Květen 2004

Homo bohemicus

Eduard Martin

Jeden starý pán mi vyprávěl příběh, který by mohl být motem k tlusté knize o českém vlastenectví.

Kdysi v mládí potkal na náměstí města, ve kterém žil, šlechtice z místního zámku. „Eh, kommen Sie her,“ volal na něj aristokrat belhající se k radnici o hůlce, „šel sem.“ Oslovený mladík byl čerstvě dostudovaný lesní inženýr, právě nastoupil do šlechticových služeb, dohromady o něm nic nevěděl. Přistoupil k němu užasle. Račte si přát?“ Šlechtic vyjádřil německy prosbu, aby ho mladík doprovodil na radnici, šlechtic nevěří, že by mu Češi na radnici porozuměli, až by na ně česky hovořil. „A co jim chcete říct?“ zeptal se německy český mladík starého pána. „Když je teď to sčítání lidí,“ řekl šlechtic, „jdu se přihlásit, že jsem Čech.“ Ono sčítání lidu probíhalo ve třicátých letech, dodával pán, který mi příběh vyprávěl, starý šlechtic nemohl mít z toho, že se německy hlásil k českému národu, žádnou výhodu. Naopak. A přece se hlásil.

Myslím, že v podstatě onoho šlechtice doznívalo staré vlastenectví, které nemělo nic společného s tím, jaké výhody příslušnost ke kterému národu přináší. Z té postavy vydechovalo staré balbínovské vlastenectví, vlastenectví srdce…

Jaký byl ten starý HOMO BOHEMICUS? Člověk spojený se zemí, kterou miloval, s věčnou zemí, ne s pomíjivými zájmy některé skupiny lidí, o ní – nebo v ní – politizujících. „Homo bohemicus“… Pohlédněme na tento pojem, rozšiřme obsah jména „homo bohemicus“ na společenství lidí, kterých se kdysi týkal… Povšimněme si vlastenectví, které se s tímto slovem pojilo.

Dnes nám připadá takové vlastenectví bizarní. Vlastenectví, které nastoupilo ve válečném a poválečném čase, setřelo poslední zbytky starého „zemského citu“. Radikální Němec, který přede mnou loni bojovně volal po válečném návratu do Čech, byl vzdálen zemskému vlastenectví „homo bohemicus“ podobně jako radikální Čech, který na manifestaci volá, že na Němce platí jediná taktika: Žižka. Ten první se rozhodně nechtěl vrátit jako „homo bohemicus“, ten druhý by v tomto pojmu zřejmě dokonce rozeznával provokaci.

Starý pán, který tlumočil z němčiny do češtiny češství svého zaměstnavatele, mi vyprávěl také o šlechtičně, kterou poznal na jiném zámku. Ta dáma nesla v sobě krev čtyř národů. „Prosím vás, co vlastně jste?“ zeptal se jí. Zamyslila se… Nevěděl, jakou řečí myslí. Myslela pěti jazyky, jak mu jednou řekla. Otec, matka, dědeček i babička patřili každý k jinému národu, a ona sama žila léta s manželem, který patřil k pátému národu.

„Co jsem,“ uvažovala. „Katolička.“

V tom slově je vyjádření dávné středověké univerzality, která je v moderním čase mrtva. Stála však jako sudička u vzniku dnes vymřelého lidu „homo bohemicus“.

Ta zmizelá univerzalita byla pomíjivý, teskně velkolepý pokus o překonání skupinové agresivity. Vždy, když se člověk zařadí do univerzálního kruhu, celku, překročí hranice nenávistí, nevraživostí, averzí… Vždy, když se pyšně zatáhne do ulity úzkého původu, je ohraničen čárou, za níž nenávidí. Velkorysost přináší mír. Jen láska dokáže rozšířit území bez nenávisti.

A co je vlastenectví? Vyjádření lásky. Stejně jako bývá moderní nacionalismus vyjádřením nenávisti. Moje babička, narozená v Hamburku, se až do konce života modlila a počítala německy. Metafyziku tajemna i konkrétnost čísel vnímala ve svém rodném jazyku, i když česky mluvila dokonale. A přesto tato paní, jak vzpomínal otec, plakala při Hitlerově záboru Sudet.

„Taková nespravedlnost,“ vykřikla v pláči. Německy.

A tak se zdá, že snad „homo bohemicus“, ten staletími procházející a nakonec zmizelý lid, není mrtev. „Homo bohemicus“ je záležitost volby. Stejně jako láska. Volby, ne původu.

Mohla by se sestavit kniha, která by „vlastenectví nelásky“ dokumentovala stejně názorně, jako by jiná kniha mohla dokumentovat vlastenectví lásky. Na začátku hlasité struny napjaté z gotiky do moderní doby by zněly česky útočné Dalimilovy verše, na druhé straně německy agresivní výkřiky Theodora Mommsena (Rozum česká lebka nedostane, avšak ranám i ona porozumí. An die Deutschen in Oesterreich). Tato struna nelásky sahá do dnešního dne a její zvuk je nesmiřitelný.

