Květen 2004

Kudy klam

Lubomír Martínek

Objevování minulosti vlastní i cizí není v podstatě nic jiného než hledání ztracené paměti. Jednou z mnoha lekcí, které nám toto století udělilo, je právě zjištění nepostradatelnosti paměti. Samozřejmě není žádnou náhodou, že právě nejhorší režimy jsou vždy doprovázeny úporným vymýváním paměti, zkreslováním minulosti, falzifikováním dějin. V menší míře lze však tyto jevy pozorovat i ve všech ostatních zemích. Neexistuje jediný stát, kde by se člověk něco dozvěděl o temných stránkách minulosti vlastního národa z oficiálních učebnic. Každý stát dává přednost uchovat z minulosti pouze to, co jeho občanům lichotí, co je povzbuzuje, co jim dává pocit hrdosti a posiluje jejich národní sebevědomí. Odkrývání vlastních masakrů, zločinů, nízkostí je vždy pouze individuální snaha, k níž se odhodlá pouze nepatrný počet jedinců. Proto je zřejmě přirozené, že se doposud žádný národ neodhodlal potrestat své vlastní zločince a dává přednost všeobecnému usmíření a zapomnění. Španělsko ukončilo občanskou válku památníkem všem obětem bez rozdílu, v Argentině nebyl za tisíce zmizelých lidí nikdo postižen, v Kambodži se Rudí Khmerové účastní voleb, v Rusku a ve všech jeho guberniích se aparátníci proměnili v byznysmeny. Stejně tak tomu bude v zemích bývalé Jugoslávie, v Číně, v Íránu, ve Rwandě a jinde. Jak tedy můžeme očekávat od Čechů, Slováků, Poláků, Maďarů, Rumunů, aby se vyrovnali s minulostí, která jim navíc byla vnucena, a tudíž poskytuje možnost cítit se obětí? Očekávat po pádu vrahů a zločinců nějakou nápravu, nebo dokonce spravedlnost, může přinést nanejvýš zklamání. Nemá cenu si namlouvat, že by se někdy nějaká společnost odhodlala jako celek skutečně vyrovnat se svou minulostí a alespoň morálně odsoudila ty, kteří ji samotnou terorizovali. Zřejmě to patří k přirozeným zákonům fungování celku, s nimiž je lepší se vyrovnat než se jimi zbytečně užírat.

Francouzům trvalo padesát let, než se odvážili nadzvednout opatrně pokličku nad svou kolaborací za německé okupace. O zločinech francouzské armády v Alžíru a jinde je možné se sice dozvědět v odborných knihách určených malému okruhu zájemců, ale oficiální historie je taktně obchází, aby nedemoralizovala francouzskou armádu a „neposkvrnila její čest“. Angličané jsou dodnes pevně přesvědčení o tom, že i kdyby Hitler Anglii dobyl, oni by se ke kolaboraci nikdy nesnížili. Téměř nikdo z nich neví, spíš nechce vědět, že na anglo-normandských ostrovech, jediném britském území okupovaném Němci, rodilí Angličané udávali a kolaborovali jako kdekoli jinde. Zpráva, kterou o tom tajná služba po válce vypracovala, byla tak otřesná, že Winston Churchill osobně přikázal ji zavřít na padesát let do archivů, aby zabránil poskvrnění sněhobílé anglické hrdosti. Pokud tedy vůbec někdy k nějakému „vyrovnání“ s minulostí dojde, je to vždy tak pozdě, že většina postižených již ani není na světě a z pachatelů jsou neškodní staříci. Nevyhnutelně se tak vtírá otázka, jestli pak nemají pravdu přírodní národy, které z minulosti uchovávají ve své orální literatuře pouze hrdiny a jejich odvážné skutky.

Lidská povaha je už taková, že dokáže proměnit v pravý opak i sebelepší úmysl. I znovuobjevování paměti posloužilo demagogům k rozpoutávání vášní a nenávisti všeho druhu. Drtivá většina momentálně probíhajících válek a ozbrojených konfliktů se koná pod záminkou nápravy minulých křivd, které jsou často staré několik desetiletí, ne-li století. Není nic lehčího než probudit nejnižší pudy poukazováním na nespravedlnosti a krutosti spáchané v dávné minulosti. Hluboce zakořeněná přináležitost ke klanu či kmenu a potřeba identifikace s nadosobním celkem způsobují, že je člověk často ochoten vzdát se i svého pohodlí, aby odčinil nespravedlnosti spáchané na jeho předcích. Největší krutosti jsou vždy páchány ve jménu nejvznešenějších ideálů, protože pouze pocit, že člověk jedná pro dobrou věc, ho zbavuje posledních zábran. V člověku přežívá cosi, co mu brání připustit, že potomek zločince není nevyhnutelně sám zločincem, a že dokonce i potomek oběti se může velice lehko proměnit v docela obstojného kata. Ani vina ani zásluhy dědičné nejsou.

