Květen 2004

Za érou Václava Havla

Stanislav Komárek

(Nezvykle zajímavý názor na Havlovo prezidentování, na disent a totalitní systém v Československu, s kterým nemusí leckdo souhlasit, nicméně článek značně vybočuje svými neotřelými myšlenkami z řady ostatních, zabývajících se stejnými tématy. Poznámka redakce CS-magazínu)

Motto:“Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“

Přeříkáme-li si několikrát nahlas větu, sloužící jako motto, nahlédneme, jak se pociťovaná pravdivost výroku mění v různých časech a prostorech (pravdy pekingské jsou jiné povahy než pravdy pražské bez ohledu na dobu). Přitom máme ještě docela jasně v paměti čas, kdy řečený výrok zněl zcela přesvědčivě, ba přirozeně – Masarykův bonmot „nebát se a nekrást“ byl také věrohodný na podzim 1918, v roce 1980 působil spíše jako přikázání z Marsu. Vidím-li tak zásadní rozdíl ve společenské atmosféře za pouhých dvanáct let, lépe chápu výrok své babičky, která, dotazována na staré Rakousko či první republiku, říkávala: „Jó, chlapče, to už není pravda…“ Události soumraku komunismu, listopadové revoluce a počátků „budování kapitalismu“ už zavál písek a moji studenti se mě na ně občas s vážnou tváří ptají, tak jako se už ostatně dávno ptají na události roku 1968. Lidský život, a to i ten produktivní, je poměrně dlouhý, zejména pak se tak jeví v dobách společenských a technologických změn – doby relativně nedávné se nám pak zdají být vzdálené jako faraónský Egypt. Kulturně-politická éra, která se zanedlouho uzavře, patří k nejpozoruhodnějším v našich dějinách a jsem velmi zvědav, jak se bude jevit z většího historického odstupu. Její hranice je jaksi přirozená – z osobností vlivných v roce 1990 už drtivá většina zmizela z veřejného prostoru, byť jen málo z nich vlivem stáří či smrti. S Václavem Havlem se osobně neznám, byť můj život na různých rovinách velmi ovlivnil – počínaje tím, že v exilu jsme všichni se zájmem četli jeho dopisy a eseje, až po skutečnost, že na mém profesorském diplomu je, elegantně vykroužený, jeho podpis, byť bez obvyklého srdíčka. Když jsem v roce 1977 šel k přijímacím zkouškám na vysokou školu, právě vrcholilo masmediální řádění v souvislosti s Chartou 77. V napjaté a křečovité atmosféře byla i v nás, larvárních adeptech biologie, malá dušička. Co když se zeptají…? Netušili jsme, že se nezeptají, neboť je v nich dušička ještě menší. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že tato skupinka odvážných, za nimiž se už už jevila zavírat vrata kriminálu, za necelých třináct let bez zahraniční vojenské intervence převezme moc ve státě, měl bych ho za klinického šílence. Václav Havel tvořil jakousi špičku tohoto malého disidentního ledovce a stal se průsečíkem sil obou stran, což mu vyneslo dlouhé roky kriminálu i skutečnost, že se stal symbolickou postavou známou daleko ve světě. Jeho osud je hezkým příkladem toho, jak do vysokých stromů s největší intenzitou bijí hromy. Po tři desetiletí je nepochybně nejlépe monitorovanou osobou české kotliny, jeho sebe bezvýznamnější soukromé slovo je lapáno a zaznamenáváno, z počátku StB, nyní rozmanitými pseudožurnalistními naslouchači, kteří pak zásobují bulvární čtenářstvo rozmanitými skandálními kronikami hradního typu. Zdá se, že Havel šmíráky nejrůznějších proveniencí neodolatelně přitahuje. Přitahuje i sledovatele – i jeho fyzický pohyb se celou tu dobu bedlivě zaznamenává, z počátku policejními sledovači, nyní