Květen 2004

Sudetský problém trochu jinak aneb Zápas Čechů s Němci

Aleš Novotný

Jistě má mnoho pravdy pohled na české dějiny, který je líčí jako zápas Čechů s Němci, je však nutné si uvědomit, že ten zápas znamenal téměř vždy zprostředkování Abendlandu, tedy kultury a civilizace Evropy, což myslím právě dnes je opět velmi názorné. Cesta do Evropy vedla vždy a vede opět přes Němce, to je neměnný úděl český (slovanský) v tomto prostoru zhruba od konce 6. století. Toto zprostředkování se může zdát něčím „potupným“ jen očím zaslepeným nacionalismem 19. století, je prostě faktem.

Opusťme však dějiny a vraťme se k přítomnosti, ba hlavně k cestě do budoucnosti, na které leží nevyřešený sudetoněmecký problém jako velký balvan. Malovat na zdi sudetoněmeckého strašáka je dnes oblíbenou pseudopolitikou frustrovaných Čecháčků, která však dokáže zmást a poplést tisíce jinak rozumných lidí. Asi leží skutečně někde hluboko v českých genech – a nebylo by divu! – že náš vztah k Němcům je jiný než ke komukoliv jinému: jen v Praze se dnes odhaduje nejméně třicet tisíc trvale tam žijících Američanů, ale ještě jsem neslyšel, že by to Čechům vadilo. Rád bych ale zažil reakce na poznatek, že se tam za pár let přistěhovalo stejné množství Němců.

Cesta do Evropy však nemá alternativu a balvan se obejít nedá. Musí se odstranit, a to nejlépe po částech, jinak řečeno, sudetský problém se v českém prostředí krok za krokem prostě vyřešit musí. První musí být, že se přestane popírat jeho existence, další pak musí následovat v demokratické diskusi, z níž vyjde rozhodnutí. Začněme už tedy s naším zápasem a počítejme góly. Pokud někdo tuší, že zde vzdávám úctu nejlepšímu prvorepublikovému filozofu (co se týče česko-německého vztahu) Emanuelu Rádlovi, má pravdu, ale ten fotbalový zápas je mým originálním přínosem k oslabení tupé smrtelné vážnosti, která se okamžitě rozšíří jen při pouhém pokusu o „sudetoněmeckou“ diskusi.

Sudetský problém začíná politicky zcela jasně tam, kde dnes všeobecně „navazují“ evropské dějiny poté, co se zhroutil socialismus a tím i jaltské znásilnění poloviny Evropy: v roce 1918 po prohrané válce a rozpadu Rakousko-Uherska.

Němci byli bez ptaní začleněni do ČSR, plebiscit jim dovolen nebyl a krvavého 4. března 1919 zaplatili za své provokační požadavky sebeurčení padesáti čtyřmi mrtvými a stovkami zraněných. Ani nové Rakousko, tedy nástupnický stát jejich bývalé vlasti – ano, „sudetští“ Němci nebyli nikdy před listopadem 1938 „německými“ Němci, nýbrž vždy rakouskými – nepořídilo nic, bylo přece v táboře poražených a ČSR v závětří vítězů.

Smlouva ze St. Germain z 10. září 1919 zpečetila souhlasem spojenců české přání mít národní stát v „historických hranicích“ včetně tří a půl milionu Němců, navíc žijících v etnicky poměrně velmi „homogenních“ oblastech. Byla to strašlivá chyba, nejen ovšem česká. Lze sice poukazovat na souhlas tehdejších spojenců, nelze však skutečně vyvrátit argument, že právo na sebeurčení tehdy pro Němce neplatilo, platit nesmělo. Byla to exilovými českými politiky diplomaticky velmi silně postrkovaná nespravedlnost, Němci vedou 1 : 0.

