Květen 2004

Indie poklepem i poslechem

Stanislav Komárek

Motto: Muži často provádějí obřady při nemoci, svatbě čí před cestou, i ženy dělají marné a špatné obřady, obřady často nenesou plody – ať se dělají, tak to má být, ale je lépe být laskavý ke služebníkům,otrokům a zvířatům, uctivý k starším, to plody nese zaručeně - zkrácená parafráze jednoho z dekretů krále Ašóky, 3. stol. př. Kr.

Nejlepším prostředkem, jak relativně netraumaticky poznat Indii, je nepochybně vlak. Je čímsi typicky evropským, ale zároveň už dosti archaickým, a cizinec z něj může jako z ulity vykukovat do kraje. Pohybuje se pomalu, tak nanejvýš padesátikilometrovou rychlostí, a zvolna se kolébá nikde nekončící indickou rovinou. Indie je pochopitelně subkontinent, nesrovnatelný s jednotlivými zeměmi středoevropského formátu, ale přece jaksi homogenní, obrovská Matka Země, srovnatelná tak nejspíše s Matičkou Rusí. Na naše poměry je překvapivě rovná – z plošiny ležící několik málo set metrů nad mořem jen ojediněle vystupuje jeden nebo několik kopců, často rozpadlých ve veliké balvany. Pomineme-li hradbu Himálají a přilehlých horstev na severu, je jižním směrem skutečných hor jen zanedbatelně málo – nejvyšší jsou Nilgiri Hills s výškou a formou zhruba Tater, přimysleli-li bychom si nahoře opět náhorní plošinu.

Co je mnohem znepokojivější, je naprostý nedostatek lesů. Za celoměsíční putování jihozápadem země jsme mimo rezervace spatřili jen dva kousky lesa, menší než jeden hektar. Tušil jsem, že to s odlesňováním bude neveselé, ale skutečnost byla mnohem horší všech očekávání. Ne, že by se kousky džungle, v zimních měsících, kdy vrcholí doba sucha, s opadanými listy stromů (dojem je skoro stejný, jako v našem zimním lese, je-li holomráz bez sněhu), nedaly v národních parcích vidět, ale koloniální líčení nekonečných lesních komplexů znějí jako zprávy o pozemkové reformě na Marsu. Co platno, že v těchto zbytcích lze podnes vidět tygra, divoké slony, gaury, jeleny axise i sambary, divoká prasata a pávy, kury Sonneratovy i veliké kukačky a celou plejádu dalších zvířat a ptáků. Zážitek to je nadějeplný, že vůbec ještě jsou, i skličující, jako se jít podívat na daňky do obory (suché lesostepi jihozápadní části kdysi připomínaly spíše Afriku, mohutnými stromy s deštníkovitou korunou počínaje a antilopami, lvy, gepardy a levharty konče – i z toho zbylo jen velmi málo). Ve volné krajině se z větších zvířat potkají jenom tlupy opic, makaků i hulmanů a čekáme-li už konečně nějakou šelmu, ukáže se být při bližším ohledání toulavým psem. To s ptáky je to trochu veselejší – na polích a pastvinách se procházejí vůči místním lidem neuvěřitelně krotká hejna volavek, ibisů i čápů marabu, občas se mihne luňák, ledňáček, drongo, vlha či papoušek alexandr. Nikde v blízkosti lidí nechybí mazaná a poměrně úhledná vrána Corvus splendens, nejhojnější a nejpřizpůsobivější pták Indie.

Nedá se říci, že by indická krajina byla bez stromů, naopak, je jich tam hodně, ale jednotlivých při okrajích polí, právě to množství, které ještě netvoří les. Indové taky mají k jednotlivým, o samotě stojícím stromům, velkou úctu a často lze vidět jejich přímé uctívání – na nějakém kořenovém náběhu, pahýlu nebo jizvě např. oblíbeného fíkusu banjánu jsou rozmanité dárky – věnce květů, hadříky, pestré omalování. Na les jako celek se tento respekt bohužel nevztahuje a na místě, kde kdysi býval, najdeme dnes jen bídnou pastvinu sem tam s nějakým trnitým roštím, které pozvolna padá za oběť vysekávání – na něčem se vařit musí a na plyn v bombách mají jen ti bohatší. Navzdory devastaci je indická krajina využita dosti bídně a Číňan, který šetří s každým čtverečním decimetrem země, by zaplakal. Velkou plochu zaujímají rozmanitá smetiště a plochy neurčitého způsobu využití – tento „balkánský úhor“, táhnoucí se v podstatě z Uher až k hranicím Barmy, markýruje, stejně jako „balkánský toulavý pes“ a „balkánský pobuda“ (muž neurčitého vzezření, zaměstnání a disponující spoustou času) určitý typ pastevní krajiny a specifické ekonomicko-společenské formace mezi Dunajem a Brahmaputrou obecně.

S trochou nadsázky lze říci, že celá Indie je jedním velkým smetištěm, které je místy, třeba uprostřed kukuřičného pole, řidší a od jedné PET-láhve k druhé, či od jednoho igelitového sáčku k jeho bratříčkovi je tam obtížno dohlédnout. Plastiková požehnání se z oken vlaku, pěkně zamřížovaných, aby nikdo nevypadl, beze všeho ostychu vyhazují – dokud se tak činilo se slupkami od banánů nebo obyčejnými papíry, nebyl výsledek tak zdrcující. Je vcelku jisto, že při intenzivnějším zemědělství by se v této zemi uživila ne jedna, ale jistě dvě miliardy Indů – na Severu je snad využití půdy lepší, než na indickém Jihu. Klima, které omezuje dešťové srážky jen na tři či čtyři měsíce do roka, ovšem znemožňuje na nezavlažovaných plochách víc než jednu úrodu do roka – suchá a pro nás teplotně příjemná zima je posléze vystřídána horkým a suchým jarem s mračny prachu a to pak na konci června monzunovými dešti s dusným vedrem, které nechává plesnivět stěny domů a šatstvo v truhlicích a plechových kufrech.