vlastní ochrankou. Jako by měl člověk svůj osud vepsán na čele a ten se nemůže zcela podstatně změnit ani tehdy, když svou společenskou roli zcela změní. Český intelektuální disent sedmdesátých a osmdesátých let, jehož nejpodstatnějším reprezentantem Václav Havel je, představoval fenomén neobyčejně pozoruhodný. Sám jsem k němu nepatřil a řadu let jsem jej mohl sledovat jen z exilové perspektivy, ale mezi mými přáteli je celá řada jeho představitelů. K novověké Evropě západního typu něco podobného vlastně nepatří – byl typický pro pozdní Byzanc a také Rusko, jak carské, tak mírnější fáze sovětského. Mnohem větší tradici má v Číně, kde nejeden úředník-literát po politických převratech či jen unaven poměry odcházel na venkov, kde v horské chýši třeba napsal proti uchvatitelům jinotajnou protestní báseň. Pro vznik disentu evropského typu je důležité, aby režim byl represivní, ale ne krvavý – pokud své ideové protivníky popraví či dlouhodobě uvězní, nemůže rozsáhlejší disent v pravém slova smyslu vzniknout – takto to bylo v nacistickém Německu, kde se kombinovalo nadšení části intelektuálů pro Hitlera s emigrací opozice a absolutním umlknutím zbytku. Vůbec se disent vyvíjí nejsnáze ve starých, zkostnatěle-ztyřelých režimech, ne v těch, které jsou mladé a při síle. Činnosti disentu se trochu podobá i fungování dávných ghett s jejich intelektuální složkou. Pozornosti historiků generací, které ještě nebyly počaty, mohu intelektuální produkty disidentské kultury, odborné i umělecké, vřele doporučit a je jen doufat, že se dokumentační centrum samizdatu ve zdraví dochová a nebude po úmrtí pamětníků vyhozeno na smetiště ( věci obecně mají jakousi kritickou dobu, kdy už nejsou svěží novinkou a ještě nejsou památkou a tehdy většinou přicházejí k úhoně a ztrátě). Kromě produktů zajímavých a kvalitních vznikaly samozřejmě i ty obskurní, ale ty mají tendenci jaksi samozřejmě v lidské produkci čehokoli vznikat naveliko. Disidentní prostředí mělo pro intelektuála celou řadu nevýhod – musel se živit v jiném, většinou manuálním, povolání – byť třeba zaměstnání topiče či nočního vrátného neabsorbovalo všechny síly-, měl jen omezené kontakty se světem mimo vlastní stát a obtížný přístup k publikačním novinkám západní provenience (stejně, ne-li hůře, na tom ovšem byli intelektuálové „nedisidentní“, kteří se nemohli většinou odvážit ani do knihoven cizích vyslanectví a přátel na západě mívali rovněž méně). Na druhé straně se intelektuální disent nepotýkal s celou řadou problémů, s nimiž bojují myslitelé v otevřených společnostech – nemusel neustále administrativně zdůrazňovat svou nezbytnost, provádět nekonečně byrokratické piruety pro zachování pouhé vlastní existence a především měl neobyčejně mnoho času, prakticky neomezeně. V neměnném rituálním bezčasí minulého režimu, kdy se v cyklickém střídání oslav neměnily ani vládnoucí garnitury, ani technologie, ani způsob života a vše bylo jaksi jednou provždy nakonzervováno, neměl čas jakoukoli cenu a kdo si ho přál, měl ho jako písku – většina občanů byla postavena před problém, jak jej utloukat. I pro studenty biologie to bylo v relaci k pozdějším dobám idylické – plžů či čmeláků bylo dost a času k jejich sledování rovněž. Člověk nemusí mít k dispozici celé světové písemnictví, aby nahlédl, jak svět, zejména ten lidský, běží. Ovšem ten, kdo se vzdělává a přemýšlí sám, jen v okruhu několika přátel – celá řada příslušníků