Květen 2004

V prvním kruhu pekla

Bohumil Doležal

Na veřejnost za kuriózních okolností prosáklo, že v několika českých firmách pracují dělnice z KLDR. Na rozdíl od mnohých jiných gastarbeitrů z Východu zcela legálně, na základě řádného povolení. Po formální stránce všechno v pořádku. Zároveň se objevily “nepotvrzené pověsti”: dělnice odvádějí celý svůj výdělek severokorejskému státu. Skupiny hlídají politruci, do práce nastupují a z práce odcházejí v dvojstupu. Jejich “pracovní volno” je víc než organizované. Většinu času tráví na ubytovně, mimo ni se dostanou jen “organizovaně”, ve skupinkách a pod dozorem. České kolegyně jim občas podstrkují jídlo, mají hlad. Přitom jde o děti z prominentních rodin, které tu otročí jaksi “za odměnu”. Úřední severokorejský “tlumočník” jedné z dělnických skupin všechno popírá: peníze dělnice posílají svým rodičům, jsou z normálních rodin, mimo pracovní dobu mohou chodit, kam chtějí.

S další interpretací přišli majitel jedné z firem a starosta městečka, kde firma působí. Severokorejské dělnice prý jsou na tom stejně jako Češi, co bezprostředně po listopadu 1989 začali pracovat v Německu. Vlastně ještě o trochu lépe, protože mají zaručenou osmihodinovou pracovní dobu a ubytování, které jim může závidět leckterý našinec.

Aféra vyvrcholila konfliktem mezi dělnicemi a televizním štábem, co je přijel natáčet. Korejky na povel své velitelky napadly kameramana, poškrábaly ho a ukradly mu kameru. Po chvíli ji pak vrátili poškozenou, se znehodnocenou kazetou. Policie tři z nich zadržela a vyslýchala. Reportér Lidových novin se domnívá, že nešťastnice čeká severokorejský gulag, jakýsi historický kompromis mezi Kolymou a Treblinkou.

Na první pohled chaos, v němž stojí tvrzení proti tvrzení. Vyznat se v něm by však nemuselo být až tak těžké. Režim v Severní Koreji se “strukturálně” od toho, který jsme tu měli v letech 1948-89 jistě moc neliší. Jen snad tím, že je asi tisíckrát horší. Samozřejmě že jde o otrokyně. Otrocká práce je v zemích stalinského typu normální způsob zaměstnání. Otrocké práce v zahraničí jsou ovšem nepochybně něčím exkluzívním, výhodným, jakousi formou odměny. Dělnice budou pečlivě vybírány a protože čím větší teror, tím větší korupce, dá se předpokládat, že se tu uplatní také bolševická honorace okresního formátu. Dělnice musí nepochybně odvádět výdělek severokorejskému státu. Je velmi pravděpodobné, že za to pak od něj dostanou vyšší mzdu, než jakou by braly doma.

Samozřejmě je pečlivě hlídají. Skupiny jsou profízlované a udržované v permanentním strachu. Ty, co by neposlouchaly, budou bez milosti odveleny domů a krutě potrestány. Navíc vědí, že kdyby snad chtěly zůstat v ČR, zaplatí to svobodou a možná i životem jejich blízcí, co zůstali doma. Nedá se očekávat, že by se vybavovaly s českými novináři či využily velkorysé nabídky pana Jařaba k emigraci.

Naproti tomu pochybuji, že by něco hrozilo těm třem, co ukradly a poničily televizní kameru. Udělaly to na rozkaz své velitelky. Třeba o nich doma natočí nějakou prasárnu typu slavné filmové prvotiny Kadára a Klose “Únos”.

Vnucuje se otázka, co pro ně můžeme udělat. Odpověď je prostá: nic. Na to, aby účinně působila k rychlé změně nelidských poměrů v KLDR, nemá Česká republika dost síly. Správná otázka je, co můžeme udělat sami pro sebe, abychom se nepřímo, ale zato dobrovolně a ze zištných důvodů nepodíleli na hnusných praktikách severokorejského režimu. Ruku v ruce s Kim Čong-ilem jsme u nás dali vzniknout solženicynovské “šarašce”, prvnímu kruhu pekla, které těm, co přišli z jeho hloubi, připadá snad jako ráj, ale z našeho hlediska – a o to jde – je to stále ještě peklo. Proto mne mrzí, že bohužel nejspíš není možné zavřít ty našince, kteří otrockou práci zprostředkovávají, ani ty, kteří ji ve vší počestnosti využívají. Čeští podnikatelé, zaměstnávající načerno Ukrajince a Moldavany, jsou ve srovnání s nimi samaritáni.A protože to nejde, je třeba, aby stát zaměstnávání otrokyň z KLDR nekompromisně zakázal. Do té doby, dokud KLDR nepřestane být KLDR.

(www.bohumildolezal.cz)