Pro Evropana je zdejší klima dosti špatně snesitelné a angličtí koloniální páni vždy utíkali, jak to bylo jen možné, před vedrem do hor, kde se v rozmanitých letoviscích stará dobrá Anglie napodobovala, jak se jen dalo, od kotážových vilek po rozmanité importované rostliny. V době sucha velmi klesá hladina řek a ty poskytují svým znečištěním neobyčejně skličující pohled. V životě jsem neviděl strašnější vodu, než protéká v městech různými „morovými strouhami“, povrchovou kanalizací, a ústí do řek, špinavých jen o stupínek méně. Neumím si představit, že by v tom mohly žít ještě nějaké sladkovodní ryby. Ti, kdo nemají připojení na vodovod, či alespoň nějakou bídnou studni – čistá voda v láhvích je relativně drahá – tuto vodu i pijí a zejména se v ní neustále myjí a perou v ní, neboť Indové jsou, jako většina Asiatů, mimořádně čistotní.

K obrazu indické krajiny nedělitelně patří i dobytek – staří Árjové byli, jak známo, národ převážně pastevecký a tato tradice se cení podnes vysoko, od rozmanitých nábožensko-mytologických narážek až po oblibu mléka jako potraviny a posvátnost hovězího dobytka vůbec (tato tradice byla i v zoroastrovském Íránu a podnes se tam s krávami zachází vybraně ohleduplně). Ono to s tou posvátností v praxi není tak absolutní, jak by se z literatury zdálo. Je pravda, že bílé indické krávy plemene zebu s hrbem, elegantně tvarovanými rohy, pro větší estetický požitek nezřídka různě nabarvenými, a mírným pohledem na sobě cosi numinózního mají. Ale už to, že poměr pohlaví u běžně vídaného dobytka je tak jedna ku deseti ve prospěch krav, napovídá, že nadbyteční býci nějak k muslimským řezníkům doputovat nakonec museli. Překvapilo mě, že v některých muslimských restauracích bylo hovězí dokonce veřejně nabízeno a nevyvolává to u hinduistů žádné větší pobouření. Jednou jsem si takovýto blasfemický oběd dokonce dal (indická kuchyně, hýřící rozmanitým ostrým kořením a od severu k jihu země velmi proměnlivá, se mi zdá v porovnání s čínskou mnohem méně nápaditá). Nejen mléko, které se lije do čaje i pije samotné, ale i sušený trus coby topivo je důležitým hovězím produktem, o moči k rituálnímu očišťování a tažné síle pro polní práce ani nemluvě – voli mívají, aby netrkali, nezřídka rohy zlomené u kořene a volně plandající kolem hlavy.

Je pozoruhodné, že i v centrech milionových měst, ba i v Bombaji samotné, si chová mnoho soukromníků jednu či dvě kravky, jimž shání na trhu lupení od zeleniny a při slavnostních příležitostech je třeba nabarví kurkumou na žluto. V literatuře často popisované zubožené staré kusy, požírající na křižovatkách papíry a plastové sáčky, jsem kupodivu prakticky neviděl. Užitkovost indického dobytka je obecně nevelká, ale každá kráva se jevila někomu patřit. To mnohem větším ohrožením pro krajinu je pastva koz, kterých je tam, navzdory neposvátnosti, také spousta. Hádankou mi byla spousta volně pobíhajících domácích prasat – kromě křesťanských regionů, jako je třeba Goa, kde se po portugalském způsobu vyrábějí rozmanité vepřové pochoutky, nevidím jakýkoli rozumný důvod jejich držení – muslimové je pochopitelně nejedí a pravověrní hindové by také neměli. Na mé dotazy nedokázal kupodivu nikdo uspokojivě odpovědět, snad prý je jedí příslušníci nejnižších kast, tzv. nedotknutelní, kteří si svůj opovrhovaný statut snad vylepší nějakým tím řízkem.

Vztah Indů ke zvířatům je zvláštní směsicí šetrné ohleduplnosti a lhostejné štítivosti. Za celý měsíc jsem neviděl jediné zvíře přejeté na silnici, městští psi, zatloustlí hojným krmením zbytky, jsou i v nejhustším davu opatrně překračováni, ulehnou-li k siestě na chodník. Na druhé straně většina štěňat či koťat v posledku pojde hlady a osud tažných zvířat je často velmi neutěšený – Indie se svou téměř hmatatelnou vírou v převtělování podporuje přesvědčení, že v příštím životě si to kočí a kůň vymění. Indové, pomineme-li nejvíce poevropštělou horní vrstvu, v bytě prakticky žádná zvířata pro zábavu nechovají, netoulaví psi i klecoví ptáci jsou vidět jen velmi zřídka. Tato „vstřícná lhostejnost“ (na jazyk se dere nepřeložitelné německé spojení wohlwollende Gleichgültigkeit), o níž ve vztahu k lidem bude ještě řeč, je vskutku asi nejlepším typem vztahování k jiným bytostem, které nechává být a fungovat po svém – u mnoha evropských či čínských oblibovatelů zvířat se podle jejich skutků nedá jednoznačně soudit, zda je „milují“ nebo „nenávidí“.

