Květen 2004

Pavel Pafko

Irena Jirků

Vynikající český chirurg se narodil a vyrostl na Slovensku, doma se však cítí tam, kde má rodinu a přátele - tedy v Praze. Tady také pomohl tisícům nemocných včetně Václava Havla.

Vzal jste někdy od nemocného úplatek?

Proč úvodem taková otázka?

Protože jste o obálkách, jež se předávají v nemocnicích pod stolem, nedávno napsal do novin. Neznám lékaře, který má chuť o tom mluvit nahlas. Napsal jsem ten článek, protože mi přijdou už absurdní diskuse o tom, co by si měli a neměli pacienti připlácet.

Vždyť oni - zvláště ti, kteří přijíždějí v mercedesu - to už dávno dělají.

Tajně, ilegálně.

To je ten nesmysl. Prostřednictvím peněz si ti lidé snaží zodpovědět tři otázky: kde budou léčeni, kým a kdy. V tom spočívá podstata takzvaného nadstandardu a já nevidím nic špatného na tom, když si ho chtějí zaplatit. Společnost je také už dávno diferencována na ty, již bydlí ve vilách, a na ty, kteří mají garsonku. A nikomu to nepřijde amorální. Nechceme si být rovni jako za komunismu.

Namítnu, že s rovností u lékaře je to složitější.

Jistě. Ale představte si, kdyby se zmíněné obálky mohly předávat oficiálně nad stolem anebo by byly peníze poukázány z banky rovnou na konto nemocnice! Byly by zdanitelné a šlo by tedy o příspěvek i pro pacienty, kteří si zvláštní pokoj, pana docenta a termín operace zaplatit nemohou. Dnes se ovšem zdravotnictví potácí ve finanční krizi a bohatší lidé si kupují výhody, které jim nikdo nemůže ani pořádně zaručit. Jak si ten platící člověk musí asi připadat?

Jako úplatkář. A jaké pocity má asi doktor, který si obálku bere?

Nedivím se, že o tom nikdo nechce mluvit.

Proč vy se nezdráháte?

Nikdy jsem žádný úplatek od pacientů nevzal. Aby bylo jasno - za úplatek považuji platbu v jakékoli formě, kterou pacient předem získává výhody na úkor jiných.

Ani stokorunu, ani bonboniéru jste nepřijal?

Samozřejmě že - ANO! Stokorunu ne, bonboniéru ano.

Jaký je rozdíl mezi stokorunou a bonboniérou stejné ceny?

Představte si, že operuji akademického malíře, jehož obrazy se prodávají v galeriích za pět deset tisíc korun. A když léčení skončí, malíř mi jeden svůj obraz přinese. Je to úplatek nebo dárek? Záleží na úhlu pohledu. Mohu ten obraz přece kdykoli prodat.

Jak to vidíte vy?

Já to za úplatek nepovažuji, protože ten malíř mou práci nijak dopředu neovlivnil. Vzpomínám také na jednu pacientku, byla po operaci prsníku, a když odcházela, chtěla mi cosi věnovat. V žádném případě, řekl jsem tehdy. Byla to mladá žena, podívala se na mne: "Já vím, od lidí, kteří jsou odsouzeni na smrt, už nikdo nic nepřijme." O té větě často přemýšlím. Není vůbec jednoduché říci: to je úplatek a ty já neberu.

Často lékaře ani nemusíte uplácet. Stačí mít správné kontakty.

Medicína je profese jako každá jiná a my jsme lidi. Proč bych nepomohl blízkým a přátelům. Vy byste je odmítla? Na druhé straně: všechny nemocné jsem vždy ošetřoval stejně. I když jsme pečovali o známé osobnosti, kladl jsem kolegům na srdce: dělejte standardně svou práci. Nestandardní péče může mít jen nestandardní výsledek. Držte se toho, co je osvědčené - bez ohledu na to, zda na operačním sále leží ministr anebo řadový občan. Mimochodem, ten ministr zítra může být bezvýznamným panem Novákem anebo stát před soudem nebo být vězněn. Budeme pak operovat ministra Nováka a vězně Nováka rozdílně? To ne. Ke všem pacientům přistupuji stejně.

Ano, dobře si vzpomínám, jak jste pobouřil média, když jste řekl, že prezident je pro vás pacient jako každý jiný.

Řekl jsem, že ho budu operovat tak, jak bych operoval i bezdomovce. A byla z toho málem urážka hlavy státu. Ale já jsem tím chtěl říci, že si nedovedu představit, že bych bezdomovci ze Žižkova udělal operaci jinak než Václavu Havlovi.

