Květen 2004

Povaha Vídně

Stanislav Komárek

Psát o městě, jako je Vídeň, po sedmi a půlletém pobytu v jeho zdech není snadné. Vzhledem k tomu, že doma jsme tam, kde jsme prožili pubertu, mohu se těžko vydávat za Rakušana v jiném než formálním smyslu – přesto emoční přimknutí se k nějaké zemi, v níž bychom chtěli zůstat až do smrti, působí jakousi hlubší identifikaci s ní a touhu proniknout do její mentality.

Češi ve Vídni

Je otázkou, do jaké míry se vlastně musí Čech na vídeňské poměry adaptovat. Odhlédneme-li od výrazně jiného genia loci Vídně a Prahy (Vídni by v mnohém bylo bližší Brno, je jakýmsi jejím vysunutým předměstím), trvá historická diskontinuita teprve osmdesát let (relativně velice krátce) a byli to vposledku Češi, kdo pomáhal vídeňskou atmosféru masově spoluvytvářet. Rozdíl oproti Praze spočívá v tom, že Praha se chápala jako kulturní centrum českého království (byť třeba na počátku minulého století mluvila a psala převážně německy) a stěhování se z venkova tam mělo nezřídka i přídech intelektuálních aspirací (a to pro etnické Čechy i Němce), očekávání „velkého světa“ a podílení se na něm. Do Vídně odcházeli lidé v drtivé většině případů za chlebem, mládež do učení; Češi tvořili základ jejího proletariátu a podle podílu jmen v telefonním seznamu dobrou polovinu jejího obyvatelstva (největším českým městem kolem přelomu století nebyla Praha, ale právě Vídeň).

Tito lidé měli sotva jinou starost než jak se uživit a trochu „vyšvihnout“ (tím je míněno třeba to, že v další generaci pronikli do státní či obecní služby, například jako posunovači u dráhy či úředníčci magistrátu). Tato komunita měla značný počet českých škol, gymnázium, nejrůznější tělocvičné a kulturní spolky atd., ale nedomnívám se, že kdy co podstatného na duchovním poli vyprodukovala, alespoň ne v českém jazyce (to je obecně údělem všech minorit vzešlých z národů, které nejsou zvyklé žít v diaspoře, jako třeba Židé či Arméni). Setrvačností sice tyto spolky, jedna škola, některé časopisy atd. fungují podnes, ale obraz, který skýtají, je tristní – všechna energie se vyčerpává pouze na přežití v odlišnosti (v novinách sice nejsou hrubé gramatické chyby, jako je tomu u české minority v Chicagu, ale to je asi vše).

Podnětnější jedinci z tohoto podivného klimatu odcházejí do prostředí „majoritního“ národa, kde je lepší intelektuální uplatnění, a tak se celý podnik dostává do rukou „agilních průměrných“, hnací to síly všech spolků (na jazyk se dere nepřeložitelný vídeňský výraz Vereinsmeierei – Meier je zároveň správce, hospodář i nejobyčejnější německé jméno, cosi jako Novák).

Svět „starých“ vídeňských Čechů, jako původem chudý a od přírody dosti levicově orientovaný, se posléze hermeticky separoval od všech třech pozdějších emigračních vln (1948, 1968, 1977 – každá z nich tvořila víceméně svět pro sebe se svými vlastními pravdami), většinou s odůvodněním, že jsou to lidé „nepoctiví“ či „zkažení komunismem“. Exkurze mezi Čechy z původní minority je víceméně sondou do světa dvacátých let, života od sletu ke sletu, kdy jsou v novinách na pokračování ještě přetiskovány Klostermannovy romány a Čapek je chápán jako „příliš moderní“. Kdyby tento arogantní troglodytismus nevolal do nebes, byl by docela půvabný, asi jako pro zoologa výprava mezi živé trilobity.