Přítomnost nemůže na minulosti nic změnit, s ozvěnou hanebností je nutné se naučit žít, třebaže to není snadné. Dnešní násilí nenapraví násilí spáchané v minulosti, ale může být příčinou násilí v budoucnosti. Což je právě důvod, aby vyrovnání s minulostí proběhlo co možná nejdříve a nejkultivovaněji, protože mrtvola ve skříni by se mohla jednoho krásného dne probudit a začít vydechovat svůj otrávený dech. Zejména v civilizaci, do jejíž tradice mimo jiné patří jak myšlenka dědičného hříchu, tak i trestání celého národa za to, že jeho předkové kdysi údajně ukřižovali člověka, kterého se rozhodla považovat za svého Vykupitele. Je patrně naivní žádat, aby byl člověk viněn pouze z věcí, na něž měl nějaký vliv, třebaže by se tím mnohé ujasnilo.

Nemá tedy cenu si dělat iluze: minulost je nenapravitelná, nikdo nic nezmění na tom, co se stalo, a pouze nepatrný počet lidí má alespoň zájem se o ní cosi dozvědět. Hůř: většina nespravedlností zůstane neodčiněná, většina skutečných viníků ujde trestu. Azyl dostane snadněji sesazený diktátor s bankovním kontem než jeho zubožená oběť. Otázkou však zůstává, jaké závěry z tohoto konstatování vyvodit a jak s tímto vědomím žít. Bezmoc je úplná.

Nejhůř na tom jsou pochopitelně ti, kdo se nepodřídili, kdo se nesnížili. I když žádné díky a vděčnost neočekávali, zbývá jim jen hořkost. Ze zoufalství není úniku, náprava neexistuje, život se valí lhostejně dál. Zbývá jen individuální úsilí alespoň si pro sebe sama pojmenovat věci pravým jménem. Na podstatě věci to samozřejmě nic nezmění, ale umožňuje to alespoň zaujmout určitý postoj. Koneckonců již Konfucius řekl: „Kdybych měl vládnout, tak první, co udělám, bude to, že vrátím slovům jejich původní význam.“ Což svědčí přinejmenším o tom, že současná situace není ničím výjimečná. Byly s ní konfrontovány snad všechny generace ve všech koutech světa. A to je právě ten hlavní důvod, proč by zločin měl být nazýván zločinem, vražda vraždou, podlost podlostí, udání udáním atd. Teprve když jsou věci nazvány svými skutečnými jmény, je možné přistoupit i na hledání polehčujících okolností, příčin, souvislostí, případně následků. I hlupák nakonec připustí, že ten, kdo přistoupil na spolupráci pod nátlakem, za výjimečných okolností, nese menší vinu než ten, kdo na něj nátlak vyvíjel. Je ohavné zaměňovat kata s obětí a tvrdit, že každý z nich nese kus viny. A nejsme ani tak příliš vzdáleni magickému významu slov: pojmenováním se nic nezmění, a přesto se přítomnost stává jaksi snesitelnější.

Žádná společnost se doposud neobešla bez lží a zapomnění. Vyžaduje si je smíření, pocit sounáležitosti i řada praktických důvodů. Je snadnější vládnout společnosti spojené alespoň společným pocitem, ne-li společnou myšlenkou než zástupu samostatných osobností. Společnost potřebuje mýty a moderní mýty nejsou nijak podstatně odlišné od mýtů starověkých. Pouze cizí návštěvník však vidí, jak společně sdílená představa ovlivňuje každodenní život. Doposud se neobjevil stát, který by nevynakládal obrovské úsilí na potlačení špatného svědomí a relativizaci svých zločinů. Žádný stát nepřipustí, aby se v učebnicích historie procházeli vrazi mluvící jazykem jeho příkazů a nařízení. Když už se jim nemůže vyhnout, nazývá je dobyvateli, objeviteli, velkými muži, významnými osobnostmi apod. Pro Američany navždy zůstanou první osadníci vzory pracovitosti a odvahy, ne těmi, kdo bez váhání vyháněli a vraždili původní obyvatele. Třebaže je naprosto zřejmé, že většina zemí by bez krveprolití vůbec nevznikla, nahlas se to říkat nesluší, aby neutrpělo svědomí spořádaných občanů. Lidé velice špatně snášejí představu, že by mohli být potomky zločinců. To vše patří k naprosto běžnému fungování, které žádné podstatné změny nedoznalo. Bylo by směšné se nad tím pohoršovat, ačkoli je to první důvod, proč je lépe se mít na pozoru před jakýmkoli státem.

