Květen 2004

Povaha Jávy

Stanislav Komárek

Jávu jsem chtěl vidět už dlouho – snad z toho podivného důvodu, že její kultura má některé analogie s tou naší, totiž kulturou zaalpské Evropy. Na veliké mase často prastarých kultur eurasijského bloku představují jeho relativně velmi mladé a zeměpisně extrémní výběžky – Jáva ten jihovýchodní, my ten severozápadní. Velmi zhruba lze říci, že i naše historie byly analogní – v prvních stoletích našeho letopočtu příchod věrozvěstů a písma, tam hinduistických, u nás křesťanských, zhruba v 15. století náboženský obrat – tam příchod islámu, u nás reformace, v 19. století nástup industriální společnosti, byť na Jávu importované Holanďany.

Proti prastarým kulturám typu Číny, Indie či Egypta, ale třeba i Řecka máme s Javánci společné to, že jsme v podstatě čerstvě inkulturovaní „barbaři“, které netíží řada tisíc let sofistikované historie, ale sotva dvě – ve srovnání s jinými takové odrostlejší děti.

Vše ostatní je na Jávě samozřejmě jinak – už podnebí je, zhruba sedm stupňů pod rovníkem, pro Středoevropana mírně řečeno nezvyklé. Těžko může být někde tropičtější – zvláště západní Jáva nemá nějaké výrazné období sucha a celý den se odehrává mezi zhruba sedmadvaceti a pětatřiceti stupni, za vlhkosti připomínající prádelnu. Sedíme-li v šortkách a tričku na stinné terase a popíjíme čaj, je to dokonce velmi příjemné, kámen úrazu nastává, je-li nutné něco zásadnějšího udělat či třeba zčerstva pochodovat do prudkého kopce. Za těchto okolností v podstatě není divu, že pracovní tempo domorodců je jen mírné – ti příliš agilní se již dávno udřeli a zalkli. V dusně skleníkové atmosféře ostatně rostliny, včetně těch zemědělských, přímo bují. Nic nemůže uschnout nebo nastydnout, nejspíš tak ještě ohnít, zplesnivět či obrůst lišejníkem. I mokrý ručník neuschne prakticky nikdy, vyjma snad několikahodinového pobytu na prudkém slunci, které ovšem často zakrývají mraky – pro uchovávání textilií či písemností se Jáva skutečně nehodí – není vůbec náhodou, že z nejstarších dob její historie se uchovaly nápisy pouze v kameni. Náš pojem „mít střechu nad hlavou“ tam dostává doslovný význam – střecha je na domě tím jediným důležitým a o místa pod mosty je v Džakartě zájem, přímo tlačenice – topit netřeba.

Je zajímavé si představit zemi, kde, kam paměť sahá, nikdy nemrzlo (pomineme-li snad vrcholky hor), ani se nikdy podstatným způsobem neochladilo. Pro rostliny je tam vlastně snazší růst než nerůst a původní flóra byla mimořádně druhově bohatá, jen listnatých stromů je tu původních na 1500 druhů (na sousedním Borneu, kam jsme také na pár dní zajeli, ještě značně více). Člověk si maně začíná vážit rostlin, které jsou schopné vzdorovat naší zimě či i třeba polopouštnímu suchu – mají proti těm tropickým cosi navíc, tak asi ve stylu východoevropského intelektuálního disentu před intelektuály západními – ve „skleníkových“ podmínkách se všechny dovednosti redukují na strkání se o místo na slunci. Oproti primárním tropickým pralesům, kde na jednom hektaru skoro co strom, to jiný druh (nepočítaje nejrůznější liány, stromové kapradiny, epifyty a byliny v podrostu), působí naše lesy chudě, asi jako tamní týkové či kaučukové plantáže – hlavní kultura vysazená v řadách, sem tam nějaký plevelný strom či nějaká bylina.

Naše primární lesy už pochopitelně dávno ustoupily lesním kulturám, ale nebyly ani zdaleka tak druhově bohaté, jako ty tropické. Z jávských pralesů věru mnoho nezbylo – Jáva patří se svými 130 milióny obyvatel (při ploše zhruba bývalého Československa) k nejhustěji osídleným oblastem na zemi, na čtvereční kilometr jich má přes tisíc, čili zhruba dvojnásobek než Holandsko, nejhustěji obydlená evropská země a její někdejší koloniální pán (pro zajímavost, na začátku celoplošného holandského koloniálního panství v r. 1830 jich měla jen 6 miliónů). Javánci jsou rození zemědělci a venkovská krajina se zděnými domky utopenými v bambusech a palmách a zelenými rýžovými poli vypadá velice utěšeně, v podstatě jako obrovská zahrada (Borneo se svou lateritovou půdou skýtá mnohem smutnější obraz – zemědělství skomírá a vykácené plochy u pobřeží nezarůstají ani kloudným sekundárním lesem – krajina je poničená a místy z ní nemá nikdo nic – ani lidé, ani původní příroda).