Nedá se snad říci, že by vídeňská centrální vláda byla naprosto „čechožroutská“ – stolice češtiny byla na vídeňské univerzitě zřízena dříve než v Praze, tento jazyk se učil i na vojenské akademii ve Wiener Neustadtu (právě tam působil raný obrozenecký básník Milota Zdirad Polák, autor dnes už zapomenuté velebásně Vznešenost přírody), první novočeský literární časopis Prvotiny krásných umění začal počátkem minulého století vycházet rovněž ve Vídni. Pak se ale české kulturní aspirace definitivně přesunuly do Prahy a ve Vídni se zdržovali jen někteří jedinci držení tam pracovní příležitostí (bankovní úředník Machar) či ideologickými pohnutkami (Ivan Olbracht jako sociálnědemokratický redaktor – ostatně jeho povídky z vídeňského prostředí podnes patří k nejlepším českým reflexím na toto téma).

Více byli ve Vídni zastoupeni čeští lékaři a přírodovědci – své dny zde dožil Emil Holub, působili zde patologičtí anatomové Škoda a Rokitansky, genetik von Tschermak, chirurg Albert atd. Známá byla i vídeňská bohemistika, připomeňme jen Julia Feifalika ze Znojma, záhy zemřelého na souchotiny, ale mimo jiné i prvního pochybovače o pravosti Rukopisů. Zdá se rovněž, že Vídeň pohltila v pobělohorských dobách mnoho drobné české šlechty (soudě podle vysoké frekvence „šlechtických“ příjmení odvozených od místa původu – typu právě Rokytanský), která zde patrně hledala u dvora uplatnění a posléze pomalu klesala až mezi prostý lid.

Genetický vliv z Čech lze ostatně ve Vídni vidět dodnes – v lidových vrstvách častý typ s modrýma očima, světlehnědými vlasy, slovansky „bramborovitým“ obličejem se sklonem k tloustnutí a v mužském pohlaví i plešatosti. Zřetelně odlišný je dinárský typ, původem z alpských zemí a frekventovaně zastoupený spíše ve vyšších vrstvách – štíhlý, vyšší, s tmavýma očima a vlasy, které velmi brzy difuzně šedivějí („melírují“). Oblíbení byli ostatně nejen čeští krejčí a cihlářští dělníci (Ziegelböhm), ale i české kuchařky a zejména kojné (poslední skutečnost mi byla vždy opakovaně zdůrazňována a líčeny jejich kypré formy – nejlepší prý byly z okolí Olomouce).

Za zmínku stojí i vídeňská kuchyň, překvapivě podobná české, byť tak asi z přelomu století. Za typicky české jídlo platí povidlové taštičky (Powidl-Tascherln), krmě to v Čechách téměř zcela vyhynulá, a buchty (Buchteln, též Wuchteln) – rozdíly jsou jen v detailech, např. vídeňský knedlík je pouze z housky. Známý vídeňský řízek a některé další pochoutky jsou původu italského, guláš a jeho variace z Maďarska. Tvrdí se, že jediné typicky vídeňské původní jídlo je Tafelspitz, v podstatě vařené hovězí, pochoutka z mého hlediska dosti nemastná-neslaná (zato oblíbená např. u příslušníků habsburského domu).