Zdaleka nejhojnějším živočichem indických plání je však člověk. Pochopitelně je obyvatelstvo tak velkého území variabilní nejen regionálně, ale i v rámci jedné lokální populace – v barvě kolísá mezi lehkou hnědí italského typu a úplnou černí, typově od ryze „evropských“ obličejů po ty s výraznou příměsí malajského typu (s tou barvou to není v Indii tak zcela neutrální – populární herci z bombajského Bolywoodu jsou většinou velmi světlí a světlá barva bývá i v seznamovacích inzerátech zdůrazňována jako přednost – i původní označení pro kastu, varna, znamená barvu). Většina lidí je sice menší a štíhlejší než Evropané, ale na jihu v Kerale je k vidění řada mužů až dvoumetrových. Jen barva vlasů a očí je jednotná, a to černá, respektive tmavě hnědá. Náběhy k ryšavosti či očím zeleným, v Íránu ještě časté, jsem zahlédl jen asi dvakrát. Zato se poměrně často vidí rozmanité kožní depigmentace, pokrývající nešťastníka světle růžovými skvrnami, někdy i celoplošně.

Také se v Indii vidí celá plejáda rozmanitých vrozených vad, jako bychom listovali nějakou knihou medicínské genetiky – jednak se často ani neoperují, jednak jejich nositelé nejsou v ústavech či nemocnicích, ale volně na ulici. I milovníci tropické medicíny si přijdou na své – tu stařena ukazuje kolemjdoucím leishmaniózní vřed, tu se k nám natahuje pro almužnu dlaň leprotického žebráka. Úmyslně píšu dlaň, protože prsty už opadaly. Tyto případy jsou zanedbáním lékařské péče způsobeny jen částečně – Indie má poměrně hustou síť různých medicínských zařízení, od tradičního ajurvédského lékařství až po přejatou medicínu západní (oblíbená je zde např. homeopatie – je levná a příslušný předsudek, že se jedná o nevědeckost, v Indii chybí). Nejbazálnější péče by se snad nějak zajistit dala, ale s podivením jsem si uvědomil, že malomocný má z jistého hlediska větší společenské šance než zdravý – nezaměstnanost je velká a ten, komu nic nechybí, mnoho nevyžebrá (slovo „žebrák“ by měla lidová etymologie tendenci spojovat s vystupujícími žebry, jako třeba „dobrák“ s dobrotou – tak tomu už ovšem v Indii není, doba hladomorů je pryč, byť značná část lidí je z našeho hlediska živena chudě či nevhodně).

Viděl jsem v městech děti, evidentně zmrzačené za účelem dojímání dárců a žebroty, snad nějakým gangem, snad vlastními rodiči. Je smutným paradoxem, že pro jedince radikálně „přejinačeného“, třeba s pahýlky místo obou rukou, které právě stačí k zachycení rupiové mince, ve společnosti „ekologická nika“ je, zdravý už by byl přebytečný. Hinduismus navíc akcentuje roli obzvláštního, podobně jako třeba ruské pravoslaví se svými jurodivými – i starořecké slovo hagios znamenalo současně svatý i ohavný. Na trhu v městečku Hampi jsem viděl asi desetiletou holčičku s mikrocefální idiocií, nastrojenou a ozdobenou obvyklým věnečkem z květů, kterou její maminka jako impresário předváděla a vykládala kolemjdoucím, jaké zvláštní dítě se jí narodilo a jaké podivné tance předvádí. Zástup přihlížejících byl hustý a rupie jen pršely – invalidní pán vedle, jemuž evidentně chyběla noha, dostal sotva co. Za adorací podivností nemusíme do Asie – stačí si blíže prohlédnout některé hvězdy euroatlantské popkultury.

Obecně se vykládá, že současná indická populace vznikla smíšením světlého a indoevropsky hovořícího árijského obyvatelstva ze severozápadu a tmavé starousedlé drávidské populace, která údajně vytvořila i nejstarší indickou kulturu, mohendžodársko-harapskou. Úplná jistota v tom pochopitelně není, jisto ovšem je, že příslušníci obou jazykových skupin tvoří obyvatelstvo subkontinentu podnes. Jazykovou pestrostí se dá plně přirovnat k Evropě, snad s tím, že Maďaři, Finové a Estonci by tvořili větší a víc rozrůzněný blok. Kromě toho žije v Indii i celá plejáda drobných kmenů, hovořících většinou rozmanitými neindoevropskými jazyky a často s původním animistickým náboženstvím, jen lehce přichýleným k hinduismu a specifickou, tribální kulturou. Jsou většinou zemědělské a žijí vtroušeně mezi majoritním obyvatelstvem, často v kopcovitých či lesních regionech – jejich vesnice, ač údajně primitivnější, vypadají nezřídka utěšeněji nežli zbědovaný většinový venkov. Při této různorodosti není divu, že jazyk uchvatitelů, angličtina, se nakonec prosadil jako jazyk všeobecné komunikace. Snahy prosadit hindštinu, vládou po desetiletí podporované, se nakonec, alespoň v jižní Indii, kde tomuto jazyku nikdo ani vzdáleně nerozumí, nesetkaly s úspěchem. Nejvyšší vrstvy často hovoří převážně anglicky, alespoň pár číslovek umějí většinou i venkované.