Nápadná analogie s Holandskem, která vynikne zejména při cestě vlakem – železnici i nádražíčka projektovali pochopitelně holandští inženýři – asi není dána jen letitým vlivem, ale Holanďané si jistě ze spousty zemí vybrali právě tu, která s nimi byla jaksi vnitřně spřízněná. Pohádková úrodnost půdy, kde se sází většinou rýže po rýži až čtyřikrát do roka na zaplavovaná pole (na Borneu se seje hlavně tzv. rýže suchá na místech čerstvě vypáleného lesa), je dána jejím sopečným původem – na celém ostrově ční jako ostrovy „druhého řádu“ do výšky většinou ještě činné sopky, mnohé z nich přes tři tisíce metrů vysoké. Na jejich vrcholech může návštěvník kromě obligátního chrlení sirných plynů a kráterových jezírek vidět i rostliny, vzdáleně upomínající Evropu – ostřice, třezalky, zvonky, borůvky, bezy, rododenrony, byť v jiných druzích a jaksi nezvykle vypadající.

Javánská tradice sice bedlivě vypracovala kulturu venkova, která se svým perfekcionismem blíží čínské, ale kromě izolovaných knížecích dvorů v podstatě neznala města. Proto i dnešní jávská města působí chaoticky, přeplněně a nevzhledně. Zejména Džakarta se svými asi patnácti milióny obyvatel působí jako urbanistický zlý sen. Mezi megalomansky založenými reprezentativními třídami a obřími náměstími ční jednotlivé mrakodrapy či noblesní stavby vedle slamů, nedostavěných trosek budov po finančním krachu r. 1998 i vesnic pohlcených při překotném růstu i s jejich původními obyvateli a samosprávou. Cosi na způsob územního plánu či stavebních povolení tu zřejmě sotva existuje, ač indonéská byrokracie rozhodně za tou naší nezaostává a sebeubožejší úřádek má nějaký honosný palác.

Javánci netvoří jazykově jednotný národ – vlastní javánštinou se mluví jen ve východních dvou třetinách ostrova, v západní části se hovoří sundánsky, na přilehlém velkém ostrově Madura madursky, od menších jazykových skupinek a nářečí odhlédnuto. Kupodivu se ale javánština, takto starý kulturní jazyk s literární tradicí a tradičním písmem odvozeným z indického dévanagárí, nestala, navzdory naprosté dominanci Javánců jakožto kulturně nejpokročilejšího národa v indonéské politice i ekonomice, úředním jazykem, ale je jím indonéština, vzniklá vlastně jako umělý jazyk z řeči malajských kupců, která sloužila jako lingua franca v celém souostroví dávno před příchodem Holanďanů a umožňovala dorozumění mezi národy, které by se v babylonu jazyků, byť příbuzných, vzájemně nedomluvili (drtivá většina jazyků obyvatel Indonézie patří k tzv. austronézské jazykové rodině, k níž náležejí i jazyky Polynézie – Polynézané jsou Javáncům ostatně podobní i typově, pouze jsou proti drobným a štíhlým obyvatelům Jávy urostlejší).

Javánština samotná se pro běžnou komunikaci hodí jen málo, a to z kuriózního důvodu. Javánci, tradičně neobyčejně dobře vychovaní a zdvořilí a zvyklí na feudální poměry u striktně hierarchizovaných dvorů, vytvořili ve svém jazyce tři různé roviny promluv, v nichž se hovoří k osobám postaveným výše, stejně a níže. Jedná se v podstatě o tři samostatné jazyky, lišící se velmi značně slovní zásobou, a dávající teprve dohromady javánštinu. V češtině se něco podobného těžko napodobuje, ale laskavý čtenář nechť si to představí asi následovně: k vyššímu: „Vaše milost ráčí ještě spinkat?“, ke stejnému: „Ty ještě spíš?“, k nižšímu: „Eště chrníš, ty hajzle?“ Oslovit neznámého v neadekvátní jazykové rovině pak zakládá největší myslitelné faux pas. Není divu, že i holandští úředníci, ač se museli učit i javánsky (holandština jako všeobecný dorozumívací jazyk se kupodivu nezaváděla), mluvili v rámci prevence trapností raději malajsky a často tak činili i rodilí Javánci vůči neznámým osobám (nová doba by přinesla i celou řadu dalších komplikací tím, že vzaly za své tradiční mocenské struktury a vytvořily se nové: potká-li sekční šéf ministerstva průmyslu majora armády, kdo z nich je vyšší?). Z tohoto důvodu, a také proto, že vlastně pro nikoho nepředstavuje mateřštinu v nevlastnějším slova smyslu, rozšířila se indonéština jako školní, úřední a komunikační jazyk po celém souostroví a funguje tam zhruba tak, jako angličtina v dnešním světě.

