Květen 2004

Jel Kolumbus do Ameriky najisto?

Václav Větvička

Pravá, nebo ne? Vikinská mapa nedá vědcům spát přes půl století. Pergamen nesoucí jména dvou vikinských mořeplavců zachycuje východní pobřeží Kanady. Měl by být starý přes 550 let, což by znamenalo, že Kryštof Kolumbus nebyl u břehů Nového světa první. Mapa by zajímala pouze hrstku specialistů a sběratelů, kdyby v jejím levém horním rohu nebyl černým inkoustem zakreslen ostrov, k němuž na mapě existuje nápis o tom, že Bjarni Bjarni Herjolfson a Leif Eriksson objevili novou, velice plodnou zemi, ve které našli i vinice a "nazvali tento ostrov Vinland". Mapa zobrazuje obrysy oblastí nazvaných Helluland, Markland a Vinland, odpovídajících dnešnímu Newfoundlandu, Labradoru a ostrovu Baffin. Podle toho, které experty posloucháme, se jedná buď o originální mapu severských dobyvatelů, a tedy dokument nedozírné ceny, anebo o šikovný padělek.

Od padesátých let, kdy se mapa objevila uložená ve středověké knize zahrabané v jakémsi evropském archivu, nic nedráždí zvědavost zájemců o to, kdo vlastně první objevil Ameriku, jako tato mapa. Drobný kus pergamenu o rozměrech 28 x 41 centimetrů, uprostřed přeložený, takže přesně zapadl do knihy, kterou se nepodařilo nikam zařadit, koupil v roce 1958 za tehdy závratný jeden milion dolarů (dnes se cena odhaduje na více než dvacet milionů dolarů) finančník Paul Mellon a věnoval jej Yaleově univerzitě s přáním důkladného studia. Pomyšlení, že Kolumbus snad nebyl prvním Evropanem na americké půdě, bylo tehdy přinejmenším kontroverzní, ale spíše kacířské. Archeologické vykopávky na východním pobřeží Newfoundlandu a Labradoru ale mezitím prokázaly vikingské osídlení. První výsledky Mellonem zadaného výzkumu vyšly již v roce 1965, kdy autoři spojili letitý pergamen s aktivitou basilejského koncilu katolické církve, který zasedal v letech 1431-1449. Vypukl poprask, protože toto datování by znamenalo, že mapa je pravá, a Ameriku tedy objevili již někdy kolem roku 1000 Vikingové.

Titan a mizející inkoust

Brzy se vynořili odpůrci. V roce 1974 vyšla studie chicagského chemika McCronea dokazující, že inkoust obsahuje vysokou příměs jednoho typu oxidu titanu, který byl komerčně vyroben až po roce 1917, takže pergamen byl označen za padělek. Dalšími bojovníky v dresu zastánců padělku byli historici Clark a Brownová z londýnské univerzity, kteří popsali, že inkoustové linie jsou ve skutečnosti tvořeny dvěma látkami, černou linkou obsahující uhlík a zažloutlým okrajem složeným z anatasu. Podle Clarka by se anatas neměl na tak staré mapě objevit a systém dvojitých linek naznačuje šikovného padělatele, který o existenci žlutých linek vzniklých degradací středověkých inkoustů věděl a pravděpodobně někdy kolem roku 1923 se je pokusil napodobit. O něco později analyzoval inkoust pomocí mnohem modernější metody PIXE Thomas Cahill z Kalifornské univerzity a našel pouze stopové množství oxidu titanu, o němž mezitím vědci zjistili, že se může vyskytovat také přirozenou cestou. Cahillova skupina našla podobné stopy i v několika nepochybně pravých středověkých dokumentech, navíc jedenáct procent inkoustových čar na mapě neobsahuje žádné stopy titanu.