Je s podivem, kolik koloritu své staré vlasti si udržela naše romská minorita, navzdory mnohasetleté izolaci v cizím prostředí (pokud bychom to viděli globálněji, od Atlantiku po ústí Gangu, tvořili by ovšem minoritu „bílí“). Představy a zvyklosti týkající se rodiny a věcí s tím souvisejících, vkusu a designu, zvyklosti odívací, jídelní, pracovní atd. se překvapivě málo odlišily od toho, co zažívali ve své někdejší domovině. Je také slušno připomenout, co vlastně všechno Evropa z Indie má – rýži, arabské číslice, šachovou hru, domácí kury a řadu slov, jejichž cizí, tím méně indický původ, většina lidí dnes ani nereflektuje – šampón, pyžamo, punč, veranda atd.

Pozorujeme-li indická města, je těžko se ubránit dojmu, že představují v zásadě typ společnosti odpovídající evropskému středověku v dobrém i špatném - povrchová kanalizace a zpustlé parcely se zbořeništi mezi domy se proplétají s mnohovrstevnou stavovskou strukturou společnosti – dnešní kasty už dávno nejsou podle obvyklých učebnicových schémat – víc připomínají cosi jako odborové svazy či cechy – syn řidiče rikši si bere zase dceru svého profesionálního kolegy a celá korporace se stará o to, aby se všichni nějak uživili. Některá společenství či cechy jsou na evropské poměry zcela nezvyklé – kasta hidžrů, nosících ženské šaty, se sestává z femininních homosexuálů, eunuchů a hermafroditů, kteří museli svou vlastní rodinu opustit a pod vedením staršiny, gurua, žijí v samostatných domech a vydělávají si na živobytí zpěvem na svatbách, což údajně přináší štěstí, a žebrotou ve vlacích, která hraničí s vydíráním a hrozbou prokletím, které je od nich obzvlášť nebezpečné. Protože rodina má v Indii zcela klíčové postavení, odcházejí ti, kdo ji nejsou schopni založit, k hidžrům dobrovolně, podle pověstí prý chlapce občas i kradou. (Jednou jsem zažil, jak ve vlaku pohladil hidžra mého spolucestujícícího, jakéhosi zámožného obchodníka, po tváři a řekl zřejmě cosi v tom smyslu: „To je ale hezký pán, ten nám jistě něco zaplatí.“ Zaplatil promptně.)

Už zmiňované volně pobíhající domácí zvířectvo se v městech proplétá s „faunou“ žebráků a chudých duchem i statky – dynastie, kde žebrotou šel už praděd, nejsou výjimkou, ale spíš pravidlem a podobně, jako se u nás v předzahrádce vilky usídlí třeba kosí rodinka, usadí se vám v Indii přede dveřmi třeba žebračka s mládětem – tiše si postaví hnízdo ze zbytků papírových krabic a žijí z toho, co vám a jiným zbylo od oběda. Za dusných nocí pak v temných zákoutích města vzniká další, ještě početnější generace společensky nepoužitelných, kteří budou trávit svůj život na ulicích a spát na dopravních ostrůvcích uprostřed proudů aut. Je vždy drásající pohled na příslušníky nejnižších kast, jak s odvrácenou hlavou drobnými košťátky metou podlahy v restauracích, děti z těchto vrstev, často oligofrenní či alespoň těžce zanedbané, se po čtyřech pohybují po podlaze vlaků a starými hadry je vytírají. Pověsti o některých zvlčelých indických dětech začínají tím, že byly nalezeny na nádražích. Vždy mi vrtalo hlavou, proč, ale na místě samém jsem hned pochopil. Sociální závist chudých vůči bohatým není díky náboženskému pozadí silnou stránkou Indů – tak tomu ostatně bývalo vždy. Země má sice výrazné socialistické rysy a stávky a demonstrace jsou na denním pořádku, ale na celé struktuře to nezmění nic. Něco jako evropské osvícenství tu nikdy neproběhlo a představa řekněme o Praze Rudolfa II. se nám tu zhmotňuje před očima.

Indie fascinuje návštěvníka i svou mírností, jakoby ochočeností a domestikovaností. Z našeho hlediska je v tom cosi nasládle zasněného a měkce rozplizle mdlého, klid a pokoj se kombinují se zdvořilostí, která přechází v nenuceně lhavou podlézavost – pravda je to, co je příjemné říci, cizácká představa shody výpovědi s realitou uráží a drásá. Je s podivem, kolik Indů je schopno se pokojně snášet na zcela minimálním prostoru. I šestnáctimiliónová Bombaj má neuvěřitelně nízkou zločinnost – zejména, pokud si vzpomeneme na jiná srovnatelně velká tropická města, třeba Rio – nejen, že se tam nevraždí, ale ani téměř nekrade, ač nakupení nuzáků by něco podobného dávalo čekat (zloděj se hindsky jmenuje čór, což nám ovšem zní jaksi povědomě).

I jednotlivá náboženství se v tomto městě snášejí, byť jistě jen s obtížemi – tu se tyčí cukrkandlově zdobený bílý minaret, tu pársovská pohřební věž mlčení, tam zase džinista s rouškou na obličeji zametá košťátkem drobné živáčky před sebou z cesty či sikh s plnovousem a turbanem, onde svatyně prastaré lokální bohyně Mumbadéví.

