Květen 2004

Jednotná Evropa

Stanislav Komárek

Motto: Pohříženiť jsou národové v jámě, kterouž udělali, v osidle, kteréž polékli, uvázla noha jejich (Žalm 9,16)

Náš vstup do Evropské unie už se jeví být prakticky jistým a to je v zásadě moment, kdy by bylo zdrávo se nad Unií a její budoucností zamyslet. Ne snad v tom smyslu, o kolik zlevní či zdraží dietní párky a bude-li v kovoobráběcím průmyslu pracovních míst více nebo méně. Bylo by dobře poznamenat, že jsme v podobném soustátí už byli, a to dokonce dvakrát (nepočítám zde Svatou říši římskou národa německého, což byl svazek poněkud volnější). První takovou Unií v malém bylo staré habsburské soustátí, které tehdy ale značná část jeho obyvatel chápala jako žalář národů, nikoli jako veliký hospodářský a kulturní společný prostor. Podruhé tomu tak bylo během druhé světové války, kdy Německo „novou Evropu“ sjednotilo podle svých představ. Je pozoruhodné, vynést si na mapu hranice Říše a jejích vazalských států řekněme na jaře roku 1941. Až na detaily se jedná o plochu, kterou dnes Unie zaujímá či po svém rozšíření zaujímat bude.

Z obou celků jsme posléze s chutí unikli, tedy poté, co je někdo jiný silou rozbil či zcela oslabil, jak už naší strategii minimalizace rizik dobře odpovídá. České dějiny jsou bohaté na dobrovolné připojování se k centrům moci, ať už všeobecné (volba Ferdinanda Habsburského českými stavy – to byl tehdy onen hlasující „lid“- roku 1526, vítězství komunistů ve volbách 1947, letošní hlasování o EU), či alespoň čelných představitelů (na stařičkého Emila Háchu r. 1939 i stranickou delegaci r. 1968 sice vyvíjeli v Berlíně, resp. Moskvě nátlak, nicméně popravy by se byli jistě nedočkali – jen sesazení z funkcí), vidících železnou historickou nutnost.

Impéria přicházejí, tak jako přicházejí epidemie či vlny cunami a je lépe se na ně připravit s předstihem. V dnes polozapomenutém románu J. Kroneta Hrobař říká pologramotný zedník Šourek v roce 1938 hlavní hrdince: „Jó, bábo, přichází… je na to nějaký méno, jó, civilizace, némlich tak – přichází civilizace a s tím se nedá nic dělat…“ Bořitelé starého dobrého c. a k. mocnářství by se jistě upřímně divili, jak se jejich pravnuci třesou nedočkavostí na další typ závislosti a jak čeština, pracně zachráněná z germanizací rozložených zbytků, za čas v mnoha oblastech ustoupí angličtině a bude ostrovními výrazy prolezlá (autor tohoto příspěvku není národovec a tato mínění nesdílí, ale prudký obrat v myšlení za sto let je těžko neokomentovat). Trochu to připomíná pasáž z Nestorova letopisu, v níž píší kyjevští Rusové Varjagům: „Naše země je velká a bohatá, ale jednoty v ní není, a proto přijďte a vládněte nám…“.

Když jsem sledoval propagační kampaň v masmédiích a celou atmosféru, která se kolem vstupu vytvořila, je mi těžko potlačit zděšení nad lidově ohlupovacím tónem televizních šotů, nechávajícím vyvstat voličstvo jako materiál a poloviční zvířata bez rozumu. Účelu, dostatečného počtu hlasů pro přistoupení, bylo sice dosaženo, ale za cenu emocionální atmosféry nepříliš vzdálené tomu, že Unii si rozvracet nedáme – v roce 1947 si taky skoro nikdo nedovolil špitnout, že by třeba nebyl pro přátelství se Sovětským svazem, socialismus a mír. Ještě bych čekal někde bedlivě uložené hodnocení vztahu jednoho každého občana k evropské integraci na řekněme pětistupňové škále na základě opatrných rešerší na pracovišti a mezi přáteli (tradice vzájemného fízlování patří k Evropě stejně jako katedrály a oslavy Vánoc, jen se o ní tolik nemluví). Jako každá prudší změna, bude mít zařazení do sjednocované Evropy svá pozitiva i negativa - enormně vzroste vliv osob, majících nějaké přímé konexe v centru, stát a jeho samospráva naopak v rámci celku na významu poklesne, asi tak jako dnes mimo region sotva kdo zná hanáckého prvního ministra i špičky hanácké literatury či učenosti – lokální patriotismus až šovinismus se ale jeví v Evropě spíš narůstat.

