Květen 2004

Perské listy

Stanislav Komárek

Chvála prvního dojmu

Krátká návštěva ve výrazně jiné zemi má jediné oprávnění – umožňuje nasát místní atmosféru a pohledem zvnějšku o ní vydat svědectví. Uvěříme-li Portmannovu výroku o tom, že vnější vzhled živých organismů je nejlepším vyjádřením jejich přirozenosti, pak i první dojem ze země či krajiny má svou důležitost a svědčí o jejich povaze (tím samozřejmě není řečeno, že detailní znalost vnitřní anatomie čehokoli je nicotná, je pouze dobré vědět, že to není pravda celá). Pokud jsme se do něčeho příliš zanořili, „jedeme v tom“ a můžeme poskytnout tisíce cenných detailů a vhledů, jen jednu věc získat nelze: nadhled a odhled (ve významu řecké „theória“). Neodpovíme-li si na otázku po důležitosti první imprese kladně, pak je asi lépe zůstat doma a pátrat ve vlastní duši či duši vlastního národa po ojedinělých spodních proudech, které by mohly jakýmsi způsobem na Írán (Barmu, Chile atd.) upomenout.

Tradice, jazyk, lidé

Írán, včetně toho dnešního, je pro Evropana zajímavý především tím, že indoevropanství, „árijství“ se zde vyvíjelo téměř naprosto odděleně od západních tradic – řecká filozofie a logika tu nikdy nezapustily zásadnější kořen, římský svět práva a jednoznačné organizace sem nikdy nedosahoval, hebrejský monoteismus sem dorazil až ve značně pozměněné podobě monoteismu islámského (pomineme-li ovšem původní íránský monoteismus vzniklý „z vlastních zdrojů“). Můžeme tudíž sledovat, co se děje s indoevropskou duchovní, jazykovou a do určité míry i genetickou tradicí, je-li téměř čtyři tisíce let ovlivňována zcela jiným prostředím a podmínkami, nežli jsou ty naše.

Například samotný jazyk působí navzdory mnoha rozdílnostem, četným arabským výpůjčkám a arabskému písmu téměř „familiárně“ a Indoevropan uvidí tisíc a jednu roztomilých analogií – nejen třeba v tak klasických záležitostech, jako jsou označení členů rodiny (pedar, mádar, barádar, dochtar – otec, matka, bratr, dcera). Půvabný je například zápor u sloves tvořený podobně jako v češtině: míchám? nemíchám! (chci?, nechci!), či spojení typu man am (já jsem) nebo in čí je? (co je to?).

Pokud jde o perský typus a habitus, o celkové vzezření Íránců, působí jednotnějším dojmem než středoevropská populace – převládají lidé středních, štíhlých postav (tlouštíci jsou přes dostatek jídla extrémně vzácní) s černými vlasy i očima a s pletí o odstín tmavší nežli u nás (na rozdíl od Turecka se jedinci středoevropského tónu pleti a hnědých vlasů vyskytují extrémně vzácně a jsou patrní jen ve velkých městech, např. v Teheránu; plavovlasí a ryšaví lidé zde naprosto chybějí). Výrazné náběhy k odlišnému typu postavy jsou patrné už v tureckém Kurdistánu či na východním Kavkaze: na rozdíl od štíhlé, oduševnělé, samostatné, emancipované a koketní Peršanky je průměrná Ázerbájdžánka z okolí Tabrízu typicky turkická, rozložitá, dobromyslná a nepodnětná mamina. Tu a tam se mezi dnešními Íránci vyskytne odulý a kudrnatý „libanonský“ typ či třeba plochý a široký mongolský obličej jako pozdní vzpomínka na radosti Tamerlánovy soldatesky či příchod seldžuckých Turků. Na rozdíl od Turků má jen zcela nepatrné procento Íránců pleš.

