Květen 2004

Václav Klaus o toleranci a smíření

Bohumil Doležal

Konference o toleranci a smíření mezi Čechy a Němci, která se konala předminulý víkend (27. – 28. 03. 2004, pozn. red. CS-magazínu) v Ústí nad Labem, byla korunována projevem prezidenta Klause. Prezident opět projevil překvapující schopnost zmást i docela nezaujaté pozorovatele, a proto si jeho výkon zaslouží pozornosti.

Klaus dobře ví, že proklínání Němců vcelku je, jak se dnes říká, “kontraproduktivní”. Proto nemalou část svého vystoupení věnoval zdůrazňování plodných stránek česko-německého soužití. Vzdal hold těm, co kultivovali a osidlovali pohraniční hvozdy, budovatelům kulturních památek, zakladatelům průmyslu. Ti všichni mají jednu výhodu: jsou už dávno mrtví a nic po nás nechtějí. Zašel dokonce až tak daleko, že nepochybně bezděky zopakoval Pekařovu tezi o německé kultuře jako zprostředkovatelce mezi Čechy a Západem. Navíc pochválil SRN za to, že v těžkých dobách poskytla mnoha Čechům útočiště.

Když hláskem tenkým jako konipásek promluvil k těm, kteří na nás žádné nároky nemají, obrátil se s plnou vervou i k těm druhým. Kromě zmíněné harmonické minulosti je tu minulost nepříjemná a navíc nedávná, zasahující do přítomnosti: období druhé světové války, její příprava, její rozpoutání, její průběh, ale i její následky v bezprostředně poválečném vývoji. Zde podle Klause platí, že tyto události mu dnes žijící nemůžeme vrátit zpátky, nemůžeme nechat proběhnout jiným způsobem. Nemůžeme zařídit, aby to bylo způsobem, který bychom my, s našimi zkušenostmi a pohledy na svět, považovali dnes za správný. Nemylme se, prezident se nás nepokouší přesvědčit o tom, že cestování nazpět v čase je výsadou žánru sci-fi, nýbrž chce pouze dát najevo, že česká politika není ochotna ani hnout prstem ke zmírnění jedněch křivd, zatímco ke zmírnění jiných (těch, co byly spáchány na nás) vydala a realizovala řadu restitučních a jiných zákonů a mezinárodních iniciativ. A zároveň opakuje známou poučku, že to, co se nám na zmíněné minulosti dnes jeví jako nesprávné, bylo tenkrát docela v pořádku.

Václav Klaus seznámil přítomné i se svým pojetím historiografie. Minulost nelze přepisovat či napravovat, nelze ji měnit či dávat jí zcela novou interpretaci. Historie je tedy jednou provždy dána, pokud možno zákony českého parlamentu, a snaha ji měnit či interpretovat by měla být trestná. Dávat minulosti zcela novou interpretaci přitom dosud patřilo ke svobodě vědeckého bádání. U nás ji ovšem skoro nikdo nepotřebuje, drtivá většina historické obce je poslušné stádo, navyklé pětapadesátiletou drezúrou přežvýkat to, co mu (strana a) vláda předloží. Tato část Klausova projevu ústí nakonec do varování před záludným nepřítelem, který využívá vznešeně znějící slova o nutnosti tolerance a smíření jako zástěrku.

Nebyl by to Václav Klaus, kdyby neuplatnil i tzv. kárací metodu vůči organizátorům a to hned dvakrát. Za prvé, výběr účastníků měl být pestřejší. Není dobré, aby se diskuse tohoto typu konaly převážně mimo území naší země, bez našeho zastoupení nebo se zastoupením jen málo výrazným a málo reprezentativním. Na konferenci postrádal zástupce Českého svazu bojovníků za svobodu, Československé obce legionářské (není těžké si spočítat, že nejmladšímu legionáři by dnes bylo 106 let), Svazu nuceně nasazených a Klubu českého pohraničí (prezident zapomněl snad jen na Štěpánovu – nebo Zifčákovu? – KSČ). Je se těšit na to, až konferenci s takto výrazným a reprezentativním zastoupením svolá, a zároveň doufat, že ji bude podle svého zvyku moderovat.

A za druhé, organizátoři zvolili úplně špatný název. Klaus si nemyslí, že bychom měli o minulosti a zejména o událostech třicátých a čtyřicátých let minulého století uvažovat v kategoriích dnešní tolerance a netolerance nebo obdobně v kategoriích dnešního vzájemného smíření či nesmíření. Není prý dnes ostatně nikoho, kdo by hlásal netoleranci a i nesmířených je strašně málo.

Tu je třeba říci, že prezident se mýlí. Jsou věci – jako například slovní ekvilibristika, hraničící s nestydatým lhaním – které si nezaslouží vůbec žádnou toleranci. Také vyhánění a okrádání milionů lidí, provázené hromadným násilím, je mimo okruh jakékoli tolerance a nelze se s ním smiřovat, ať už proběhlo před dvěma nebo před sto lety. A vůbec se nelze smiřovat s minulostí en bloc, jak to doporučuje Václav Klaus. Minulost je třeba opravovat. Opravování minulosti probíhá v okruhu naší civilizace už pěkných pár století. Říká se mu pokrok.

(www.bohumildolezal.cz)