V celém systému výrazně převažují prvky byrokratické nad demokratickými, jak už ve veleříších ani jinak není možno (oproti lokální úrovni se jeví celostátní politika ve velkých jakž takž demokratických státech typu USA či Indie nezajímavá a vzdálená a k volbám chodí jen menšina obyvatel) . Celek Evropské unie čímsi připomíná metternichovský systém bez Metternicha, či s jakýmsi Metternichem kolektivním – je to také stát právní, nezločinný, úředně spoutaný a akceschopný jen málo.

Evropská integrace je ovšem na druhé straně věcí, jíž je svrchovaně potřeba (vzpomínám si, jak jsem už jako dítě slýchal v šedesátých letech mezi lidem šuškat, že se připravují Spojené státy evropské a platit v nich budou eurodolary). Po návštěvě Číny vidím v projektu sjednocené Evropy pomalý a poměrně bezzubý pokus provést to, co v Číně proběhlo v některých směrech už před dvěma tisíciletími. Evropský národní partikularismus je Číňanům, i v rámci národa Chan jazykově tak rozdílným, že se nemohou ústně domluvit, cizí a Češi se jim jeví po svém rozdělení se Slovenskem jako exemplární ukázka cizokrajné pošetilosti – nu, teď je naše reputace v Pekingu už snad zase lepší. Přes všechen partikularismus bylo za posledních čtyři sta let (1603-2003) české nezávislosti jen zhruba 50 let, tj. asi 12% pojednávané doby. On je to region přece jen i na evropské poměry malý, navíc i v mezidobích se udržovaly více či méně výrazné rysy místních autonomií – poroučet úplně vše z nějakého vzdáleného centra se z technických příčin prostě nedá a ani v Číně se to nikdy nedělo (všimněme si etymologie slova po-ručit, ono to původně znamenalo svěřit do rukou, v ruštině tento význam podnes má).

Nemá-li se Evropa stát za dvacet let jen folkloristicko-turistickým přívěskem Asií dominovaného světa, asi jako bylo Řecko v rámci římského impéria, musí se vzpamatovat velmi rychle. Její vzestup v pořímských dobách trval relativně dlouho, za jeden z jeho mezníků je možno brát Kolumbovu plavbu, za druhý rok 1914. Je zajisté pravda, že s tímto vzestupem se pojila i spousta násilí a celosvětová náboženská, technologická a politická misie, ne tak zcela dobrovolná. Dnešní Evropa je po desetiletích zmatků, ukrutností a záští zase oblastí zámožnou a utěšenou, ale ve vývoji světa jako celku její význam klesá a zdaleka se nevrátil tam, kde byl kdysi. Dnešní Evropa je jistě více sebereflektovaná a humánnější než ta z r. 1914, taky ale myšlenkově jalovější a jaksi bez vzletu.

Z dlouhé perspektivy je myšlenka, aby nám bylo vládnuto z Bruselu, jistě lákavější, než aby se tak dělo z Pekingu (zažili jsme i jakýsi mrazivý kompromis mezi oběma, vládnutí z Moskvy, a nadchlo to málokoho). I přes všechnu vidinu hospodářské prosperity, východní kultivovanosti a subvenčních fondů pro podporu menšinových kultur (reedice Masarykových spisů paralelně třeba s význačnými mysliteli ujgurskými) Středoevropan cítí, že to není úplně to ono, co by si od budoucnosti sliboval. Ač to tak nevypadá, nejsou základními problémy pro evropskou budoucnost předpisy pro regulaci velikosti ok rybářských sítí či pro složení láku na okurky, ba ani systém subvencí v zemědělství ne (zemědělská politika EU je čímsi bizarním sama o sobě a generacím historiků, kteří se dnes rýhují či přisávají u zdroje mléka, nelze než tento disneyovský svět doporučit k bližšímu výzkumu).