Uznáte ale, že ta operace byla výjimečná. Mimochodem jste se takřka přes noc stal jedničkou v oboru...

...což jsem bral zpočátku jako nezaslouženou a nepříjemnou popularitu. Nevykonal jsem nic výjimečného. Takových operací se v republice ročně dělá tak pět set - a nejen v Praze.

Dnes jste asi stále nejznámější český lékař. Popularita může být i příjemná, ne?

Pomohla hlavně klinice. Dostali jsme se do veřejného povědomí, začali nás vyhledávat pacienti. Abych byl zcela upřímný - pomohlo to i mně osobně.

Jak?

Všeobecně i v drobných detailech. Když třeba přijdu na úřad, nemusím mít občanku. Dost lidí mě stále pozná. Na druhé straně si už nemohu spoustu věcí také dovolit.

Co si nemůže profesor Pafko dovolit?

Například pozve vrchní sestru na večeři, aby s ní v klidu probral pracovní problémy. Druhý den slyší: Někde tě viděli s kočkou v hospodě. Ne, že bych tedy jako pěstoval takové záliby, ale přišel jsem trochu o soukromí. Nezávidím všem těm slavným a prezidentům.

Jsou asi také dost sami. Šéf kliniky se necítí být osamělý?

Nejsem zase tak velký šéf. A navíc se tu bariéru snažím prolomit tím, že mám neustále otevřené dveře u pracovny. A poprosil jsem také vrchní sestru, aby měla vždy otevřeno. Aby pacienti i kolegové viděli, že mohou kdykoli vstoupit.

O vašem týmu a nárocích, které kladete na podřízené, se ovšem dnes už tradují celé legendy.

Co se povídá?

Například: Kdo nejezdí na kole, nemá u profesora Pafka, vášnivého cyklisty, šanci uspět na operačním sále.

Je pravda, že dávám přednost lidem, kteří mají vztah ke sportu. Za prvé - předpokládám, že budou mít fyzickou výdrž, která je pro chirurgii nezbytná. A za druhé - sportovci mají obvykle smysl pro kamarádství, kolegialitu a fair play. A to je v naší práci důležité. Vztahy mezi personálem se promítají do vztahu zdravotník-pacient. Nemocný záhy pozná, když v nemocnici něco neklape. Nemá pocit bezpečí. Co se ještě o mém pracovním týmu povídá?

Že ženám je přístup takřka zakázán.

Kdyby záleželo jen na manuální zručnosti, bude chirurgie doménou žen. Ale ona vyžaduje i fyzickou výdrž a rozhodnost.

Toho se ženám nedostává?

Znám hodně nerozhodných žen. Když jsem byl mladý chirurg, pracoval jsem se starší kolegyní, která se mne často ptala, co si myslím, co by bylo nejlepší udělat. Nechápal jsem, proč se se mnou radí, když mám poloviční anebo snad třetinovou zkušenost.

Mně to nepřijde divné. Chtěla zvážit všechna pro a proti, nechtěla se unáhlit.

Jenže chirurgie vyžaduje rozhodnutí, která často nelze odkládat. Nemůžete přešlapovat. V jedné chvíli musí rozhodující osoba říci tak, anebo tak.

A co když se zásadně splete?

I to se někdy stává. Muži inklinují k rychlému rozhodování, někdy špatnému. Ženy jsou váhavé. Neodsuzuji je za to. Asi to souvisí s přírodou. Samičky většinou chrání potomstvo, proto jsou opatrné. Samec se vrhne do boje hlava nehlava, až ho někdo skolí. Upozorňuji feministky, že jsem si vědom toho, že můj názor v případě generalizace neobstojí. Já ale pamatuji doby, kdy ženy lámaly kámen, řídily vlaky. A už tehdy jsem si říkal, že je to nesmysl. Jsou profese, kde vyniknou ženy, a pak jsou profese spíše mužské. Chirurgie patří k těm druhým.

V Čechách není ani jediná skvělá chiruržka?

Nic není absolutně černé a bílé, tak jako ty úplatky. Znám několik excelentních kolegyň. Několik.

Máte nějakou ve svém týmu?

Pracují s námi dvě ženy.

Jsou dobré?

Jsou dobré. Zajímají se však o ambulantní chirurgii, zatímco pánové chtějí dělat velké, mnohahodinové operace na sále. Řekl bych, že v našem týmu vládne symbióza: muži jsou ambicióznější, ženy tolik netouží prorazit.