Sousedé

Persko-turecká hranice je ovšem zlomem velmi zásadním z mnoha jiných a důležitějších důvodů. Přejezd hranic směrem na západ budí dojem návratu do Evropy, byť pohraniční městečko Dogubayazid tak na první pohled nevyhlíží. Turci jsou totiž ve srovnání s jemnými, vybraně zdvořilými a uměřeně nevtíravými Peršany drsnější a neotesanější, ale zároveň svou snahou po jednoznačnosti s přídechem jisté zupácké vojensko-byrokratické rutiny jsou pro Evropana mnohem „čitelnější“, zvláště je-li jejich byrokratická snaživost kombinována s dobromyslnou otevřeností a přímočarostí, která je nanejvýš okořeněna nějakým tím kanadským, resp. tureckým žertíkem (tento typ myšlení a jednání byl Atatürkovou reformou zajisté podporován a velkoplošně pěstován, ale v Malé Asii musel být ze zbytků řecké a římské tradice doma odjakživa). Vztahy obou národů byly navíc komplikovány hojným přejímáním rafinované perské kultury rustikálně-pastevecko-vojenským tureckým prostředím, zejména sultánským dvorem, a tradiční sousedskou nevraživostí (je dobrý důvod k domněnce, že se Íránci přimkli ke „kacířské“ šíitské větvi islámu zejména poté, co se turecký sultán, nazývaný v Persii tradičně chunkár – krvežíznivec –, stal hlavou „pravověrného“ sunitského učení).

Myšlení

O Peršanech se sice tvrdívá, že jsou „nevypočitatelní“ či „zákeřní“, ale to je dáno tím, že tamní kulturní prostředí myslí a cítí propastně jinak než to naše. Z toho, co Středoevropan zná, poukazuje k duši Íránců tak nejspíše mentalita romská (Romové mají ostatně celou řadu perských jazykových výpůjček), i když asi tím způsobem jako německá selka ze Sedmihradska k berlínské kulturní elitě (jakási konstanta však přece zůstává).

Pro toto prostředí je typické myšlení, které ignoruje zákon sporu i ostrost protikladů, a je proto schopno provádět zároveň věci, které jsou v evropských kontextech chápány obvykle jako neslučitelné (což je v zásadě předsudek). Základní orientace se v tomto kulturním okruhu provádí ne podle slov a jejich doslovného významu, či dokonce podle nějakého jasného logického klíče, ale instinktivně a citově – tato společnost má málo významných myslitelů, ale spoustu významných „cítitelů“. To, co u nás je doménou převážně umělců, případně senzibilů, je v Íránu všeobecnou dovedností a dále na východ směrem do Indie a Číny asi ještě stoupá (myšlení Asie je obecně vzato jaksi „měkčí“ než evropské). Západní kultura, tvrdá, jednosměrná a jednoznačná, umožňuje velké krátkodobé znásobení výkonu, ale za cenu jisté rigidity (i v íránské tradici zoroastrismu a manicheismu existují tyto snahy, ale v praktickém cítění se nikdy neprosadily).

Jasně vymezená pravidla a normy jednání, strukturovaná podle západních měřítek (třeba v duchu logických distinkcí) kladou na jinak vysoce inteligentní Peršany (mají po mém soudu v průměru vyšší inteligenci než Evropané, ale jak to měřit – našimi IQ testy?) mimořádné nároky. Vyžadují nejkrajnější soustředění a úsilí, zatímco neprůhledné pletichy se zaplétají samy od sebe, pouhým samovolným pohybem duše a rostou neokopávány jako chrpy v poli.

Společnost

Společnost řízená těmito principy funguje stejně dobře jako naše a staví před jednotlivce asi stejné množství nepříjemností a úskalí, jenomže lokalizovaných výrazně jinde. Oba styly jsou jen omezeně kombinovatelné a v „nekontradiktorických“ společnostech, počínaje už např. novým Řeckem, nevedou západní postupy, normy a pravidla, zejména pokud se týkají úředního jednání, přirozeně k žádným výsledkům, nanejvýš k rozmrzelosti. Přesto lze i tady dosáhnout všeho, ale výlučně po linii příbuzenských, přátelských, náboženských a jiných kontaktů, což v těchto zemích představuje legitimní chod věcí. Kupodivu zde převládá „protekce“ nad „korupcí“ (lat. corruptus znamená porušený – zde není porušeno nic, k možnosti porušení musí nějaká struktura nejdříve být a fungovat). Drobné dárky zde nejsou formou úplatku, spíše jen dokreslují společenský význam určitých osob.