Jedním z největších problémů se jeví kombinace přebujelého sociálního státu s demografickým propadem. Není třeba vůbec toužit po tom, aby obyvatelstvo Evropy rostlo a bytnělo. Bohatě by stačilo, aby se udržovalo na stále stejné výši. Porodnost však v téměř všech státech permanentně klesá a místy už se začíná blížit čínskému ideálu, prosazovanému alespoň v městech s celou brutalitou státní moci – jednomu dítěti na ženu v reprodukčním věku. Kdo viděl čínskou přelidněnost, racionalitu tohoto pro nás obskurního kroku přece jen pochopí. V poloprázdné Evropě (z čínského hlediska) se tak děje dobrovolně. Proč? Dvacáté století nejen že odpřáhlo pomocí rozmanitých antikoncepčních fines sex od plození potomstva, ale také zajištění ve stáří od jsoucnosti potomků. Kromě nějakých ryze soukromě emocionálních pohnutek už pak není rozumný důvod, proč si vlastně děti pořizovat – německý ovčák je poslušnější, na Madeiře je veseleji, televizi, když se jí navolíme, vypneme. Vypjatý individualismus si žádá plné nasazení v práci i spoustu volného času a sociální systém téměř znemožňuje zaměstnávání dříve obvyklých chův a guvernantek pro tvůrčí či zámožnější vrstvy společnosti. Rodičovství se propadlo na žebříčku hodnot hodně hluboko a finanční ohodnocení mateřských dovolených je vskutku k pláči (mělo by se pohybovat v zásadě na úrovni průměrných platů). Tento problém se nedá radikálně vyřešit další bohatě dotovanou kampaní, kde v televizních šotech a na plakátech defilují spousty roztomilých mimin a šťastných rodinek, ba ani zvýšením přídavků na potomstvo – jedinou cestou by bylo znovupropojení reprodukce a zajištění ve stáří. Nad určitou zcela minimální penzi (umřít hladem věru v bohaté zemi nikdo nemusí) by staří rodiče automaticky dostávali určité procento z platu svých dětí – to by reflektovalo nejen počet potomků, ale zejména jejich „společenskou použitelnost“ (srážky by se musely dít bez ohledu na to, zda dotyčný rodiče má či nikoli, aby nevybízely k tomu, se jich zbavit, a celý systém by se musel jistě ještě dále dolaďovat).

Zatím se situace řeší tak, že se budoucí pracovní síly dovážejí z méně vyvinutých zemí, teď už často mimo Evropu, nezřídka má celý proces povahu „vyzobávání“ zvlášť atraktivních jedinců, třeba počítačových odborníků. Tito lidé zatím své mateřské země opouštějí rádi a my jim nemusíme po léta chrastit chrastítkem, utírat pusinky a opravovat školní úlohy, nýbrž dělají rovnou na nás. Tento fenomén v malém vždycky býval, zejména ve velkých městech, která takto žila ze svého zázemí, a přispíval k etnické a genetické pestrosti a oživení. Nabývá-li však masových rozměrů a mladí dynamičtí Bangladéšané se zvolna stávají hlavními tvůrci národního produktu, je jaksi patrné, že se žije z podstaty a na účet jiných, asi jako když se v domě bydlí, ale po léta se neopravuje. I xenofobní nálady pak mají větší tendenci se šířit, trochu podobné bezmocné zlobě parazita, jehož hostitel čímsi bytostně štve, ale nemůže se od něj oddělit.