intelektuálního disentu nemohla studovat to, co by si přála, ačli se to u nás v nějaké důstojnější formě vůbec učilo – se potom od „normovaného“ západního intelektuála liší zhruba jako ručně vyráběná keramika oproti tovární. Často je v některých ohledech i mnohem lepší, ale jaksi nestandardní, mimořádný. Starý vídeňský univerzitní vtip vykládal rozdíl mezi profesory řádnými a mimořádnými – ti řádní prý neumějí nic mimořádného a ti mimořádní v logice věci nic řádného. V evropském měřítku byl český intelektuální disent zcela mimořádně bohatý na originální myslitele, kteří by se jinde neprodrali houští překážek na cestě k titulům a myslitelským licencím a oprávněním (když všechny myšlenky leží, nezakazovány, za mírné ceny pěkně vyrovnány na stolech knihkupectví, lákají už málokoho a mnohý inteligentní mladík si koupí spíše pornokazetu než Kanta). Ono řádné je svou povahou i nudné, stereotypní a svazující, stejně jako řád obecně jako podpůrný korzet podepírá i svírá. Nedostatek smyslu pro řád rozhodně nebyl slabou stránkou minulého režimu, jeho osudovou chybou bylo to, že nepootevřel ani nejužší štěrbinku pro ono mimo-řádné, z něhož povstávají všechny inovace přesahující prosté opakování úředně schválených schémat. Jedinci, kteří establišmentům slouží a ti, kteří se jim protiví, jsou celosvětově značně podobní, už proto, že povaha moci je ve své podstatě jedna. Rozdíl je pouze v tom, že režimy dobré nepokrývají celou společnost sítí tak hustou, že by znemožnila opozici a inovátorům samu existenci a jakž takž důstojný život a nežene do této pozice lidi masově. Služebníci užiteční a snaživí jsou pochopitelně vždy ceněni a honorováni. Bylo zajímavo pozorovat, jak se původně zdánlivě kompaktní disent po revoluci postupně diferencoval na státotvornou složku, která si pouze přála stát jiného typu, a „protestní“ složku, která dál žije v jakémsi „metadisentu“. Ještě jedním faktorem minulý režim neobyčejně posílil vědomí důležitosti opozičních intelektuálů – celým systémem drobných šikan, zákazů a zájmu policejních složek o plody jejich ducha. Jak by asi opět rozkvetlo lyrické básnictví, kdyby tajná policie občas provedla v bytech jeho tvůrců noční razii a nad zabavenými písemnostmi je vyslýchala po skrytém smyslu metafor… Český intelektuální disent vynikal schopností improvizovat, jak to žádal kdysi Louis Pasteur po správných vědcích – musejí umět „stříhat pilníkem a pilovat nůžkami“. Byla to ostatně dovednost rozšířená tehdy celoplošně a u člověka, který neinvestoval svou invenci do shánění pomerančů či jiných úzkoprofilových komodit a spokojil se běžně nabízenými, mohla celá tato invence jít do jeho myšlenkových výbojů. Vše má samozřejmě své hranice, a jak správně zdůrazňuje Zdeněk Kratochvíl, pamětník a účastník těchto dob, i atomovou bombu lze s vynaložením velké snahy a umu v kuchyni holešovického činžáku vyrobit – tržní hospodářství ovšem ne. Rovněž stav, kdy moc, usilující jen o své uchování, reprezentovali jen schématičtí byrokraté, ohánějící se fragmenty marxismu-leninismu, ponoukal intelektuální disent k obírání se politickou filozofií a ke snaze postavit společnost na nové základy ideového typu. Dlužno říci, že sotva v které společnosti se Platónova maxima o tom, že filozofové by měli vládnout, dostala tak blízko k uskutečnění, jako v porevolučním Československu. Je třeba ovšem také podotknout, že většina koncepcí a vizí z té doby o obnově občanské