Květen 2004

Francouzská revoluce, česká druhá republika a ruská invaze

Viktor Šlajchrt

Od zásadní proměny politických poměrů uběhne letos patnáct let, stále se však ozývají stesky, že pořádně nevíme, k čemu vlastně došlo. Pár měsíců před rozkladem sovětského bloku oslavovala Francie dvousté výročí své velké revoluce, jenže o jejím smyslu, příčinách a dopadech nemají dodnes jasno ani tam. Poslední velký pokus o její vylíčení a interpretaci podnikl renomovaný historik François Furet (1927 – 1999) v rozsáhlém spisu Francouzská revoluce, jehož první svazek v českém překladu vydalo letos nakladatelství Argo. Už časové vymezení je nekonvenční. V řídících strukturách starého režimu se tu revoluce začíná skrytě rozbíhat dobrých dvacet let před pádem Bastily a vítězně končí až po více než sto letech za tzv. třetí republiky, kdy dal národ před posledním pokusem o restauraci Bourbonů definitivně přednost republice a demokracii. Daniela Tinková v doslovu uvádí nejrůznější, často protikladné obrazy revoluce a jejích hrdinů, jež během dvou století vytvořila francouzská historiografie. Teze se vyvíjely, ale otázky zůstávaly konstantní. K základním patří například vztah mezi rokem 1789 a rokem 1793, tedy mezi revolučním bojem za svobodu a revolučním terorem, jenž svobodu krátce po jejím dosažení zlikvidoval. Furet zachycuje Francouzskou revoluci, jak se jevila v okamžiku smrti svého dědice, který se jí vnutil – ruského bolševismu. Jednoznačnými hrdiny tu nejsou Danton oceňovaný liberály, ani Robespierre zbožňovaný marxisty, ani kontrarevoluční rebelové z Vendée. Tón romantického heroismu autor tlumí a s uznáním píše spíš o jeho protipólu, který zosobňuje především abbé Sieyes, chytrý a nenápadný stratég parlamentních kuloárů a tvůrce geniálních koncepcí, jimiž zprvu podnítil vykročení k lidovládě a později i k bonapartistickému císařství.

---

Přes prolité potoky krve je Francouzská revoluce vnímána jako jeden z vrcholných okamžiků dějin, debata o ní pokračuje a hned tak neskončí. Česká druhá republika, jež trvala pět měsíců mezi Mnichovem a okupací, byla hned po válce označena za hanebnost, o níž netřeba diskutovat. Teze tak nahradila veškeré otázky. Ani kniha Jana Gebharta a Jana Kuklíka Druhá republika. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě (Paseka 2004) kodifikovaný pohled nijak neproblematizuje. V podstatě pouze podrobně popisuje obraz, který je čtenářům v hrubých obrysech předkládán déle než půl století. I zde mravní ubohost vrcholí na kulturní scéně, kde se po dvou desetiletích levicové hegemonie dostali ke slovu konzervativci a využili toho v řadě případů notně odpudivě. Záštiplná nízkost české pravice bývá už léta ilustrována nehorázností tehdejších výroků Demla či Durycha, zatímco heroický protiklad je spatřován hlavně v odvážných kouscích Osvobozeného divadla. Budiž. Nedal by se však ten příběh vyprávět i trochu jinak? V ostudné souvislosti s reakcí se v knize vyskytují jména Růženy Vackové, Bedřicha Fučíka, Jana Zahradníčka, Josefa Kostohryze, Václava Renče, Františka Křeliny a řady dalších literátů, s nimiž si levice později vrchovatě vyrovnala účty, a to nikoli polemicky, ale kázeňsky. Co znamenala trocha nactiutrhání v druhorepublikovém tisku – sice usměrňovaném, ale stále ještě relativně svobodném, kde se postižený mohl ohradit – proti stalinským lágrům? Když profesorka Vacková čekala za nacistů na Pankráci na smrt, byl Werich v Americe, a když ji patnáct let věznili komunisté, náležel k prominentům oficiální kultury. Už jen z ohledů na to, co „reakcionáře“ čekalo po válce, by měl historik zvážit, zda přece jen neměli před válkou aspoň maličký kousek pravdy nebo přinejmenším cti. Ale to jen na okraj. Kniha je záslužná už tím, že k zavedeným tezím shromáždila fakta, čísla, ilustrativní citáty, jména osob i přehledy politických struktur, poznámkový aparát a důkladnou bibliografii, tedy vše podstatné pro případ, že by k debatě přece jen někdy došlo.

---

Nejvýznamnější historické události, které mění lidské osudy, mívají u nás až příliš často ráz katastrof. Takové v minulém století vykolejily každou nastupující generaci: vražda následníka trůnu v Sarajevu a začátek války, Mnichovská konference a zánik první republiky, nastolení stalinismu a ruská okupace o dvacet let později. Posledním z uvedených malérů se zabývá studie německého historika českého původu Jana Pauera Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí – plánování – provedení, jež vychází v pražském Argu devět let po německém vydání. Opět jde o podrobný popis, historický obraz tu však teprve vyvstává. Pauer zpracoval osudové téma své generace. Rok po srpnu odešel devatenáctiletý do exilu, kde vystudoval historii a svou odbornou činnost pak zaměřil na střední a východní Evropu. Když se mu otevřela možnost prostudovat dosud nepřístupné dokumenty z komunistických archivů, vypracoval na jejich základě důkladnou skicu skrytého pozadí dění, jež jej kdysi vyhnalo z domova. Jde teprve o zárodek obrazu, který se bude možná měnit, vyvíjet a bohatě rozrůstat jako v případě Francouzské revoluce, neboť nadhozené otázky jsou nadčasově inspirující. Když ovšem čtenář v Pauerově knize sleduje konání protagonistů v popředí – předáků bratrských stran i představitelů obrodných i konzervativních proudů v Československu –, napadá ho otázka čistě časová, totiž jak se tak bizarní figury mohly vůbec dostat ke kormidlu dějin.

(Respekt)