Přišla první republika, rozporných dvacet let. Byl to slušný stát, poměrně dobře fungující demokracie v moři různých diktatur, i když měla daleko do těch dodnes přežívajících českých patriotických představ o „příkladné demokracii“. Na jedné straně rezervovanost k Němcům a převážné nesplnění ani těch několika málo slibů, stvrzených v St. Germain i později, na druhé straně však účast německých stran ve vládě nebo třeba dobré vztahy české a německé sociální demokracie. Jen jeden příklad: přestože Rusínů byla v ČSR jen jedna desetina počtu Němců (360 000), měli správní autonomii, např. zemský sněm, jak stanoveno v čl. 11 smlouvy ze St. Germain, nebo přiměřený počet poslanců, zaručených v celostátním parlamentu. Pro Němce to neplatilo a tatíček Masaryk, který se podle článku československé ústavy „zasloužil o stát“ – kult osobnosti myslím v západních ústavních systémech ojedinělý – řekl doslova: „O teritoriální autonomii se diskutovat nebude.“ (Prager Tagblatt 30. října 1928) Bylo to v projevu k desátému výročí republiky, a tedy přesně těch stejných deset let před dalším zásadním datem.

Koncem první poloviny třicátých let nastává v sudetoněmecké politice definitivní zlom k jednoznačné orientaci na Německo a sílí snahy ne snad ještě o rozbití ČSR, ale jistě o „opravu“ míru z roku 1919 – ve smyslu připojení německy osídlených oblastí k Německu po demokratickém plebiscitu, kdy plebiscity proběhly i jinde v demokratické Evropě, třeba v do té doby francouzském Sársku. I když se dnes dá pochopit – a zvláště myslím dobře po českých zkušenostech s úspěchem propagandy krás socialismu u našich prvorepublikových vzdělanců – že nebylo prakticky možné, aby se sudetští Němci ubránili obrovské síle státní propagandy nacionálního socialismu (a nejen jí, i nepopiratelným ekonomicko-sociálním úspěchům této německé totality – a právě oni, vyhladovělí velkou hospodářskou krizí nadmíru), jeden argument nelze vyvrátit: že se pro splnění svých požadavků, ať už jakkoliv oprávněných, ve své drtivé většině politicky upsali teroristickému režimu vypjatého nacionalismu a rasové nenávisti. Že spojili rádi a dobrovolně svůj osud ne jen tak s nějakým Německem, ale právě tehdy a právě s tímto Německem, proto Češi vyrovnávají na 1 : 1.

Nastal Mnichov, psychologická tragédie, i když spoluzaviněná vlastními hříchy. K těm starým se připojily další strašlivé politické chyby ješitného a nesnesitelně arogantního Edvarda Beneše, jeho slepá důvěra v nemohoucí a slabošskou Francii a izolacionistickou ostrovní Británii. Existují doklady o nepřeberném množství vážných varování už od začátku třicátých let (která Beneš bez řečí smetal ze stolu a jejich autory často pronásledoval), že spoléhat na pomoc spojenců a bývalých vítězů je politickou sebevraždou, že německý vývoj po roce 1933 vede českou politiku – a to jest zcela a bezvýhradně Benešovu politiku – stavící stále ještě na cárech papírů z Versailles, přímo do propasti.

Avšak přesto, že argumentace bývalých spojenců byla na podzim 1938 víceméně věcně správná, že chtěli jenom o dvacet let s křížkem po funuse napravovat z donucení své tehdejší chyby, jichž se dopustili z lehkomyslnosti a nezájmu, na našich dnešních zádech, přesto, že dnes víme, že se nedá popírat platnost mnichovské dohody „od samého počátku“ jinak než zase jen dalšími diplomatickými machinacemi vítězů té druhé války a nás na jejich straně, musíme uznat neobyčejnou statečnost národa, se kterou se podřídil mezinárodnímu právu, neboť bylo jistě těžší vzdát vybudované pevnosti než hrdě a se ctí vykrvácet pod německými tanky, a proto Češi vedou 2 : 1.

Teprve 15. březen 1939 „zrušil“ pouhou silou faktů Mnichov a vlil bohužel znovu život do srdcem mrňavého učitýlka sociologie, který začal snít v Anglii o novém prezidentství a pomstě za své pokoření, jehož vlastní míru zavinění ovšem vidět nehodlal. Beneš ovšem zcela právoplatně abdikoval, jeho podpis je zachycen na filmu, existují jeho dopisy Háchovi, kde jej oslovuje oprávněně „pane prezidente“. Tento penzista moci neměl nejmenší demokratické oprávnění vystupovat znovu jako „nepřetržitý“ prezident „nepřetržitě“ existující Republiky československé, jak posléze prosadil na úkor té prý tak obdivuhodné „československé demokracie“. Celou svou další činnost zaměřil jen k jedinému cíli – k pomstě na českých Němcích, neboť jinak se to vyjádřit nedá. Neváhal pro svou mrzkou ješitnost ani uhánět do Moskvy, v roce 1943 naprosto zbytečně, a podepisovat tam jinak nepochopitelné smlouvy o našem příštím poddanství.