V Indii, zejména jižní, jakoby autodomestikace člověka pokročila mnohem dál, než kdekoli na světě – mírní vegetariáni (Indové mají oproti Evropanům, jinak jim rasově dost blízkým, značně delší tenké střevo, zjevně jako adaptaci na převážně rostlinnou potravu) se pokojně pasou za relativně nenásilného dohledu státu-pastýře. Dojem bezbrannosti zvyšují i tradiční mužské „plenkové kalhoty“, úbor dhóti, který řada mužů podnes nosí – působí v něm trochu jako přerostlá batolata a je těžko si představit, že jej kdysi nosívali i vojáci (v Indii se překvapivě drží tradiční oděvy – u mužů stále ještě z části, u žen je sárí zcela převládající – v Číně už zmizely zcela, i tradiční oděv japonských žen se neudržel – ty mužské obecně mizí snáze a dřív).

S indickou mírností to asi nebude tak stoprocentní – když vzkypí vášně, strhne se nějaká pouliční rvačka, bývá řada mrtvých a oslavy různých svátků a sportovních vítězství bývají údajně hodně divoké a agresivní s vzájemným posypáváním práškovými barvami a různými kanadskými žertíky, včetně třeba lití betonu do motorů cizích aut. I historie thágů, sekty škrtičů, uctívající bohyni Kálí lidskými oběťmi, které si vybírali mezi poutníky a rdousili je na veřejné cestě (za 500 let jejich činnosti, doprovázené konspirací s tajným žargonem i znameními, prý jich povraždili přes milion), je mrazivá. Jejich rozehnání známým plukovníkem Sleemanem ve 30. letech 19. století se jeví, stejně jako zákaz sebeupalování vdov, jako osvětový počin britské správy i tomu, kdo má pro etnická specifika různých národů široké pochopení.

Rovněž tradiční indické chladné zbraně jsou rafinovaná ubližovadla, která hledají, snad mimo Čínu, sobě rovných - rozmanité vlnité, vyzubené či rozštěpeným ostřím opatřené meče, šípy s měsíčitými hroty, ocelové drápy k navlečení na zápěstí atd. Etablování britské správy s indickou mírností a poddajností přímo souvisí – ostatně už předtím se Indie také jen s nevelkým odporem vzdala postupně do rukou islámských uchvatitelů. Islám i evropanství sice Indii jaksi zasáhly, ale poindičtěly se a ve své nejvlastnější podstatě ze subkontinentu sklouzly jako voda z kachny – na hlubších rovinách Indie zůstává Indií takovou, jako byla řekněme před dvěma tisíciletími.

Překvapilo mne, kolik muslimských (a také křesťanských) komunit je i na samém jihu Indie – stačí se podívat na tamní hřbitovy. Pro zvídavého čtenáře je třeba zdůraznit, že hinduistických hřbitovů z principu není a představují asi takový protimluv, jako muslimská pitka či židovské vepřové hody. Vždy, když jsem viděl girlandy květů kolem hrobů muslimských světců, uvědomil jsem si, jak málo se zdejší islám podobá onomu pravověrně pouštnímu.

Britské porobení Indie je samo o sobě kuriózní – představme si, že by Malgaši z dalekého Madagaskaru získali za sto let obchodování, výbojů a rozmanitých intrik moc nad Evropou od Portugalska k Uralu, tu přímou, tu prostřednictvím loutkových lokálních vládců. Pozůstatky britského panství jsou vidět na každém kroku a ukazují jeho zvláštní snovou přízračnost a podivnou velkolepost, vtělenou do obřích novogotických i jinak historizujících staveb – stejně jako jsou v Latinské Americe barokní stavby nesrovnatelně větší než ve Španělsku, i britští architekti se v Indii vyřádili více než doma – k tropům patří jakási výstřední bujnost a sekvenci evropských stylů tam nikdo nezná. Palác maháradži z Majsúru nenavrhovali orientální umělci, ale jakýsi britský stavitel a celek při bližším ohledání upomíná spíše na výstředně přepychové nádraží viktoriánské éry. Většina památek či slavností této doby působí jako jakýsi velikášský a výstřední sen a paradoxně jako cosi velmi křehkého a vratkého, jak tento svět popisuje i koloniální dítě Orwell. Pompu a povýšenost nových vládců si paradoxně do určité míry žádali i jejich poddaní v jakési lokální dialektice pána a raba, zvyklé na aroganci a krutovládu místních vladařů, kteří zacházeli tradičně se státními financemi jako s osobním rozpočtem a jejichž tváře v směsici ušlechtilé lhostejnosti a znuděné zpupnosti shlížejí ze starých portrétních obrazů na zvláštní směs přepychu a tropické umolousanosti v komnatách. Takováto země, která nepochybně představovala pro kolonizátory kiplingovského ražení výzvu i provokaci, však všemu jejich činění v posledku úspěšně, byť pasivně vzdorovala a nakonec je přiměla k víceméně dobrovolnému stažení do jejich mlžné a vzdálené vlasti.

Dnes působí řada koloniálních staveb jako Koloseum po pádu říše římské – jsou vybydlené, místy se bortí, jinde z nich v duchu romantického malířství vyrůstají menší stromy, mnohdy jsou pronajaty stovkám miniaturních firem a „vylepšeny“ různými přístavbami. Navzdory všemu očekávání se postkoloniální Indii podařilo udržet parlamentní demokracii britského typu, byť místní a státní (na úrovni jednotlivých spolkových států) volby jsou důležitější nežli volby celoindické, jimiž se volí vrchnost příliš vzdálená.