Vztah Praha–Vídeň

Pozoruhodný je mnohastaletý antagonismus mezi Vídní a Prahou. Obě města spojuje jakási metafyzická nevůle a nepochopení, jejich mocní mívali mezi sebou vždy napjaté, byť v podstatě korektní vztahy a kulturní výměna mezi nimi byla navzdory blízkosti i dlouholetému státnímu propletení mnohem menší, nežli by se očekávalo. Není bez zajímavosti tu uvést, co si vlastně průměrný Vídeňan s Prahou asociuje. Praha je proslulá krásou, „goldene Stadt“, dále si všichni vzpomenou na Franze Kafku, Rudolfa II. a jeho alchymisty a astronomy, zejména Johanna Keplera. Tím je u méně vzdělaných lidí repertoár u konce. Ti vzdělanější si vzpomenou ještě na Meyrinka, Haška (Der brave Soldat Schwejk obráží, zejména po pádu komunismu, dnes mnohem lépe realitu rakouskou než českou), tu a tam si někdo vzpomene i na Čapka (Krieg der Molche) a často na Milana Kunderu. Ostatní česká literatura je, pokud někdo nestudoval přímo bohemistiku, zcela neznámá (např. Komenský, ač má i svou ulici – Comenius-Gasse – je stejně neznámý jako třeba ugandští teoretici pedagogiky).

Z historických postav pak se dosti ví o existenci a výbojích Žižkových (Zischka) a téměř učebnicovým zloduchem, uchvatitelem a podrazákem je Přemysl Otakar II. (Premizl), o němž se ještě před padesáti lety učili školáci posměšné říkanky a jehož porážka u Dürnkrutu je jedním z pilířů rakouské vlastenecké hrdosti (na bitevním poli podnes stojí pomník, dosti navštěvovaný).

Ve vídeňském dialektu zanechala čeština některé stopy v mluvě pracujících vrstev („Brambori“, „Knedlitschki“, „auf lepschi gehen“ atd.), Češi sami pak mají pověst národa sice nadaného, ale bez vnitřních norem a noblesy, se sklony náhle využít slabosti a po dlouhém podlézání udeřit („buď slouha, nebo hulvát“).

Vídeň je ostatně známa svou xenofobií a na každé minoritě něco našla (např. Chorvati jsou falešní atd.). Zejména antisemitismus ve Vídni, zvláště od doby starosty Luegera, vždy kvetl. Zcela klíčová role židovských intelektuálů ve vídeňském kulturním a vědeckém životě by byla námětem na samostatný článek a nebude zde blíže rozebírána (faktem zůstává, že po válce, která židovskou minoritu zlikvidovala či alespoň vypudila, tvůrčí potenciál Vídně téměř zcela ochabl – v meziválečné době mělo Rakousko per capita nejvíce Nobelových cen ze všech zemí, židovské obyvatelstvo mělo za monarchie na procenta zhruba desetkrát více vysokoškoláků ve svých řadách než jiné národy). Že měl dříve antisemitismus své kořeny i v přímé konkurenci, je dobře pochopitelné – za monarchie byla Vídeň hned za Budapeští druhým největším židovským městem – žilo tu zhruba dvě stě tisíc židovských obyvatel. Kde se však bere u některých Vídeňanů v takové intenzitě dnes, je věru těžko pochopit.

Pro příslušníky menšin je ostatně v obecném povědomí jen jedna cesta – zařadit se do chodu společnosti a státu a držet krok (byl-li kdy v Evropě nějaký melting pot američtější než Amerika, byla to právě Vídeň). Dnešní vídeňská xenofobie míří spíše proti pigmentovanějším etnikům na způsob Turků či Srbů – národy z bývalé monarchie jsou chápány jako „své“ a vůči Čechům nejsou prakticky resentimenty (Můj bábička, byl taky cesky, jmenovala Prohaska und war aus Brünn.).

