Květen 2004

Sudetenland

Stanislav Komárek

Jako Sudety se tradičně označují pohoří, lemující českou kotlinu a oddělující severní Moravu od Slezska (Böhmerwald, Erzgebirge, Isergebirge, Riesengebirge, Adlergebirge, Altvatergebirge – pozná je český čtenář podle jejich německých názvů?), v užším smyslu někdy pouze ta mezi Labskou a Moravskou branou. Podobají se ostatním tzv. německým středohořím – Smrčinám, Harcu, Durynskému lesu, Švarcvaldu, ale také Vogézám – ráz krajiny příliš nerespektuje lidské hranice, tažené mezi nimi, stejně tak se podobají svou flórou a faunou. Všechno jsou to většinou povlovné zalesněné kopce, z nichž jen naše Krkonoše přesahují 1500 metrů, často se tu vyskytují náhorní pláně s rašeliništi a tvoří jakousi geografickou jednotu, tak jako ji za starých časů formálně tvořila Svatá říše římská národa německého, v níž všechny ležely a jejímž jedním z kurfiřtů byl i český panovník.Tak jako na Balkáně je poměrně časté, že jiné etnikum žije v rovině a jiné v horách, i v rámci Čech a Moravy byly původní poměry jaksi obdobné, byť německé osídlení vzniklo především jako produkt kolonizace, tedy jakéhosi sociálního inženýringu ze strany přemyslovských panovníků. Horské oblasti zahrnovala kolonizace zejména proto, že byly prakticky prázdné, středověkému zemědělství se dařilo více v nížinách – pochopitelně se nedá území německé etnicity vymezit nějakou vrstevnicí, celá řada osad ležela v nížině, nicméně celková korelace je nápadná – včetně jihlavského německého ostrůvku na Vysočině – snad jenom Brdy měly čistě české osídlení a české populace ve vyšších polohách byly nepočetné – Chodsko, Podkrkonoší. Četné místní názvy podnes ukazují svým „propagandistickým“ charakterem na touhu nalákat nové osadníky – Reichenberg (Liberec), Guthausen (Dobrá na Šumavě) atd. – finta je podobná, jako když nazveme nehostinný arktický ostrov Groenland – Zelená země.

Po počátečních daňových úlevách byly nově založené osady zdrojem královských příjmů – staré ruské úsloví praví :“Němce ořezávej jako vrbu – zase obroste.“ Německé a smíšené oblasti Čech představovaly vlastně extenze okolních německy mluvících oblastí – Rakous, Bavor, Saska, Lužice a Slezska a netvořily pochopitelně nějakou jazykovou či kulturní jednotu, sedláci ze vzdálených regionů se naopak svými dialekty stěží domluvili. Tak jako neexistuje jednotná sudetoněmecká etnicita, dlouho neexistovalo i vědomí politické sounáležitosti – formovalo se až za pozdního Rakouska-Uherska a ve vyhrocené formě se objevilo vlastně až za Henleinových časů a přešlo pak odsunem do formy osudového společenství, jak by se asi dalo nejlépe přeložit trefné německé označení Schicksalsgemeinschaft (v němčině se důsledně používá slova Vertreibung – vyhnání, nikoli „hygienického“ výrazu Abschiebung – odsun).

Samostatnou kategorii tvořili Němci pražští, představující většinou zámožné patricijské vrstvy – mluvili zvláštní pražskou němčinou a za poslední války jim jejich bratři z Říše příliš nevěřili (toto prostředí popisuje třeba E. E. Kisch ve svém Pasákovi, kde zobrazuje úpadek fiktivního bankéřského rodu Duschnitzů). Ve starém Rakousku představovali Němci ze Sudet velice podnikavou menšinu, která stála u kolébky industrializace a jejíž příslušníci, často už někde mimo svou původní užší domovinu, vynikli v podnikání, vědách či uměních (tradiční sudetská činorodost se v méně pěkné formě ukazovala i koncem třicátých let 20. století). Značně připomínali touto agilností třeba Skoty ve Velké Británii, kteří také po slezení ze svých Highlands udělali řadu industriálních, objevitelských i vědeckých „děr do světa“. Tradičně ostatně hráli Němci v našem prostředí klíčovou roli v hornictví, některých řemeslech a do určité míry i v obchodě (ještě můj dědeček, krejčí, používal k označení různých nástrojů německou hantýrku).