společnosti, univerzit, církví a politického života vůbec se nedočkala praktického uskutečnění – nové modely se u nás ustanovily zčásti spontánně, jakousi rekrystalizací z amorfní kaše porevoluční společnosti, zčásti spontánním importem ze Západu, a potřeba myslitelů ve státním aparátu poklesla, posléze až na nulu. Tím nemá být vůbec řečeno, že stát myslitele nepotřebuje, právě naopak, ale jejich místo není v nejvyšších výkonných funkcích – ty jsou ve stabilních dobách pro lidi tohoto ražení příliš stereotypní, s velkým objemem relativně monotónní činnosti – ne nadarmo se nazýval osmanský velkovezír, cosi jako premiér, „říšským nosičem břemen“. Pocit vlastní důležitosti některých marginálních osob intelektuálního disentu byl jakýmsi nevědomým zrcadlovým obrazem vládnoucí moci a jejích počinů – v jakémsi exilovém časopise raných osmdesátých let jsem se zájmem a otřesením četl mnohodílný seriál o slavných počinech členů skupiny Plastic People – každý mejdan, každé pozvracení byly líčeny s touž bohoslužebnou důležitostí, jako světodějné počiny dr. Husáka a jeho věrných – třeba přijetí etiopské stranické a vládní delegace a výměna zkušeností s ní. Skličující bylo zejména to, že to nebylo míněno ironicky – stopy našich nepřátel a pronásledovatelů jsou v nás obecně hlubší, než si myslíme. I disent, chtěl-li se vůbec udržet, musel přijmout některé rysy stranické semknutosti – věřit jen vlastním lidem, jen o ně se opírat. Neobyčejně hypertrofoval význam přátelských vazeb a také možnost se na přátele a dané slovo spolehnout. Starorakouské úsloví : „Přátelé tě opustí, koruna ti zůstane“ se tehdy zdálo kvintesencí vší absurdity – s příchodem monetární společnosti se opět pomalu začíná stávat platným. Je nehynoucí zásluhou Charty 77, že si na rozdíl třeba od legionářských bratrstev první republiky, která také jakýmsi způsobem svrhla režim tehdy minulý, nerozdělila natrvalo většinu úřadů ve státě a nevyprodukovala po jejich vzoru rozsáhlou sebeoslavnou literaturu či filmy (v Anglii natočený film o Tominových jsem viděl až v roce 1991 a pokládal ho nejdříve za nechutnou parodii na český intelektuální disent, než jsem pochopil, že je myšlen vážně). Je to jedna z mála věcí, která by mne opravňovala k domněnce, že existuje něco jako pokrok. Druhou pak je to, co bývá Václavu Havlovi nejčastěji vyčítáno – že se exponenti minulého režimu nedočkali prakticky žádného trestu. Vidím v tom zcela zásadní počin státnické moudrosti – ne že by řada z nich citelného trestu a ponížení nezasloužila, ale celý karusel komunistických nespravedlností s vězněním, vyvlastňováním a zákazem výkonu „lepších“ povolání by se opakoval a novému systému by se pěstovala nová garnitura nepřátel (každý je přesvědčen, že si své výhody zasloužil, konal jen to, co bylo nutné a je trestán nevinně). Právě Václav Havel a celá řada jeho nejbližších spolupracovníků, kteří nakonec zlomili českému komunismu páteř, z takovýchto ponižovaných rodin „bývalých lidí“ pocházela. Vyhubit ty, kteří baží po moci, výhodách, slávě či dokonce ubližování jiným není celospolečensky dost dobře možno a je lépe je do společnosti nějak integrovat. Indonéská cesta z roku 1965 s vyhubením komunistů s celým širokým příbuzenstvem ke středoevropskému vkusu jaksi nepasuje. Kupodivu je každá moc největší, když ze své síly neučiní praktickou potřebu, byť se to zdá paradoxní – Kristus byl údajně nejmocnější na kříži. Je pochopitelné, že