Původní rozvrstvení obyvatelstva je ostatně patrné právě v jazykové oblasti. Na rozdíl od Prahy, kde univerzitní profesor a dlaždič mluví v zásadě stejným jazykem a liší se jen slovní zásobou, existuje celá škála jazykových forem němčiny, kterou zde různé vrstvy mluví. Jazyk dvora a vyšší šlechty, schönbrunner Deutsch, zvláštním způsobem melodizovaný a nazalizovaný (asi vlivem francouzštiny), dnes už téměř vymizel. Zato zůstala široká vrstva bývalé šlechty, vyššího úřednictva, intelektuálů a podnikatelů (Bildungsbourgeoisie), mluvící i doma zcela spisovnou němčinou, někde s lehkým „ojíněním“ vídeňským dialektem. (Pro čtenáře neznalé němčiny zde budiž poznamenáno, že rakouská spisovná němčina je identická s německou, pouze u některých slov používá dublety v „říšské“ němčině neužívané – jsou to například názvy mnoha druhů zeleniny a ovoce: Zwetschken x Pflaumen – švestky, Marillen x Aprikosen – meruňky, Karfiol x Blumenkohl – květák, Krenn x Meerretich – křen atd.). Střední vrstva pak mluví se stoupající tendencí vídeňským dialektem – nižší úřednictvo mírněji, řemeslnictvo už naplno.

Vídeňský dialekt je v zásadě jiný jazyk, lišící se od spisovné němčiny asi jako řeč východoslovenských pastevců od spisovné češtiny (rozdíl je ale spíše v silných posunech samohlásek, cosi jako hanáčtina na druhou mocninu). Vídeňština patří do okruhu rakousko-bavorských dialektů a mnohé dialekty odlehlejších spolkových zemí – Tyrol, Vorarlbergu či Korutan se od ní liší zcela zásadně, ve slovanském prostředí by takovýto rozdíl zakládal potřebu vlastního spisovného jazyka a národní identity. Není v zásadě divu, že cizinci píší namnoze německy lépe než málo vzdělaní rodilí Vídeňané – pokud někdo mluví dialektem, nemá téměř možnost z něj spisovnou podobu slov vyextrahovat, např. voda, Wasser, spisovně tedy „vasr“ se v dialektu vyslovuje „vosa“ atd.). Cizinec znalý školské němčiny tomuto v podstatě zcela jinému jazyku nerozumí a musí se jej, alespoň pasivně, teprve naučit (hovorům „lidu“ v hospodě jsem rozuměl teprve po třech letech, do argotu vídeňského podsvětí, obohacenému mnoha výrazy zejména v jidiš, jsem se nevposlouchal nikdy). Cizinec ovšem udělá lépe, nenaučí-li se dialektem mluvit vůbec – jednak je poněkud podivné mluvit nářečím, ale lámaně, jednak se spisovnou němčinou ihned zařadí na vysoký stupeň společenského žebříčku – Herr Doktor, byť původem třeba z Albánie, je příslušník svého stavu a je na něj nahlíženo jako dříve na hraběte, byť zchudlého.

Stavovské povědomí se ve Vídni, nikdy nezaživší podstatné třídní promíchání typu února 1948, velmi silně udržuje a už podle městského okresu (nazývají se tradičně pouze čísly) je patrné, kdo vlastně bydlící je a jak s ním nejlépe jednat. Vídeň neobyčejně utrpěla poslední světovou válkou (kupodivu více než tou první, která zničila monarchii a učinila z kdysi kvetoucího města zchudlou a předimenzovanou „vodnatelnou hlavu“ alpské republiky.