Ne všechny německé oblasti byly takto posedlé podnikáním – Klostermannovy knihy líčí Šumavu konce 19. století jako zapadákov se směsí téměř středověké idyly a zaostalosti a klondykovského „rýžování“ po kůrovcové katastrofě. Autor ostatně byl hezkou ukázkou toho, že docházelo nejen ke germanizaci některých Čechů, ale i k počešťování Němců – v národnostně už dosti vypjaté době z toho mnoho přízně neměl na žádné straně. Seznam padlých z první světové války, visící podnes v kvildském kostelíku, ukazuje, že se celá osada skládala v podstatě ze dvou rozvětvených rodin a příbuzenské sňatky byly na denním pořádku – v kombinaci s nedostatkem jódu pak nebylo divu, že se Klostermannovy knihy hemží popisy kreténů s volaty a vyplazenými jazyky i různých dalších typů „dorftrotlů“, lelkujících po návsi.

Je pošetilé se mrzet nad tím, že jsem neviděl sudetské oblasti v době jejich původního osídlení a jejich hospodářského a kulturního rozkvětu (fungovalo tam mnoho různých vlastivědných, historických a přírodovědných spolků, i první zoo u nás byla založena v Liberci). Ani císařský Řím či stěhování národů jsem neviděl a neuvidím, minulost minula a je pryč. Podnes lze bývalé německé oblasti dobře poznat podle odlišného stylu architektury, té lidové i té „nóbl“. Hrázděné domy s kombinací dřevěné konstrukce a cihlového zdiva (něm. Fachwerk), táhnoucí se germánskou sídelní oblastí až do Anglie, je těžko přehlédnout, stejně jako vily z přelomu století, často zcela fantastkních forem. Je i řada druhů rostlin, pěstovaných kdysi pouze či hlavně v německých zahrádkách, podle jejichž výskytu by se daly Sudety mapovat podnes – často přetrvávají i v oblasti zaniklých vesnic či stavení, často jako jediná památka. Řada oblastí by byla bez odsunu osídlena mnohem hustěji a značná část „divokého“ půvabu Šumavy jde na konto tohoto vylidnění – podnes si vzpomínám na naše postpubescentní výpravy do tohoto téměř opuštěného regionu pod záminkou sbírání přírodnin v sedmdesátých letech – pro ty, kdo se dovedně vysmekli předsunutým vojenským hlídkám a místním informátorům, se otvírala kolem Černého Kříže a Nového Údolí pustina jako ze špatného románu. Jak by asi vypadala Šumava nevysídlená, uvidíme, podíváme-li se na její bavorskou stranu.

Jakýsi stín nedorozumění visel nad oběma etniky odjakživa – už samo pojmenování Němec (ten němý, vydávající jen jakési neartikulované zvuky), na rozdíl od Slovana (který zná slova) je jaksi prvobytně-prostoduše půvabné – slovo Němec je všeslovanské a znamená původně jinojazyčného cizince – ruština používala i výrazů typu „skotský Němec“, podmoskevská exteritoriální osada pro cizince se jmenovala Německaja sloboda. Němci mohou zase upozornit na nápadnou podobu slov Slave (Slovan) a Sklave (otrok) ve svém jazyce. V Rakousku se používalo slova böhmisch v hovorovém úzu i jako ekvivalentu pro zfušovaný, prajednoduchý a obratu böhmische Dörfer podobně jako naše španělská vesnice. (To ovšem bylo dáno složitou výslovností českých názvů vesnic pro Němce a přeneseně španělských pro Čechy, pozn. red. CS-magazínu).

Obě strany si byly navzájem zdrojem veselí, když se pokoušely lámat ten druhý zemský jazyk, jak se říkávalo. Mám na to jednu krásnou vzpomínku z raného dětství, když mi jedna stará Němka, která jakýmsi způsobem ušla odsunu, přinesla darem dvě hrušky, žlutou a zelenou, s komentářem: „Chlápec, ta jetna srála, ta truha – nesrála!“ Tehdy jsem netušil, že podobných kopanců udělám za svých začátků v Rakousku desítky.

Vzájemné dobírání se a určitá řevnivost, cosi, co nechybělo ani mezi chasníky z Horní a Dolní Lhoty, tu sice byly vždy, ale eskalace nacionalismů v 19. století přinesla cosi dříve nevídaného – namísto jednoho, státního národa ve smyslu böhmisch tu stojí národy dva, zcela ostře oddělené a jazykově definované, ve smyslu tschechisch a deutsch. K tomu je třeba obrovské práce buditelů obou stran, kdy je třeba národnostně neurčité a politicky vlažné většině postupně a pracně vysvětlit, kdo je jejich dědičným nepřítelem a jak se vhodně chovat (i řada mých předků pocházela z vesnic, kde se sice nepochybně mluvilo česky, ale většina používaných slov měla německý kořen a kromě této mateřštiny uměli ti, kdo se učili ve Vídni, ještě vídeňskou němčinu, naučenou jen odposlechem). Pan Nowak má správně psát své jméno Novák, mluvit a psát jen česky, nekamarádit se s pražskými Němci ani Židy a věřit v pravost Rukopisů a praotce Čecha. Obdobně tomu bylo na německé straně – Lorelei zpívající na skále nad Rýnem se náhle stala čímsi reálným a blízkým i v Litoměřicích.