oběti nezapomněly a podnes to cítí jako křivdu a výsměch, ale celospolečensky byl tento krok neobyčejně promyšlený. Také se na rozdíl od mnoha jiných nedomnívám, že se při transformaci celé společnosti udělala nějaká zásadní a neodpustitelná chyba, která způsobila, že se vše nepěkně zvrtlo a původní idyla se změnila v ohavnost a podvod. Jednak se takovýto proces prováděl v historii poprvé – a doufejme, že i naposled – a nikdo nevěděl ani přibližně, jak postupovat, jednak je společnost spíše organismus než mechanismus a celý proces se podobal spíše rekonvalescenci po nějaké zhoubné chorobě – změny není ani tak třeba shora přikazovat, probíhají živelně samy – vzpomeňme jen na činnost veksláků před revolucí. Kdo vlastně dnes na tyto „lidové bankéře“ vzpomene a docení jejich podíl na transformaci ? Temná zákoutí lidských duší, která se na Letné či Václavském náměstí jevila definitivně zmizet, se pochopitelně později zase otevřela – svět je konec konců jen jeden. Když jsem se v roce 1990 vrátil, podobala se celá země aljašskému Klondyku v éře zlaté horečky – nastalo největší přesouvání majetku do soukromých rukou v dějinách českých zemí, jistě větší, než to pobělohorské. Podnikatel ve fialovém saku, vyzbrojený faxem, se stával hrdinou dne a byla zlatá doba k zakládání nových firem. Byla to doba jakési celonárodní svépomoci, kdy každý dělal, co uměl, někdy i to, co neuměl – jako kominík fungoval ten, kdo dokázal jakž takž vymést saze, ne ten, kdo měl potvrzení o členství ve Svazu kominíků a všech vykonaných školeních. I v oblasti intelektuální to vřelo – ze šuplíků se vytahovaly nastřádané rukopisy a touha po sebevzdělávání a diskusích byla úžasná – v dalších letech pak nastalo nejmasovější vydávání česky psaných knižních titulů všech dob. Celý národ začal prodělávat cosi jako spontánní kolektivní psychoterapii – všeobecně se diskutovalo na místě dosavadního rozpačitého mlčení, po vzoru dospívajících se většina lidí pustila do prvního samostatného cestování a rubriky inzertních časopisů, zprostředkující různé erotické nezbednosti, byly po dlouhou dobu objemnější než ty, zprostředkující práci. „Řekněte nám, jak je to doopravdy…“ žádali studenti, očekávající, že komunisté zlovolně překrucovali i Ohmův zákon a vidící ve mně, čerstvém příchozím, emisara západního lepšího příštího. I duchovno se hrnulo všemi škvírami, byl li před tím „materialismus“ dobře a „idealismus“ špatně, bylo tomu náhle právě naopak v míře, kterou si možná chudinka hmota přes všechny své chyby přece jen nezasloužila. Málo kdo si uvědomoval, že to, co se obvykle označuje jako „duch“, se záhy přivalí v obrovské vlně kompjútrů a virtuálního světa bez těl. Pro povahu doby je nejilustrativnější vyšetřování tehdejšího třaskavinového atentátu na Staroměstském náměstí, kdy první porevoluční ministr vnitra nechával hledat pachatele pomocí jasnovidců s naprostým souhlasem všech vrstev národa, které mu jinak vyčítaly to i ono. Budiž zdůrazněno, že ani světskými prostředky se tehdy nevyšetřilo nic. Transformace probíhala v době, kdy se o ní nejvíce mluvilo, poměrně pomalu a každodenní změny nabyly na obrátkách až zhruba v roce 1997. Tvář země se změnila velice – i tento článek nebylo nutno ťukat na stroji a nést do redakce, stačilo jej poslat po síti – také metoda tisku pokročila od těch dob víc než od Gutenberga do roku 1990. Výsledkem přeměn je podle očekávání stát podobající se tak nejvíc trochu