Indie je rovněž největším parkinsonovským rejdištěm světa, zemí, která dovedla byrokracii co do bizarnosti a samoúčelnost k nejvyšším metám (stát má velký počet nejen úředníků, ale i úřednic, ba i policistek). Korupce a parasitismus státního sektoru je chronickým problémem a v novinách se občas objevují články, volající po čínské cestě či alespoň po prezidiálním systému amerického typu – ještě před deseti lety byl v Číně i Indii hrubý produkt na hlavu zhruba stejný – teď je ten čínský více než dvojnásobný. V demokracii, byť jakkoli deformované, problém však asi neleží - muslimský Pákistán a Bangladéš, kdysi součást téže jednotky, jsou už po léta vojenskými diktaturami a vede se jim hůř, nežli Indii samé. Obecně se zdá, že asijské země dnes prosperují, až na výjimky (Singapur), tím lépe, čím méně byly kolonizovány Evropou – Japonsko a Thajsko vůbec, Čína jen neúplně, a tak dále, až nejdéle obsazená Indie vypadá poměrně nejméně utěšeně.

Západ, naroubovaný na Východ, vyhání mnohé podivné plody – ač surrealismus v Indii nikdy příliš nekvetl jako umělecký směr, o to více byl a je žit prakticky – setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole se tu stává na nejrůznějších rovinách každodenní všedností – i cíle lokálních cestovních kanceláří, Indy prožívané jako turistické atrakce prvního řádu, připadají Evropanovi bizarní a nepochopitelné – nejvíce z toho, co jsem kdy zažil, se v tomto směru Indii blížil sovětský Ázerbájdžán, i Baku se v mnoha parametrech podobalo indickým městům, mimo mnoho jiného i svou lásku k modrozelené barvě (ta začíná už na Dobrudži), což jsem tehdy mylně pokládal za důsledek bídného zásobování trhu jen jedním odstínem.

Některé kulturní skutečnosti, ač nepochybně Evropou podmíněné, mají svůj rajón pouze v Asii – třeba motorové či cyklistické rikši či univerzální panasijská provozovna, podobná přízemní železobetonové garáži a stejná v Íránu, Indii, Indonézii i Číně. Lévi-Strauss, jehož líčení Indie jsou podnes překvapivě výstižná (pro srovnání, třeba Čapkovy popisy Španělska jsou dnes jako z jiného světa), píše, že tropy nepůsobí natolik exoticky, jako zastarale – když jsem po létech zase na jedné z úzkokolejek viděl roztápět mašinu antracitem, nemohl jsem si na prastarého etnografa nevzpomenout. Indické ulice, prosycené nespočetnými vůněmi i pachy, ukazují v akci tisíc a jednu živnost, bedlivě oddělené jednu od druhé – při použití našich analogií by třeba měli prodavači zakroucených a rovných rohlíků oddělenou skupinu stánků. Zcela unikátní živnost představují třeba čističi uší, ear eaners, nabízející své obskurní služby zejména na plážích v Goi a vykazující se rozmanitými potvrzeními v plastových obalech, že jsou skutečně nejlepšími svého řemesla řekněme v celém okrese. Dojem je pro biologa zároveň znásoben poznatkem, že o kus dál v moři provozují zcela obdobnou živnost rybky-čističi, obírající větším rybám z povrchu různé nečistoty a parazity (zde analogie končí, neboť jejich lidští souputníci se získaným ušním mazem přece jen neživí).

Živit se lze ale téměř vším – kdo má náhodou benzínový motor, může ho pronajímat, v polosesuté chatrči lze servírovat čaj – i velkoměstské slamy mají svou bědnou ekonomiku, jsou v nich krámky, řemeslnické služby, veřejné sprchy a záchodky za úplatu, ba i hotýlky. Nahlížel jsem několikrát do slamových chatrčí a s podivem zjistil, že standardní součástí vybavení bídné boudičky, v níž by se našinec zdráhal držet i slepice, je kromě pár hrnců a dek většinou i televizor. Co si asi tamní bídníci myslí při sledování bolywoodských, pro Evropana většinou nestravitelných a k zalknutí afektovaných obrazů ze života místní high society? Revoluční myšlenky asi nesnují, snad proto, že svět bohatců tam působí jako obrázky z Měsíce, snad proto, že obyvatelé slamů nejsou ještě těmi nejchudšími – jsou v zásadě majiteli realit, byť skromných. Pokud je někdo po několik let nevyžene, držba pozemku se jim nakonec zlegalizuje, což není na okraji velkého města k zahození.

Asie obecně a Indie zvláště přes všechen dojem z dezorganizace nakonec funguje a nedostatkové zdroje civilizační povahy dobře využívá – nikdy nevidíme jet autobus, aby nebyl obsazen do posledního místečka apod.. Nedá se říci, že by Indie v ničem neprosperovala, ale v celkové mozaice převládá rozklad a chátrání, patrné zejména v centech velkých měst, nad novotvořením (úřady a banky jsou uvnitř často vybaveny neuvěřitelně bědně a nejednou jsem si vzpomněl na někdejší kancelář rektora bakinské univerzity, až na stůl s třemi telefony prázdnou). Kupodivu se v Indii velmi daří programování a kompjútrům a v nejedné škole s děravou střechou se vyučuje základům komputáže podle manuálů firmy IBM (indické děti se ve škole velmi snaží dosáhnout co nejlepších výsledků a zaujmout pak ve společnosti co nejvyšší příčku – nějak to ale silně připomíná tradiční memorování posvátných textů, skutečný zájem je spíše výjimka než pravidlo).

