Květen 2004

Být pouze český znamená být protičeský

Michal Janata

O rozhovor jsme požádali hispanistu, překladatele a publicistu Josefa Forbelského (1930). Autor chápe „českou otázku“ jako živý a zvláště dnes znovu aktuální problém, který nahlíží v historických souvislostech na pozadí evropské tradice. Věříme, že jeho vyhraněný a erudicí podložený názor zaujme i čtenáře revue PROSTOR. K danému tématu již publikoval statě „Románské základy Evropy“ a „Fantazie pro jedenadvacáté století“ (revue Střední Evropa, č. 62 a 56) a rozhovor „Druhou světovou válku prohrála Evropa“ (Lidové noviny, 15. listopadu 1997).

Michal Janata: Je oprávněné predikovat politické a společenské krizi v České republice adjektivum dnešní, když krizí prochází česká státnost vzhledem ke své historii a geopolitickému postavení v Evropě takřka permanentně?

Josef Forbelský: Bylo by dobré si všimnout jevu, který se po mém soudu velice zvýraznil v první republice, se snahou charakterizovat její ideové zdroje a její mravní cíle. Protože nenacházím pro tento jev jiný termín, nazval bych ho historiografické manichejství. Mání, novoperský kněz z 3. století, smísil chaldejsko-babylonský mýtus s křesťanstvím a s gnózí a v této synkrezi redukoval skutečnost na dobro a zlo, na světlo a stín. V jisté době českých dějin mělo toto historiografické manichejství snad určité opodstatnění. Když se mělo Československo jako stát vyloupnout z historie rakousko-uherského soustátí, bylo nezbytné být poněkud manichejský, to znamená zdůraznit „světlé národní tradice“, které ho mohly nést, které ho vydělovaly z dosavadního celku a ospravedlňovaly jeho samostatnost. Ovšem za velice spornou otázku považuji to, že manichejství přežilo, ba dokonce že se v něm někteří lidé obrnili proti vysoce problematickému, importovanému internacionalismu. Že je stále oživováno jako ideologické schéma současné státnosti. Česká republika je stavěna na poněkud manichejském vidění vlastních dějin.

M. J.: Co tvoří páteř českého historického manichejství?

J. F.: Pokud jde o body, o něž se opírá, či o odkazy, které se v souvislosti s českou minulostí a budoucností činí, ty jsou evidentní. Jsou dosud přenášeny z doby po roce 1918: idea husitství, reformace, kde po Janu Husovi jasně vyvstává postava Jana Ámose Komenského, obrození s centrální osobností Palackého, idea založení státu s rozhodující postavou Tomáše Garrigua Masaryka. Takové vydělující a redukující vidění je velice povážlivé a souvisí s vydělováním se z širších evropských souvislostí a se soustředěním se na vlastní vnitřní historii. Je to patrné třebas při úvaze nad českým husitstvím. Husitství je nepochybně nesmírně závažná etapa pro vývoj české historie, „intrahistorie“. Nemůžeme ovšem ztratit ze zřetele – a bohužel ti, kteří mají manichejský způsob vidění české historie, to dělají urputně – že husitství, které se odehrálo v útrobách evropského křesťanství, není možné oddělit od toho, co se dělo na hranicích celku křesťanské Evropy. Musíme vzít v úvahu, že husitství jako otevřený konflikt trvalo necelých třicet let, a že vedle této krátké periody zde existovala dějinná fáze, která trvala pět set let a měla s českými zeměmi jako součástí evropského společenství souvislost. Bylo to potýkání se Evropy se zevní jinakostí, jakou byla nepochybně osmanská říše a islám. Potom, co byl islám na svém západním křídle z Evropy roku 1492, když byla dobyta Granada, vytěsněn, na východním křídle v podobě otomanské říše zahájil novou expanzi, která ve svých důsledcích de facto trvala do roku 1918, čili pět set let. Mám za to, že ignorování této okolnosti v rámci českých dějin je chybné. Tato „jinokultura“ byla velmi blízko za vraty Evropy, a když roku 1683 byla podruhé obléhána Vídeň, tedy hodně blízko i za vraty pobělohorských Čech. Rozvoj středoevropské kultury, například v oblasti architektury, malířství nebo hudby , k němuž došlo na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, za pozdního baroka, byl umožněn teprve stabilizací střední a jižní Evropy. Není tudíž možné nadále se historiograficky koncentrovat pouze do oněch „světlých bodů“ vnitřních dějin a nebrat na vědomí dějiny kontinentální.