Každá země, nemá-li sebe samu ztratit, se musí být schopna obnovovat z vlastních sil a o tak velkém kusu světa, jako je Evropa, to platí dvojnásob (jedna věc je cizí kultury chápat, milovat a rozumět jim, jiná je být jimi absorbován beze zbytku – je to výraz úplné ztráty přesvědčení o hodnotě a smyslu té vlastní). Řečený fenomén nelze oddělovat od fenoménu sociálního státu, který se etabloval koncem 19. a ve 20. století na místě solidárního zajištění jedince jeho vlastním společenstvím (velkorodina, cech, klášter, obec) při rozpadu těchto „středověkých“ struktur. V Evropě dosáhl naprostého maxima a množství přerozdělovaných statků dorostlo percentuální výše, která zde v minulosti nikdy nebyla (tím větší problém je s obrovskými penězi v rámci celé EU – opatrné odvětvení řekněme desetiny promile jejího celého rozpočtu – a kde se neztratí vůbec nic ?- by stačilo nějakou extrémistickou organizaci zásobit na dlouhá desetiletí).

Ve snaze vytvořit systém, který by vyrovnával katastrofy typu nemocí, úmrtí, ztráty obživy, hladomorů, živelných pohrom atd., tj. to, co dřívější doby chápaly jako osud, se vytvořilo cosi, co produkuje jiný typ osudovosti, kde sice nejde primárně o život či hlad, ale posunutí nějakého koeficientu na druhém desetinném místě může člověka zbavit zaměstnání, na které byl léta školen či životního smyslu vůbec a je pro celou společnost, ty úspěšné i ty méně úspěšné, demotivující (podmínkou úspěchu je umět v tom chodit a strhávat na sebe privilegia či daňové peníze, nikoli produkovat něco obecně prospěšného). Orientální fatalismus dnes nevidíme až tak v Asii, jako spíše v staré dobré Evropě, jejíž nová a neúprosná osudovost vzniká na berních, sociálních a kdoví jakých úřadech a ve zdravotních, sociálních i jiných pojišťovnách. K tomu se přidružuje silná vrchnostensko–feudální tradice většiny evropských států – ti, kdo vědí „jak to je“, milostivě pečují o své nevědomé poddané. Výchova k samostatnosti jednoho každého člověka je jistě trudná (mnohem kolektivističtější žlutá Asie má podstatně méně problémů s kooperací i mezi lidmi, v individualistické Evropě je nutno vše možné ošetřovat předpisy), ale v pararodičovském systému současné Evropy se z většiny lidí vychovávají přerostlé děti, zlostně bušící pěstičkami, na co všechno mají nárok a zároveň zbavené přirozeného protipólu svobody, odpovědnosti. Bývám často příslušnými pracovníky ujišťován, že to jinak nejde, kdybych jen viděl, co by někteří lidé dělali, ponecháni sobě samým… Je to silný příměr, ale podobných argumentů používal kdysi personál nacistických lágrů, když tam provázel misi švédského Červeného kříže – vidíte tu sběř, otrhanou a zdivočelou, můžeme s nimi snad zacházet jinak?

Vycházíme-li z předpokladu, že hejno politologicky nekompetentního občanstva zvolí zemi optimální vládu (je jedno, zda tomu tak skutečně je, ale je samým pilířem západní kultury tomu věřit), pak musíme lidem přiznat kompetenci i v jiných věcech. Z hlediska moci je samozřejmě sociální stát evropského typu jejím ideálním nahromaděním, nikdo na něm není zcela nezávislý, asi jako se industriální slepice neobejde bez umělé líhně, klimatizované haly a mísírny krmiv (i u těchto slepic se často proti jejich ochranářům argumentuje tím, že už si za generace na klece zvykly a bez nich žít ani neumějí…).

Zvlášť markantní je tento stav ve zdravotnictví s jeho unifikovaným medicínsko-průmyslovým komplexem (z lékařských fakult, klinik, zdravotních pojišťoven,farmaceutického a dalšího připojeného průmyslu atd.), který traktuje občanstvo jako desetileté děti, ale to by byla jiná kapitola. Hora problémů před Evropou je obrovská, hlodá na její substanci a nejeví se příliš ubývat. Tomu, kdo chce pochopit evropskou problematiku, bych doporučoval spíše cestu do Šanghaje nežli do Štrasburku.