Hitlerova Vídeň

Je nanejvýš načase, aby se Evropa, zejména střední, začala opět zabývat fenoménem nacismu, z něhož bylo pochopeno jen málo a který byl, ze strachu, že by se tato úděsná perioda mohla vrátit, tabuizován a vytěsněn. Bez fenoménu nacismu však není fenomén němectví ani Vídně pochopitelný. Rakouská první republika (byla vyhlášena o den před Československou!) byla – na rozdíl od té naší – státem zmítaným neustálou těžkou hospodářskou krizí, způsobenou už málo šťastnou strukturou nového státu (Alpy a obrovské hlavní město, prakticky bez zázemí a zejména téměř bez průmyslu). Skutečná nouze a obrovská nezaměstnanost kupodivu nebyly na překážku veliké tvořivosti umělecké i vědecké (ve výmarské republice tomu ostatně bylo podobně). Společnost se na bázi křehké demokracie prudce polarizovala (na klerokonzervativní a socialistickou „polovinu“ společnosti) a obě strany spolu vedly na dnešní poměry nepředstavitelně prudký a nesmiřitelný boj (měly cosi jako vlastní stranické armády, které nezřídka pochodovaly ulicemi či se i ozbrojeně střetávaly). Volební preference jednotlivých oblastí se udržely dodneška – „rudá“ Vídeň je obklopena „černým“ venkovem Dolních Rakous (podnes nemohou Vídeňané zapomenout na čas prvoválečné bídy, kdy se ve stodolách hamižných sedláků hromadily klavíry, lustry, triedry a další cennosti, vyměněné za pár brambor či trochu žita; kdo neměl co nabídnout, mohl se leda pást – válečné záběry zubožených dětí z dělnických předměstí Vídně opatrovaných dobročinnými dámami, připomínající tak poměry v zemích Sahelu, patří k nejhoršímu, co jsem vůbec viděl).

Tato neveselá sociální realita pak vedla k mírné klerofašistické totalitě Dolfussově (a po jeho zavraždění nacisty Schuschniggově) a posléze k relativně nadšenému přijetí Anschlussu ze strany Německa. Podnes je zdrojem rozpaků, že většina Rakušanů tehdy spatřovala v Německu a v Hitlerovi speciálně zdroj záchrany. Poválečné diskuse o tom, zda je Rakousko státem vítězným či poraženým, se točily kolem toho, zda rakouští pohraničníci sami zdvihali pohraniční závory německým vojákům, či to nechali na nich.

Skutečně silně protinacisticky byli orientováni jen katolíci a monarchisté, Židé a sociálnědemokratičtí funkcionáři – ostatně ti, kteří po anšlusu mohli počítat s šikanami, vězněním, ne-li přímo likvidací. Lid jako celek byl fascinován a při Hitlerově slavné řeči na Heldenplatzu by jablko nepropadlo (řada pamětníků mi ještě popisovala Hitlerovy uhrančivě světle modré oči – když jsem po letech, už dobře znalý němčiny, viděl dvouhodinový sestřih z projevů Hitlera a jeho věrných, bylo mi velmi zatěžko toto nadšení pochopit – je to neuvěřitelný přehled slovního bombastu, vřeštivého odhodlání, teatrálních figur a nedospělé emfatičnosti – interpretovat vzestup takovýchto postav pouze sociálně je násilí na zdravém rozumu).

Mluvil jsem o této éře s celou řadou pamětníků, zčásti i frontových vojáků. Všichni (pokud mohli mluvit jinak než „oficiálně“) byli zajedno v tom, že to byla velká doba, nejvýznamnější v jejich životě (byli tehdy samozřejmě mladí). Zároveň tvrdili, že celá věc byla vzata za špatný konec, některé dobré myšlenky překrouceny a nezrealizovány , že ovšem ne všechno bylo špatné, jak se říká, zároveň se i děsili zbytečných surovostí a téměř jednohlasně tvrdili, že o vyhlazovacích táborech a dalších přízračnostech se všeobecně nevědělo. Nadšení však bylo do poslední chvíle veliké, zejména mezi ženami a domobranou z řad chlapců z Hitlerjugend.

Pěknou ukázkou ambivalentního vztahu k této době je vyprávění mé vídeňské sousedky, dobrosrdečné stařenky, která ve válce ztratila muže. Líčila nejrůznější hrůzy a náhle připojila: „Ale pořádek byl, mladý muži, pořádek byl – ne jako dneska – demonstrace, vandalové…“ Frontoví vojáci samozřejmě viděli situaci střízlivěji – většina z nich se však o svých zážitcích nerada šířila, a to nejen z důvodů všeobecného pokrytectví, ale i vůči vlastním dětem („to byste nepochopili“, „taková hrůza se nedá vypovědět“). Příslušníci válečné generace si mezi sebou navzájem podnes nevěří.