M. J.: Co by pomohlo k nalezení nových identifikačních bodů České republiky?

J. F.: To, že dějiny českých zemí nebudou vnímány selektivně, prostřednictvím vybraných „pozitivních archetypů“, ale ve svém úhrnu. V tomto úhrnu leží reálné zrcadlo složité národní podoby, které může posloužit jako orientace pro příští prožívání dějin vnitřních – českých – i zevních, spjatých s kontinentální realitou.

M. J.: Jsou české dějiny záležitostí nahodilou, nebo jsou výsledkem cílevědomého úsilí?

J. F.: Do značné míry moderní dějiny, včetně vzniku Československé republiky, vypadají jako nahodilé. Můžeme to posoudit podle roku 1939, 1938 i roku 1918. Jakkoli se rok 1918 jeví jako výsledek cílevědomého úsilí, je třeba si uvědomit, že to bylo cílevědomé úsilí spíše určitých politických kruhů a vrstev. Vznik československého státu byl nahodilý v souvislosti s tím, jak se konstelovala velmocenská situace na sklonku první světové války a po ní. České dějiny můžeme tedy pojmout – a je to nebezpečné pokušení – jako záležitost určité fatality a vyvodit z toho závěr, že na nich není třeba tolik pracovat, protože osud malého národa je vždycky výslednicí zájmů velmocí. I nejmodernější historie, rok 1989, kdy jsme poměrně snadno, bez velkých obětí, profitovali z globálního narovnání vztahů mezi supervelmocemi, navozuje takový dojem, a to vede k nežádoucímu útlumu v prožívání kulturněnárodní totožnosti. Jenomže, jak říká filozof Ortega y Gasset, národ je nejen tradice, ale zároveň úkol, projekt.

M. J.: Jak bude vypadat projekt našeho národa pro příští století a tisíciletí?

J. F.: Může to být projekt, který se nepodaří uskutečnit, což není nic nemyslitelného. V moderní době se to stalo opakovaně. Projekt československého státu z roku 1918 jakožto národního státu ztroskotal po své dvacetileté existenci a jeho někdejší územní podoba byla v roce 1945 a 1993 pozměněna. Jak by měl vypadat „organizační“ projekt národa pro příští desetiletí a století, to je otázka, která se právě nyní řeší. Je to otázka začleňování se nebo vplývání do jiných celků, širších než byly celky stavěné výlučně na ideji národní. Evropa a konkrétně střední Evropa byla na versailleské mírové konferenci budována podle modelu národního státu. Dopad byl katastrofální jak pro Československou republiku, tak pro nečeské menšiny, které ji historicky spoluvytvářely a které se ideji tohoto národního státu ze své jinonárodní podstaty vzepřely. Také vztahy k sousedním státům, budovaným na obdobném principu, byly sporné a zpochybňovaly vzájemnou bezpečnost. K Polsku jsme měli vztah přezíravý, o Rakousku, Německu či Maďarsku netřeba mluvit. Ke Slovákům existoval vztah paternalistický, shovívavý, byl to pohled „seshora“ na nedospělého syna. Zvláště tragicky a katastrofálně se uvedená idea projevila u dvou velkých evropských národů, Němců a Italů, které – na rozdíl od Španělů, Francouzů, Angličanů a Rusů – se sjednotily na základě ideje národního státu jako poslední v Evropě, až v druhé polovině minulého století. Podle mého názoru v této ideji doznívala konstrukce Evropy nejen versailleské, ale i Evropy 19. století. Pro moderní dějiny českých zemí se stala osudnou především destruktivita německého národního státu, na jehož vrub jsou přičítány téměř všechny hříchy našeho světadílu, a dokonce světa. Přitom se málo bere na vědomí, že základem této destruktivity byla právě idea silného národního státu, realizovaná v jakési strašlivé časové a místní kompresi. Jiné národní státy jako Španělsko, Francie a Anglie zrály po dlouhá staletí a realizovaly se v dalekosáhlých koloniálních výbojích. Německo ne. Prostudujeme-li ovšem jeho dějiny v epoše let 1790 až 1815, mezi Francouzskou revolucí a vídeňským kongresem, nacházíme národ velmi disponovaný k evropské otevřenosti. Tehdejší významný státník Heinrich Friedrich Karl von Stein chápal němectví především jako evropanství, otevřeně. Byl dosud ochoten zříci se toho, co měli již například Francouzi, jen aby byl zajištěn evropský mír, aby Evropa žila v souladu a soudržnosti, aby nebyla konfliktní.

