Květen 2004

Češi a Němci – tíha emocí a předsudků.

Toman Brod

Několik polemických poznámek k diskusi o „německé otázce“

Nelze vyhánět lidi ze země, která jim patří, kde po staletí žijí, kde mají své domovy, statky, školy, kostely i hřbitovy. Žádné mezinárodní právo nezná trest kolektivního vyhnání statisíců lidí, žádný osobní či soukromý majetek nesmí být zabaven bez řádného soudního rozsudku (soudem, před nímž obžalovaný má právo na obhajobu, na přiznání neviny). Tvrdí-li někteří experti pražské právnické fakulty opak, pak tím pouze dosvědčují vynikající úroveň zdejšího učiliště.

V zásadě, že země nepatří státu, nýbrž lidem, kteří na ní žijí a kteří ji zvelebují, se ve vzácné jednotě snoubí vyšší mravní princip s hlediskem právním. Pouze uzurpátor, jenž prohlásí: „Stát jsem já!“, může zlovolně nakládat s lidmi, s jejich zemí i majetkem. Naproti tomu stát reprezentovaný demokraticky zvolenou vládou nesmí disponovat lidmi proti jejich vůli, nesmí zpochybňovat jejich vlastnictví.

Na druhé straně ovšem ani lidé nemohou se svou zemí svévolně manipulovat. Neboť takzvané právo na národní sebeurčení, které může vést až k odtržení dané země od státu a jež tak horlivě prosazovali komunisté, je ve skutečnosti velmi nebezpečná, jedovatá idea. Užívá-li se tento jed pod odpovědnou kontrolou, může přinést užitečné výsledky, je-li však používán bezuzdně, jeho důsledky jsou katastrofální. Dějiny v tomto ohledu poskytují dostatek příkladů – v současnosti pak krvavé spory na Balkáně, vraždy v Irsku a ve Španělsku, o jiných oblastech světa ani nemluvě.

Řešení, které prosadili henleinovští extremisté ve službách Hitlera v roce 1938, je příkladem onoho nekontrolovaného užití jedu, které dříve či později přineslo všem zúčastněným bědu, krev a zoufalství. Mějme však na paměti, že ani řešení národnostní a státoprávní problematiky tohoto prostoru v roce 1918 nepřineslo daným národům mnoho prospěchu.

Krok správným směrem

Olomoucký arcibiskup Graubner se odebral do Norimberka, aby zde sloužil mši na sjezdu někdejších tzv. sudetských Němců. Většina českých politiků i publicistů přijala jeho počin velmi nevlídně. V televizi například pánové Rusnok a Mahler zděšeně lomili rukama nad Graubnerovou návštěvou v tom klubku jedovatých zmijí.

Osobně považuji Graubnerovu nedávnou účast v Norimberku za odvážný a záslužný čin. Je samozřejmě na české straně mnoho troglodytů, a stejné zkameněliny jsou i na německé straně, a ti všichni po sobě nenávistně vrhají kameny, jichž mají po ruce dost na rozdíl od rozumných argumentů. Jenže vzájemné osočování a napadání je cesta do pekel, k žádnému skutečnému porozumění a smíření vést nemůže.

Nikoli snad jedinými, ale rozhodně důležitými činiteli na cestě k dialogu jsou křesťané. Již téměř před čtyřiceti lety učinili polští biskupové ono historické gesto vůči svým německým kolegům – odpusťte, odpouštíme.

Nevím, zdali jsou čeští lidé – a to nejen věřící – zralí pro obdobné velkorysé gesto. Zvláště nyní, kdy se nacionalistická vlna šíří po českých krajích a kdy se dvanáct let, pokud jde o výchovu k toleranci, k pokání a k humanistickým zásadám, promeškalo.

Spor o Edvarda Beneše

Bývalý český premiér před časem ve svém novinovém článku označil prezidenta Beneše za velkého středoevropského státníka, za bojovníka za československou nezávislost a demokracii. Pan expremiér si mohl říkat a psát co chce – vlastně nemohl, protože musel brát ohled na své potenciální voliče, kteří hodnotili své představitele a kandidáty podle toho, jak hájili české národní zájmy a jak obhajovali i nositele těchto zájmů v dobách dějinných krizí.