Podaří-li se člověku udržet chladný odstup, což není vždy snadné, může dokonce pochopit i některé důvody manipulace s dějinami. Lidská povaha je ve své většině taková, že vědomí vlastní ubohosti, vlastního zklamání se často vybíjejí formou pomsty, lynčování, dalšího slepého násilí. Začarovaný kruh krevní msty nelze zastavit jinak než vybitím jedné ze znepřátelených stran. Potom je skutečně lepší chlácholit a povzbuzovat v malování čar za minulostí. Naneštěstí právě ti, kdo byli skutečně postiženi, bývají zpravidla shovívavější než ti, kdo si mstou léčí své vlastní komplexy a kompenzují své slabosti. Údajné napravování křivd vede často ke křivdám ještě daleko větším. Vyrovnávání účtů se zpravidla promění v perfektní záminku k výbuchu nejnižších pudů. Takzvaná historická pravda se dere na povrch pomalu, v příslušném balení, opatrně dávkovaná, aby nenarušila život organismu. Přichází s takovým zpožděním, že její význam je prakticky nulový, pokud ovšem nemá posloužit k rozpoutání nových vášní.

Dalšími z oblíbených pojmů tohoto století jsou národ a lid. V jejich jménu se vyhlašují války, vynášejí rozsudky, připravují plány, organizují města… Jsou to slova tak všeobecná, že by se mohlo zdát, že byla vymyšlena pouze k potřebě těch, jimž nějakým způsobem slouží. Nicméně i tyto teoretické výrazy mají svůj původ ve skutečnosti. Zdá se, že národ skutečně existuje, i když není snadné jej definovat. Pokud národem nerozumíme pouze součet bytostí žijících na určitém území, pod vlivem jistého klimatu a vystavených podobným vlivům, pak lze zhruba říct, že národ je množina lidí, která přijala za svou představu, kterou si o ní udělali ti, kdo v jejím jménu vystupují. To znamená ti, kteří přijali za svůj obraz, jenž je jim sugerován školou. Ti, kdo jednají způsobem, který lze zachytit statistikami a průzkumy, ti, kdo reagují podle očekávání ekonomů, sociologů a jiných plánovačů. Ti, k nimž se obracejí tvůrci televizních seriálů, výrobci reklam a organizátoři sportovních utkání. Zkrátka všichni, kdo jednají tak, jak od nich jejich představitelé očekávají.

Jenže když se řekne stát, tak se pořád ještě jedná o živé bytosti, které jej představují a v jeho jménu vystupují. Stát není neměnnou realitou jako pohoří, které musíme přijímat takové, jaké je. Stát ale není ani abstraktní konstrukce, ale zcela jasně vymezený počet lidí z masa a kostí. Chlácholivá, útěšná, povzbuzující lež patří k běžné výbavě všech státotvorců. Žijí v upřímném přesvědčení, že je jejich svatou povinností ostatním dodávat sebevědomí světlými kapitolami jejich historie. Protože žádné opačné příklady neexistují, nelze posoudit, zda by se společnost skutečně rozpadla, kdyby byla postavena před syrovou skutečnost.