lacinější variantě Rakouska, stav, k němuž zřejmě musí středoevropská země ponechaná běžnému vývoji samovolně dospět. Vývoj překvapivě připomínal třeba zarůstání lesní paseky či požářiště. Po vzoru tzv. R-stratégů typu vrbovek či malin, kteří rychle vyžerou co mohou, ale dlouho se neudrží, vznikají nejdřív rozmanité efemérní firmy a intelektuální spolky, až se celý systém dostane přes řadu mezistupňů k převaze tzv. K-stratégů typu řekněme dubů, rostoucích pomalu, ale vytrvávajících dlouho. Každý ekolog-začátečník by musel mít z této očividné paralely radost. Úplně se změnila celá „krajina“ mezilidské komunikace – umění žijící z náznaků a jinotajů ustoupilo světu, kde nápadnost, průraznost a extrémnost jsou jedinými zárukami, že mluvčí bude vůbec zaregistrován. Za revoluce jsem vždycky měl za to, že starorežimní Zlatí slavíci zmizí v nenávratnu stejně jako Jakeš a jeho věrní, realita mne ale přesvědčila o opaku – jakým to vlastně kořenem drží v srdci národa ? Při bližším zamyšlení je také vidět, že rok 1989 byl také případem náhlé generační výměny, dlouho před tím zadržované a tatík Marx by z něj měl jistě radost v tom smyslu, že se jednalo skutečně o eklatantní případ zaostávání lokálních výrobních vztahů za výrobními silami, které se celoplanetárně dávno vzedmuly. Kdo má sklon v duchu české tradice víry ve spiknutí chápat tehdejší události jako předem připravené a naplánované, udělá dobře, když naplánuje něco mnohem menšího a pokusí se to uskutečnit. Pro naši generaci byl náhlý euroasijský zánik komunismu bez boje největším šokem – víra v jeho dlouhodobost spájela jeho příznivce i odpůrce a i já jsem měl na vídeňském Centrálním hřbitově vyhlídnuté místečko, kde jednou složím své staré kosti. Rovněž jsem až do studentských akcí v listopadu 1989 pokládal někdejší dětskou křížovou výpravu za typickou ukázku středověké pošetilosti – dnes už vidím v jejím neúspěchu jen nějakou ne zcela zásadní organizační chybu. Na posledním sjezdu české exilové kultury ve Frankenu, kam jsem jezdíval s jinými exilovými mláďaty poslouchat zkušené emigračně intelektuální bijce, nás všechny těsně před Dušičkami 1989 mohla oslovit řada znamení, která však rozeznal málokdo. Už sama alarmující okolnost, že tam přijela oficiální delegace z Československého svazu spisovatelů, nás mohla uhodit do očí. Viděl jsem tam i videozáznam interview s Václavem Havlem na Hrádečku, na němž mě i ostatní velmi zaujalo jeho samozřejmé vědomí vlastní centrálnosti a důležitosti – že by mohl být krátce na to zvolen prezidentem, většinu přítomných ovšem ani nenapadlo a prorokovali, malí i velcí, že i další nadcházející rok 1990 bude beze změn. Jeden ženský hlas, který náhle vykřikl : „Havel for president!“ bral málokdo vážně. Tato historka značně podkopala mou důvěru v lidskou prozíravost obecně. To mnohem větší pozornost v exilu vyvolala vtipná gratulace k jeho padesátým narozeninám i s fotografií v Rudém Právu, kde mu jako „Ferdinandu Vaňkovi z Malého Hrádku“ přáli při jeho „nelehké práci“ přátelé a spolupracovníci hodně úspěchů. Toho dne šlo Rudé Právo, i ve Vídni koupitelné, na dračku. Z obsáhlého díla Václava Havla si nejvíc cením jeho esejů, v nichž s překvapující přesností formuloval problémy normalizovaného Československa, v nichž spatřoval jen speciální a obzvlášť křiklavý případ pokrouceného vztahu ke světu lidstva industriální éry, jejíž vědotechniku lze chápat jako zdroj pokroku i