Květen 2004

Tajná nemocnice pro boj s rakovinou.

Hana Čápová

Onkologové tají, ve kterých špitálech má člověk šanci na úspěšnou léčbu zhoubného nádoru

O třetinu větší šance přežít. Nebo alespoň o třetinu delší zbytek života. Takové rozdíly mezi jednotlivými pracovišti, která zde léčí zhoubné nádory, zjistila Česká onkologická společnost. Údaje, které mají pro nemocné cenu zlata, jsou ale zatím tajné.

Máme je vytažené

„Když jsem byl před rokem zvolen, řekl jsem si, že musíme především vytěžit data,“ vzpomíná předseda České onkologické společnosti Jiří Vorlíček. Už od padesátých let totiž tuzemští doktoři posílají do Národního onkologického registru důležité údaje. Hlásí tam každého pacienta a průběh jeho nemoci – v jakém stadiu byl nádor objeven, jak pacienta léčili a jak se jeho stav vyvíjel. Zároveň je v registru uveden i konkrétní lékař a jeho pracoviště. Zatím se tyto údaje používaly jen pro informaci o tom, kolik lidí onemocní tím či oním v porovnání se světem, ale Jiří Vorlíček požádal statistiky na Masarykově univerzitě, aby z nich vytáhli také informaci o kvalitě jednotlivých pracovišť.

„Vyděsilo mne, že rozdíly mezi pracovišti jsou tak velké,“ popisuje svou reakci na výsledek. Šance pacientky třeba s nádorem prsu ve druhém stadiu na další život se liší až o pět set procent – podle toho, do jakého špitálu se dostane. Graf doktora Vorlíčka uspořádaný podle jednoduchého pravidla – počet případů téže diagnózy, které oddělení léčí, a délka přežití – to ukazuje jasně. V nemocnicích, kde léčí 150 takových případů ročně, je délka přežití v průměru dvacet měsíců. Zatímco tam, kde mají několik tisíc těchto pacientek ročně, se přežití pohybuje okolo 110 měsíců. „Obecně totiž platí, že čím víc léčíte, tím máte lepší výsledky,“ říká Jiří Vorlíček. Výsledky léčby se dají hodnotit i podle jednotlivých nemocnic a dokonce podle jednotlivých lékařů. „Objevili jsme i jednu děsivou věc – že určité procento doktorů léčí zhoubné nádory, aniž mají přesně stanovené stadium. Když dají pacientovi málo léků, sníží jeho šanci na uzdravení. Když mu jich dají moc, zbytečně ho zatíží jejich nežádoucími účinky,“ říká Jiří Vorlíček. „Máme je ze statistiky taky vytažené.“

Ačkoli obecně mluví Jiří Vorlíček o tom, že pacient má znát výsledky práce jednotlivých lékařů, aby si podle nich mohl vybírat, nově zpracovaná data zatím zveřejnit nechce. Bojí se jak reakce pacientů, tak reakce kolegů lékařů. „Pokud vyjde najevo, že jsou tři nejlepší pracoviště v republice, absolutně tam nebudou schopni zvládnout nápor lidí, kteří se na ně navalí,“ říká Jiří Vorlíček. „Jiní by začali vyčítat, že maminka byla léčena v nemocnici, která nemá tak dobré výsledky, a jak to, že to nevěděli dřív.“ A reakce doktorů by ho možná smetla z čela Onkologické společnosti a hodnocení kvality před veřejností zpochybnila: „Pracoviště, zvláště ta špatná, budou mít tisíc argumentů, proč není statistika spolehlivá.“

Tomu byste nerozuměli

Tím, kdo by měl údaje zveřejnit, však není Onkologická společnost, ale ministerstvo zdravotnictví. Právě ono totiž Národní onkologický registr spravuje. „Jsem proti. Kdyby data o kvalitě byla vyvěšená na webu, vznikla by obrovská anarchie,“ říká předseda rady registru Edvard Geryk. „Většina pacientů jsou staří lidé, kteří by nějaká data na internetu ani nedokázali posoudit.“ Předseda Geryk má za to, že pacient se má naprosto spolehnout na doktory, jejich rady a schopnosti: „Lékař nabízí pacientovi důvěru a pacient mu má věřit.“ Vlasta Mazánková, ředitelka Ústavu zdravotnických informací a statistiky, pod který patří všechny zdravotnické registry, uvádí jinou překážku, která stojí v cestě informování pacientů: „Aby se něco takového mohlo zveřejnit, musela by k tomu dát jednotlivá zařízení souhlas.“ Stejnou strategii zastává i ministryně zdravotnictví Marie Součková. Podle Jiřího Vorlíčka však nemocnice takový souhlas nedají: ty špatné z logiky věci a ty dobré proto, že se bojí návalu. Lékaři z praxe jsou proti přesně tak, jak předseda Onkologické společnosti Vorlíček předpokládá. „Byl bych se zveřejňováním těchto dat opatrný,“ říká Josef Čepl z chomutovské onkologie. „Kde je záruka, že každý dává do registru správná vstupní data?“ Podobně namítá i Josef Hanuš z liberecké nemocnice: „Hlášenky někde vyplňují jen sestry, data na nich nemusí být dost přesná.“ Předseda poslaneckého zdravotního výboru Milan Cabrnoch považuje jejich námitky za účelové. „Informovat lidi o srovnání mezi pracovišti je nesmírně důležité a naši odborníci jistě umí údaje srovnat tak, aby závěry z nich byly obhajitelné,“ říká poslanec. Ale prosazovat to jako povinnost zákonem nechce: „To není v souladu s mým vnímáním světa, nařizovat všechno zákonem, to bychom taky mohli mít zákon, že se musíme zouvat.“

Jak už bylo řečeno, platí v léčbě jednoduché pravidlo – čím méně případů, tím horší výsledek. Takže by vlastně stačilo zeptat se v nemocnici, kolik pacientů léčí, a mám představu o své šanci. Ale to lékaři vědí taky – a umí se bránit. „To se u nás nedozvíte,“ říká chomutovský Josef Čepl na otázku, kolik jeho oddělení léčí ročně pacientek s nádorem prsu ve druhém stadiu. Stejně dopadne zvídavý pacient i na liberecké onkologii. „Takový údaj vám já dát nemohu, muselo by s tím souhlasit vedení nemocnice,“ říká onkolog Libor Hanuš. Náměstkyně ředitele Alena Riegrová naopak tvrdí: „Já vám tu informaci ani souhlas nedám – to mohou jedině naši onkologové.“

Jiří Vorlíček chce nové údaje zatím použít alespoň uvnitř doktorské komunity. „Na podzim se jako předseda Onkologické společnosti začnu scházet s lidmi, kteří ze srovnání vycházejí hodně špatně. Požádám je, aby s tím něco dělali – buď se zlepšili, a nebo s léčbou dané diagnózy raději přestali. A upozorním je, že časem data o kvalitě práce zveřejníme.“

(Respekt)