Němci měli navíc dojem připojení k ohromnému bloku Němectva za hranicemi starého Rakouska, které sice německy úřadovalo, ale pangermánsky rozhodně nesmýšlelo. Čechům nezbylo než pošilhávat po slovanské vzájemnosti a vznikalo pozvolna přání přimknout se k „mocnému dubisku“ na východě, což se mělo později splnit vrchovatou a málokomu příjemnou měrou – právě tato slovanská mocnost potom ostatně odsun „dědičného nepřítele“ povolila a požehnala. Jakkoli se dnes zdá zcela pošetilou myšlenka, že nám nejbližší není Rakušan či Sas, ale třeba Rus či Srb, tehdy se to mnohým tak nejevilo. Moje vídeňská sousedka, stará paní pocházející z okolí Gmündu, sice už z rakouského území, ale z těsné blízkosti českých hranic, se od mé babičky lišila pouze jazykem – názory, fráze, oblíbená jídla – všechno bylo zcela identické.

I odsunutých jsem znal osobně dost – jejich obvyklý postoj vyjadřují slova jedné žena z Nové Bystřice, která mi řekla: „Proti vám, mladý muži, nic nemám, ale ty český svině nemůžu ani cítit!“ Pokud někdo o něco přichází, má vždycky dojem, že neprávem, lhostejno, zda odůvodněně či nikoliv. Bylo by zajímavé zvědět, kolik z těch více než tří miliónů českých a moravských Němců odcházelo s tím, že se jim stalo po právu – sotva jich asi bylo víc než prstů na obou rukách, očekával bych to snad u lidí zcela výjimečně nábožensky založených – rodnou chalupu opouští rád málokdo. Milosrdné nevědomí už některým z nich zastřelo, jak místy odsunovali v Sudetech usedlé Čechy, byť v menším množství, i různé jiné nepravosti – nacistická ideologie, apelující na citlivé a tak říkajíc pubertální téma – „jsem jaksi jiný než ti ostatní, ušlechtilý, vyšší…“ se velmi pěkně poslouchá, spadáme-li do kategorie Übermenschů a lidé jsou obecně chtiví a slabí.

Málo se u nás ví o méně radikálních sudetských uskupeních v Německu, která často usilují o znovunavázání kulturního kontaktu s českými zeměmi bez snahy o zákonné či finanční vyrovnání, což je stejně při celkovém rozsahu odsunu neproveditelné. Některé z nich, např. Ackermann-Gemeinde, organizace nazvaná po středověké básnické skladbě Der Ackermann von Böhmen – Oráč z Čech, mají v kulturní a badatelské spolupráci již dlouhou tradici a jako mladý exulant jsem býval občas zván na akce jimi pořádané. Druhá generace sudetských Němců, narozená už v různých částech Německa či Rakouska a často mající jednoho rodiče odjinud, už z největší části odsun nechápe jako újmu osobní a většinou ne ani jako politikum. Je dobře si uvědomit, že od odsunu uplynulo již 57 let a sotva je už na živu někdo, kdo by jej prodělal jako dospělý člověk.

Vzhledem k tomu, že na druhou světovou válku i na následující komunistickou éru jest nahlížet v podstatě jako na přírodní katastrofy, není po létech reálné jakékoli faktické narovnání kromě vzájemných omluv obou stran – fyzické vydání či finanční uhrazení takového počtu nemovitostí (o movitém majetku vůbec nemluvě) je zcela vyloučeno (i finanční odškodnění osob nasazených v Německu je dnes spíše výsměchem – peníze za zdravotní škody a trápení by potřebovali za mlada, ne na okraji hrobu). S ohledem na blížící se komunistickou éru nemuselo být opuštění Čech pro všechny nutně jen noční můrou – jeden náš vzdálený soused, prostý venkovský chlapík, ušel odsunu díky tomu, že se z ruského zajetí vrátil až r. 1947 (podnes si vzpomínám na jeho úděsná vyprávění o stalingradském kotli, o Rusech dnem i nocí bez přestání pochodujících, hromadách mrtvol a došlých nábojích – bylo mu tehdy asi sedmnáct). To, že dělal krmiče krav, nebylo žádným podceněním jeho schopností, ale vždy mu přišlo líto, když jeho bratři, sotva nadanější, za ním přijížděli v mercedesech na návštěvu. Celá řada sudetských Němců se usadila relativně blízko svého bývalého bydliště, jiné osud zavál na opačný konec německy mluvícího prostoru či dokonce za moře. Je pozoruhodné, jak relativně vstřícně se k nim chovalo obyvatelstvo v rozbitém a zbídačelém Německu, kde pro ně nebylo ani bydlení, ani jídlo, ani práce, neřku-li půda. Zdá se, že čím méně toho lidé mají, tím jsou ochotnější pomoci – ještě rakouská pomoc uprchlíkům z Maďarska r. 1956 byla velkorysá a solidarita s nimi veliká.