Legenda o Rakousku jako vítězné mocnosti pak zavdává příčinu k neúměrnému nafukování domácího odboje (taková věc byla v třetí říši těžko možná a znamenala vposledku jistou smrt – viz skupina Weiße Rose z Mnichova – takové hrdinství vlastně nelze od obyčejného člověka čekat) a účasti jednotlivců v něm. Hromadné zatlačení válečných let do podvědomí celé věci rovněž nepomohlo a všeobecně rozšířilo atmosféru systému imanentní neupřímnosti. Ta je ještě posilována „protifašistickými bojovníky“ ze strany politické levice, kteří větří narůstající „fašismus“ všude kolem sebe. Je vidět, že zvolna přichází doba, kdy by nepředpojaté studium fenoménu nacismu v celé Evropě pomohlo jejímu sebepochopení – k prevenci výskytu mandelinky bramborové je také důležitější dobře znát její bionomii než zuřivě šlapat po každé larvě, kterou spatříme.

Psychologie města

Faktem zůstává, že staré Rakousko (a ve Vídni, jeho centru, je to patrné podnes a silně), čerpalo energii ke svému vývoji z toho, že drželo (na rozdíl třeba od Holandska) většinu občanů ve stavu nedospělých a nesvéprávných dětí, jejichž vývoj byl záměrně přibrzděn (austrokatolicismus, unie trůnu a oltáře, k tomu nemálo přispíval). Důsledkem toho byla závislost řadových Rakušanů na nejrůznějších vrchnostech, které poslouchali a jimž sloužili, ale od nichž zároveň očekávali „rodičovskou“ ochranu a péči. Trend pokračuje ovšem podnes a rakouský sociální stát, žádající od občana především poslušnost a přimknutí se k všemocným stranám, které zbaveny vší ideologie prorůstají jako protekční svazy všemi patry státu, na „dospělosti“ a občanské statečnosti nepřidá. Při opuštění či zklamání z vrchnosti se pak takovýto jedinec přidá k první skupině, která slibuje, že věc vezme tvrdě do ruky (zdá se, že zdaleka největší rozdíl mezi rakouskou a českou mentalitou je právě v tomto bodě – v Čechách se už od dob Husa či Chelčického hledí na vrchnost s netajenou skepsí, jako na něco, od čeho lze očekávat jen to nejhorší – ne tak v Rakousku či Německu – ostatně, vrchnost tam své svěřence na poměry jiných zemí relativně slušně vedla a starala se o ně).

Skutečnost, že vlivem politickému propletení ve státě (používá se zde slovo Filz a Verfilzung – plst, zplstnatění) ani inteligence, ani píle (téměř) nevedou k ničemu a politické konexe jsou (téměř) všemocné, žene voliče do sítě pravicového extrémisty Haidera (skoro třicet procent), což by z jiných indicií bylo těžko pochopitelné.

Vídeňané jsou zároveň spokojeni i nespokojeni, šťastní i nešťastní. Nikdo netrpí zvláštní nouzí, i nezaměstnaný si může vyrazit na dovolenou do Chorvatska a jíst, na co má chuť. Město je upravené, veřejná doprava funguje, všechno je pěkně proorganizováno. Na druhé straně se záhy narazí na stropy všech nejrůznějších možností, u nás zatím ještě neznámé: profesní komory bedlivě hlídají všechny své členy, podnikatelské aktivity jsou krajně omezené – jednotlivé živnosti jsou organizovány způsobem podobným cechovnímu a celá společnost je velmi strnulá, jakoby neofeudální – většina lidí je trvale připoutána ke svému pracovnímu místu, které těžce dobývali a sháněli (ve státní službě jsou místa už z povahy věci doživotní, ani v soukromém sektoru to často není jiné). Při této téměř nulové sociální mobilitě je ztráta místa rovna životnímu neštěstí (na jiných pevně sedí jiní) a dává šéfům téměř neomezenou moc a téměř knížecí pocty (sociálnědemokraticky propagovaná lidovost na tom nic nemění, jen přináší nový typ přetvářky).