To má celou řadu výhod i nevýhod – pro většinu Indonézanů představuje jazyk jaksi příbuzný jejich mateřštině, který se snadno učí, který zachovává celému souostroví lokální svéráz a zároveň má velmi obsáhlou literaturu a značné, byť knižní, vyjadřovací schopnosti (ročně vycházejí stovky odborných a možná tisíce beletristických knižních titulů – měl jsem v ruce např. indonéský překlad Descartovy Rozpravy o metodě, což byl dosti exotický zážitek – když jsem jej chtěl ještě stupňovat sháňkou po Heideggerově Sein und Zeit v tomto hávu, narazil jsem už na obtíže). Na straně druhé z této příčiny málokdo umí alespoň trochu anglicky, neřku-li nějaký jiný evropský jazyk, byť na Jávě je bazální gramotnost téměř všeobecná a vzdělaných lidí velké množství. Pro cestující po Indonézii je proto nutné umět alespoň základní fráze a slova pro nákupy a ubytování, ale indonéština je jazyk jednoduchý, latinkou psaný (v tomto článku používám pro snazší výslovnost trochu počeštěný pravopis) a pro našince snadno vyslovitelný, gramatika je poměrně chudá, byť pro nás trochu nezvyklá. I slovní zásoba je přejatá, odkud se jen dalo – kromě původních malajských slov je nejstarší vrstva výpůjček ze sanskrtu (učitel se jmenuje guru, kolej asrama atd.), dále z arabštiny a perštiny (právo se jmenuje hukum, trh pasar atd.) a v posledku z evropských jazyků, počínaje portugalštinou přes holandštinu k angličtině (pokoj je kamar, kancelář kantor, levný hotýlek losmen – poslední etymologie je zvlášť půvabná, protože je z anglického lose man, ztracený muž, ten, kdo nemá kde bydlet).

Stejně jako třeba angličtina má i indonéština řadu zjednodušení a působí poněkud barbarsky, třeba jedním způsobem tvoření množného čísla – dvojím opakováním slova – orang znamená člověk (my známe toto slovo z názvu oblíbeného lidoopa, v originále orang hutan – lesní člověk , podobně orang Čeko – Čech, orang vanita – žena atd.), lidé jsou orang-orang, což se někdy při psaní půvabně zkracuje na orang2. Dnes je indonéština nicméně velmi propracovaný jazyk a má vlastní výrazy pro ekologickou krizi, daň z přidané hodnoty i pístní kroužek, jakož i další civilizační vymoženosti. Celkově dělá Jáva dojem zhruba asi jako Čechy za první republiky – populační exploze už je ta tam, v rodinách jsou obvykle jen dvě tři děti, vzorně vymydlené, nažehlené a v centru všeobecné pozornosti (na tzv. vnějších ostrovech, což jsou kromě Jávy a Bali všechny, prudký populační růst stále ještě trvá – ve vnitrozemí Bornea bylo stále ještě dětí jako smetí, ale žádní postkoloniální chudáci s nafouklými bříšky, plácající se v pouličním bahně – všechny byly ve vzorném pořádku).

Vzdělanost v obyvatelstvu i technická pokročilost je už značná, ale „pěkných“ míst si lidé ještě váží a vysokoškolské vzdělání je i přes hospodářskou recesi poukázkou na společenský vzestup. Na hustě zalidněné Jávě, která je z celého archipelagu ekonomicky nejpokročilejší, je pochopitelně řada lidí velmi bohatých – i horních 10% tvoří přes 13 miliónů lidí. K průměrné domácnosti patří motorka, televize s videem a někdy i kompjútr, auto a lednička jen zřídka, pro mobilní telefony je pokryto jen okolí velkých měst (na rozdíl třeba od Číny, kde se dalo telefonovat i z různých zapadlých údolí).

Veřejná doprava je úžasně propracovaná a systém různých mikrobusů a velkých taxíků s víceméně stálou trasou je neobyčejně efektivní – při dopravě na běžně přístupná místa se téměř vůbec nečeká a Středoevropan může jen smutně přihlížet – určitou překážku tvoří jen přecpání silnic, které se v horském terénu těžko stavějí i rozšiřují. Javánci jsou, jako ostatně všichni Asiaté, vždy neobyčejně upravení, umytí a nažehlení a Indonézie je zemí s neobyčejnou kulturou koupelen – i v sebehorší chaloupce je vykachlíkovaná místnost s mandi – obezděným rezervoárem, z něhož se místní lidé polévají a z něhož splachují i WC – i veřejné záchodky vypadaly vždycky velice utěšeně (na ty čínské jsem se vždycky spíše bál).