Již staří Řekové pravidelně vyčítali Peršanům prolhanost. Kategorie jako upřímnost a přetvářka, lež a pravda nemají v Orientě a speciálně v Persii žádnou důležitost. Pravda závisí zcela na kontextu a je označením pro to, co je příhodné či příjemné říci (romský výraz pro pravdu čačiphen je složen z kmene čači – roztomilý, příjemný – a z kmene poukazujícího k řeči, k mluvení). Představa pravdy jako objektivní reality je něco ryze západního, výrazně slábne už za dolním Dunajem a na východních tureckých hranicích se ztrácejí poslední stopy. Problémem se zde nestává dichotomie pravda – lež, ale slušné – neslušné, vhodné – nevhodné. Pravda v zásadě vzniká v myslích nadřízených a mocnějších a staroperský panovník byl jejím nepochybným zdrojem.

Takový princip myšlení umožňuje některé zvraty situací, které jsou v západním světě málo očekávatelné. Lidé se jaksi více dějí, „ono se to děje“ skrze ně. Perská realita je proto bohatá na zvraty a náhlé výbuchy vášní (v Indii je tomu, zdá se, podobně). Malá hádka na bazaru může náhle přerůst v divoké všelidové povstání, podlézavě lichotivý vztah k autoritě může vést k jejímu zítřejšímu rafinovaně brutálnímu odstranění. Snad proto dbá dnešní íránská moc tolik na klid a stabilitu a úzkostlivě potírá vše, co by mohlo k podobným výbuchům vést. Odstraňovány jsou nejen konspirační buňky, ale i alkohol, pornografie, ba i ilustrované časopisy používají jen pastelové barvy – „rozvášňovadla“ všeho druhu jsou v takovémto prostředí trvalým zdrojem nebezpečí.

Kdyby se měla íránská mentální atmosféra vtěstnat do nějakého klíčového slůvka či hesla, znělo by nejspíš „možná“. Počínaje vybranou zdvořilostí a diplomatičností, která za všech okolností zabraňuje říci ne, sahá tato tendence až po výraznou bisexuální atmosféru. Součástí běžné komunikace je i vrhání pohledů, které by v Evropě byly vnímány jako „sexuálně podbízivé“. Ale vzhledem k tomu, že íránská komunikace má obecně výrazné rysy jemného citového nátlaku, je obtížno říci, zda by takové pohledy vedly za vhodných podmínek až ke kýženému výsledku – typicky perská odpověď by ostatně nejspíš zněla „jak kdy“. Ve vzduchu jsou také cítit výrazné náběhy k Indii s její kombinací narůžovělé cukrkandlové nasládlosti, stydlivé zasněnosti, mírnosti a něžnosti, která může v záporném případě ústit do směsice naivity, vlezlosti, dojímání a vydírání (pěkně to popisuje Lévi-Strauss ve Smutných tropech). S arabským světem má Írán společnou bojovnost a nekompromisnost, ale vždy jen kampaňovitě, pouze v případě vzedmutí emocí. Jinak je ale arabská národní povaha, tak jak ji vnímá Evropan, Íráncům poměrně vzdálená.

V íránské a obecně orientální společnosti nevede k bohatství a vlivu horečná pracovitost a soutěživost. Kromě konformity a bedlivého sledování svých šancí na úspěch přitahuje nejvíc pozornosti bohatství samo o sobě, případně rozmnožované hustou sítí dalších sociálních kontaktů. Nejtypičtějším výrazem tohoto pojetí bohatství je perský koberec – je velmi nákladný a kromě reprezentace se nehodí v zásadě k ničemu.

