Květen 2004

Ach, San Francisco

Milan Hulík

„If you are going to San Francisco, you should wear some flowers in your hair“, mi tolik let zpíval Scott Mc Kenzie v mé oblíbené písničce. Když jsme s Martinou do San Francisca 26. 4. 2001 přiletěli, neměli jsme květiny v rukou, jen pasy a po zodpovězení několika otázek a odevzdání pomeranče jsme byli odbaveni. Za chvíli jsme z auta pana Karla Tusara, za chvíli našeho Karla, začali poznávat město, o kterém jsem tolik let snil. Ach, v kolika filmech jsem je viděl? Automobilové honičky nahoru a dolů, Alcatraz, most mostů Golden Gate, tu starou tramvaj suplující lanovku a autíčka kličkující v Lombard Street. Kultovní město hippíků, rodné město OSN, město v jehož ulicích „you can meet some gentle people with flowers in their hair“ .

MONTMARTR AMERIKY

Po dvoudenní zastávce u milých manželů Stopkových jsme San Franciskem jen projeli při cestě s Karlem k jezeru Tahoe do Nevady. Moc jsme toho neviděli, jen Golden Gate v dáli a zamlžený Alcatraz. O to větší byla naše touha, když jsme se na závěr putování americkým Západem do San Francisca na několik dní vrátili. Zjistili jsme, že San Francisco není tak veliké, abychom ho za tři dny neproběhli - samozřejmě nahoru a dolů. Největší pozoruhodností Frisca totiž není ani ten slavný most, ani proslulé Cable Cars či viktoriánské domečky nebo Lombard Street, ale to, že je v něm jen několik rovných ulic. Proto také toto město není pro staré lidi, San Francisco je věčně mladé, je to město s největší koncentrací homosexuálů, umělců a bohémů - je to Montmartr Ameriky. A jak zpívá náš zpěvák: „ you can meet some gentle people there“

GOLDEN GATE

Naše první cesta vedla k mostu mostů, ale zbytečně. Z vyhlídkové terasy jsme viděli jen bílo a bílo, mlha byla sice jen nad zálivem před námi, ale stačila a byla tam i druhý den. Nakonec i třetí, i když se Martina dušovala, že z ní vidí vykukovat špičky pilířů. Já jsem je neviděl a tak mi na Golden Gate zůstává stejná vzpomínka - taková, jakou jsem měl a mám ze všech filmů, ve kterých Zlatá brána hrála. Zato jsme si třikráte prohlédli sochu Josepha B. Strausse (1870-1938), tvůrce mostu, Bridge Cafe a Gift Center a zavzpomínali na Voskovce a Wericha, jak ve filmu Pudr a benzin provázeli cizince v Praze v podobné mlze. „Nalevo vidíte, napravo můžete spatřit…“ Nevadí, život je dlouhý, most věčný a San Francisco má takovou atmosféru, která jeho návštěvníky stejně brzy přivádí zpět a tak jej příště snad uvidíme.

JAKO V POHÁDCE

První den hned po příjezdu jsme zaparkovali vedle Golden Gate Park. Vyrazili jsme do něj, protože měl obsahovat řadu atrakcí typu japonské čajové zahrady, akvária, arboreta, planetária a další. To všechno jsme ale viděli už jinde - my jsme sem přišli najít Rose Garden, ve které, jak nás pan Stopka, spolubojovník Kubiše a Gabčíka, informoval, je umístěna busta T. G. M. V přírodovědném muzeu, v informačním středisku, kde jsem hledal pomoc, měla sličná černoška na mapě vyznačené všechny sochy z parku, ale Masarykova chyběla. Jméno čs. prezidenta jí nic neříkalo. Nikdo o něm nevěděl a tak jsem běhali parkem zbytečně. Kde je tedy T. G. M. ?

Blížil se podvečer, museli jsme najít ubytování. Rozjeli jsme se po Lombard Street, kde bylo sice hodně hotelů, ale také hodně drahých. Když jsme se vyšplhali na její horizont, ocenili jsme výhody automatické převodovky. Auto pod hřebenovým zlomem ulice čumákem nahoru klidně stálo, stačilo k tomu sundat jen nohu z plynu. Po zhoupnutí na druhou stranu nás čekalo překvapení - tady Lombard Street dělala čest jedné z největších atrakcí města. Museli jsme jet slalom mezi zídkami s květinami, fotoaparáty přihlížejících turistů cvakaly a brzdy kvílely. Protože zde bylo lepší koukat než řídit, fotografovali jsme zde druhý den bez auta také. Ani na Columbus Street jsme ale nenašli ubytování s námi předsevzatou lácí pod sto dolarů. Na Market Street jsme se k této hranici přiblížili a když jsme neuspěli ani v hotelu La France francouzštinou, byla to Martina, kdo svým šarmem na rohu Broadway Street a Van Ness Avenue zlomila magickou hranici. Nakolik v tom byla její magie a čarodějné praktiky nevím, neboť to byl to první hotel, který jsem nehledal já - byl to pohádkový zámek a jmenoval se Broadway Manor. Pokoj za pohádkových 86 bucků nám naprosto vyhovoval.