Javánská národní povaha je, jak už jsem poznamenal, neobyčejně dbalá na patřičné a zdvořilé vystupování, zároveň veselá a družná. Jako všechny pokročilejší etikety spěje k určitému tlumení emocí a křičet, hádat se či dokonce prát je neobyčejně hrubou nepřístojností – cílem je jakýsi veselý klid. V některých detailech se javánské dobré vychování poněkud liší od našeho, nicméně Javánci působí na Evropana velmi kultivovaným a zároveň submisivním dojmem. Něco na tom být musí, protože holandská vláda používala k ovládnutí tak lidnatého ostrova násilí jen zřídka (nejkrvavější byla válka proti povstání prince Diponegora v letech 1825-30) a zavedli zde i zvyklosti, v samotném Holandsku historicky neznámé, např. robotní povinnost.

Jisté stopy respektu k Evropanům jsou zde patrné ještě dnes – mohou ostatně vyplývat i z velikostního nepoměru vůči mnohem subtilnějším Javáncům. Javánci v celku bez odporu poslouchali své tradiční vládce a sloužili jim, čehož zbytky jsou patrné podnes (k tomuto tématu se ještě vrátím). Ve srovnání s jinými koloniálními říšemi ovšem byla holandská vláda poměrně liberální, nevnucovala Javáncům svůj jazyk ani náboženství a teprve za jejího působení, organizačního i medicínského, začal počet obyvatel raketově stoupat. Kromě horských oblastí s příjemným a mírným klimatem, kde už se dá pěstovat evropská zelenina a květiny a teplota je celoročně kolem 20 stupňů, se však Holanďanům v tamním podnebí příliš nedařilo, i přes všechno pohodlí koloniálních pánů a houfy služebnictva. Zejména dětem se tu nevedlo a celá řada dospělých tu také neměla dlouhého trvání – nejeden z dnešních Holanďanů má pradědečka pohřbeného v mladém věku kdesi v Batavii či jinde v rámci Holandské Indie.

Cílem holandské kolonizace byly primárně zcela nepochybně zisky a obchod, ale zájem o odjezd do kolonií se zdá být neúměrný námahám a rizikům a nejisté vyhlídce na klidné stáří v zámožném domě opět ve staré vlasti. Svou roli zcela nepochybně hrálo i přání poroučet jiným a nechat se obskakovat služebným personálem s pocitem „břemene bílého muže“, který přináší nevědomým „divochům“ tajemství podvojného účetnictví, plantážních agrotechnologií či občanského a trestního práva. Též uniknutí kalvínské sešněrovanosti do světa exotických pitek a extravagantních tropických nemravností muselo tehdejší Holanďany, dosud neznalé drog, lákat – „tam dole na Equator je ledacos možny…“ říká Čapkův kpt. Van Toch (k těmto zábavám by bylo ještě stylově vhodné si přikusovat durian – místní ovoce se silnou ostnitou slupkou , po jejímž překonání se objeví lahodné masíčko chuti nejlepšího smetanového krému, ale trapného česnekově-žumpózního zápachu).

Vzhledem k množství jídel, přejatých do holandské kuchyně právě z Jávy, viděl bych jako celkem plauzibilní vysvětlení i touhu, něčeho lepšího se najíst. Javánská kuchyně je vynikající, byť proti čínské trochu méně mnohotvárná – islám ostatně zapovídá vepřové a mnohé další potenciální pochoutky. Hlavní substancí je pochopitelně rýže s různým kořením, zeleninou, rybami, kuřaty atd., chléb našeho typu se tam pochopitelně nevyskytuje a je chabě nahrazován občas nějakým sladkým pečivem či krupukem, chřupavými placičkami z rozemletých korýšů. Celá plejáda rozmanitých rafinovaně pálivých či naopak sladce- burskooříškových omáček doplňuje celek, maso z velkých zvířat se jí zřídka (na Jávě hovězího dobytka i buvolů zas tak moc není, není je ostatně kde pást, i ovcí, a to bez vlny, je jen nemnoho), mléčné výrobky se původně nejedly vůbec a váhavě se s nimi jako s cizokrajnou pochoutkou začíná (obecně malajské a zvukomalebné slovo pro mléko – susu, přešlo i do melanéské pidgin-english a O. Ulč ve svém tichomořském cestopise uchoval půvabný výraz pro podprsenku v této řeči – zní banis bilong susu, prostřední slovo, z angl. belong, znamená patřit, příslušet).