Ale napříč tisíciletím je napjatá i jiná struna, nenápadnější, méně okázalá, struna vlastenectví lásky, vlastenectví spravedlnosti, vlastenectví pomoci – po celé tisíciletí znějí obě struny současně, někdy jedna přehlušovala druhou, pak druhá první. A historie, ironicky paradoxní, nechává obě struny znít v podivné symfonii. Neodhadnutelná historie pořádá v českých zemích řadu „odsunů“. První gigantický odsun německy mluvících obyvatel z Čech, jak dokazují historici, provedli vídeňští, německy mluvící Habsburkové, odsunem evangelíků.

Když Hitler provedl „odsun Židů“ z Čech na onen svět, odstranil s českými Židy i velkou a vytříbenou německou židovskou menšinu, odchovanou po celé generace v němčině, v německé kultuře. Zlikvidoval celé jedno staleté ohnisko vzdělanosti – vzdělanosti německého jazyka. Pamětníci uvádějí, jak po „odsunu“ židovského obyvatelstva drasticky vymizela němčina z pražských kulturních center.

Když byl „homo bohemicus“ odsouván ze své vlasti, vždy tím byla ochuzena česká země. Trpěla po léta následky odsunů, ať už tyto odsuny byly prováděny z důvodů náboženských, rasových, politických… Česká země jimi byla pokaždé ochuzena, i když se jedna vrstva obyvatel jimi cítila zvýhodněna.

Tolikrát odcházel „homo bohemicus“ ze svého domova.

Jednou proto, že byl evangelík.

Jednou proto, že byl Čech.

Jednou proto, že byl Žid.

Jednou proto, že byl Němec.

Jednou proto, že měl ten a ten názor.

Kolikrát se „homo bohemicus“, ten národ exulantů, odsouval útěkem za hranice, kolikrát se odsunul do vnitřního exilu. A přece pojem „homo bohemicus“ vytrvává… Ztotožňuje se se zemí. Ne s dočasnými pány země. Navzdory všemu ví, že když nechá potlačit práva jiného, omezí svá.

„Homo bohemicus“ se zdá dnes bizarní, protože je řídký.

Tak vzácný…

Jenže kdo ví…

Na ulicích polabských měst potkávám Vietnamky s malými dětmi. Ty děti mluví dokonalou češtinou a je jich zde mnoho.

Jugoslávští utečenci líčí, že jejich malé děti se nechtějí s rodiči vracet. „Domů.“ Domů? Umějí česky daleko lépe než chorvatsky. Domov místní i domov jazyka je pro ně u nás.

Poznal jsem „pražského černocha“, který se narodil před pětadvaceti lety Češce a černošskému studentovi.

Myslím, že oni malí Vietnamci budou mít stále svůj původní domov spojený s polabskými topoly. Ať už budou za pár let žít kdovíkde. Stejně tak jako bosenské děti budou mít domov spojený s moravskou krajinou a český černoch s panoramatem Hradčan. Možná „homo bohemicus“ není jen vymřelou krásnou kuriozitou, jako byl pravěký archeopteryx, jenž kdysi plavně létal a dnes je znám jen z otisků ve zkamenělinách. Možná že ten starý „homo bohemicus“ je nejen výzvou. Je zárodkem.

Evropa se sjednocuje. Svět prorůstá se světem.

Hranice jsou stále neviditelnější.

I když sem tam nějaké nové anachronické vznikají.

Praha má americkou menšinu, která jde do desetitisíců.

Kdo ví, jakou řečí se u nás bude mluvit za tisíc let – za vteřinu, neboť u Boha je tisíc let vteřinou.

Cicero jistě netušil, že za krátko – za vteřinu – se jeho jazyk, tak vytříbený, tak přesný, tak „světovládný“, stane mrtvým jazykem.

A jeho říše se stane jen látkou školního dějepisu…

Nad českou zemí se bude dál tyčit Říp.

Bude se tyčit dál, i když se kolem něj bude hovořit kdovíjakým změteným euroasijským dialektem.

Jistě zde bude vlastenectví.

Vlastenectví lidu, který si možná v krvi ponese jen pár jisker české krve, pár kapek. Tak jako my si neseme v krvi jiskru keltské krve.

Ten „lid“ (národ?), který zalidní českou zemi, bude možná stejně dojatý, když uvidí Říp, jako byl Jaroslav Seifert a jeho čtenáři.

„Homo bohemicus.“

Kdo ví, třeba v té vzdálené době, vzdálené jedinou vteřinu, vyjde sborník, ve kterém se bude psát proti nacionalismu. Proti nacionalismu Mléčné dráhy. „Nacionalismus je špatný“ – uvede ve sborníku esejista – „i když se jedná o širé vlastenectví celé galaxie namířené proti vlastenectví jiné galaxie.“ Je jediné vlastenectví, napíše esejista. Vlastenectví vesmíru.

Třeba „homo bohemicus“, který kdysi v XVII. století dokázal pojit v české zemi tolik přísad, Slovany i Židy, Germány i Romány, třeba onen „rudolfínský homo bohemicus“, onen starý „homo novus“, je opravdu více než jen historickou vzpomínkou.

Třeba v nás ještě někde žije…

(Prostor)