Drogy, květiny a obchod

Naznačený způsob myšlení má v „transeufratské“ oblasti velmi zřejmou návaznost na drogově halucinační, konkrétně hašišové motivy: arabesky na fajánsových kachlích mešit, prolínání drogových a politických motivů na teheránských nástěnných poutačích a freskách (pravidelné květinové vzory se proplétají se snovými ptáky i s budovateli a hrdiny) a konečně i programy íránské televize se svými hravými efekty, kdy se při zprávách obraz roluje, rozpadá, mizí v jednom z konců obrazovky atd. Ostatně již někteří autoři v pozdní antice poznamenávají, že v Zaeufratí se věda provozuje pod vlivem drog a její formy poznání jsou materializací přeludů. Zdá se, že západní kultura je v nemenší míře ovlivněna alkoholem a obě drogy na sebe žárlí a vzájemně se zakazují. S místy, kde se v hojné míře tradičně konzumují drogy, pozoruhodně koresponduje výskyt korálových útesů (Mexický záliv, Perský záliv, Indický oceán obecně), které mají v sobě cosi psychedelického par excellence, a to v obojím slova smyslu: působí jako krásný přelud s prvky hrůzného hororu.

Odhlédnuto od otázky drogových inspirací různých kultur je na Íránu patrná i další výrazná preference – záliba v květinách, kupodivu spíše malovaných než pěstovaných. Obliba květinových motivů však kontrastuje s převahou tmavých barev, zejména černé, v oblečení a šedé ve vnějším vzhledu tradičních staveb z lepenice či cihel. S častými květinovými vzory souvisí i odvěká záliba v malířství či zobrazování, nevykořeněná ani islámem.

Zdá se, že s indoevropanstvím souvisí i další obecně viditelný rys – malá záliba v obchodu, který je provozován bez vášní, jako by se zboží spíše hlídalo než prodávalo. (Bazar a jeho rejdění připomíná cosi jako bazální metabolismus buňky – nikdy nesmí zcela ustat, nemá-li celý systém zkolabovat, jednotlivé uličky specializované na ten či onen druh zboží představují cosi jako organely.)

Nejlepším vylíčením perských mravů a perské duše je kniha J. Moriera Hadží Baba z Isfahánu, která vyšla poprvé 1827 a byla vydána i česky. V perské duši se pestře proplétá nevtíravá přívětivost, štědrost a důvěra (zlatník vám i dnes bez rozpaků půjčí náhrdelník, chcete-li si ho „ozkoušet“ doma), společenská soudržnost a provázanost s obřadnou honosností, vlídným a nerozpačitým lhaním, nespolehlivostí, netečností a jistou lhostejností k cizímu utrpení. Veliká bezprostřednost a „tělesnost“ citových hnutí se promítá do spontánní touhy někoho obdarovat nebo mu pomoci, stejně jako do dotýkání se a hlazení oblíbených osob i na veřejnosti, držení se s nimi za ruku, společný odpočinek atd.

Kulturní centrum Orientu

Už povrchní zážitek napovídá, že Persie je prastarým kulturním centrem, svým vlivem a působením zcela srovnatelným se západní Evropou. Na poloviční trase mezi oběma ohnisky těchto oblastí – Paříží a Teheránem – leží rumunské město Buzau. Není náhodou, že na „švu“ obou kultur je cosi jako inflexní bod, ohnisko nanicovatosti. Převážná část Balkánu a Ukrajina pak tvoří periferii obou oblastí, která je svou povahou jaksi neurvalá, hrubá a kulturně málo produktivní. Směrem od balkánsko-ukrajinského humpoláctví roste na východ to, co by bylo možno nazvat dobrou manýrou, včetně úzkostlivé péče o čistotu, účes, nažehlenost, naparfémovanost atd. To dává tušit, že i valná část přední Asie bude slynout kulturní rafinovaností, přívětivostí a dobrými mravy, zatímco východobalkánsko-kyjevské kulturní pesimum se ukazuje jako zřejmě nejhorší v celé Eurasii.