Při bližším zamyšlení není celkem divu – indická intelektuální tradice, snovající komplikované metafyzické systémy s velkou logickou provázaností a okázale ignorující smyslově vnímatelný svět jako klamný závoj. Mája, se k tomu ideálně hodí (Indie, od starověku proslulá svou matematikou, dala světu i řadu vynikajících fyziků, třeba Ramana či Boseho). V duchu této tradice je Indie, na rozdíl od Číny, překvapivě nevnímavá pro mnohé jevy z řádu fysis, zejména indické okrasné zahradnictví a pěstování květin jsou vyloženě k pláči. I vůči okolí se jeví zvláštní lhostejnost a nelze se vynadivit, jak městští street people beze všeho odpočívají a spí uprostřed nejrušnějších křižovatek, snad jako výraz úplné rezignace – tuto mentalitu rozebírá velmi výstižně Arthur Koestler ve svém známém, byť 70 let starém eseji Jogín a komisař.

K Indii nedílně patří hinduismus, jediné opravdu polyteistické náboženství, které jsem v praxi zažil. Nechci se tu pouštět do komplikovaných výkladů o jeho panteonu, kde kromě celoindických jsou doslova milióny božstev lokálních, ale spíše ventilovat dojmy z jeho jevové stránky. Chrámy jsou co do obřadů, soch, výzdoby, obětí ovoce a květin i personálu velmi malebné, byť jich pro celkový dojem stačí vidět několik (i cizinec v Evropě potřebuje vidět jen pár gotických katedrál, aby si uměl představit všechny – jemnější nuance mu stejně ucházejí). Ani nejupadlejší formy katolicismu se nikdy zdaleka nevyrovnaly jevovému světu hinduistických chrámů – bosý návštěvník stoupne tu do loužičky z mdle zkvašené ovocné šťávy, tu do opičí moči, tu na něm brahmánští kněží zcela bezostyšně vymáhají nějaký finanční dárek za informace. Jen chrámová prostituce se tu jeví k dokonalosti chybět, ale Angličané ji kdysi zakázali.

Pro Evropany jsou v rámci hinduismu obecně atraktivnější dvě okrajové sekty, speciálně pro ně založené – Ošův ášram v Puně a sekta Hare Kršna. První z nich předvádí neškodně všeobjímající všehochuť z asijského moudra – hinduismu, buddhismu i súfíjské mystiky, s akcentem na všeobjímající lásku a působivé kolektivní obřady – vzhledem k tomu, že ášram vyžaduje od cizinců, kteří do něj hojně proudí, negativní testy na AIDS, lze se jen dohadovat, jakým způsobem se vlastně ona všeobjímající přízeň konkrétně realizuje. Šríla Prabhupháda, zakladatel druhé zmíněné, i u nás aktivní sekty, musel být osoba pozoruhodná – podnikal misijní cesty nejen do USA, ale i do SSSR a celý kult s působivými obřady i abstrózní kršnovskou mytologií působí dojmem, jako by jej designoval profesionální religionista – v písních znějí rockové motivy i pravoslavné chorály, barvotiskové obrázky upomínají na Svědky Jehovovy. Je ovšem absurdní, předhazovat oběma úspěšným církvím, nikomu ostatně aktivně neškodícím, nedostatek stylové čistoty – i křesťanství začínalo jako směs všeho možného.

Výtvarné umění se zdá v Indii tak od pátého století upadat, z počátku pomalu, později rychle. V jednom z menších chrámků jsem jednou viděl na oltáři neobyčejně ohyzdnou sochu s oranžovým plastikovým nátěrem, téměř beztvarou, celkový dojem přejeté žáby násobily ještě vypoulené oči, jediný výrazný detail. Byl jsem poučen, že se jedná o Hanumana, legendárního opičího krále. Vždy jsem byl krajně znechucen z primitivních minulorežimních výpadů proti náboženství a zastydlého osvícenství vůbec, ale zde jsem měl poprvé v životě dojem, zda snad uctívání takovýchto nepěkných model lid nějakým skrytým způsobem nepoškozuje a nahlédl, že určitá lehká míra osvícenství, v Evropě ostatně inspirovaného zprávami jezuitů o Číně, není zas tak úplně na škodu. Zaujalo mne, jak často je hinduisty uctívána nějaká hmota bez určité formy, třeba termitiště či kořenový výstupek stromu, různě ověnčené či i postavené na oltář, jako by poukázka ke kořenu světa, Brahmanu, který je zcela bez formy i bez atributů. Jinak jsou indické chrámy od nejstarších dob zdobeny divokým „porostem“ plastik, jakoby ilustrujících starou antickou tezi, že Indie je matkou příšer a v jejím klimatu proliferativně rostou obludně přebujelé mýty a eposy, filozofické systémy i tvorové povahy pávů, noso- a zoborožců.