Je velikým omylem domnívat se, že „chudák Beneš sedl na lep Stalinovi“, pravda je mnohem odpornější: Beneš prodal svou demokratickou československou vlast promyšleně a zcela chladnokrevně Stalinovi a jeho českým komunistickým nohsledům, jen aby měl jistotu, že dosáhne své pomsty. Komunisté zavinili v posledním půlstoletí téměř všechna neštěstí českého národa, ale v otázce vyhnání Němců nutno připustit, že skutečně nebyli tou nejzavilejší politickou silou, která se mstila i na nevinných. Neměli to totiž zapotřebí, tou silou byl „demokrat“ Beneš a jeho národní socialisté, kteří ovšem později spadli do stejné komunistické pasti jako celý národ. Stalin si dokonce mohl dovolit vystupovat v Postupimi v roli starostlivého a prozíravého státníka, který směrem do demokratické Evropy trousil náznaky, že on přece všechny české excesy panu Benešovi neschvaluje!

Jak ten se musel smát! Jak se ten odporný masový vrah musel z plna hrdla smát, když mu všudypřítomné NKVD hlásilo z českých luhů a hájů, jakým způsobem likvidují středoevropští „demokraté“ sedm set let svých dějin! Češi ublížili Němcům strašlivě, a dělo se to už od května 1945, především při „divokém odsunu“ do srpnové Postupimi, některá jejich zvěrstva nemůže omluvit nic – stejně jako některá nacistická, pravda. Rozdíl je zde však ten, že ta nikdy nikdo neomlouval a neomlouvá, naopak, demokratické Německo se za ně dodnes celému světu omlouvá.

Snad ještě hůře, ale tím Češi dlouhodobě ublížili sami sobě. Kdyby bývali sudetské Němce soudili, kdyby je potom i oprávněně a jakž takž lidsky odsunuli! Mohli soudit SS jako zločineckou organizaci, všechny podezřelé z provinění z doby nacistického útlaku, ale ne je prostě (téměř) všechny vyhnat jen proto, že byli Němci. Do zcela zničeného Německa, kde se tehdy umíralo hladem. Samozřejmě, že existuje kolektivní vina zločinecké organizace, například SS nebo komunistické strany, nemůže však existovat kolektivní vina národa – to první je vědomé rozhodnutí ze svobodné vůle, to druhé neměnná danost.

Převzetím nelidského principu kolektivní viny národa za zločiny nacionálního socialismu uvázali si Češi na vlastní krk balvan neméně zločinného komunistického socialismu na celých čtyřicet let. Ba ještě déle, neboť i dnes a do budoucna leží ten balvan před námi a mnozí kvůli němu pochybují, jestli snahy o jeho odstranění z cesty do Evropy stojí vůbec za to, jestli nebylo v tom smradlavém teplíčku asijské náruče přece jenom lépe.

Je naprosto zbytečné diskutovat o tom, kolik tisíc německých obětí zahynulo během vyhnání ze staletého domova jejich předků, kolik z nich bylo vinných a kolik nevinných kolaborací s nacismem a kolik vytrpěl během okupace který ze mstitelů. Nikdy už to nikdo nezjistí a je to také v tomto smyslu úplně jedno, Němci vyrovnali na 2 : 2. Jenom pro pořádek uveďme dnešní závěry nezaujatého právníka, poradce OSN Felixe Ermacory, který říká zcela jasně ve své knize z roku 1992: „Způsob vyhnání a všechny jeho důsledky musí být podle právního stavu naší epochy označeny za genocidu a zločin proti lidskosti.“