Ti, kdo ve jménu národa či státu vystupují, ti, kdo vědí, co je národu zapotřebí a co národ očekává, vnímají svět v širokých souvislostech a nemají čas se zabývat podružnými detaily. Příbuzná špína je jim snesitelnější, společně sdílený osud bezděky sbližuje. Žijí v neotřesitelném přesvědčení, že plnohodnotný život existuje pouze v jednotě jazykové, ideové, teritoriální, historické a kulturní. Nostalgie ztracené jednoty je nahrazena alespoň příbuzností. Je pozoruhodné, jak rádi si libují ve slovech tak vznešených, jako je lidstvo a historie. Jejich společným rysem je to, že pro ně není rozhodující výsledek, ale úmysl. Nepřipustí, že by dobrý úmysl mohl vést ke katastrofickým následkům. Považují se za oprávněné o ostatních rozhodovat a zasahovat do jejich osudů i v takových oblastech, které by měly zůstat výhradně soukromou záležitostí. Považují za svou povinnost navazovat na minulost, ať už je jakákoli. Proto jsou vždy zastánci myšlenky národního smíření, všeobecného odpuštění, nebo alespoň udávají tón zapomnění. Jenže zápachu v místnosti se nezbavíme ani ucpáváním nosu, ani rozprašováním voňavek. Je nejvyšší čas skoncovat s představou, že kdesi v hloubce jsme všichni stejní, že ušlechtilý vzor pohne svědomím lumpa. Výčitkami svědomí trpí pouze lidé, kteří nějaké svědomí mají, to znamená ti, kdo obvykle nepatří mezi ty nejhorší.

Doufat, že vznešeným příkladem pohneme každým bez výjimky, je na prvním místě směšné, na druhém nebezpečné. Jakékoli odpuštění může být opět pouze individuálním procesem, který se navíc řídí zcela přesnými pravidly. Jakýkoli obecný pardon je nejen absurdní, ale i přímou urážkou těch, kdo se „nemýlili“ a spolu s ostatními byli „na správném místě“ „ve správný okamžik“. Je ponižující mluvit o „tlusté čáře za minulostí“, protože skutečné smíření s minulostí si vyžaduje čas, je podmíněno jistými předpoklady, jež musí být splněny. Není možné odpustit někomu, kdo nejenže nepociťuje žádnou lítost, odmítá uznat i svou vinu, ale dokonce zanesl i velkorysost oběti do svého chladného kalkulu.

Je nutné říci, že je zrůdné žádat po odsouzenci, aby se vyrovnal s tím, že soudce, který jej vědomě nespravedlivě odsoudil, musí zůstat na svém místě, aby byla zachována jakási právní kontinuita. A to i tehdy, když si uvědomujeme, že ministr spravedlnosti je z titulu své funkce povinen hlásat, že soudci jsou pouze kvalifikovaní profesionálové, kteří nenesou žádnou zodpovědnost za předchozí období. Ministr se svých podřízených zastávat musí, ale není žádnou povinností mu věřit. Samozřejmě že žádná vláda na světě nemůže okamžitě nahradit všechny soudce, policisty, státní úředníky. Žádný stát se neobejde bez poslušných vykonavatelů rozkazů, jimž je naprosto lhostejné, od koho pocházejí.

Když hitlerovské armády obsadily Francii, tak pouze jeden jediný policista podal na protest demisi. Všichni ostatní s větší či menší horlivostí sloužili dál. Po válce se z nich opět stali ochránci pořádku a demokracie. K pohledu bez iluzí patří i to, že to vezmeme na vědomí. Není nutné si ještě navíc nasazovat růžové brýle.

Stejně tak je nehorázné tvrdit, že zúčtování nebylo možné, protože platí posvátná zásada, že nelze nikoho soudit za činy spáchané před vydáním zákona. Když nechybí vůle, tak není obtížné nalézt zákony, které vlastně jen terorizují občany. Zejména v zemi, kde ukradený pytel cementu byl zločinem proti státu, kde pravdivá zpráva o stavu věcí byla trestána jako poškozování jména republiky ve světě, by to byla hračka. Ostatně ani Al Capone neskončil za mřížemi za organizovaný zločin, ale za daňové podvody.

Prohlášení o obtížnosti nápravy křivd se opírají o naivní představu, že v budoucnosti se již nic podobného opakovat nebude. Kdybychom konečně připustili, že budoucnost je neproniknutelná, že žádná společnost není v bezpečí před pádem do nové doby temna, volili bychom možná slova obezřetněji. Právě neustálým opakováním stejných chyb se totiž vytváří určitá mentalita. Nekonečným opakováním stejných schémat vznikají zástupy umělců v přežívání. Je zřejmě přehnané tvrdit, že existuje poučení z dějin, ale naše reakce jsou výsledky určitých zkušeností předávaných z generace na generaci.