Hinduistické chrámy, zvláště staré, jsou krásné a strhující i šokantní a děsivé a lze v nich pochopit Buddhův odpor k proliferaci všeho druhu – jeho mnichové měli zakázáno se zabývat i zemědělstvím. Jakkoli jsou v Indii buddhistické pravdy nesrovnatelně více nabíledni a téměř hmatatelné, nelze dost ocenit přínos tohoto myslitele spolu s vynálezci hormonální antikoncepce k vyvázání člověka z utrpení. Lidská mizérie, u nás technickým pokrokem a sociálním státem lehce překrytá, nikoli však odstranitelná, je v Indii vidět v plném rozpuku. Každodenní pachtění za vlastním umolousaným štěstíčkem je zde příliš zjevně marné a jeho bědnost viditelná bez všech příkras. Některým evropským návštěvníkům se tak zhruba po čtrnácti dnech v Indii začíná občas zdát, že jejich ego vyhasíná, v obrovské zemi je jejich nicota příliš zjevná a začíná se jich zmocňovat pocit vnitřního míru a všeobjímající, ale distancované lásky. Jako by cizinec začal participovat na kolektivním vědomí i nevědomí Indů, z nichž jeden každý valí před sebou svůj úděl a strnule plní povinnosti dharmy. Neustálé masírování vlastního já, smysluplné snad v evropských kontextech, se stává směšným a člověk jakoby chvílemi vnitřně vyhasíná a přimyká se k askezi.

Nejen bezbřehou rozlehlostí se podobá Indie širé Rusi, jak už nahoře jednou zmíněno. Právě pravoslaví, zejména ve své starověrecké podobě, se nejvíc podobá z křesťanského světa po jevové stránce hinduismu. Je zajímavé, že podobná ekologická nika, jakou zaujímají v Indii sádhuové, svatí mužové a z jiného hlediska „náboženští pobudové“, zabývající se tu cvičeními, tu kouřením konopí či žebrotou, byla či je téměř v každé diferencovanější společnosti - potulní dervíši staré Persie, někdejší evropské poustevnictvo, jurodiví a rozmanití podivní poutníci širé Rusi, mniši raně křesťanského Egypta, američtí hippies a do určité míry i židovští caddikové a buddhističtí mniši Číny a Tibetu. Západní Evropa, poznamenaná ve své mnišské tradici sv. Benediktem z Nursie, této tradici nepřála a v novověku ji aktivně mýtila, byť studentstvo a umělecká bohéma, poflakující se po kavárnách 19. věku, z ní také mnoho měly. I Indie má, tak jako carská Rus, svou noblesu a ostrůvky pozitivní deviace špičkových vědců a umělců utopené v mase slaměného venkova. Ostatně vztah k Rusku či kdysi Sovětskému svazu jako vzoru, příteli a politickému spojenci je všeobecně velmi dobrý. Na rozdíl od Rusů působí většina Indů jakoby mladě a nedospěle, zálibou v pestrých cetkách a titěrnostech i řadou představ o světě jako věční pubescenti či postpubescenti. Celá řada drobných fint trhovců a jarmarečních hadačů a chiromantů se nám zdá dětinská, ale v Asii jsou těsně vedle sebe hluboká moudra a vhledy vedle pouťového žvástu – naše poutě mají k Indii čímsi bytostně blízko.

Prastarost kultury jako by měla protiváhu ve věčném mládí a zdánlivé otevřené důvěřivost jejích jednotlivých členů. Jakkoli jsou nám Indové morfologicky i jazykově mnohem podobnější než Číňané a konverzace s nimi je ve všeobecně zvládané angličtině zdánlivě snadná, záhy seznáme, že průměrný Ind je nám zhruba stejně vzdálen jako obyvatel Říše středu – slova jako taková jsou sice srozumitelná, myšlenkový svět za nimi zcela cizí – pokud nechceme opakovat stále stejné fráze a odpovídat na stále stejné otázky, jak se cizincům sluší. O světě toho průměrný Ind mnoho neví, asi tak stejně jako průměrný Čech. Jen trochu zkarikováno vypadá takové setkání zhruba následovně: „Odkudpak, panáčku, že jsi takový pěkný bílý, z Ameriky?“ „Ale kdepak, babičko, z Čech !“ „To jsem já, prostá osoba nikdy neslyšela, a kde to je ?“ „Inu v Evropě.“ „A jak se tam mluví, evropsky?“ atd. Zcela analogicky by vypadala scénka opačná: „Odkudpak, panáčku, že jsi tak pěkně pigmentovaný, z Nuslí, nebo ze Žižkova?“ „Ale kdepak, babičko, z Uttarpradéše !“ „To jsem já, prostá osoba, nikdy neslyšela, a kde to je?“ „Inu v Indii.“ „A jak se tam mluví, indicky?“ atd. Jen jednou se objevila výjimka, potvrzující pravidlo. V městě Kóčinu, kde je, jak známo, nejstarší židovská komunita v Indii (už od 4. stol. př. Kr.) se při cestě lodí přes průplav posadil vedle mne pán, zcela se lišící svým středovýchodním zevnějškem od Indů kolem. Vzhledem k tomu, že celá diaspora už tam čítá jen asi dvacet duší a Kóčin má zhruba dva milióny obyvatel, působila celá příhoda zcela snově, jako z dávného vtipu: „Nejsou voni náhodou starej Kohn…?“ Byl. Slovo dalo slovo a ukázal nám všechny místní pozoruhodnosti – otázky, které kladl, se překvapivě lišily od toho, co se dalo slyšet jindy: „Je ještě živ Dubček? Už jste vyhnali Rusy? Jsou znovu postaveny Lidice?“ I o tom, co se u nás vyrábí, věděl docela dobře, pouze soudil, že Praha leží na Dunaji – ví někdo z laskavých čtenářů, v ústí které řeky leží Kóčin ?