnějším českým politikem se stal osmatřicetiletý budoucí eurokomisař Pavel Telička, který o jeden procentní bod předběhl dlouhodobě bezkonkurenčního miláčka národa Stanislava Grosse. Pecka to byla o to větší, že Telička jednak vlastně ani není politik, postrádaje posvěcení voličským mandátem, jednak že si nedávno prošel očistcem výtek za své krátké předlistopadové členství v KSČ. Sám pan prezident ho přeci nevybíravě setřel, zapomínaje kolika nepostradatelnými bývalými soudruhy se on sám obklopil začátkem devadesátých let a také na to, že by si dnes mohl nechat o Hradu jenom zdát, kdyby ho tam nepostrčili komunisté žhavě současní, jež o to osobně požádal. Národ, jak vidno, kašle na kádrování a své sympatie uděluje dílem podle nálady, dílem ... podle čeho vlastně?

Mohli bychom tu otázku odbýt poukazem na to, že v postkomunistickém Československu a později samostatném Česku nehrála otázka politického původu sympaťáků nikdy hlavní roli. Budiž vzpomenuto, jak zejména paní a dívky (a nejen ony) svého času šílely po roztomilém napucánkovi Vládíkovi Dlouhém, třebaže jeho kariéře v pravicové ODA předcházela minulost nadějné kádrové rezervy v husákovsko-jakešovské zločinné partaji. Je ale poctivé přiznat, že to nebyl pouze chlapecký kukuč pana Dlouhého, co mu přinášelo politické body. Z jeho působení v Klausově vládě byla znát upřímná snaha dát našemu hospodářství impuls k vykročení z močálu postkomunistické bezradnosti. Jakkoliv už víme, jak ta snaha nakonec dopadla, nebylo by fér zpochybňovat dobré úmysly jejích nositelů.

Potom jsme zažili ještě jednoho »polepšeného komunistu«, který si získal většinovou důvěru. Jmenoval se Josef Tošovský a byl tehdejším prezidentem Havlem povolán k řízení úřednické vlády, která měla překlenout období mezi krachem Klausova hospodaření a předčasnými volbami. Tošovský, nepřístupný jezevec, z jehož strohé odmítavosti dostávali novináři kopřivku, se díky své povaze, která se tak skvěle hodila ke guvernérovi národní banky, nikdy nevypracoval na miláčka davů. Také ale nikdy neupadl v nemilost, snad že lidé podvědomě cítili, že zbytečné žvanění považuje za ztrátu času. A skutečně. Ještě s odstupem let lze Tošovského kabinet hodnotit jako sestavu, která za pouhého půl roku dokázala víc než Václav Klaus před a Miloš Zeman po ní.

A teď zpátky k Pavlu Teličkovi. Nekomunističtí političtí profesionálové se nás snaží přesvědčit, že jeho z nebes spadlá popularita je výsledkem české totální zkaženosti. Že souvisí s tím, že bezmála každý pátý občan této Bohem zapomenuté země již vzal na milost extremistickou KSČM, takže se prý není co divit, že se zdejší lidstvo nechává uhranout prevíty vzešlými z jejího lůna. I osměluji se k názoru, že je to pitomost na druhou. Nebo i na třetí, zaznívá-li z úst např. místopředsedy ODS Tlustého, rovněž exbolševika, jenž si s Teličkou nemá co vyčítat. Nebo když tu jedovatou slinu vyplivne některý z činitelů KDU-ČSL, slizké to partaje, která prosperovala za všech režimů, ten husákovsko-normalizační nevyjímaje. Zasmrádá mi z takových výroků docela obyčejná závist, že se občanské přízně dostává někomu, kdo o ni nikterak neusiluje, zatímco přičinliví populisté, kteří by pro ni cedili krev, zůstávají na ocet.

Jak jsem již v úvodu předznamenal, pan Telička je především úředník. Ať už se k svému úřadování dostal jakkoliv, osvědčil se jako příkladně svědomitý pracant, nadto člověk vzdělaný a nanejvýš způsobilý k výkonu svěřené funkce. Co v Bruselu vyjednal dobře a co špatně, to ponechme k posouzení odborníkům. Každopádně ale odvedl víc práce než většina tlučhubů, kteří se mu teď vozí po hřbetě lacinou rétorikou. V ledačem silně připomíná nemluvu Tošovského: kde primitivní kariéristé musejí předvádět psí kusy, aby si jich veřejnost alespoň všimla, on imponuje nenápadnou profesionalitou. A já se ptám, jestli je to tak úplně špatně, když prostý lid zaregistruje, že kromě partajních mluvků existují také zakřiknutí mravenečci, kteří mu mohou být k užitku, začasté většímu než celá kavalerie mocichtivých sekretariátních chvastounů.

Připouštím, že je to tak trochu výprask posvátného demokratického principu, když se národ zčistajasna zblázní do suchara, který nikdy neopanoval mítinková řečniště, aby z nich dštil oheň a síru na protivné politické šiřitele zkázy, protože by mělo být každému jasné, že on jediný je světlonošem nekonečného blaha. Musí to být otrava, pozorovat, jak se z úřednického myšince vynořivší »nýmand« vyhřívá na první příčce pomyslného žebříčku slávy, když by přece bylo spravedlivé, aby se tam střídali ti, kteří tomu vysněnému cíli léta obětují dočista všechno: volný čas, peníze na sebezušlechtění, ano, i charakter.

Položme si ale otázku, čeho zatím političtí profesionálové v Česku dosáhli. Komunistický comeback, zhnusení veřejnosti stranickými kejkly, promítající se do čím dál hanebnější voličské účasti, návrat k občanskému přesvědčení, že politika je svinstvo, na němž by se slušný člověk neměl podílet, to všechno je jejich práce. Televizní záznamy z jednání parlamentu, všechny ty Sedmičky, Partie a další hitparády trapnosti, cokoli zavání tzv. věcí veřejnou doslova a do písmene odpuzuje své adresáty. Je tak těžké pochopit, že malý český človíček prahne po naději, že ho z toho srabu vytáhne modla nevtíravého snaživého ouřady, byť by jím i byl někdejší komunista?

Ale to víte, že nejsem štěstím bez sebe, že se všechny úsvity posametových let scvrkly do zbožňování kohokoli, kdo se ještě neušpinil postkomunistickou demokracií. Také jsem si kdysi představoval, že svobodně zvolení tribunové lidu budou cosi víc než nenažraná mocenská pakáž, pro niž je zájem nás nepatrných až na posledním místě. Nu, nestalo se. Osvícené demokratické elity v každém ohledu selhaly a teď logicky přichází čas slávy nevolených.

Může to být, pravda, předzvěst špatných konců, jestli se ukáže, že svobodné volby jsou vlastně drahý rituál, bez nějž by se Češi docela dobře obešli. Také by to ale mohl být žádoucí impuls do sebe zahleděným sekretariátům, předhazujícím nám k volbě stále tytéž profláknuté kašpary: Hleďte se konečně vzpamatovat. Za čtrnáct let jsme si už z vašich keců mohli postavit zlatý Stalinův pomník, ale právě že nic jiného. Pročež koukejte navalit třeba i Tošovské nebo Teličky, jen když nám to bude k užitku. Kdyby se pak věci pohnuly žádoucím směrem, potom by bylo možno bez uzardění potvrdit, že zhlédnutí se Čechů v úřednických »starých strukturách« není jen jakýsi posttotalitní úlet, nýbrž opravdu úžasná zpráva.

(Annonce)