Květen 2004

O krabech, co zmizí jako duch

Ross Hedvíček

Já nevím jak vy, ale já trávím spoustu času na pláži. Jen tak sedím a dívám se okolo sebe. Posledně jsem se díval na kraby. Tenhleten krab se jmenuje Ocypode quadrata a žije všude na floridských plážích, přes West Indies až do Brazílie. Říká se mu krab-duch (ghost crab), protože dokáže mizet jako duch. Je to způsobeno jeho bílou barvou a faktem, že písek je tady taky bílý a jak už si Jan Werich všiml "černý bidlo proti černýmu pozadí není vidět".

Navíc je to úžasné rychlý krab, úplný šílenec rychlosti, ono to latinské jméno Ocypode taky znamená něco jako "rychlonohý" - takže vlastně Rychlonožka jako z Rychlých šípů. V angličtině je taky znám jako "racing crab" (krab závodník). Jdete po pláži, nevidíte nic, tedy nevidíte kraba, jak sedí na písku a barvou splývá s povrchem, ten krab tam je, dokonce i krev má bílou, trochu do modra, protože jeho dýchací pigment je založený na mědi místo na železu jako u teplokrevných tvorů. Najednou to do něj vjede a jako bílá šmouha se rozeběhne po písku a vy abyste si někde sedli, jak jste se strašně lekli.

Navíc ta potvora utíká stejně rychle bokem jako vpřed nebo vzad - prý je to kvůli tomu, aby snadněji unikli přirozeným nepřátelům. Mořští rackové a volavky loví tyhlety kraby na souši na pláži a chobotnice, hvězdice a některé ryby, co mají ostré zuby, aby byly schopny rozdrtit krabovu skořápku, je loví v moři. Oči má tenhle rychlonožka na stopkách - na takových malých vysunovacích teleskopech - a když je vystrčí (jsou černé) tak vidí ve všech směrech. A vidí velice dobře i v noci. Dokonce chytí v noci i mouchu, pokud přistane v rozumné vzdálenosti. Jinak tenhle krab - je jen asi tak 5-6 centimetrů velký - žere všechno, cokoliv organického co najde v písku, hmyz a obzvláště plážové blechy (beach fleas). A nebyl by to krab-duch, kdyby neměl jednu zvláštnost speciálně pro noc, když je úplněk. To se pak krabí-duši prochází po pláži, dopředu dozadu do stran - ale vždy tváří k tomu úplňku. Fakt, nekecám...

A tak tam sedím a najednou přes písek přeběhla bílá šmouha. Aha, krab, půjdu se podívat. A tak jdu směrem ke Castaways a tam, kde jsou křesílka, seděl - ne, žádný krab - ale Jaro Filip.

"Vítej Rossi!" - "Ahoj Jaro! No povídej - jaké to tam je?"

"Asi jako v golfovém klubu v Sarasotě. Tráva zelená, nad hlavou modro, postřikovače dělají tsk, tsk, tsk ..."

"Chtěl jsem se zeptat, jestli víš o tom Markovičově článku o Floridě?"

"Co vím... to je, co mne dodělalo, strašně jsem se rozčílil a pak už to šlo samo."

"Takže Markovič je vinen vraždou... já mu ještě nakopu prdel..."

"... nech to tak, já jsem mu to už odpustil, byli jsme kamarádi..."

"Odpustil? Něco takového?"

"Jo, odpustil. To my teď musíme - odpouštět paušálně a ve velkým. Představ si koho jsem tady potkal - Husáka, Koldera a Šalgovičě - jsou tady, všechno odpuštěno! A já jsem jim ještě musel hrát na vystoupení... i křesílko s cedulkou Schuster tady měli nachystané, ale pak to dali zpátky do skladiště..."

"Takže oni jsou tam taky? Existuje vůbec spravedlnost?"

"Co nestihnete rovnou, potom tady už to nedohoníte..."

Jaro vytáhl cigarety, zapálil si a přesedl si na křesílko po větru, aby na mne nešel kouř. Stihl tak dva tahy, když zazvonil blankytně modrý cellphone Nokia. "To my fasujeme", vysvětlil Jaro. "Volají mne. Nástup na večeři!"

"Co máte?"

"Kolínka."

"Kdy přijdeš znova?"

"Až tady budeš!"

"Mám ti někam zavolat?"

"Já budu vědět..."

"Ahoj, Jaro..."

"Čau, Rossi..."

A zase ta bílá šmouha jako blesk. A slunce zapadalo a moře dělalo huuuuuuuuu a huuuuuuuuu a huuuuuuuuu... a já jsem si nebyl jist vůbec ničím.