Samozřejmě v takovémto státě zase nikdo netrpí hrubé násilí a bezpráví – všichni trpí jen bezpráví mírné, vše je přerozděleno. Vídeňan, pokud se vyvede, je člověkem, na kterého je radost pohledět – upravený, zdvořilý, dobře vychovaný, důkladně, zejména klasicky vzdělaný, s hlubokou znalostí hlubin lidské duše a hlubin státního aparátu, které nechce změnit (ani to nejde), ale naučil se s nimi žít a s nahořklým úsměvem je i milovat. Jeho stínová stránka je dosti děsivá – malicherný, poživačný, lačný výhod a nepatrných materiálních zisků, dětinsky pomstychtivý a zároveň ustrašený a cítící se ohrožený.

Pro Vídeň je typická jistá praktická střízlivost, projevující se v horším případě jako nízká přízemnost, v lepším jako serióznost, korektnost a uměřenost (snad je to dědictví po císaři Františku Josefovi, jehož nevzrušivá a praktická povaha z něj činila ideálního aparátníka – známý je vtip o tom, jak mu předložili tehdy zcela nevídanou volbu dr. Kohna olomouckým arcibiskupem. Mocnář se nevzrušeně zeptal: „A je ten člověk aspoň pokřtěný?“ Po kladné odpovědi jmenování k obecnému překvapení podepsal). Tato mentalita vede kromě jisté uměřenosti i k tomu, že se špatnosti pouze trochu zakryjí, ale v zásadě trpí (otřesný případ nemocnice ve vídeňském Lainzu, kde sestry topily či trávily jim nepohodlné či vzpurné starce, po léta a v počtu nejméně padesáti, je z tohoto typu jevů).

Vídeňané jsou asi nejméně náboženským etnikem na světě – celý katolický ritus se sice přesně dodržuje (fotografie z prvního přijímání nechybí v žádném rodinném albu, ale náboženství, pokud je vůbec nějak chápáno, tedy jako prostředek, aby děti nezlobily a tolik se nekradlo) jako za doby, kdy účast na mši za panovníka byla povinná, je už ale zcela vyprázdněný a nevěří mu v zásadě nikdo. Kupodivu se moc nevyvíjejí ani jakékoli alternativní formy náboženství a v některých kruzích , např. přírodovědeckých, patří ostentativní ateismus v zásadě k povinnostem – obráží to poměry tak asi z přelomu století, jako ostatně ve Vídni i tolik jiných věcí.

Snad v žádném jiném městě nezapustilo osvícenství tak hluboký kořen jako ve Vídni. Osvícenská skepse s přilnutím k pozitivistickým doktrínám (ve stylu: elektromagnetická indukce je, jezinky nejsou) je tu nejsilnější, jakou jsem zažil. Praha je proti Vídni zcela prolezlá mysticismem německého typu na všech rovinách, což je věc pozorovaná z Vídně vždy s netajenou skepsí (ani tyto aspekty nacismu Vídeň nikdy příliš neakceptovala). Praha je ostatně oproti Vídni skurilní, s nepravidelným půdorysem, četnými tajemstvími, z nichž některá nejsou pěkná, ale tajemství jsou to přesto (vídeňská tajemství jsou tak nejspíš úřední povahy či povahy dvorských klepů).

Tato zvláštní poloha duše, nakonzervovaná z 19. století, s sebou přináší i specifické duševní problémy. Freud je myslitelný jen ve Vídni a v neomezeném rozsahu pouze ve Vídni (i v té dnešní). Je vůbec zajímavé, že lokální pravdy potrefují tak detailně i lidské duše. Struktura většiny vídeňských duší je typicky freudovská a např. Jung ve Vídni jaksi „není pravda“. Osvícenství nejde s podvědomím, z povahy věci temným, jaksi dohromady a není divu, že nejfreudovštější psychickou konstituci mají právě vysocí úředníci (a jejich manželky), tj. právě ti, kdo mají největší chuť „osvíceně“ a rigorózně manipulovat jiné.