M. J.: Jakými prostředky se lze z ničivého schematismu vyhroceně národního státu vyvléci?

J. F.: Z těchto nedostatků a úskalí se můžeme vyvléci, když přijmeme tezi o tom, že v evropských dějinách, k nimž tato země od věků patří, existují epochy, které vyzdvihují stránku národní, a také jiné, které vyzdvihují stránku evropskou. V době, kdy byla latina dorozumívacím jazykem vzdělanců, nepochybně šlo o výraz evropské univerzality, jak ji vyjadřovaly „nadnárodní“ církevní a školské instituce. Univerzalitu bych ale nespatřoval jenom v tom středověce obecném, byla obsažena později i v osvícenství osmnáctého století a rovněž v sociálním hnutí století minulého, industriálního. Univerzalizujícím zdrojem současnosti je moderní technologie a ekonomika.

M. J.: Jaká je tedy podle vás budoucnost státnosti českého národa?

J. F.: Zde se dostáváme k zásadní otázce dvojí totožnosti. Jedné, v níž vystupuje do popředí národní prvek, u nás to bylo například v době husitství, národního obrození, v době první republiky. Paralelně je tu však vždy přítomna totožnost univerzálnější, kterou se obyvatelé českých zemí neustále spínali s evropskými institucemi a s evropskou kulturou. Pokud nevnímáme své dějiny manichejsky, je to očividné. Příkladem může posloužit předhusitské údobí, které bývá při vytyčování „světlých etap národních dějin“ pomíjeno. Jde o zhruba čtyři sta let přemyslovské éry, kdy do prostředí germánskoslovanské Evropy proniká kultura jiho- a západoevropská, například duchovní kultura románských klášterních komunit. Státnost českého národa je tudíž nezbytné napříště cílevědomě budovat na paralelismu obojí totožnosti: národní i evropské. S ohledem na současný vývoj kontinentu a na jeho unifikaci a soutěž ve vztahu ke zbývajícím kontinentům je nezbytné zajistit další národní existenci prostřednictvím těchto dvou identit. Dnes a napříště platí: být pouze český znamená být protičeský. To jest, ohrožovat se izolací, odsunutím na kulturní okraj, volit úděl inferiorní minority. Ztrácet nosné vazby svých tisíciletých středoevropských dějin.

M. J.: Předtím jste řekl, že podstatným univerzalizujícím činitelem je v současnosti ekonomika.

J. F.: Nepochybně. Univerzalizujícím a zároveň nivelizujícím vůči národní a kulturní rozrůzněnosti. Zdá se, že evropské národní a státní celky tento nivelizující tlak nesnášejí vždy dobře a obrňují se proti němu větším důrazem na svou národní svébytnost. Zdejší rezervovaný postoj vůči Evropské unii obsahuje rovněž obavu, že náš stát bude nivelizován, ne-li pohlcen silnější ekonomikou. Především tou sousední. K tomu lze říci, že jakákoli ekonomická autarkie na bázi národního státu je v Evropě již stěží uskutečnitelná. Naopak, projekt jednotné evropské měny, mající se brzy stát skutkem, dokazuje, že Evropa má ekonomické zájmy, které se vždy neztotožňují se zájmy jiných kontinentů, a že se v procesu sjednocování zároveň ekonomicky a politicky emancipuje. V tomto procesu se klade otázka, zda rozrůzněné kulturní tradice evropských zemí, včetně rozvinutých systémů sociálního zabezpečení a podobně, neodbírají Evropě její efektivitu, nesnižují její konkurenceschopnost, její vitalitu. Je možné chovat víru a přesvědčení, že hlavně tato kulturní rozrůzněnost Evropy vytvořila pozitivně působící soutěživé vztahy, které sílu tohoto kontinentu mohou jen umocnit. Buď jak buď, dvě věci jsou jisté. Jednak že scelování evropského světadílu je proces, jemuž sotva unikneme, jednak že jedním z předních problémů tohoto procesu bude napětí mezi nivelizujícím tlakem sjednocených ekonomických zájmů a snahou uchovat tvořivou dynamiku rozrůzněných evropských národních kultur.