Zdá se, že Indonézané, kteří dlouholeté poroučení ze strany bílých z pochopitelných důvodů těžce nesli, mají dodnes z jejich návratu skrytou obavu, podobně jako kdysi naše první republika z restaurace habsburské moci. Snad proto je udílení turistických víz tak komplikované a tato nepřesahují dobu trvání třiceti dní – co kdyby se tu bílí zase začali usazovat a nějakým organizačním trikem se opět dostali k veslu ? Určitý počet bělochů v Indonézii ale žije. Pomineme-li vcelku nečetné technické a vědecké experty (organizačně zdatní a myšlenkově pružní Indonézané jich ostatně nepotřebují mnoho), jsou samostatnou kapitolou trvalí usedlíci z Austrálie a Británie, žijící v hotýlcích poblíž džakartské ulice Džalan Džaksa, kde ostatně bydlí i většina bílých návštěvníků. Žijí většinou z nějaké renty – stačí málo, třeba pronajmout v Sydney byt – a tráví své dny v propastně sladkém nicnedělání. Ráno si na terase při snídani přečtou Jakarta Post a zbytek dne prokonverzují či se nechají obveselovat místními dívkami (erotický turismus je v zemi obecně rozvinut a nejedna nevzhledná Holanďanka či Australanka sem přijíždí za cizokrajnými dobrodružstvími).

Tropy působí na Evropany obecně rozkladně, už svou monotónností – každé ráno je stejně dusné, cikády cikají, gekoni bezúčelně pobíhají po zdi a rozmanité splíny či naopak nenadálé výbuchy hněvu, které za koloniálních dob obvykle odnesli sluhové či pobočníci, na sebe nenechají dlouho čekat. Neviděl jsem však větší úpadek a nudu nežli toto bílé společenství v Džakartě a je těžko pochopit, co je na tohle místo, ostatně asi nejméně pěkné z celého souostroví, vlastně zaválo. Kupodivu však náročnou a na zapírání svých emocí bohatou etiketou trpí i sami Javánci, kteří by za normálních okolností vykazovali živý jižanský temperament a silná hnutí mysli. Občas, byť jen velmi zřídka, někdo nějaký afekt nezvládne, nejsilnější a už ryze patologické výbuchy tohoto typu bývají v literatuře popisovány pod místním termínem amok a bývají ukončeny většinou zabitím agresora (je to pochopitelně vzácná výjimka a sám jsem nic podobného neviděl – odlišné kultury mají i některé odlišné typy duševních poruch a „blázní“ si po svém – jinou indonéskou specialitou je latah, porucha, při níž postižený napodobuje pohyby a počiny jiných lidí). Přes všechnu mírnost někdy léta nastřádané tenze, podobně jako v Číně, vybuchnou a výsledek může být neobyčejně krvavý – oblíbenou národní kratochvílí je nejen občasné masové plenění obchodních domů, ale i sem tam nějaký ten pogrom (1965 na komunisty, vícekrát v historii na Číňany).

Problém Číňanů je na Jávě a v Indonézii vůbec zcela specifický a připomíná do určité míry třeba osud Židů na carské Rusi. Číňané jsou proti spíše zemědělským či pro administrativu nadšeným Javáncům výrazně talentovaní pro průmyslové či bankovní podnikání a mají v ekonomice celého státu značný vliv, ač tvoří jen 3% všeho obyvatelstva a i na jiných ostrovech se tento podíl příliš neliší (v sousední Malajsii, kde tvoří téměř polovinu obyvatelstva, jsou zásadním motorem tamního podnikání, které daleko předčí indonéské – indonéská ekonomika těží v první řadě z vývozu primárních surovin, nafty, cínových rud či dřeva). Občasné výbuchy závisti vůči nim, končící rabováním a někdy i krvavě, doprovázejí i další restrikce – nesmějí používat čínského písma ani čínských jmen (kulturní sepětí s Čínou a „žlutou“ Asií obecně je ostatně patrné třeba na obecně indonéském tradičním stavitelství, i venkovském, kdy střechy domů vybíhají pravidelně v jakési rohy či špičky – Číňané to podle umění feng-šuej odůvodňují nutností volného proudění nediferencované energie čchi, čím Indonézané a Melanézané, nevím, ale fenomén je zcela nápadný).

