Květen 2004

Je víkend, jede se na chalupu

Karel Hvížďala

Obliba prchat ve volný čas z města vstříc přírodě překvapivě nemizí ani po změně společenských poměrů. Mezi odborníky se vypráví následující historka: Když před lety vozili po Československu jednoho významného amerického architekta a ukazovali mu různé stavby, mlčel. Teprve když v autě míjeli chatovou kolonii nedaleko Prahy, požádal věhlasný muž, aby zastavili, vyskočil z auta a jásal: “To je úžasný projev moderní lidové architektury. To jsem nikde na světě ještě neviděl.”

Ne náhodou se v české architektuře minulého století hovoří někdy o třech fenoménech: secesi, kubismu a chatařských koloniích jako zvláštním osobitém projevu lidové architektury. Američanka Melinda Reidingerová, která v Čechách tento fenomén studuje, sebrala u nás i v zahraničí na toto téma 72 prací.

Z lenosti stavěli chaty

S chatařením se u nás začalo hned po první světové válce, kdy do Čech pronikly myšlenky E. Thomsona-Setona, jednoho ze zakladatelů skautingu. Propagovaly vztah k přírodě, romantiku, sport a táboření. První trampové si stavěli stany a vyhledávali romantická údolí nedaleko velkých měst, hlavně tedy v okolí Prahy. A jak tito původně mladí hoši stárli a byli líní každou sobotu vše přepravovat z města třeba k Berounce, Sázavě či Kocábě, začali si tam po domluvě s lesníky stavět nejprve dřevěné stany, později podle kanadských vzorů sruby. Některé lze v údolí zmíněných řek najít dodnes. Osady dostávaly díky romantickým kořenům jména jako Ztracenka, Údolí oddechu, Údolí děsu, Zlaté písky, Bůvolí zátoka. Inspirace je americká a tábořiště s náčelnickým křeslem, za nimž býval a někdy dodnes je osadnický totem, to potvrzují.

Bohatší měšťanské české vrstvy, které neměly dost peněz ve srovnání s německou a židovskou buržoazií - ta odjížděla pravidelně z Prahy či z Brna na léto do Karlových Varů nebo Bad Ischlu - si od konce devatenáctého století začaly stavět letní vily rovněž kolem velkých měst. Tak vznikly vilové čtvrti v Jevanech, Senohrabech, Klánovicích, Černošicích, Dobřichovicích či Řevnicích. Třeba v Dobřichovicích si postavili domy nakladatelé František Topič a František Řivnáč, generál Jan Syrový, zakladatel skautingu Antonín Svojsík, v Hlásné Třebani herci Jára Kohout, Eman Fiala, Ferenc Futurista. Chaty tam měl také profesor Jiří Švejcar či ministr Josef Vavruška. Majitelé těchto usedlostí pěstovali čilý společenský život, zakládali okrašlovací spolky, sportovní kluby a hlavně - dřevěné plovárny, jak ji předvedl třeba Jiří Menzel v přepisu Vančurovy knihy Rozmarné léto. A plovárny měly dřevěné kabiny, jež si pronajímali nejen majitelé vilek, ale i příslušníci nižších středních vrstev, kteří na vyhlášená místa dojížděli z měst. A ti, kterým se tam zalíbilo, si nejprve pronajímali v nedalekých vsích letní byty, a když jim to nestačilo, začali si budovat vlastní chaty. Na Sázavu jezdil Jiří Voskovec s Janem Werichem (proto se také slavná babička Mary prohání pod Medníkem, který leží u Pikovic), známý psychiatr Vladimír Vondráček trávil volné chvíle v Jevanech, Vlasta Burian v Senohrabech, malíř Jaromír Pelc v Lukách pod Medníkem...

Chalupářství má zase jinou tradici a začalo až po druhé světové válce, kdy byly vysídleny přes tři miliony sudetských Němců. Prázdné chalupy, pokud nebyly v zakázaném pohraničním pásmu, se rozprodávaly. Někdy je prodávali dokonce přímo ti vystěhovávaní. Tak vznikly umělecké osady v Kytlici, kde měl letní sídlo třeba Miroslav Horníček či Vlastimil Brodský, či v Říčkách, kde v létě přebýval například Adolf Hoffmeister.

