Květen 2004

Environmentální magie

Stanislav Komárek

Před několika lety jsem, jsa pokryt talárem, zažil během promoce jímavou scénu. Právě promující mladý kolega z Angoly se za živý svět nechtěl dotknout fakultního žezla a své poněkud cize vyslovované spondeo ac policeor pronášel bez tohoto magického aktu a tudíž striktně vzato, neplatně. Ne že by snad mocnému předmětu, sídlu neznámé síly, mající moc měnit obyčejné lidi v magistry pouhým dotykem, nevykazoval náležitou úctu – ze všech čtyř stran se mu poklonil, ale sáhnout na něj přes veškeré pobízení po dobrém i po zlém nechtěl. Jen rozum dohlížejících úřednic zabránil, že mu pracně dobytý titul nebyl pro nedodržení celého rituálu odepřen.

Upřímně řečeno, vůbec jsem se nebohému adeptovi nedivil. Kdyby byl mně samému ukázán kdesi v Angole mocný Velký fetiš, o němž netuším, zda se jej sluší políbit, olíznout, či před ním padnout do prachu, asi bych se zdráhal k němu i přiblížit, byť bych věděl, že místním usedlíkům zjevně neubližuje. Samou povahou fetišů, či, jak je také někdy bývá zvykem nazývat, „mana-předmětů“, je, že v nich jakýmsi způsobem sídlí nesrovnatelně větší síla a moc, než jakou mají ve své prvoplánové podobě. V naší kultuře jsou to třeba cestovní pas, který tajemně poukazuje k moci státu, jehož je dotyčný občanem a který ho na cestách dovede, nebo také nedovede, ochránit nesrovnatelně lépe nežli jiný, „nečarovný“ kus papíru. Podobně třeba v průkazce poslance sídlí poslanecká imunita s celou svojí nesnesitelnou lehkostí. Ti, kdo víru v moc fetišů nesdílejí a na něž síly ve fetiších sídlící z tohoto důvodu nemohou, je někdy nazývají modlami – modla je to, čemu se prokazuje větší úcta, než je přiměřené.

Podle středověkých scholastických autorit pak spravedlnost spočívala v tom, dávat každému, co mu náleží. Fetiše toho či onoho typu pak k lidské společnosti patří jako k velbloudům hrby a není jich prostá žádná societa, byť by se tvářila sebe osvíceněji. Fetiš nemusí být zdaleka jen v černé Africe (temnota je jevem jaksi univerzálním) a nemusí být zdaleka jen povahy hmotné. Zdá se dokonce, že fetiše ideativní jsou mnohem zrádnější nežli třeba takový klasický škapulíř se spárem z netopýra.

Klasickým příkladem jsou myšlenkové fetiše typu vědeckého poznatku či lépe řečeno dobové pracovní hypotézy, které začnou být traktovány jako zjevená pravda náboženského typu. Starší z nás ještě dobře pamatují některé, z části mylné, postřehy politické ekonomie 19.století, tak jak je absorboval tatík Marx, opakované se strnulejší neměnnou obřadností, než kdyby to byly výroky z evangelia. Inferno německé třetí říše pak na desetiletí ochromilo veškerá bádání v oboru rasové antropologie, protože k některým jejím vývodům přistoupilo obdobným paranáboženským způsobem spářeným navíc s mrazivou německou důkladností.

I environmentalismus má ve své politické politické praxi tendence obdobně traktovat některé poznatky ekologie a tím jakýmsi způsobem hlodá na jejím samém kořeni a vystavuje ji nebezpečí, že by si jednou mohli náhodní chodci odplivovat už při pouhém vyslovení jejího jména, jak se to právě politické ekonomii a rasové antropologii kdysi stalo. To by si ekologie, takto disciplína důstojná a mezi těmi biologickými jedna z nejobtížnějších, jistě nezasloužila. Jedním z jejích už klasicky „zlidovělých“ poznatků je její kdysi rozšířená pracovní hypotéza, že se stoupající druhovou diverzitou úměrně roste i stabilita celého společenstva. Od rozprav o mniškových kalamitách a škodlivosti lesních monokultur až po obhajobu ochrany druhů jakožto stabilizujícího faktoru v živém světě bylo jen málo myšlenek tolikrát popularizováno a omíláno.

Přitom, kdo má oči k vidění vidí, či by alespoň potenciálně mohl vidět, jak křehké jsou třeba tropické pralesy oproti o několik řádů druhově chudší tundře. Ochrana druhů by se měla tedy odvolávat na něco jiného – třeba na to, že jsou namnoze pěkné, roztomilé a že je máme rádi. Takováto subjektivistická argumentace se kupodivu nepřipouští, byť je jediná rozumná. V předchozím případě by se konec konců také někdo mohl zeptat, proč že je stabilita biotopů lepší nežli jejich labilita – kromě odpovědi, že jsme si ji jako lepší konec takovéto polární dvojice pojmů sami vybrali a subjektivně jí fandíme, se k tomu stěží dá říci něco „vědeckého“.

Z hlediska „nezaujatého“ pozorovatele by bylo možná dokonce zajímavější sledovat, co se děje, když se prales vypálí, třeba i několikrát. Jedinou upřímnou a skutečně platnou odpovědí, proti které se nedá nic namítnout je, že z nějakých nezbadatelných a zjevně neutilitárních důvodů máme všechny ty stromy, jaguáry, orchideje a kajmany rádi a basta! Samo slovo ekologický nabylo postupně významu blízkého pojmu rituální čistoty v různých náboženstvích a je zcela nesouměřitelné třeba se slovem etologický. I mytologické myšlení do environmentalismu velice pěkně prosakuje – mýtus o ztraceném ráji se znovu zhmotňuje v představě idylického původního stavu čehokoli a jeho porušení a zničení lidskou zvědavostí a pýchou. Přitom je smutnou skutečností, že třeba nejlepší cestou k řešení nejeklatantnějších problémů industrializace je právě její rychlé rozvíjení, vedoucí k šetrnějším a sofistikovanějším technologiím, nikoli její brzdění.

Zdá se, že stejně tomu bude i s technologiemi genovými. Nejen původní přírodní stav, ale i tradiční venkovské společnosti podléhají této glorifikaci čehosi původního a rajského. Málokdo si uvědomuje, že v české krajině roku 1800 bylo nepochybně méně stromů i větších zvířat nežli v té dnešní, byť motýlů jistě třeba víc. Za zpupnost přijde nejen vyhnání z ráje, ale i konečný trest v podobě globální ekologické katastrofy, která má paradoxně všechny problémy vyřešit a lidstvo, tento vřed na tváři planety, vyhladit zcela nebo z velké části. Je pro ni typické to, že stejně, jako kdysi království Boží, přijde neočekávaně a lze se na ni po chiliastickém způsobu vágně těšit. Trochu při tom uchází, že vyhnání z ráje bylo v neposlední řadě spojeno s poznáním, z jehož stromu naši prarodiče pojedli – svět bez lidí by jaksi neměl kdo reflektovat, alespoň ne způsobem podobným našemu. Rajská je nejen nevinnost, ale také nevědomost, která hříchu nečiní, protože ani nemůže. Při velké kvantitativní inflaci všeho lidského se zvolna vytrácí smysl pro jeho pozitivnější stránky a sofistikovaná reflexe světa k nim nepochybně patří. Orwellovo heslo „v nevědomosti je síla“ je svým způsobem jistě pravdivé, ale je to síla nevědomá, asi jako když bubří a klíčí veliké množství hrachu.