Jakkoli se z dnešní perspektivy zdá, že by v roce 1945 bylo adekvátnějším přístupem v řadách sudetských Němců potrestat pouze válečné zločince a přestupníky a nějakým lustračním zákonem vyřadit členy NSDAP mezi nimi natrvalo z veřejných funkcí, popř. zbavit osoby, které byly říšskými občany, řekněme na deset let volebního práva, nezdá se, že v celkově zběsilé a zpustlé atmosféře války a jejího „pokračování jinými prostředky“ mělo nějaké racionálnější hledisko šanci na prosazení (odsun vyvolal i obrovskou hospodářskou ztrátu a komplikace, o úpadku celých regionů ani nemluvě, ale v těchto kategoriích se tehdy nemyslelo). Doba byla zvyklá myslet v kategoriích národů a ty jako celky vyvyšovat, přesunovat, trestat či hubit (tento způsob myšlení a jednání sice dosáhl vrcholu v Německu, které válku započalo, ale byl rozšířen téměř všeobecně).

I Norimberský soud byl z hlediska právního počin podivný – jak a podle jakých zákonů soudit ty, kdož rozpoutali či pomáhali rozpoutat největší běsnění v dějinách (všimněme si, že válka se rozpoutává – latentně zde jaksi stále je, ale jaksi „spoutaná“, potom se „vede“ – asi jako když vůdce bojovému slonovi ukazuje cestu)? Pokud se loupežný vrah staré penzistky věší, co počít s těmi, kdo naplánovali největší zločiny všech dob? To jsou pouze poznámky na okraj k povaze doby, která neměla precedentu a jejíž míru zdivočelosti dnes těžko chápeme (i vítězné mocnosti měly lecjaký šrám – třeba úplné ignorování Haagských konvencí o vedení války a ochraně civilistů, o sovětské vnitřní hrůzovládě ani nemluvě).

Nutnost odpouštět těm, kdo se na člověku provinili, nehlásá křesťanství, islám, buddhismus i další náboženství jen tak pro nic za nic. Neznamená to, že ti, kdo nám ublížili, nejsou osoby mravně pochybné a Bohu je to možná i jedno, ale stálým probíráním se ve vlastních křivdách nenacházíme pokoje a na našich protivnících neustále ulpíváme, jsme s nimi natrvalo svázáni bez možnosti oddělení. To, co snad nešlo bezprostředně poté, by mělo jít s odstupem skoro šedesáti let, kdy smrt, kosící spravedlivé i nespravedlivé se stejnou chutí, už sklidila většinu protagonistů hrůzného divadla třicátých a čtyřicátých let. Němce za sousedy budeme mít i nadále – po přistoupení k Unii, Němci ostatně dominované, a uplynutí ochranné lhůty pro nabývání nemovitostí cizinci bude opět pravděpodobné, že sousední chalupu koupí podnikatel z Mnichova. Je těžko českou kotlinu odsunout kamsi do blízkosti Madagaskaru.

Zas budou městská zastupitelstva lákat německé firmy podobně, jako kdysi Přemysl Otakar. Je dobře si na Němce zvyknout, neboť ke střední Evropě jaksi patří – i v naší zemi bývala převážně německá města Eger, Karlsbad, Komotau, Brüx, Saatz, Aussig, Reichenberg, Troppau a řada dalších, menších. Není vhodnou strategií se semknout a do Unie nevstupovat, byť to s sebou ponese celou řadu nepříjemností – je lépe si chodit pro instrukce do Bruselu, nežli do Pekingu. I tak se domnívám, že k tomu časem dojde, ale to už by byla jiná písnička – tenhle článek byl o sudetských Němcích. Na závěr snad z dialektu foneticky přepsaná krátká německá písnička ze severních Čech, tak jak ji přetiskl v jedné knize V. Pinkava :

Es fengt ó cu trepl,

aj Šíne plýn ty epl,

aj Preške plýt ta majarón,

ta Sef ta ví ty Anna hón.

Rozuměl ještě někdo ?