Takto se bude orientovat demokratická a nezúčastněná Evropa, proto zapřísahám všechny „vlastence“, aby se na tomto fóru už nikdy nepokoušeli „argumentovat“ tím v domácí hospodě nejoblíbenějším způsobem: „…však si to zasloužili za svoje zločiny a naše utrpení za Němců…“ I kdyby to stokrát měla být v některých konkrétních případech i pravda – ve kterých ale, ví to proboha někdo? – takto vyjádřena zní dnes v Evropě vysloveně barbarsky. Asi jako kdyby dnes odpovídali Němci na poukaz plynových komor v Osvětimi pokrčením rameny a větou o nespravedlnostech versailleského míru. Tato „pravda“ zní dnešní Evropě – přes všechny její vady a nedostatky, nebo snad ještě lépe právě pro ně! – jako temné mručení z nejvzdálenější Sibiře nebo srbské části Balkánu.

Život šel dál a Němci rychle zvýšili stav zápasu na 3 : 2. Dostalo se jim totiž příkladné demokracie, podpořené ekonomicko-sociálním zázrakem, a díky tomu času a možnosti k demokratické diskusi a závěrům potřebným pro budoucí pokusy o dorozumění a smíření. Již roku 1950 se sudetoněmecké spolky vyhnanců slavnostně zřekly násilí a revanše, což bylo zcela neznámé v ČSSR a je dosti neznámé ještě i dnes po vypadnutí „SS“.

Tady jsme ovšem plnou parou budovali socialismus, čili byli vystaveni trvalé a jednostranné propagandě v celém spektru společenského bytí. Otázka sudetoněmecká stála silně v popředí, byla to naše mohutná kotva v prašivém socialismu východního bloku. Strach z Němců a jejich vymyšlené revanše, živený špatným svědomím zločinů, kterému proto nedělalo obtíže na ni docela věřit i tam, kde se jinak všeobecně propagandě socialismu až tak moc nevěřilo, byl přece tou nejlepší maltou, stmelující nás nerozborně s táborem míru a socialismu. Německý majetek ze Sudet byl jen první velikou loupeží nastupující společnosti sociální spravedlnosti, mnoho dalších následovalo.

Následovala čtyři desetiletí nemožnosti setkat se s jiným názorem než oficiálním, o názorech druhé strany ani nemluvě. Není divu, že vše skončilo v zapomnění, nezájmu a nejabsurdnějších předsudcích, na kterých staví nadále úspěšně i dnešní demagogové. Ale přesto všechno převratem roku 1989, ať už byl zbabraný jak chtěl, jsme principiálně vyrovnali zápas na 3 : 3, zaplať pánbu za to!

Dočkali jsme se aspoň šance psát, číst, zveřejňovat a ptát se a podle toho jednat, začala fungovat politická diskuse. I když je německý náskok stále ještě značný a český deficit v demokratickém hledání pravdy veliký – nejen u politické elity, především u národa samého, a to prvé se nesmí vzdálit tak moc druhému, jako se to povedlo Václavu Havlovi s jeho omluvou, která byla sice věcně a mravně zcela správná, přesto však politicky chybná, protože prostě nesmírně předčasná – je to dnes nerozhodně, a to je to nejlepší východisko ke změnám směrem k porozumění a skutečnému vyrovnání v míru a spolupráci. Co tedy do budoucna?

1. Zcela nezbytné bude i nadále jednat a je jistě správné trvat na tom, že pouze mezi Prahou a Bonnem; nutno však počítat s tím, že i v takové delegaci jsou na německé straně přímo členové sudetoněmeckých spolků. Další dialogy nabízené z německé strany skutečně nemají (zatím?) na české straně odpovídající partnery. Logicky by jimi měli být ti, kteří dnes na bývalém sudetském území žijí, ale ti k tomu nemají (zatím?) chuť ani necítí žádnou potřebu, a to nelze vynucovat. Zde bude záležet na další konkrétní (sudeto)německé politice přes hranici, nakolik dokáže své partnery k těmto dialogům získat. Jednání sama mohou trvat řadu let, bude-li jen jedna strana chtít je protahovat. Těžko to však může být v českém zájmu, my přece chceme do Evropy a jinudy cesta skutečně nevede. Nějaké dohody nakonec dosaženo být musí, přičemž otázky majetkové stojí až na samém konci, ne na počátku, jak by člověk mohl soudit z dnešních českých „argumentů“; jisté je, že nikdo nikoho odnikud vyhánět nebude.