Žádný trest sice neodradí budoucí zločince, ale možná že by demoralizace byla menší, kdyby ve vědomí existovala vzpomínka na to, že alespoň občas dojde k pokusu o nastolení obyčejné pozemské spravedlnosti. Je pozoruhodné, že právě ti, jimž jde údajně o klid ve společnosti a přijatelné spolužití, svým jednáním podrývají schopnost sebeobrany. Vzápětí po změně bývá atmosféra hned v zárodku otrávena oprávněnou hořkostí, zklamáním, znechucením, které se musí nutně nějak projevit. Zavírání očí před skutečností a neochota nazývat věci pravým jménem se vymstí. Pronikají do nejhlubší tkáně a rozkládají osobnost zevnitř, neviditelně ovlivňují každý pohyb, prostupují do nejskrytějších koutů myšlení. Ti, kdo předstírají, že jim jde především o blaho celku, jej poškozují způsobem, jehož rozsah se nedá změřit.

Obvyklým argumentem na podporu všeobecného pardonu bývá, že jsme všichni trochu vinni, že se zločinnému režimu podařilo udělat ze všech spoluviníky. Jako obvykle i toto tvrzení je pravdivé pouze částečně a patří k obvyklému arzenálu zametání stop. Někdy stačí opomenout upřesnit určitý pojem, aby se obecná pravda změnila ve vyloženou lež. Pokud se jasně neřekne, co přesně a v jakém smyslu se vinou míní, pak jsou tvrzení o všeobecné vině přinejmenším zavádějící. Nerozlišujeme-li mezi vinou kriminální, politickou a morální, pak můžeme prohlásit, že bachař i vězeň jsou stejně vinni, protože obývají stejnou budovu. Neexistuje-li kolektivní vina, pak nemůže existovat ani kolektivní odpovědnost a kolektivní spoluvina. Člověk může být morálně nevinen dokonce i tehdy, když nepatřil k organizované opozici. Schematické dělení na hrstku odvážných bojovníků a drtivou většinu spolupachatelů je přinejmenším zkreslující, ne-li něco daleko horšího. I vzdor má podobu spektra, nikoli černobílé fotografie. Proto je nutno připomenout, že i mezi disidenty byla řada lidí, kteří byli k této roli donuceni okolnostmi. Stejný čin, který je jednou výsledkem dobrovolného rozhodnutí a podruhé vynucen okolnostmi, má přece jenom odlišnou hodnotu, i když je zdánlivě výsledek stejný. Řada lidí vstoupila do opozice pouze proto, že jim nic jiného nezbývalo. Jejich činnost může být záslužná, ale hodnota jejich kroků je rozhodně menší než u člověka, který se pro ně rozhodl dobrovolně. Dokonce není žádným tajemstvím, že mnozí lidé odmítli se organizovaného vzdoru zúčastnit pouze proto, aby se vyhnuli styku s těmi, kdo se v mládí podíleli na budování státu, který je později dusil.

Obrovská většina na straně opačné také není tak homogenní, jak by se hodilo do krámu radikálním vykladačům minulosti ještě vlažné. Je sice pravda, že moderní stát nesmírně zmenšil prostor „mimo“, že vynakládá obrovské úsilí, aby ostatní učinil spoluzodpovědnými za rozhodnutí, na něž nemají žádný vliv. To však ještě neznamená, že tento prostor vymizel úplně. Často je obtížnější vést individuální neviditelný boj s etatizovanou blbostí a násilím, ztělesňovanými domovními důvěrnicemi, tajemníky, sekretáři, kádrováky, než podepisovat zprávy a petice za podpory byť jen malého okruhu spřízněných duší. Není nezbytně nutné se přihlásit k pronásledované organizaci. Často stačí vytrvat v odmítavém mlčení, zůstat věrný určité představě, kterou si člověk o sobě udělal. Oba postoje jsou možná nezbytné, ale žádný z nich není lepší než druhý.

Nemáme právo pohrdat ani člověkem, který nikdy nevyužil situace ke svému prospěchu, odmítl výhody, i když třeba dodržoval rituály, které po něm stát vyžadoval. Bezpochyby sice pomáhal udržovat mašinérii v chodu, ale pokud nikomu přímo neublížil, nelze mu příliš zazlívat. Rozhodnutí je záležitostí každého a pouze na jednotlivci záleží, jak se podle svého temperamentu a povahy rozhodne. Mnoho lidí vytvářelo snesitelné území alespoň v nejbližším okruhu a nikdy neztratilo důstojnost. Navíc je rovněž nestoudné obviňovat ze stavby věznice ty, kdo se v ní již narodili. Oba totalitní režimy tohoto století vykazují řadu styčných bodů, ale komunismus trval podstatně déle. Ze zkušenosti vyrovnání se s nacismem se lze mnohému přiučit, ale nelze ho aplikovat se vším všudy. Člověk není zodpovědný za to, co si dobrovolně nevybral (národ, rasu, dobu narození), ale pouze za to, pro co se rozhodl (stranu, organizaci, náboženství). Doposud neexistoval režim, v němž by byla účast v nějaké straně povinná.