Naproti tomu já se nemusím ohlížet na žádnou politickou popularitu, a nemusím dokonce dbát ani na mínění pana ředitele Historického ústavu, jenž přikazuje svým zaměstnancům, o čem mohou či nemohou psát. Nemusím se nikomu zodpovídat, jsem zodpovědný pouze sám sobě a svému svědomí i vědomí.

Vydal jsem nedávno knihu s názvem Osudný omyl Edvarda Beneše. Skutečný obsah knihy vyjadřuje podtitul: „Československá cesta do sovětského područí v letech 1939–1948“. Je to neveselé čtení, ale protože nabádá čtenáře k zamyšlení nad minulostí i nad činy jednotlivých protagonistů tehdejší československé politiky a rovněž i nad mentalitou a názory československé společnosti v oněch letech, přispívá – podle mého mínění – k hájení opravdových českých zájmů.

V dějinách každého národa, nejen ovšem českého, jsou činy hodné obdivu i hrdosti, ale i činy naopak velmi nechvalné, činy, které jsou poskvrnou a hanbou na pověsti národa. Uvědomit si právě tyto činy, vyrovnat se s nimi je neodmyslitelnou součástí dobrého svědomí, čistých rukou každého národa, tedy i národa českého... Abychom mohli – nyní parafrázuji Viktora Dyka – projít bez hanby nejen pražskou, ale i evropskou ulicí.

Ale zpět k Edvardu Benešovi. Neviním ho, že zavinil sovětizaci a bolševizaci Československé republiky. K sovětizaci Československa i příslušné části Evropy by bylo došlo i bez přispění Edvarda Beneše. Stalin by si nedal vzít plody svého válečného úsilí a vítězství.

Jenže Beneš svou zdůrazňovanou vírou v důvěryhodnost sovětských vůdců, v jejich demokratické směřování, vírou v nezrušitelnost jejich slibů a závazků, přesvědčením, že se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí jiných států velmi přispěl k tomu, že československá veřejnost se zbavila i zbytků obav ze sovětského imperialismu, velmi se zasloužil, aby i u západních státníků povzbudil iluze o charakteru kremelských vládců.

Edvard Beneš zavedl dobrovolně Československo do sovětské náruče, do sovětského područí. To byla politická kapitulace. Porážka po boji, třebas i jen politickém, může být později zdrojem hrdosti, dobrých tradic. Naproti tomu kapitulace vede pouze k depresi, komplexu méněcennosti, vědomí viny a hanby.

Opomíjená hodnota symbolických gest

O takzvaných Benešových dekretech u nás téměř nikdo ještě před několika měsíci nic nevěděl. Teď je všichni skloňují ve všech pádech. Prezidentských dekretů bylo několik desítek, vznikaly ještě za války a měly tvořit základ československého poválečného zřízení. Většina z nich byla opodstatněná, některé byly sporné a několik bylo odsouzeníhodných. Právě o jejich platnosti bude možná rozhodovat nezávislý mezinárodní soud, ale ať rozhodne jakkoli, v žádném případě nebude možno nastolovat předcházející poměry neboli – jak se právně říká – status quo ante.

Jedno násilí, jedna nespravedlnost se totiž nedá odčinit či řešit novou nespravedlností, novým násilím. Násilí spáchané na českých Němcích po roce 1918 nebylo možno odčiňovat násilím na Češích v roce 1938. A události roku 1938 nemohly být důvodem k násilí v roce 1945 a měsících dalších. A opět: Tehdejší olupování vyháněných Němců nelze napravovat olupováním dnešních českých majitelů původně německých pozemků a nemovitostí.