Perská kultura byla od nepaměti hojně vyvážena a se zájmem přejímána. Celá bývalá ruská Střední Asie, Afghánistán, Pákistán a severní Indie až skoro do Bengálska, na druhé straně Turecko, Kavkaz, Balkán a také Rusko nesou silné stopy perských vlivů. Působení perské kultury v celé oblasti by bylo nejspíš srovnatelné s bývalým německým vlivem v Pobaltí – Peršané měli sice úlohu „kulturträgrů“ a tvořili většinu městského a někdy i zemědělského obyvatelstva, ale nebyli v krajině zdaleka sami (to platí zejména pro ruskou Střední Asii, Afghánistán a Ázerbájdžán). I když se však mísili s jinými etniky, literatura a zásadnější kulturní vymoženosti byly doménou perskou. Přitom perská kultura byla přejímána většinou spontánně a ani v současnosti nemá prvky evropského nacionalismu. Ani dnešní Írán se nechápe národnostně, ale spíše nábožensky – minority, zejména křesťanské, ovšem toleruje – a nacionální problémy typu tureckého Kurdistánu v zásadě nezná. Píše a úřaduje se persky, ale být Kurdem či Ázerbájdžáncem je v zásadě dobře možné – v podstatě to připomíná poměry evropského středověku.

Persie a Rusko

Čecha na první pohled překvapí široké souvislosti mezi Persií a Ruskem. Podobnosti přímo bijí do očí: počínaje pozlacenými cibulovitými báněmi mešit (zlatá a modrá jako prastaré „nebeské“ barvy) přes samovary (jedna z mála inovací plynoucích opačným směrem), styl výtvarného a užitého umění až po obecný vkus obyvatelstva. Spousta perských slov přešla do ruštiny, i oděv staré Rusi s chaláty, plášti a kožešinovými čepicemi by se dal odvodit od perského předobrazu. Celkově lze říci, že širá Rus dělá dojem levnější, seversko-barbarské kopie perských vzorů. V ruském prostředí poněkud chybí perský esprit, švih a elegance a převládá jistá prvobytná hliněnost a slaměnost. Byla však období, kdy se karta obracela a technické inovace přinášeli do perského kulturního okruhu, zejména Střední Asie, právě Rusové.

Výčet podobností obou kultur by byl ještě dlouhý. I dnešní Írán připomíná carské Rusko s jeho mocenskými poměry, v nichž jsou pořádek a poslušnost obyvatelstva udržovány jakýmsi nábožensko-policajtsko-úřednickým komplexem. Íránská duše v mnohém připomíná duši ruskou – vědomím významnosti, superiority a centrálnosti vlastní země, neschopností ji opustit, sentimentalitou a silným vztahem k poezii, světem metafor a náznaků i nepraktičností intelektuálů. Například Čechov by klidně mohl být perským autorem – Chameleon, Višňový sad či Tři sestry snadno přiblíží perskou mentalitu i člověku, kterému dosud zůstal tento svět cizí.

Pokud Byzanc měla silné perské inspirace (splynutí světské a duchovní moci, eunuchové u dvora, vraždy, intriky, mučení a mrzačení protivníků), mělo je tím spíše stalinské Rusko, jehož vůdce je mohl ve svém rodném městečku načerpat přímo od pramene. Rusko je ostatně svou tradicí mocnost typicky orientální, na tom neubírá nic jeho indoevropanství ani křesťanství. Ve stalinismu jako by znovu ožila achaimenovská éra – systém původně asyrský a poté teprve perský, kde pouze panovník je svobodný a všichni ostatní jsou jeho otroky, megalomanická mocenská hierarchie, dmoucí se pýchou nad početností branné moci a obřími stavbami. I Josef Vissarionovič byl typickou ukázkou orientálního vládce: vůdcovský komplex byl u něj kombinován s potměšilostí, podezíravostí, ukrutností, lstivostí a pověrčivostí (byť nenáboženského typu) a pletichy starých Sús jako by ožily v labyrintech politbyra a orgbyra. I tajné služby se sítí špiclů a propracovanými propagačními a dezinformačními kampaněmi či uzavřenost panovnického archivu s manipulací a ničením minulosti jsou staroperským vynálezem. Ženské pletichaření typické pro perský panovnický dvůr však despotický Stalin absolutně nepřipustil a rovněž nebyl schopen perské mondénní elegance a velkosvětskosti.