2. Mezilidské kontakty, samy o sobě blahodárné, nutno podporovat na české straně velikým úsilím o zlepšení informovanosti o všech aspektech problému. Zde je veliký deficit, nutno napsat, vytisknout a přečíst tuny literatury, zapojit školství a média a především umění. Už je na čase natočit i jiné filmy s problematikou Sudet než hrdinné vojáky s lvíčkem, jak „osvobozují“ sprostými henleinovci okupovanou strážnici.

3. Němců se není proč bát. Nehrozí od nich zcela jistě žádné násilí, ani když už nás neochraňují naše milované mírotvorné sovětské rakety. Revanšisty ve své drtivé většině nejsou, a to včetně sudetoněmeckých spolků. Dějinná pravda je taková, že posledními revanšisty vzájemného vztahu jsou Češi let 1945/46, ať už to točíme jak chceme. I přesto ale je nutné vystupovat sebevědomě, a to je to, co dnes zatím ještě chybí – není divu, zavírání očí před vlastní zodpovědností sebevědomí nepřidává.

A co bude dál? Kruh se uzavřel a otázka teď zní: nebude i svoboda v rámci západoevropského společenství nebezpečím pro český národ? Nedosáhnou snad potom Němci svého „věčného cíle“ takříkajíc „po dobrém“, poté co se jim dokázali naši předkové ubránit přes tisíc let, když to zkoušeli „po zlém“? Nerozpustíme se v tom německém moři, zahlceni blahobytem a převzatou přepokrokovou (pseudo)liberální „filozofií“ o škodlivosti nejen nacionalismu, ale i národů a národních států? Konkrétně: jak potom zabránit naplnění sudetoněmeckých požadavků „práva na vlast“ a možnému masovému (znovu)osídlování bývalých sudetoněmeckých oblastí Němci, třeba i (bývalými) sudetskými? Volný pohyb osob, služeb, kapitálu a práce je přece tou nejvlastnější samozřejmostí Unie, do které usilujeme patřit. V dnešních zemích Evropské unie je to už teoreticky běžné: my všichni občané máme už stejný pas, kde teprve na druhém místě stojí uvedeno, zda jsem Němec, Francouz, Řek, nebo Ir.

Principiálně jsou tyto otázky oprávněné a obavy legitimní. Zaručit nebude moci nikdy nikdo, že to tak zcela jistě skončit nemůže, ale jiné cesty prostě není – je nutné do té studené vody skočit a plavat. Ohradit se železnou oponou a pěstovat si své malé domácí čecháčkovství v zoologické zahradě panslovanství, to už jsme přece zkusili, ne? Nehledě na tisíc dalších nevýhod nebyly ani takovéto výhledy stran pouhého přežití národa dlouhodobě nijak uspokojivé…

Národní státy budou i v Evropské unii principiálně zakotveny a zachovány, jde mnohem více o konfederaci států než o federální evropský superstát. Tak to chtějí Britové a všechny malé národy, tak to stanovil i Spolkový ústavní soud, tomu se bude muset podřídit i ten největší francouzský nebo německý pohaněč do té co možná nejbyrokratičtější a ovšem nejsocialističtější Evropy pod jejich kuratelou.

Proč by se měly statisíce Němců usazovat v Sudetech? Však se taky žádné statisíce nezačaly usazovat v Alsasku a Lotrinsku, ač by už dávno mohly, a tyto země patřily v drtivé většině svých dějin Němcům, nikoliv Francouzům. A i kdyby se usazovaly, dnešním Francouzům to bude srdečně jedno; proč by to však dělaly, když na Sicílii nebo na Kanárských ostrovech je mnohem tepleji?

A jestli se i pár tisíc usadí, to český národ hravě přežije, tak jako přežil čtyřicet let socialistické emigrace statisíců Čechů a jejich rozptýlení po celém světě. Nemám nejmenších obav, že národní stát deseti milionů Čechů, konečně bez jakýchkoliv dalších zhoubných problémů pohraničních a nacionalistických, nenajde své místo ve svobodné Evropské unii, když ho tam má i sotva půlmilionové Lucembursko s dobrými třiceti procenty cizinců.

Pokud neobstojí za těchto podmínek a v této Evropě, pak ho není proč litovat.

(Prostor)