A i zde existují nezanedbatelné odstíny. Je něco diametrálně odlišného ze strany dobrovolně odejít, nebo trpně očekávat, až budu vyloučen. Něco jiného je hlásit se k organizaci nebo víře, když je momentálně pronásledována, nebo tehdy, když je u moci a přináší svým členům privilegia a výhody. Je překvapující, že hlasy horlivých moralistů, kteří dnes právem vyžadují, aby nebyly zapomenuty fašistické a komunistické zločiny, cudně mlčí, když jde řeč o zločinech spáchaných pod heslem náboženství či civilizace. Kolik času musí uplynout, aby se Osvětim a Gulag proměnily v pouhé etapy nezadržitelného poklusu lidstva do lepší budoucnosti jako inkvizice, náboženské války a koloniální války? Na dobu lze svalit cokoli. Žel rozložení lidských povah zůstává přinejmenším pět tisíc let pořád stejné. Stále je příjemnější vidět sám sebe lepšího než ostatní. „Kdybych to nedělal já, tak tam bude nějaká svině,“ zní obvyklá obhajoba. Nějak se nechce připustit, že tou sviní bych mohl být já sám.

Nikoho nelze nutit, aby se zajímal o minulost, nikomu nelze zabránit, aby zapomněl, co se mu nehodí. Zapomínání koneckonců patří k životu stejně jako vzpomínky. Vzpomínky mohou být stejně dobře zdrojem slasti, nostalgickým steskem nebo zdrojem nevyléčitelné bolesti. Člověk, který by si vše pamatoval, by patrně vůbec nemohl žít, protože by byl pamětí doslova paralyzován.

Nic ale rovněž nebrání dávat přednost vidět sama sebe v celé nahotě, i když je nepříjemná. To, co zřejmě platí pro společnost, nemusí ještě nutně platit pro jednotlivce, z nichž se skládá. To, že většina dává přednost zapomnění, ještě není důvodem přestat pěstovat paměť, tento jediný, nutně nedokonalý nástroj, na obranu před budoucností. Minulost sice existuje pouze v té míře, v jaké ji naše paměť uchovává, ale přesto zůstává nenahraditelná. Výsostně individuální, z velké části nepřenosná, v podstatě nesdělitelná paměť zůstává navzdory všem nedostatkům a mezerám jediným nástrojem proti demagogům a manipulátorům. Minulost sama o sobě neexistuje, musí být uchována ve stopách a teprve z nich opatrně dešifrována. Tam, kde stopy mizí, panuje prázdno, což je oblíbený terén pro všechny, kdo by nás rádi převychovali k obrazu svému.

Záhadou sice zůstává, proč si vlastně znepříjemňovat život, proč se ptát po věcech, které přinášejí jen noční můry. Ani neproniknutelná záhada však ještě nemusí být nutně překážkou v cestě, jež patrně nikam nevede a na věci nic nezmění. Možná že společnost skutečně dává přednost zapomnění, ale dokázáno to není. Možná že i snaha zapomenout je pouhým přáním menšiny, která má nejen důvody, ale i prostředky jej prosazovat. Jisté je pouze to, že existuje menšina, která snese pohled na svou vlastní i cizí tvář. Je zřejmé, že kladení jistých otázek se neobejde bez zpytování vlastního svědomí, což nebývá zpravidla nic příjemného. Z hlediska velkých celků nic nebrání takové lidi označit za masochisty, kteří si libují v jitření vlastních ran. Z jejich pohledu však nejde o nic víc než o co možná nejúplnější poznání světa, v němž žijeme. Nemá význam si namlouvat, že předsudky jednoho krásného dne zmizí z povrchu země a zavládne idyla. Předsudky totiž nejsou nic jiného než tvrzení, která nám ulehčují orientaci, a tudíž usnadňují život. Každý z nás má nějaké iluze, ale to ještě neznamená, že bychom se s nimi nemohli potýkat. Střídání světlejších a temnějších okamžiků je stejně přirozené, jako je střídání dne a noci. Není však normální, když vidíme jen den. I noc má svoje práva. Bez tmy světlo nevnímáme, bez pozadí popředí nevynikne.

(Prostor)