Zlaté časy chalupářů

Největší rozmach chalupářství a chatařství nastal v šedesátých letech. Chalup přibývalo, protože se podstatně zmenšila zakázaná pohraniční území, zájem o chaty zase rostl díky zvyšujícím se příjmům. Navíc se za tímto fenoménem kromě původní romantiky a touhy po sportovním vyžití skrývaly po roce 1948 ještě dva významné faktory. Zaprvé svízelná bytová situace ve velkých městech. Lidé měli na chalupách i chatách často větší prostor než v bytě. Zadruhé to byla touha po individuální činnosti a po soukromém vlastnictví. Obě tyto lidské přirozenosti totiž totalitní systém nedokázal uspokojovat.

Připočteme-li k tomu české kutilství, velkou schopnost improvizace, snahu nic nevyhodit a vše do mrtě využít, dostaneme se k takovým bizarnostem, jaké léta fotografoval profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové Pavel Štecha. Na jeho fotografiích najdeme vykuchaný televizor použitý jako psí boudu, telefonní budku jako sprchu. “Některé chaty se velice podobají svým majitelům,” podotýká k této své práci Štecha.

Mezi nejslavnější chalupáře druhé vlny, tedy šedesátých let a začátku sedmdesátých let, patří i oba polistopadoví prezidenti. Václav Havel si na chalupu na Hrádečku v době, kdy byl “zakázán”, zval přátele a konaly se tu “sjezdy spisovatelů”. Václav Klaus zase na své chalupě na České Sibiři jednou čekal na výsledky voleb a čas trávil kosením trávy na zahradě.

Velkou ránu zasadila chatařům u vody před dvěma lety povodeň. Odhalila však i důležitou sociální funkci chatařů. A když se některá ředitelství povodí snažila vytyčit záplavová území tak, aby se chatařů zbavila, starostové obcí se za ně leckde rozhodně postavili. “Když v létě potřebujeme doktora, automaticky se rozběhneme k chatám. Naši první knížku o Třebani, která vyšla k výročí založení, napsal chatař,” vysvětloval tehdy v tisku svůj postoj například místostarosta Hlásné Třebaně Konvalinka.

Východisko z nouze?

Na konci osmdesátých let vlastnilo chatu či chalupu podle oficiálního průzkumu 12 procent Čechů a Moravanů, což je asi 120 tisíc rodin. Podle jiných odhadů je takových obydlí až 200 tisíc, neboť řada z nich byla postavena bez stavebního povolení. Podle průzkumu STEM z roku 2002 vlastní chaty a chalupy častěji lidé s vyšším vzděláním, hlavně podnikatelé, živnostníci a odborní pracovníci. Sociální ekolog Bohuslav Blažek před lety napsal, že chalupaření a chataření byly tichou a nekritizovatelnou formou protestu. Nastavovaly podle něho totalitnímu režimu přihlouple usměvavou, němou tvář. Na začátku devadesátých let předpovídali mnozí politici a sociologové postupný zánik tohoto fenoménu. Domnívali se, že si lidé budou spíše budovat honosnější hlavní bydlení a dovolené stráví cestováním. Jak je po patnácti letech zřejmé, chataření a chalupaření kvete dál, i když odebírá lidem část energie a snižuje jejich produktivitu. Sociologové i pro tento stav hbitě přišli s novou teorií: může za to pozdní urbanizace českých zemí. Až do devatenáctého století jsme žili mimo městské aglomerace, byli jsme příliš spjati s půdou, a proto se k ní rádi vracíme.

Možná je však vysvětlení prozaičtější: pro mnoho lidí je cestování stále drahé a v cizině se často stejně necítí moc dobře, protože se většinou nedomluví. Obchodní asistentka, která má ve staré Evropě maturitu, musí ovládat dobře tři jazyky a za 12 dní na Bali dá 700 eur, což je asi půlka jejího měsíčního platu. Naše maturantka, když má štěstí na učitele, umí slušně jeden jazyk a na stejnou dovolenou si vydělává dva měsíce a to přitom nemůže platit stravu a činži. Chatařství a chalupářství je tedy tak trochu i východiskem z nouze, při kterém se uplatní i dvě typické stránky naší národní povahy: kutilství i brblání na stávající pořádky.

(MF DNES)