Můžete mi jistě namítnout, že koupí-li někdo ukradené auto, byť tak činí bona fide, a přihlásí-li se o něj původní majitel, musí být auto původnímu vlastníku bez náhrady vráceno. Jenomže případy jednotlivých krádeží aut nelze srovnávat se změnami desetitisíců majetkových celků, k nimž postupně v Československu docházelo. Vracení takového množství nemovitostí, i když ukradených, by bylo paradoxně nejen morálně nespravedlivé vůči novým vlastníkům, ale zcela by zničilo i přátelské česko-německé vztahy, které se přece jen už za dvanáct let podařilo vybudovat.

Vracet se k někdejšímu majetkoprávnímu stavu tedy nelze. Co ale učinit lze, je nějaké mravní gesto ze strany české vlády. Omluvu by mohlo či mělo doprovázet jakési symbolické gesto v podobě symbolické náhrady, nikoli ovšem jednotlivcům, nýbrž zřízením nějaké nadace, která by podporovala německé sociální ústavy či seniorské domovy. Takový čin by pomohl obnovit české dobré svědomí.

Pravda o vyhánění Čechů

Zajisté – k exodu různých skupin obyvatelstva ze zabraného pohraničí na podzim roku 1938 opravdu došlo. Do okleštěné republiky prchali především němečtí sociální demokraté, komunisté a ostatní odpůrci nacismu – přesto jich na patnáct tisíc skončilo v hitlerovských koncentračních táborech. Do republiky odcházeli také českoslovenští státní zaměstnanci, čeští železničáři, učitelé, soudci, četníci, správní úředníci. Několik stovek českých lidí bylo kromě toho vyhnáno místními henleinovskými extremisty. Podle nepřesných údajů mohlo tehdy z pohraničí do republiky přibýt asi sto padesát až dvě stě tisíc lidí. Naopak na obsazeném území zůstalo přibližně čtyři sta až pět set tisíc Čechů.

Neměli zde lehký život, mohli si mnohem oprávněněji stěžovat na omezování svých kulturních i vzdělávacích institucí nežli Němci v bývalém Československu. Ale nebyli pronásledováni, pouze diskriminováni, a pokud si ponechali českou národnost, nemuseli později dokonce ani na frontu – mimochodem: Za války padlo přibližně dvě stě padesát tisíc sudetských Němců.

Důležité je ovšem dodat, že žádný oficiální dekret k vyhánění Čechů ze zabraného pohraničí vydán nebyl, naopak německé úřady zakazovaly svévolné vyhánění českých občanů i drancování jejich opuštěného majetku. Někteří Češi se posléze do pohraničních oblastí vrátili, hlavně však během války přicházely do Sudet tisíce českých dělníků, aby zde nahradili úbytek zdejších pracovních sil.

Nenávist a nutnost sebereflexe

Po druhé světové válce byla protiněmecká nenávist nejenom u českého, ale i u většiny evropských národů enormní. Jenže nenávist je cit vznikající za určitých podmínek, který však za změněných podmínek může opět vyhasínat.

Naprosto neodmyslitelnou roli při zmírňování rozporů hrají odpovědní představitelé, politikové a vůdci jednotlivých komunit. Velmi jednoduché je totiž hlásat populistická, šovinistická hesla – za příhodných okolností stačí jiskra, aby vzplanul zhoubný požár. Mnohem obtížnější a delší je však výchova k toleranci, humanismu, k demokracii. Ta předpokládá i sebereflexi a často nepříjemné, bolestné sebepoznání. Neboť žádný národ, žádné společenství nemá pouze tradice, na něž může být hrdé. Ke zpytování vlastního svědomí však nutno přistoupit, nemá-li dojít až k vražedným vendetám.

Pokud jde o tuzemský česko-německý vztah, pamětníci potvrzují, že před masivní hitlerovskou propagandou koncem třicátých let byly kontakty mezi českými a německými sousedy často přátelské, nebo alespoň přijatelné. Pamatuji si, že za první republiky se organizovaly výměnné akce českých a německých dětí, aby se v rodinném prostředí seznámily s jazykem i zvyky sousedního národa.

Jsem přesvědčen, že by se soužití Čechů s Němci v republice – kdyby byly ovšem nastaly normální poměry – vyvinulo časem ještě uspokojivěji než dříve. Sami Němci, obtíženi i vlastním špatným svědomím za někdejší selhání mnohých svých soukmenovců, by se velmi snažili o porozumění s Čechy, o dobré sousedské vztahy.