Jímavou scénu jsem zažil v autobuse do Surabaji, kde mne upoutal čínský mladík na sedadle přede mnou, neboť vytahoval ze své tašky rozmanité exotické brouky a prohlížel si je. Ukázalo se, že je původním povoláním kuchař a životní vášní amatérský entomolog, což je v Indonézii pošetilost zcela nevídaná – rozešel se proto s rodinou a živil se obchodováním s hmyzem – být k tomu navíc Číňan a katolík, to už bylo přitěžujících okolností trochu mnoho. Nicméně byl veselé mysli a jeho radost nebrala konce – byl jsem totiž první živý biolog, kterého v životě potkal. Své vědomosti čerpal jenom z internetu a pár hodin do odjezdu našeho vlaku mě zavaloval spoustou otázek ve špatné angličtině. Když jsem vyprávěl o svém pracovišti, nebralo jeho nadšení mezí – „Celá fakulta – a věnuje se jen přírodním vědám? To je úžasné!“ Takto podivně a nouzově se vyvíjí v Indonézii řada nadaných lidí a přál bych našim studentům, často frustrovaným a znuděným, takovéto prostředí alespoň na chvilku zažít.

Javánci jako kulturně nejpokročilejší skupina nahradili po osamostatnění v r. 1949 bývalé koloniální pány a dnes, když po pádu Suhartovy diktatury zavládly liberálnější poměry, se nachází Indonézie v zásadě ve stavu rozpadu. Potíž je v tom, že na vnějších ostrovech je poměrně značný počet Javánců, jednak jako úředníků přebujelé státní správy, jednak jako přesídlenci, z části násilně vystěhovaní Suhartovou vládou z přelidněného ostrova. Z pochopitelných důvodů nejsou jinde příliš oblíbeni a z části se už vracejí, pokud mají kam (nejmarkantnější ukázkou pokrytectví někdejšího režimu je gigantická socha osvobozeného Irianu v Džakartě – Novoguinejec trhající řetězy na svých rukou – nedivím se tamním Papuáncům, že se jim otvírá příslovečná kudla v kapse).

Současný režim je všechno jiné nežli policejní stát a dcera bývalého vůdce Sukarna jej vede rukou jen mírnou. Pro Indonézii je ostatně typický spíše dobrovolný konsensus než otevřené násilí, ale zároveň také neobyčejná míra korupce a nepotismu. Bývalý diktátor Suharto, který jinak zemi hospodářsky neobyčejně povznesl a stabilizoval, ji chápal v zásadě jako léno pro svou rodinu a příbuzné a jeho klan řídil téměř celý politický i hospodářský život. Rozdílnost v politickém myšlení Jávy a Evropy vidíme třeba v dodnes respektovaných a zdůrazňovaných Sukarnových Pěti zásadách (Pančasila, výraz je původem ze sanskrtu a slovo síla v něm jaksi panindoevropsky slyšíme). Jsou to: víra v Boha, humanismus, nacionalismus, reprezentativní vláda a sociální spravedlnost – jejich symboly jsou i ve státním znaku. Při bližším pohledu se podivíme : monoteismus je symbolizován pěticípou hvězdou, humanita řetězem (!), zastupitelská demokracie buvolí hlavou atd. - u ní je vždy ještě zdůrazňováno, že jednotlivé strany nemají bojovat proti sobě, ale postupovat společně. Ač je celá země tradičně protikomunistická – komunismus je spojován s Čínou a také poněkud s javánskou předislámskou tradicí – je celá řada vládních počinů za celou dobu samostatnosti velmi podobná počinů bývalého Sovětského svazu – sociálním inženýrstvím, megalomanií, státními zásahy do ekonomiky i velkým přerozdělováním a subvencováním všeho možného.

Do moderní Jávy je podivuhodným způsobem inkorporován svět staré místní politické tradice. Jáva nebyla v minulosti politicky zcela jednotná a většinou na ní bylo několik knížecích dvorů, ovládajících přilehlá území, z počátku hinduistických, později muslimských. Pro návštěvníka je překvapením, že tyto místní vládce ponechali na jejich místech nejen Holanďané, ale i vláda samostatné Indonézie. Nejdůležitější z nich, sultán z Jogjakarty (město se dnes, byť chybně, čte po holandském zvyku Džodgdžakarta či spíše jen Džogdža), má dokonce podnes nad svými poddanými jurisdikční pravomoc za to, že pomáhal při přípravách samostatnosti. Další takovýto vládce, susuhunan, působí v nedalekém Solu, v obou městech sídlí ještě dva další, méně významné feudální dvory. Do jogjakartského paláce se lze dnes jako turista podívat a při troše štěstí uvidět i zbytky někdejší nádhery a obřadů, které dvorský život doprovázejí (nynější sultán byl korunován s velkou pompou v r. 1989, součástí byl údajně i veliký průvod trpaslíků a albínů ulicemi města – svému zemřelému otci zařídil v paláci obsáhlé muzeum, kde je vše od jeho leidenského diplomu až po oblíbený plynový vařič). Dvůr se podnes skládá z několika tisíc lidí, zčásti ze sultánova rozvětveného příbuzenstva, z části z dědičných služebníků různého tradičního úkolování, jichž se v historických úborech potlouká po nádvořích přístupných veřejnosti celá plejáda. Na vlastní oči jsem viděl půvabnou scénu, jak čtyři dvorní dámy ve vysoké funkci i věku – tak hezky nad šedesát- nesou sultánovi s velkou pompou hrneček s čajem. Jedna, ta nejvyšší, objekt nesla, ostatní jí asistovaly a přidržovaly slunečník. Představil jsem si všechny ty bizarní mocenské boje a pletichy, které v tomto areálu probíhají a jistě si svou absurditou nezadají s tím, co probíhá u nás.