Írán, stejně jako Rusko, prodělal přesun od absolutismu k „ideokracii“, nesené ovšem hierarchicky organizovaným šíitským duchovenstvem (sunnitský islám je naproti tomu decentralizovaný). Rusko a historie jeho posledních pěti set let se jeví z hlediska Asie a jejích deseti tisíc let dějin od počátku neolitu jako nevýznamný a krátkodobý imperiální vzestup mladého, bojovného, leč okrajového národa ze severozápadních stepí. Vzestup spojený s úsilím o vybudování heterogenní říše, která však byla sotva schopna jednotlivé národy integrovat a proměnit. Její rozklad je zákonitý, ostatně takovýchto momentů zažila Asie nespočet a asijská kulturně-historická masa dokáže svou obrovskou setrvačnou silou tyto „záchvěvy“ jistě vykompenzovat. I Evropa se z této naddějinné perspektivy jeví jako atypický a přechodně rozkvetnuvší poloostrovní výběžek, na kterém za relativně krátkou dobu vybujela agresivně dobyvačná kultura produkující svérázným způsobem magie (dostala název „vědotechnika“) pozoruhodné technické inovace – na rozdíl od Asie, jež má svůj vlastní způsob čarování, založený na výše zmíněné nekontradiktoričnosti myšlení. Tak jako si dnes sotva kdo vzpomene, že pšenice, ječmen, kozy a ovce jsou v zásadě vynálezem starého Íránu z dob neolitické revoluce, sotva kdo bude jednou vědět, že penicilin, spalovací motor či anilinové barvy jsou evropským vynálezem z dob revoluce průmyslové. Asie, a nejen ta žlutá, hltá evropské inovace velkou rychlostí. Hltá je do značné míry bez jejich teoretického kořene, vědy, která je asijskému myšlení cizí a je spíše napodobována. Představa Evropy proměněné ve skanzen, kde si bohatí barmští turisté natáčejí učence evropských univerzit pobíhající v malebných talárech, se z Teheránu nezdá tak absurdní jako z Prahy (ostatně z Teheránu je do Rangúnu stejně daleko jako do Čech).

Politický režim a klima

Zatímco na přelomu století byl sociálně-ekonomický systém Íránu podobný spíše stavu za posledních Přemyslovců, tak během neuvěřitelně krátké doby Írán vstřebal většinu technických inovací a dnes už je zvládá bez pomoci zahraničních expertů (perský smysl pro organizaci a pořádek obdivovali už starořečtí autoři). Dnešní Írán připomíná svou atmosférou kupodivu nejvíce Československo Husákovy éry – policejní režim bez výstřelků, udržující pořádek a jistou monotónnost, s intenzivní propagandou, kterou už málokdo bere vážně (zdálo se mi, že v sekularizovaném Turecku je náboženské cítění mnohem intenzivnější – zřejmě známý efekt úpadku toho, co se institucionálně podporuje). Jako v celém Orientě zde ovšem příslušníci policie, tajných služeb a armády skutečně patří k elitě národa. Podobně jako v našem minulém režimu lze i o Íránu říci, že vláda vládne s tichým souhlasem většiny a v jejím smyslu, byť úzká vrstva intelektuálů je hnána do kolaborace či emigrace a společnost lehce mručí, toužíc po „zakázaném ovoci“ západního typu, které bylo za šáha volně dostupné. Jinak je však režim v zásadě „osvícenou diktaturou“ a všechny ideologicky nezávadné západní prvky přejímá velmi intenzivně. A protože má z exportu ropy relativně dost peněz, udržuje nejen hustou sociální síť a subvencuje nemajetné (chudinské čtvrti, či dokonce hlad jsou v Íránu věcí neznámou), ale též strhává a asanuje historická centra měst a staví nová, čistá, okachličkovaná.