CABLE CAR

Ráno nás svým jasem vylákalo k dalšímu pokusu uvidět Golden Gate Bridge jinak než z pohlednice. Nezlomeni mlhou jsme se vrátili do Financial District, abychom si prohlédli mrakodrapy a Transamerica Pyramid, pyramidální mrakodrap - dominantu San Francisca. Na jeden z nich s otáčivou restaurací jsme vyjeli a pohled stál za to. Jenom jsme museli přesvědčit číšníka, že hledáme přítele, abychom se mohli projít kolem dokola.“Vsadím se, že tady žádný není“, řekl nám - ale to už jsme se otáčeli i s ním. Nebyl, nám však manévr vyšel a spokojeně jsme odkráčeli na konečnou Cable Car, kde jsme pozorovali, jak turisté pomáhají otáčet kulatou plošinu s tramvají do protisměru. Jestli mi něco v Americe připomnělo starou Prahu, tak to byla tato stařičká tramvaj, ověšená hroznem cestujících. Dotváří bohémský kult Frisca a spolu s autobusy veterány tak ladí městu, pro které se v průvodcích tak často používá slovo „enchanted“.

Vůbec nás nebolely nohy, když jsme slezli zase několik uličních vrcholů, neboť mezi nimi byla i Union Street se svými kouzelnými viktoriánskými domečky a pitoreskními obchůdky, butiky, antikvariáty, klenotnictvími a kafetériemi. St. Mary´s Cathedral nám ukázala cestu k Washington Square, které zde plní roli montmartrského Place du Tertre. Stojany s obrazy a malíři, jen mladí lidé na trávnicích tomu pařížskému originálu chybí. Jak je to dávno, co zde hippíci předváděli volnou lásku a oblékali se do květin. Už skoro neuvěřitelných 35 let!

ČOKOLÁDOVÉ NÁMĚSTÍ

Fisherman´s Wharf je přístavní čtvrť, jakási malá Bretaň, voní to tam mořem a rybami, k dispozici je Maritime Museum, Yacht Harbor a Aquatic Park. A také jen kousek za vodou Alcatraz, nejslavnější věznice Ameriky - dnes už jen turistická atrakce. Můžete si v ní vlézt do cely a těšit se pohledem skrz ocelovou mříž. Nejprodávanějším suvenýrem je však pruhovaný vězeňský obleček s velkým razítkem „Majetek věznice Alcatraz“. Dát si pečenou rybu, pozorovat racky a plánovat útěk z Alcatrazu je příjemné, ještě příjemnější to ale bylo na Ghirardelli Square. V bývalé fabrice na čokoládu se dodnes předvádí její starobylá výroba, jinak jsou její prostory unikátním nákupním a zábavním centrem , kde lze příjemně posedět a napít se právě té čokolády nebo dobrého kafe. Na dlani před vámi Alcatraz a historický trojstěžník. Co nás však v této námořní čtvrti zaujalo nejvíce, byla zakotvená ponorka Pampanito z druhé světové války. S celou svojí výzbrojí, torpédomety a hlavněmi kanonů a kulometů výhružně trčících vzhůru, nás přijala do svého nitra a my ho celé prolezli. Teprve v jejím stísněném vnitřku jsme s Martinou pochopili, proč jsme dostali ponorkovou nemoc v autě, kterým jsme měsíc jezdili po USA.

LOBSTER

Již o chvíli později jsem se potěšil ze své nové modré čepice USS PAMPANITO SS-383 se zlatým kremplováním, když mi v „Old City Hall“ zasalutoval jeden policista. Nepoznal, že jsem byl vojákem komunistické armády, tak moje přeměna v námořního veterána US NAVY byla dokonalá. Ve staré radnici jsme si prohlédli expozice o velkém požáru v San Francisku v r. 1906, který do dějin vstoupil jako Big Smoke a zkáze Titaniku. Po prohlídce New City Hall jsme si prohlédli další staré a nové dvojče, budovy obou Oper. Na programu byly La Traviata, Aida a Simon Boccanegra. Bohužel náš čas a naše dolary byly omezené.