Sám sultánský palác tvořený skupinou přízemních budov je hezkou ilustrací toho, že javánské stavebnictví jeví asi od 8. století po Kristu tendenci upadat a staré památky typu Brobuduru či Prambananu, stylem ornamentiky vzdáleně podobné v téže době vzniklým mayským městům na Yukatanu a v Guatemale, návštěvníka podnes uvádějí v nadšení (člověk si zde maně vzpomene na starý politický vtip o osmi pilířích RVHP, z nichž posledním po německém humoru byla mongolská architektura). Naopak třeba dřevořezby jsou krásné a palác je centrem i rozmanitých tradičních umění a zábav. Kromě produkcí s krotkými slony se tu tradičně pořádaly štvanice na tygry a levharty a jejich zápasy s buvoly (buvol většinou vyhrál, ale po vyhynutí tygrů a všeobecném úpadku podobných zvyklostí se už dnes tyto boje nekonají). Naopak v čilém provozu je několik tradičních orchestrů jménem gamelan, složených převážnou měrou z různých bicích nástrojů typu gongů, xylofonů atd., produkující pro nás zvláštní javánskou hudbu, často i jako doprovod k stínovému divadlu zvanému vajang, asi nejtradičnější a nejpropracovanější javánské zábavě (existuje i speciální univerzitní fakulta, zabývající je vajangem, jakási DAMU). Tradiční vajangové divadlo trvalo celou noc, nezřídka i několik nocí po sobě, a bylo zásadní společenskou událostí (někdejší dobytí Melakky, kam se také rozšířilo, Portugalci prý bylo umožněno mimo jiné tím, že osudové noci sledovala většina obránců mimořádně vydařené vajangové představení). Měrou tradiční stylizace a bizarnosti se dá srovnat z evropských kontextů tak řekněme s Wagnerovými operami, z nichž má také požitek jen insiderovský fajnšmekr a které nezasvěceného zčásti nudí a zčásti děsí. Obsahem vajangových her jsou doširoka rozvedené jednotlivé scény z Rámajány či Máhabháraty s tradičními postavami, zhotovenými jako ploché, omalované a velmi stylizované a ornamentální loutky z buvolí kůže, které lidské postavy připomínají jen vzdáleně a zdají se mít něco z netopýří, plazí či hmyzí morfologie (je možno se jen dohadovat, proč tomu tak je – snad s příchodem islámu nepřipadalo místné zobrazovat lidskou postavu realisticky). Všichni diváci jejich vlastnosti, většinou kladné i záporné zároveň, znají a herec, komentátor i zpěvák v jedné osobě, dalang, je zapichuje do banánové lodyhy před osvětleným plátnem, takže představení lze sledovat z obou stran, jednou jako přímé, jednou jako stínové (tradičně bývaly ženy a děti na stínové straně, muži na lícové).

Jáva zná i řadu dalších typů divadla loutkového i hraného a rozmanité taneční produkce, často i v maskách. Sultánský dvůr býval a zřejmě stále ještě je i střediskem tanců končících extází, ať už je to koňský tanec s atrapami ořů či tanec debus spojený s umrtvením a propichováním těla jehlicemi.

Ač je sultán nominálně vladařem islámským, praxe vypadá zcela jinak. Formálně je manželem nejen svých četných žen, ale i bohyň Ňai Loro Kidul – královny jižního moře a její kolegyně Deví Srí, mající na starosti úrodu rýže. Pro obě jsou v sultánském paláci údajně i separátní ložnice. Javánský islám je z větší části jen relativně slabým nánosem na původním hinduismu a ještě původnějších animistických vírách – u nás tomu ostatně není s křesťanstvím tak příliš jiné: pokud by měl nevzdělaný občan jmenovat hlavní náboženské tradice, asi by uvedl vánoční stromek a rituální pojídání kapra, velikonoční vajíčka a pomlázky a obcházení mikulášů a čertů – všechno jsou to šmahem předkřesťanské zvyky, jen lehce naroubované na novou tradici.