V Íránu, podobně jako v Iráku a v dalších středovýchodních zemích, vládnou tamní vůdcové v zásadě ve shodě s vůlí většiny obyvatelstva, nikoliv proti ní – tento překvapivý fakt si návštěvník uvědomí teprve na místě samém. Pokud je však západní člověk „zpracován“ šumem evropských médií, promítajících do islámských zemí stínový obraz nepřítele (podle známého schématu: musulman = fundamentalista = terorista), pak povahu Orientu nemá šanci pochopit. Ovšem i Orient promítá svůj stín do Okcidentu a obraz křižáckých rytířů, imperiálních, brutálních a ohrožujících západních dobyvatelů, je podnes velmi oblíben.

Země celého Orientu, islámské i neislámské, od Casablanky až po Karáčí jsou si v zásadě podobny absencí demokratických tradic, vládou mocenských klik a silných jednotlivců, jejichž obrazy vlají na všech nárožích – a oslavy jejich vlády i represe proti odpůrcům jsou tradičně silnější než v Evropě (snad jen s výjimkou Rumunska, které v tomto směru předčilo i mnohé země Orientu). To samo o sobě však ještě není důvod k hlubšímu znepokojení, protože orientální tradice taková je a vždycky byla. Možnost hospodářského rozvoje tím ještě nemusí být narušena. Představa, že prosperity lze dosáhnout jen v demokracii a za podmínek volného trhu, platí právě jen v Evropě, zatímco v Asii je lokální pravda jiná. Tato oblast vždy měla nějaký výrazný náboženský podtext či politicko-náboženskou ideologii. Viděno touto optikou se jeví dnešní íránský režim možná jako nejosvícenější (?) z těch, které tam kdy byly (i šáhova tajná policie byla proslulá a jeho rodina pohltila značná procenta státních příjmů, byť se tato marnotratnost rodinného klanu jaksi vyrovnávala bohatou angažovaností západních firem – i sociální rozdíly se tehdy zdály příkřejší a byla to hlavně městská chudina, vypuzená zčásti šáhovou „reformací“ vesnic, která minulý režim svrhla). Ostatně v Orientě jsou tajné služby a tajná policie prastarou institucí, a protože přitahují i kvalitnější lidi, je jejich činnost tudíž jaksi „kultivovanější“ než v západní Evropě, kde je demokratická tradice více zažitá a tyto organizace přitahují spíše existence marginální a „druhé jakostní třídy“.

Povaha krajiny

Perská kultura je kulturou typicky oázovou, bez tradice souvislého osídlení, typického pro Evropu. Íránská vysočina je krajinou střízlivou, důstojnou a decentní, ale bez majestátnosti, heroičnosti či děsivosti, jako je tomu např. v Albánii. Strávit několik jasných nocí na íránské vysočině je zážitkem: spousta hvězd a spousta snů dávají poutníkovi tušit, proč v této zemi od nepaměti kvetlo hvězdopravectví a snopravectví. Zatímco z náhorní roviny vystupují zcela bezlesé hory (dubový les v pohoří Zagros je výjimkou), v údolích se naopak objevují lidská sídliště s oázovou zemědělskou kulturou. Málokde jinde je rozhraní pustiny (zde nejčastěji pelyňkové stepi) a kvetoucí zahrady tak ostré. Krajina jako by zde byla rozdělena na archaický prostor sakrální (pustina – zahrada Alláhova, cosi cizího, numinózně ohrožujícího i opovrhovaného, doména pastýřů jako čehosi archaicko-heroického) a na civilizaci bližší prostor profánní (pole a zahrady se stromy a s bohatě aranžovanými rostlinami jako výrazem něčeho typicky lidského – extenze lidského já do přírody). Tyto ostrovy oáz a zahrad v pustině, pospojované původně karavanními a dnes asfaltovými cestami (i nomádi dnes kočují a převážejí stáda dobytka auty), v sobě koncentrují lidskou práci, vodu i stromy, které mimo ně zcela chybějí.

