Květen 2004

Čas žít

Stanislav Komárek

Čas žít

Stanislav Komárek

Toto zamyšlení by se nemělo věnovat problému vnímání času u různých kultur, což by byla otázka spíše na objemnou knihu, ale bezprostředními impresemi z „časů“, probíhajících na různých místech kolem nás. To, co obtížně vnímáme ve vlastní kultuře, spíše a silněji uvidíme v jiných. Je těžko jet po peruánském altiplanu a nepovšimnout si, že vesničky s hliněnými domky krytými slámou, archaickým zemědělstvím a sem tam nějakým kostelíkem v izolovaném městečku bez kloudného přístupu, patří spíše do středověku nežli přítomné doby. O kus dál v hlavním městě je století devatenácté, s překotnou urbanizací a industrializací a zběsilým vykořisťováním, s bídou, která může působit i takové poblouznění smyslů, jako je či býval maoismus Svítící stezky. Místy jsou do tohoto konglomerátu vsunuty ostrůvky jednadvacátého století s kompjútry, internetem a dalšími jeho atributy. Naopak v indiánských vesnicích v pralese je v podstatě neolit a ani koleje, ani kabel, symboly industriální a postindustriální civilizace, tam nikdy nedosáhly. Ještě hlouběji v příšeří pralesa jsou třetihory, s jejich palmami, tapíry, kajmany a dalšími rekvizitami. Každou zemi lze takto loupat jako cibuli na různé časové vrstvy, pouze u těch exotických je to patrnější a pro nás pochopitelnější. To se týká i detailů – na každém místě jsou vedle sebe jednotlivosti, které koření v různých časových horizontech – na displeji našeho počítače se objevují latinská písmena stará přes dva tisíce let, vedle stojící hrneček na kávu se ve své základní formě nezměnil po dobu ještě podstatně delší. V lese vedle sebe rostou listnaté stromy i dnes už zakrnělé, ale stále vesele vegetující přesličky a plavuně. V buňce jsou uzavřeny mitochondrie či chloroplasty jako vzpomínka na pradávné bakteriální symbionty, či se tomu alespoň tak věří. I lidská společnost má takovéto „inkluze“, pozoruhodně dlouho uzavřené ostrůvky lepšího či horšího minulého. Církev a do značné míry i univerzita jsou svou setrvačností, paternalismem a netržností živoucími reminiscencemi středověku a mohou nás tím podle našeho založení buď hřát u srdce nebo provokovat. Armáda se svým tupým execírováním je živou fosilií 18. století, kdy bylo nutno hnát negramotné selské synky ve spořádaných útvarech proti Turku-pohanovi (ač se pořadová cvičení dnes jeví jako čirá zlomyslnost, vyfabrikovaná k týrání a ponižování branců, měla tehdy při přesném pěším přemisťování útvarů, sestávajících z násilím odvedených prosťáčků, svůj dobrý praktický smysl). Právě tak je železnice našich dnů reliktem 19. věku, který se díky politickým konexím ve většině evropských zemí proti všem pravidlům ekonomiky udržel. Vidíme-li v době rozpuku informační techniky stahovat závory na dálku řetězovým převodem, můžeme si užít ještě po dobrém století závan éry páry a železa – je pouze otázka, zda takovýto roztomilý objekt nepřeřadit pod sféru vlivu ministerstva kultury, kamsi do blízkosti sekce pro hudbu typu country. Někdy mne zaráží, proč se v nějaké formě nezachovaly třeba formanské svazy, železnicí kdysi postupně vyhubené (absurdní umístění mnoha nádraží je podnes viditelnou ukázkou jejich tehdejšího vlivu, byť jim to v posledku nebylo mnoho platné) – s patentními pneumatikami a geneticky manipulovanými speciálními koňmi se mohly klidně udržet podnes. Vždy jsme rádi, pokud někde uvidíme stopy lepšího minulého vlastní kultury – Turecko našich dnů se v něčem podobá pozdnímu c. a k. mocnářství – svou starosvětskou poctivostí, velkými rodinami, levnou pracovní silou, péčí o zevnějšek a dobré vystupování, prudkým rozvojem a výstavbou i cenou vzdělání pro jeho nositele (v bazaru, v tomto supermarketu minulých ér, nicméně dále vládne ovzduší z doby Hárúna ar-Rašída). Méně už vidíme stíny příslušné doby, podobně jako v Tibetu vidíme duchovnost a usebranou neuspěchanost našeho středověku, ne už špínu a lupiče. I islámské země v sobě mají něco středověkého, což nás méně udiví, podíváme-li se na cifru jejich letopočtu – jednotlivá náboženství asi stárnou srovnatelným tempem. Stejně jako středověcí Evropané nezná většina muslimů neustálé strachy o zítřek a má živou náboženskou víru. Diskuse s muslimskými vzdělanci mi vždy připadaly jako disputace se středověkými scholastiky s jejich směsí logiky, doslovných výkladů písemných pramenů i elitářského odbornictví – je ovšem dobře si připomenout, že třeba Husovy intelektuální postupy byly právě takové. Něco jako textová kritika, postmoderna či psychologizující přístup do islámského světa ještě nedorazilo a tamní Freud bude ještě dlouho čekat na své narození. Pouze v „mladé“ zaalpské Evropě se mohl objevit koncept neustálého lineárního pokroku – v krátkém časovém horizontu řekněme patnácti staletí je tu vzestup zcela nepřehlédnutelný a cesta od chýší ke katedrálám a dále k mrakodrapům má v sobě cosi velkolepého, ale i krátkodechého. Všechny starší civilizace zažívaly pravidelné střídání rozkvětů a úpadků, přičemž minulé éry, pokud nebyly lepší, byly jistě srovnatelné. Není divu, že to třeba v Indii vedlo k naprostému nezájmu o dějepisectví – proč dokumentovat neustálé kolotání vzestupů a pádů, směřující odnikud nikam? Jen krátká a jednosměrná evropská (a do určité míry i islámská) minulost jsou hodny zaznamenání a literárního přetřásání (trochu výjimkou je tu Čína, která znala i cyklicitu, i rozvinuté dějepisectví). Je vůbec dobře alespoň na okraj poznamenat, že představa o čase u většiny kultur byla cyklická a že židovsko-křesťanská časová přímka je jev hodně pozdní a ojedinělý (o odvození této představy z linearity zapsaného textu velmi zajímavě píše např. Vilém Flusser). Je zajímavo se jednou zamyslet nad časovými horizonty, na které poukazují věci a bytosti kolem nás – není to třeba jen románská rotunda, ale i my sami – historie naše i třeba jabloně v zahradě sahá až kamsi do prekambria – každý z nás je z velmi starého rodu. V české kotlině se pěstují ovce či pšenice už zhruba sedm tisíc let, knihy se píší hodně přes tisíc. Každý z nás má tak trochu dojem, že s ním samým svět začal a s ním také zanikne, alespoň ten lepší, v němž ještě stálo zato žít.Asi je to tak dobře, i když iluzornost takovéhoto pocitu je patrná na první pohled. Určitým způsobem si svůj vlastní svět i jeho časovost vytváříme a s námi vezme za své. O celých kulturách či ostrůvcích v rámci nich to platí podobně.