I na Jávě jsou pochopitelně zcela pravověrní muslimové a jejich vliv zvolna roste – není celkem divu, že jim sultánský dvůr připadá podivným pohansko-feudálním reliktem z dob králů-obřadníků ve stylu čínského Syna nebes či japonského Tennóa. Ač je javánský islám mírný a tolerantní, přesto už dobrá třetina žen nosí na hlavě šátek – ještě na Bieblových fotografiích z dvacátých let má většina z nich nezakrytou i horní polovinu těla (Bieblovy javánské imprese, získané za zhruba měsíčního pobytu v r. 1926, vyšly loni opět knižně a jsou poměrně zajímavé, byť se člověk nediví, že doba, která oceňovala takovéto rozjitřené a afektované vnímání, přinesla dvě světové války a jeho protagonisté skákali z oken).

Rovněž se kromě slabého piva neprodává nikde v Indonézii alkohol – v jedné restauraci jsem naopak viděl na zdi viset prasečí lebku, což by třeba Turci, ač si rádi alkoholu přihnou, nikdy nestrpěli. Muezzíni všude po celé zemi hlučně vyvolávají a všude jsou drobné mešitky, včetně lodí a autobusových nádraží. Javánský islám má velkou zálibu pro mystická bratrstva súfijského typu a z nejednoho konventu tohoto typu jsem slyšel zaznívat písně, které jsem znal od istanbulských dervíšů. I poutě ke hrobům místních světců spojené s obětováním květů růží jsou velmi oblíbené, stejně jako poutě do Mekky, kde tradičně Indonézané tvoří skoro polovinu poutníků (Indonézie je ostatně nejlidnatější islámský stát) a titul hadží, zkracovaný Hj., je součástí jména jako řekněme doktorát.

Oproti tradicionalistům, zdůrazňujícím místní zvyky, získali ortodoxnější muslimové převahu pučem generála Suharta, protože jejich protivníci, sdružení v samostatném politickém uskupení Permai, měli stejně blízko k socialismu jako k tradičnímu zaříkávání (na Jávě podnes přežívá i ostrůvek původního hinduismu a sice na svazích sopky Bromo). Mnohem pravověrnější muslimy jsme potkali na Borneu, kde v přístavu Bandžarmasin dokonce běžně prodávali a nosili trička s portrétem Usámy bin Ládina a psali o něm po zdech, že je to hrdina (dvě taková trička jsem viděl i na Jávě, ale tam je to výjimka).

V Bornejském vnitrozemí, jako vůbec na vnějších ostrovech, je i poměrně dost křesťanů v důsledku činnosti misií. Velkým zážitkem byla návštěva nedělních bohoslužeb u luteránů v městečku Loksado – v prkenném kostelíku, do kterého se linuly zvuky pralesa a zabíhaly ještěrky a domácí psi podobní dingům, probíhal naprosto stejný obřad jako v pražských evangelických sborech, jenže v indonéštině. Plamenné kázání pastora, Dajaka, jehož dědeček měl nepochybně ještě pěknou sbírku lebek, vystřídaly lokální verze písní Hrad přepevný je Pánbůh náš a Tichá noc, svatá noc. Surreálný dojem dokreslovala ještě postava samotného kazatele, který jinak trávil většinu svého času posedáváním v čajovně a zíráním do dusně vlhkého bezčasí své farnosti – pracovat duchovní osoba nesmí a jinak dělat nebylo kromě trochy organizačních záležitostí téměř co. Z návštěvy souvěrců z daleké Evropy byla místní komunita zcela nadšena – nás opět překvapilo, že celý jejich náboženský vokabulář je převzat z terminologie muslimů – Bůh se jmenuje Alláh, apoštol rasúl, atd. Nadšení trochu pominulo, když jsme zůstali bydlet u starosty, muslima, a nepřestěhovali se, včetně plateb za nocleh. V další vsi s půvabným jménem Malaris už bydleli místní animisté, vzývající rozmanité pralesní duchy a chovající překrásná drobná prasátka – jejich monoteističtí sousedé o nich svorně tvrdili, že žádné náboženství nemají. Magie, zhusta černá, je v celé Indonézii bez rozdílu formálního vyznání na denním pořádku a na Borneu zvláště. Tak jako se v Orientě stávají příhody ve stylu Tisíce a jedné noci, i zde byl závěr stylový – na procházce v pralese jsme v poslední chvíli spatřili na svahu nad pěšinkou černou, asi dvoumetrovou kobru a minuli ji sotva o půl metru. Rozproudila se diskuse o uštknutích a smrti obecně – v ten moment za mnou spadl ze stromu nevelký pták, rovněž téměř černý a téměř mrtvý, bez jakéhokoli zranění, snad umořený ptačí malárií. Naznal jsem, že je na čase z Bornea odcestovat.