Významnou krajinnou dominantou Íránu jsou zříceniny, u nichž je pro cizince někdy krajně obtížné určit, z které epochy od přelomu letopočtu do padesátých let našeho století vlastně pocházejí. Kromě center velkých měst je totiž zvykem nepotřebnou stavbu jednoduše opustit a jinde postavit novou. Kromě toho byla perská historie od nepaměti bohatá na společenské pohromy nejrůznějšího druhu. Množství ruin a zřícenin úzce souvisí i s relativním nezájmem o vnější vzhled domů a naopak s věnováním pozornosti těm jejich částem, které nejsou z ulice vidět. Teprve za zdí oddělující vnitřní obydlí od veřejného prostoru se může rozvíjet ta zvláštní směs účelnosti, pohodlnosti a čistotnosti, typická pro orientální domácnost (i zahrada v oáze, oddělená rovněž zdí, je její součástí). Naopak smetiště není v Orientě ukrýváno za domem, ale většinou umístěno před ním a dává jaksi nahlédnout do domu, byť prostřednictvím toho, co vyvrhl (i krámky na bazaru jsou ostatně „vychlípeninami“ veřejného prostoru, soukromí začíná, hermeticky odděleno, až za nimi).

Ač je íránská vysočina pro konstituování perské kultury zdaleka nejdůležitější a nejtypičtější, není jediným krajinným typem. Krajina mezopotámská, ležící při hranicích s Irákem a částečně i při Perském zálivu, působí nesrovnatelně depresivněji. Ta kombinace roviny, hlíny, vedra a slanisk s pocitem těžkopádnosti, masivnosti, zalknutí a chorob je děsivá. Tradice mezopotámských říší odtud podnes nevyprchala, s tou zvláštní směsicí „řepáctví“, lampasáctví, neohrabanosti a černé magie, s kolosy na hliněných nohách bez jakýchkoli stop perské decentnosti. Stačí malounko přimhouřit oči a vidím důstojnickou pitku s proudy nechmeleného piva, odkapávajícím potem a závěrečným narážením zajatců na kůl.

Zcela jiná je krajina na severu, s obrovskými srážkami a nebem zhusta pokrytým mraky. Hradba pohoří Elborzu mezi Teheránem a Kaspikem, vysoká přes pět tisíc metrů a postrádající téměř boční údolí a hřbety, jaké má Kavkaz či Alpy, patří k tomu nejdivočejšímu a nejmohutnějšímu, co lze v horských terénech vidět.

Dole u Kaspiku se pak otevírá svět hyrkánských lesů, kde ve vlhkém a mírně teplém klimatu bují třetihorní listnatý prales, připomínající tak nejspíše listnaté lesy Číny či Severní Ameriky. Kromě všech rodů listnatých stromů, co jich po Evropě je, tu bujně vegetují ještě další (Parrotia, Zelkova, Pterocarya, Diospyros, Gleditschia). Z divoce pokroucených kmenů, někdy obrovitých, visí chumáče mechů a lišejníků. Jsou to lesy mytologicko-archetypální, jakási platónská idea a polozásvětní předloha pro středoevropský les, který vznikl jejich glaciální redukcí. Proti našemu lesu tu nacházíme estetický princip „setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole“, ovšem na rostlinné úrovni (že i les středoevropský je původně směsicí cizího a nekombinovatelného, dnes už necítíme). Celkově je perský vztah k přírodě a ke stromům spojený se zvláštní, jakousi archaickou úctou, která podivným způsobem propojuje íránskou tradici s evropskou, třeba s německým hnutím zelených. Ne náhodou situovala německá postromantická intelektualita hlubiny svého vlastního myšlení a bytí právě do Persie – nejtypičtějším příkladem je Nietzscheho Zarathustra. Chtělo by se říci: Tady pravil, tady všude pravil…

(Prostor)