Třetí den jsme se rozhlédli z Twin Peaks, tamějšího Petřína, abychom zjistili, co nám ještě zbývá. China and Japantown byly podobné těm jiným čínským a japonským čtvrtím v jiných městech, snad byly větší, ta japonská zajímavější. Vyfotografovali jsme se u jejich bran a v čínské čtvrti jsme dokonce za dramatických okolností poobědvali.

Již u vchodu restaurace nás veliký nápis upozorňoval na podávanou specialitu - lobstera. Protože jsme na mořského raka neměli chuť, objednali jsme si s Martinou vzdor diskrétnímu upozornění obsluhujícího na lobstera něco jiného. Zjevně rozladěn odešel vyřídit naši objednávku, aby se vrátil a znovu nás již důrazněji napomenul, že lobster je prostě vynikající. „No thanks“, trváme na původní objednávce. Zakroutil hlavou, odešel a za chvilku byl zpátky. „Tak dáte si toho lobstera ?“ zvolal výhružně. Bylo jasné, že bez objednávky lobstera musíme restauraci opustit, Martina se však zachovala statečně a odmítla se tomuto protiprávnímu nátlaku podřídit. Jestli ho nesnědli, tak ho tam zřejmě nabízejí dodnes.

KULINÁŘSKÁ AKADEMIE

Muzeum krásných umění jsme si prohlédli zvenku, být v Evropě představovaly by jeho budovy ten krásný styl, kterému se u nás říká secese. Málokteré americké město se může pochlubit „starou čtvrtí“, kterou samozřejmě s přihlédnutím k relativnímu pojmu „starý“ mezi Evropou a Amerikou, vytváří v San Franciscu Civic Center - komplex budov z konce 19. a počátku 20. století. War Memorial Opera House, Davies Hall, War Memorial Veterans Building.San Francisco War Memorial, Performing Arts Center, M. Davies Symphony Hall - tyto památníky dobové architektury jsou stojícím důkazem, že San Francisco je po New Yorku jedno z nejkulturnějších měst Ameriky.

Náš věrný průvodce Karel nám chtěl dopřát i kulinářský zážitek a proto nás pozval na oběd do California Culinary Academy. Měli jsme poznat vrchol amerického (akademického) stolování. Bylo to po lobsteru skutečně další dobrodružství. Uvítala nás obrovská jídelna, za skleněnou stěnou jsme uviděli desítky míhajících se vysokých kuchařských čepic. Tak tady zažijeme vrchol americké gastronomie. Zažili jsme. V této Akademii kuchařů a číšníků vládly totiž socialistické manýry. Nejdříve jsme dlouho čekali na objednávku, pak ještě delší dobu na jídlo a šťasten byl ten, kdo si objednal něco studeného - studené bylo totiž i to, co mělo být teplé. Obsluhující v džínsách, nesprávně položené příbory a když vagabund vydávající se za číšníka začal Martině servírovat zleva, tak už to nevydržela. Jsi v Kulinářské akademii, nejprominentnější restauraci v Kalifornii a tak se chovej slušně, napomenul jsem ji. A jak se chovají oni, začala vykřikovat uražená Martina, hodlající právě opustit USA. Klid, lobstera nemají a koukej, jak Karlovi chutná studená polívčička. Chcete-li tedy v San Franciscu stolovat hogo-fogo, pak jedině v Kulinářské akademii !

GENTLE PEOPLE WILL HAVE SOME FLOWERS IN THEIR HAIR

Přejeli jsme nejdelší ocelový most světa Oakland Bay Bridge, chodili po Brodway kolem pornokin, striptýzových lokálů a barevných neonů, navštívili North Beach, sanfranciskou směs Little Italy a Soho z New Yorku, byli v chrámu Petra a Pavla, pomodlili se v překrásném, jako dort nazdobeném bílém kostele Mission Dolores, ale nenašli jsme bustu T. G. M. Vyrazili jsme proto do Golden Gate Park znovu. Tentokráte jsme ale měli štěstí, zaparkovali jsme totiž náhodou jen kousek od cedule Rose Garden. Busta byla hned na kraji. V zeleni listoví, jen kousek od záhonu červených růží bylo na vysokém mramorovém podstavci napsáno:

Thomas Garrigue Masaryk

1850 - 1937

president – liberator

of Czechoslovakia,

philosopher, statesman

humanitarian

Scott Mc Kenzie zpíval pravdu, vždyť ty květiny zde měl i náš pan prezident.