McCrone se mezitím po zpochybnění autentičnosti mapy pokusil stejně naložit s údajným otiskem Ježíšovy tváře na proslulém turínském plátně. Na toto téma následovaly dvě vědecké konference, jedna v roce 1966, druhá v roce 1996, ale žádného závěru se nedopídily. Na autentičnost mapy pak zaútočil McNaughton, který začal tvrdit, že od roku 1957 většina barvy z mapy odpadla nebo totálně vybledla a začal mluvit o "mizejícím inkoustu". Závěry doložil fotografií, podle níž jsou obrysy zemí sotva vidět, a nabídl teorii o tom, jak padělatel zapomněl nahřívat inkoust na 93 stupně Celsia. Brzy se ale ozvali svědkové z Britského muzea, kteří potvrdili, že mapa byla vybledlá již v roce 1957. Houževnatý McNaughton potom zaútočil na miniaturní záplaty, které považoval za snahu zakrýt obrysy ostrovů, jež nebyly známy do 18. století. To se však podařilo vyvrátit poměrně snadno, protože záplaty opravující zchátralý pergamen jsou nalepeny zespodu a po porovnání se zbytkem knihy jasně zakrývají díry po červotoči, patrné na následujících stránkách.Vyvrátit se podařilo námitky ohledně nečekaného používání latinských jmen a některých sporných anachronismů, s nimiž přišel správce starých knih chicagské univerzitní knihovny Paul Saenger. Vadilo mu zejména nepravidelné použití koncovky množného čísla "ae" a tvrdil, že pokud se neprokáže italský vliv, popis nemůže být autentický. Saenger se opíral zejména o nadpis Magnae Insulae Beati Brandani Branziliae Dictae na dvou čtvercových ostrovech: jižně od Grónska a západně od Španělska. Saenger ovšem nezmínil, že ostatní nápisy používají běžnější verzi "e" a exotická koncovka"ae" je použita jen v jednom speciálním případě. Jiní badatelé ale prokázali, že mapa byla silně ovlivněna mapou benátského kartografa Andrea Bianka z roku 1436, takže o neexistujících italských vlivech nemůže být ani řeč.

Radiokarbonové analýze provedené v květnu tohoto roku na Arizonské univerzitě se podařilo datovat vznik pergamenu na rok 1434 (plus minus jedenáct let), dobrých šedesát let před přistáním Kryštofa Kolumba. To ale nevylučuje pochyby o pravosti mapy, protože stáří pergamenu nemusí nutně korespondovat se stářím kresby. V každém případě se ale datování podle radioaktivního uhlíku přesně "trefilo" do předchozí analýzy textu mapy a historického textu, k němuž byla mapa přišita. Nabízí se souvislost s basilejským koncilem, který zasedal v letech 1431-1449.

Do boje za pravost mapy se pustila také chemička Jacqueline Olinová z amerického Smithsonova institutu, jež kvůli tomu přerušila důchod, a důkladnou studií publikovanou minulý týden prokázala, že sporný oxid titanu může vzniknout také dlouhodobými procesy stárnutí středověkého inkoustu.

Přepsaná historie?

Olinová v práci pečlivě zopakovala středověké postupy přípravy inkoustu a ukázala, že v některých případech vzniká kontaminace oxidem titanu. V inkoustu navíc nalezla příměsi mědi, hliníku, zinku a zlata, což přesně odpovídá složení středověkého inkoustu. Sama však dodává, že sebedůkladnější chemická analýza "často může dokázat, že objekt je podvrh, ale jen velmi vzácně dokáže, že je pravý".

Pokud je mapa pravá, jedná se o první doloženou kresbu Severní Ameriky, jež posílí pozice těch, kdo věří, že Kryštof Kolumbus o šedesát let později jel najisto. Zpochybnila by i interpretaci severských bájí a historie, která tvrdí, že Bjarni Herjolfson a Leif Eriksson objevili Vinland nezávisle. Je přitom zajímavé, že stejné obrysy existují na mapě Nicoly Caneria zhruba z roku 1504. Zřejmě obkreslil Cantiniho mapu z roku 1502, jež využila tehdy přísně tajné znalosti Portugalců, pro které objevil Labrador a Newfoundland mořeplavec Conte-Real v roce 1500. Kdo od koho opisoval, je těžké po pěti stovkách let přesně určit, ale je velice nepravděpodobné, že by moderní padělatel, dobře si vědomý toho, že pergamen bude možné datovat do období kolem roku 1440, udělal tak hrubou chybu a obkreslil dobře známé mapy ze začátku 16. století.

(Týden)