Vyhnání a (ne)zajištěná bezpečnost republiky

Velmi často se používal a dosud používá argument, že vyhnání Němců z Československa zajistilo republice bezpečnost, neboť nebylo vyloučeno, že by se v Německu znovu oživil uchvatitelský systém. Jak ošidné je takové tvrzení, ukážu na následujícím příběhu. Ten příběh se sice nestal, ale docela dobře se stát mohl.

Řekněme tedy, že již po vzniku Československa v roce 1918 by čeští vlastenci z rodu Karla Baxy a Aloise Rašína prosadili rozhodnutí, aby si asi tři miliony českých Němců zabalilo třicet nebo padesát kilogramů svých zavazadel a opustilo republiku. Tímto řešením by zajisté byl problém onoho obtížného soužití Čechů s Němci rázem vyřešen a Československá republika by jednou provždy měla zajištěnu vnitřní bezpečnost a stabilitu. Žádná pátá kolona by stát nepodvracela.

Jenže – tito vyhnaní Němci by se v tehdejším Německu nestali mírotvornými protagonisty demokratického vývoje, nýbrž nejhorlivějšími zastánci revanše. A jakmile by pak situace za hitlerovské vlády v Německu vyvrcholila v nacistickou expanzi, přistoupili by tito vyhnaní Němci v československých oblastech ke krvavým represím, nesrovnatelným s událostmi, které se odehrály na podzim roku 1938.

Tento sice fiktivní, přesto však přesvědčivý příběh dokazuje, že bezpečnost vůči německému ohrožení republiky a priori nezajistilo tehdy ani později žádné vyhnání domácích Němců, nýbrž důsledná přeměna Německa v demokratický, evropanský stát. V tom případě by ovšem ani zdejší německá populace, nepodněcovaná ze zahraničí k nenávistným myšlenkám a činům, žádné nebezpečí pro československý stát nepředstavovala.

Postupim – alibi, které neplatí

Často lze nyní slyšet, že postupimská dohoda cosi rozhodla, že na základě jejího rozhodnutí jsme to a to provedli, že jsme se pouze řídili jejím usnesením.

Jenže – postupimskou dohodu podepsali toliko Sověti, Britové a Američané, a i když to nebyly vlády ani parlamenty, nýbrž pouze hlavy oněch států, mohli bychom při dobré vůli říci, že jejich usnesení byla závazná, jenomže pouze pro ně. Ta usnesení se týkala správy a režimu poraženého Německa, nad nímž měla bdít Spojenecká kontrolní komise. Československo žádnou dohodu v Postupimi nepodepsalo, nebyla tedy pro Československo závazná a vláda ji mohla odmítnout, tak jako za války ustavená exilová vláda v Londýně odmítla uznat platnost mnichovské dohody. Koneckonců postupimskou dohodu neuznala ani pozdější německá spolková vláda. Mnohá ustanovení této dohody ostatně už za několik let v důsledku politického vývoje vůbec přestala platit.

V Postupimi kromě výše zmíněných ustanovení velmoci souhlasily s transferem německého obyvatelstva z různých východoevropských a středoevropských zemí. Stalin sice zpočátku tento bod jednání považoval za nedůležitý, neboť prý transfer byl již dokonán, takže není o čem jednat, ale posléze bylo souhlasné usnesení přijato s doložkou, aby příslušné vlády zatím vysídlování zastavily, nežli budou pro přijetí tolika lidí v Německu vytvořeny vhodné podmínky. Britové i Američané později prohlásili, že v otázce vysídlování Němců podlehli nátlaku, že mu nemohli zabránit, že se pouze snažili o jeho „humánní provedení“.

Přílišná omluva to pro jejich daný souhlas sice není, skutečností však zůstává, že iniciátorem vysídlení německého obyvatelstva z Československa nebyla postupimská dohoda, nýbrž letité úsilí a projekty československé vlády v exilu.

(Prostor)