M. J.: Je tedy jednoznačně správným národním projektem naše integrace do Evropy, do Evropské unie?

J. F.: Rozhodně je to projekt z hlediska dlouhodobé národní historie mnohem závažnější nežli zamýšlené připojení k Severoatlantické alianci. Nemá pouze strategickou obrannou platnost, jejíž hlavní těžiště spočívá mimo Evropu, nýbrž týká se nového uspořádání vlastního evropského organismu. Je projevem nové evropské éry, éry postnacionální. Pro tu je příznačné, lépe řečeno mělo by být příznačné, že tento světadíl se již neuspořádává na principu vzájemné – krvavé – rivality velkých evropských národů, nýbrž na principu jejich spolupráce. To vytváří vhodné klima rovněž pro existenci menších národů a států, předtím většinou vtahovaných do vnitroevropských aliancí. A také na ně doplácejících, viz Mnichov. Těžištěm takové unie je náš „rodný“ kontinent. V dalším rozvoji by se takováto unie ovšem neměla omezit na monetární a čistě ekonomickou jednotu, ale ta by se měla rozvíjet ruku v ruce s výstavbou vlastní politické a obranné pospolitosti. Vezmeme-li v úvahu globální horizont, jaký se začíná rýsovat pro vbrzku se otevírající nové století, horizont vyznačený působením supercelků Ameriky (s vedením Spojených států), Eurasie (s vedením Ruska) a Asie (s nástupem Číny), máme tím zcela zřetelně také vyznačen náš národní zájmový projekt. Jeho jedinou existenční perspektivou je nitro sjednocené Evropy.

M. J.: Abychom uzavřeli kruh rozhovoru, vraťme se k českému manichejství. Prosadí se podle vás jeho omezenost i v příštím století, nebo bude pohlcen odstíněnějšími silami?

J. F.: Toto manichejské vnímání národních dějin může přežívat, a dokonce sílit a stát se obranným instrumentem, pokud do příštích historických procesů, rozumí se do evropských integračních procesů, nevstoupíme s vědomým nárokem na prožívání zmíněné dvojí identity: té intimně národní a současně té kontinentálně sdružující a stmelující, jaká leží v základech všech evropských národů a států. Zmíněná podvojnost je a bude zvlášť důležitá pro vytváření historicky nových vztahů k sousedním zemím a územím a pro nekonfliktní vnímání jejich kulturních odlišností. Přílišné soustřeďování se na prožívání pouze národní identity omezuje vytváření otevřených vztahů, podporuje nedůvěřivost, postrádá vstřícnost. Naproti tomu vyvážené souběžné vědomí příslušnosti k historickému celku Evropy vybavuje občana sebevědomím, zbavuje ho pocitu nejistoty, vyvádí ho z provinčnosti, rozšiřuje mu akční prostor. A hlavně může zabránit tomu, co bych považoval za úděl nejméně žádoucí, totiž že národní společenství pod tlakem vnějších příčin sice vstoupí do procesu integrace, avšak přijme ho pouze jako zevní ekonomické donucení, jako diktát, a o to sveřepěji se opevní na „světlých bodech svých národních dějin“, které jako jediné bude považovat za svůj existenční duchovní prostor. Že se tudíž ve jménu obrany proti čistě materiálně koncipovanému projektu evropské integrace zřekne spoluprožívání kulturního a duchovního odkazu celé Evropy. To by byla situace nešťastná a nežádoucí. Protože, opakuji, být dnes pouze český znamená být protičeský. Máme-li tedy svůj národ chápat do budoucna nejen jako pouhou tradici, ale i jako nadějný projekt, musíme jeho jedinečnou historickou hodnotu umocnit a zajistit silou jeho evropské identity.

M. J.: Děkuji za rozhovor.

(Prostor)

36ROZH2