V žádném městě jsem také neviděl tak do extrému dovedenou ambivalenci ve vztahu k jiným jako právě ve Vídni (v každém vztahu je něco ambivalence, ale zřídka mívá většina lidských vztahů poměr lásky a nenávisti právě padesát na padesát procent, rakouská němčina pro to má pěkný výraz: Hassliebe). Slyšet výroky typu „Je to stará svině, ale vlastně je velmi roztomilý“ není vůbec výjimkou. S trochou přehánění si to lze představit jako „přátelskou vazbu“ ke svému spoluúředníku, s nímž jsme doživotně přikováni v jedné kanceláři – denně ho zveme na čaj, při němž s ním s vtíravou přátelskostí rozprávíme a zároveň do něj sypeme trochu utrejchu (ne moc, aby nám vydržel), zároveň jej za zády strašně pomlouváme, ale onemocní-li v důsledku našich manipulací, ošetřujeme ho, strachujeme se o jeho život a vposledku ho hořce oplakáváme. Vídeňské lichotky obsahují často skryté invektivy, agresivní a sžíravý humor (Wiener Schmäh) stěží hledá něco sobě podobného a není divu, že město má druhou největší sebevražednost v Evropě.

Ve Vídni se zároveň staví na odiv a skutečně i existuje určitá roztomilá forma užívání světa s chozením do kaváren (tato krásná tradice se v Praze bohužel už neobnovila – značná část vídeňského společenského života, schůzek, diskusí a intelektuálních snažení probíhá právě tam; návštěva u někoho doma je už výrazem značné blízkosti, něčeho velmi soukromého), na mladé víno do hospůdek na svazích Wienerwaldu a na další vídeňské radosti, většinou kolektivisticky (individualismus se příliš netrpí) ve společnosti veselé party přátel-nepřátel. Žít a trochu nechat žít – Vídeň netouží po ničem absolutním nebo příliš násilném, jedince, kteří se vymykají, utlouká pomalu a systematicky, nežádá jejich hlavu, ale zprůměrnění.

Problematické aspekty vztahů mezi lidmi se řeší rozšířením vztahu ke zvířatům – město oživují tisíce psů, ptáčkům zpěváčkům se v zimě sypou do krmítek pochoutky, které mnohému bližnímu chybějí. Pozoruhodné a už zmiňované je tvůrčí vyhasnutí Vídně po poslední válce (prakticky všechny evropské národy spáchaly ve 20. století cosi jako dobrovolnou duchovní sebevraždu – Rusko asi tak v roce 1929, Španělsko 1936, Rakousko 1938, Čechy v roce 1948). Dnešní Vídeň je spíše cosi jako dokonale nabalzamovaný zbytek své bývalé kulturní slávy, spíše hudební, výtvarné a vědecké než třeba literární, zejména pokud jde o oblast lyrické poezie – mezipoloha mezi úředním přípisem a dojatým slzením při zvucích šramlu (vídeňská duše má cosi široce slovanského, či snad maďarského?) se špatně hledá.

Vždy jsme toho o nějaké věci, která nám z toho či onoho důvodu leží na srdci, podstatně více neřekli než řekli – to je banální pravda. Vídeň mi leží na srdci silně – byla mi druhým domovem a na Centrálním hřbitově jsem si už vyhlídl místečko, kde bych chtěl jednou složit své kosti. Čas ale oponou trhnul… Jestli mám Vídeň rád? Právě tak nějak ambivalentně, miluji ji i nenávidím, přesně padesát na padesát procent.

(Prostor)