Já už zase začínám chápat, proč ani jedna z vašich dcer nešla v otcových šlépějích. Nedovolil byste jí to.

Myslíte si, že přeháním? Představte si, že se na čtyři pět hodin postavíte doma k oknu. Nic nedělejte a jen se dívejte ven. A pak mi řekněte, jak se cítíte. Určitě mizerně. A my se nad pacientem ještě hrbíme, často zažíváme stres. To prostě není práce pro většinu žen.

A nemrzí vás, že alespoň jedna dcera nevystudovala jiný medicínský obor?

Chcete-li dělat medicínu pořádně, a nejenom od osmi do čtyř, tak tomu musíte obětovat skoro život. Nenadsazuji, cítím to tak. A jsem rád, že moje dcery mají čas i na soukromý život. Koneckonců viděly, jak přicházím domů unavený, jak pracuji po nocích, o sobotách a nedělích. Vychovávala je moje žena.

Neobětoval jste profesi příliš?

Byla to moje volba. Možná jsou mimořádní lidé, kteří stihnou úplně všechno. Když jsem se ale ptal už svého učitele, jak dělat chirurgii s malými dětmi, řekl mi: To nelze. Musíš buď, anebo. Chce-li někdo dokázat v práci trochu víc než průměr, tak musí víc obětovat.

O chirurgii stále mluvíte jako o práci. Žádná velká slova o povolání, poslání...

Chirurgie je práce jako každá jiná. Ale ti, kdo nás potřebují, to samozřejmě vnímají jinak. Kolik operací člověk jako pacient za život prodělá? Dvě tři čtyři, nikdy si na to nezvykne, je to vždy neopakovatelná situace.

Už jste operoval někoho ze svých blízkých?

Dceru. Takže se takovým situacím nevyhýbáte? Když pracuji, emoce odkládám. Na operační stůl nepatří, ovlivňují racionální úsudek. Dostaví se až potom. Když jde o blízkého člověka, je to přemýšlení samozřejmě vážnější. Ale - já ještě nemám tolik zkušeností, byla to jen jedna operace.

Měl jste někdy strach o sebe?

Jak to myslíte?

Tak, normálně. Bojíte se, že tělo přestává sloužit, že přijde choroba...

Medicinmani jsou zvláštní, víte? Napravují neštěstí jiných, živí se tím, ale nepřipouštějí si, že by je něco takového mohlo potkat. Kdyby si to připouštěli, byli by hypochondři.

Dá se při vašem pracovním tempu vydržet operovat třeba do sedmdesáti?

Záleží na kondici - fyzické a psychické. A záleží také na tom, jak moc vydáváte ze sebe. Znám chirurgy, kteří v sedmdesáti operují. Samozřejmě že už nevydrží stát pět hodin.

A co vy? Přibrzdit ještě nemíníte?

Je mi čtyřiašedesát, to víte, že už se ptám: Dokdy vydržím? Dokdy se mi to bude chtít dělat? A dokdy mne to nechají dělat? Ve hře je víc faktorů.

A nejste - čistě náhodou - ten typ, jenž bez chirurgie neumí žít?

Těžko posuzovat, co člověk nezažil. Už jsem se ale tolik naoperoval, že odchod snad nějak zvládnu. Dělal jsem naplno jen chirurgii, takže mi zbývá dost činností, které bych si rád vyzkoušel. Myslím, že si dokáži najít zábavu.

Už jste byl v Římě?

Já vám říkal o Římě?

Před lety jste o něm mluvil jako o snu, který si záhy musíte splnit.

No vidíte, zrovna se tam letos se ženou chystáme. Na pár dní.

To vám mám věřit?

Můžete. Teď už to snad vyjde.

MEZI ČTYŘMA OČIMA. Sešli jsme se u benzinové pumpy v pražském Podolí. Neděle, osm hodin večer, pan profesor přijel právě ze Špindlerova Mlýna. Nasedla jsem do auta a cestou do motolské nemocnice se začala vyptávat. Seděl za volantem, odpovídal přesně, jasně. Pak mi v nemocnici zmizel, aby zkontroloval pacienta. Poranil si achillovku při nohejbalu, který spolu hrávají. A Pavel Pafko považuje za samozřejmé, že se o kamaráda osobně postará. Vy byste to neudělala? odpověděl otázkou, když jsem se podivila. A tak jsem se už ten večer ničemu nedivila. Okolo půl jedenácté zavolali z Hradce, že mají dárce plic. Profesor Pafko pochopil, že bude v nemocnici nocovat - a začal se omlouvat, že mne nemůže odvézt domů...

(Instinkt)