zběsilosti zároveň. Toto je, byť už většinou v mnohem vágnější podobě, jádro většiny jeho sdělení na různých mezinárodních akcích i zdroj jeho širokého ohlasu. Je podivným paradoxem, že právě tento muž ve své zemi otevřel vrata nové etapě vědotechnického bujení a novým, pokročilejším formám odcizenosti. Fascinující je i klidný a neurážlivě věcný, nicméně pronikavý sloh Havlových dopisů oficiálním místům, který neobyčejně ovlivnil stylistickou stránku všech písemností Charty. Je zvláštní, jak Hrad jeho éry potom svou kulturností, uměnímilovností i tajemností kopíroval dosti zřetelně, a stěží asi záměrně, rudolfínskou éru, jejíž duch se jeví být překvapivě vytrvale zasáklý ve skalním masivu pod ním. Celá myšlenka Fóra 2000 sleduje linii osvícených panovníků (za všechny jmenujme třeba velkého mogula Akbara), svoláváním mudrců různých vyznání přispívat k řešení problémů světa. Při účasti na jednom z následných setkání mi utkvěla imprese masmediální štvanice na tibetského Dalajlámu – zatímco jeho projev byl zhruba takový, jaký lze od muže jeho formátu a funkce očekávat, fascinovala mě svatá trpělivost, s jakou přehlížel asi padesát žurnalistů s videokamerami a mikrofony, kteří jej neváhali pronásledovat až k mušli na WC. Já, člověk světský a prchlivý, bych jim je dávno omlátil o hlavu. Ještě jeden aspekt zbylý z královské moci Václav Havel rád aplikoval – udílení milostí (rakouskému prezidentovi zbylo po císaři pánu nejen toto právo, ale např. i možnost prohlašovat nemanželské děti za manželsky zplozené). Některé z udělených milostí byly problematické, jiné zcela namístě – zavírat odrostlejší děti kvůli několika konopným cigaretám je hanebnost, na niž si budoucí doba bude ukazovat prstem (trochu jsem doufal, že nový prezident zruší i státní vyznamenání a absurdní nesouměřitelnost jejich udělování, ale kupodivu se tak nestalo). Václava Havla k těmto rozhodnutím vedly jistě i osobní zkušenosti z kriminálu a z nich plynoucí skeptický pohled na lidskou spravedlnost vůbec – je pozoruhodné, kolik jeho předchůdců ve funkci také prošlo zdmi vězení, často na dlouhá léta – G. Husák, A. Zápotocký, A. Novotný, kratší dobu i L. Svoboda. T. G. Masaryk byl odsouzen v nepřítomnosti na smrt. I cesta z Hradu je riziková – ve vězení zemřel i E. Hácha, byl by se ho zřejmě dočkal i E. Beneš, kdyby žil déle. Nepřeceňujme do budoucna význam českého prezidentství – zejména po vstupu do Unie bude guvernér i nejmenší a nejchudší z čínských provincií mnohem mocnějším mužem. Havlův případ jakoby ilustroval tezi některých antropologů o tom, že u archaických národů se ten, kdo je vybrán jako oběť a nějakým zázrakem přežije, stává vladařem. Proto je Václav Havel osobností mimořádnou, mimo běžný řád a jiný podobný kandidát se na český prezidentský stolec v dohledné době stěží dostane, alespoň tehdy, pokud budou doby klidné a ustálené. Švýcarsko je zajisté zemí „řádnou“. Vzpomene si někdo z laskavých čtenářů na jméno alespoň jediného švýcarského prezidenta a nějaký obzvláštní čin, který vykonal ? Od dob Wilhelma Tella toho tato země neměla zapotřebí. Jsem rád, že jsem posledních dvanáct let Havlovu éru zažil při dobrém rozumu, ani ne jako sešlý stařec, ani jako malé dítě. Jara národů jsou relativně krátká a nedlouhý rozpuk přejde brzy v poněkud unylou spořádanost a naděje jsou vždycky nekriticky větší než rozsah možného. Bylo to velkolepé a rád bych Václavu Havlovi za sebe sama poděkoval.