Květen 2004

Muž, od něhož se čekalo příliš.

Luděk Navara

Neopakovatelný příběh syna, politika a klavíristy Jana Masaryka

Vždycky se od něj čekalo příliš mnoho. Jan Masaryk byl zavražděn - oznámil nedávno vyšetřovatel. Všichni očekávali, že se konečně dozvědí pravdu o jeho tragickém konci. A zase byli zklamáni - pachatel zůstal neznámý. Očekávání spojená se jménem “Masaryk” jsou prostě tradičně příliš velká. Je to však vina Jana Masaryka? Jaký ve skutečnosti byl tento politik, který dokázal rozesmát davy lidí? Který dokázal užívat sprostá slova a nikoho neurazit? “Byl to nešťastný muž v nešťastné době,” říká o něm paradoxně jeho vzdálený příbuzný Ivan Medek.

Spletli se

První očekávání na bedra Jana Masaryka vkládali jeho rodiče. Otec - legendární muž, který vždy bojoval na té správné straně, prezident osvoboditel. Matka - americká intelektuálka, trpící ve stáří dědičnou psychickou chorobou. Když syna Jana posílali ještě za Rakouska-Uherska na gymnázium, očekávali, že nebude dělat problémy. Syn sebral cylindr školnímu inspektorovi a prodal ho na ulici před školou. “Svolejte mimořádnou konferenci učitelského sboru,” rozhodl ředitel. Trest, který Janovi hrozil, byl mimořádný: vyloučení ze všech středních škol. Poslanec a otec TGM jel do Vídně a vyžádal si rozhovor s předsedou vlády. A předseda vlády pak dal pokyn ministru školství a záležitost vyžehlili. Jan byl sice vyloučen, ale mohl studovat jinde. Maturitu však nedokončil. Rodinná rada rozhodla, že ho pošle do Ameriky na zkušenou. “Měl jsem na starosti celé jedno oddělení v bance v New Yorku. To znamená, že jsem v celém oddělení kontroloval ořezané tužky a inkoust v kalamářích,” žertoval později o svém americkém pobytu Masaryk. Avšak jak to bylo u Masaryka časté - za smíchem byl ve skutečnosti smutek. V Americe se mu nedařilo. Bylo mu přes dvacet a psal domů zoufalé dopisy. Skončilo to tak, že americký rodinný přítel Masarykových ho umístil do domova pro mentálně slabší a odtud si ho v roce 1913 matka odvezla domů. Ale americká zkušenost byla přece jen dobrá: při pobytu s tamními dělníky se naučil vycházet s lidmi ze všech vrstev společnosti, mluvit s nimi a jednoduše se vyjadřovat. Ani nevěděl, jak se mu to bude jednou hodit. Jenže zatím byl mladým mužem, který nic nedodělal. V mládí chtěl být klavíristou, ale nechtělo se mu cvičit. “Byl bych se unudil,” řekl později. A když se ho ptali, zda neměl v mládí dost vytrvalosti, odpověděl: “Jen to řekněte přímo, byl jsem línej! Ano.”

Mám vás moc rád

Když skončila první světová válka, prezident měl se synem plány. “Vzal si ho k sobě, aby mu pomáhal. Edvard Beneš byl totiž jako politik příliš suchopárný a Jan Masaryk to měl vyrovnávat, což byla taktika prezidenta a Beneš s ní souhlasil,” popisuje tajemník Jana Masaryka Antonín Sum. Jan se stal politikem. Britský diplomat Bruce Lockhart později vzpomínal, jak spolu vymetali po nocích pražské hospody. “Pili jsme více, než bylo pro nás dobré,” postěžoval si. A popisoval, jak Masaryk vždy obrátil obraz prezidenta ke stěně. “Nechci, aby se na mne tata díval,” vysvětloval to Masaryk. “Byl někdy nekonvenčním diplomatem,” řekl o něm Angličan. A dodal: “Ale nikdy jsem se s lepším nesešel.” V osobním životě Jan Masaryk nebyl šťastný. Manželství s bohatou Američankou skončilo rozvodem po sedmi letech, v roce 1931. Zase nesplnil očekávání a ani nemohl. “Rozvedl se, nešlo jim to dohromady, ona byla trochu namyšlená Američanka. On už byl vyslancem v Londýně, ale jako státní úředník tak bohatý nebyl. Ona chtěla jezdit po světě. Zkrátka nedělalo to dobře. A Masaryk se později neoženil,” popisuje Sum. Když pak začala okupace a válka, Masaryk dokázal z emigrace nemožné: strnout a povzbudit svými projevy posluchače londýnského rozhlasu, v nacisty okupované vlasti přísně zakázaného. Tady se mu hodilo, co se naučil při diskusích s americkými dělníky. “Mussolinimu bude zítra šedesát let. Dobře ti tak, ty pokoutný kašpare!” řekl například v rádiu 28. července 1943. A na konci války vzkázal:“Jedu přes San Francisco do Prahy a mám vás moc rád. Dobrou noc!”

Na tváři smích, v duši...

Masaryk nešetřil sprostými slovy. “Skutečně je užíval dost často. Samozřejmě ne při oficiálních setkáních. On to uměl, ne každý měl takový dar. Bylo to hrozně přirozené, jen před ženskými si dával pozor,” popisuje Sum. Někdy si vymýšlel nová slova: třeba hnusník, zrůdník. A žertoval i později jako ministr zahraničí - při běžném jednání vlády - když mu kolegyně sedla na brýle a omlouvala se, řekl jí: “Holka, to nic..., ty už viděly horší věci.” Jenže ten veselý muž v sobě skrýval obrovský smutek. “Byl to unavený, osamělý člověk, veselost často jen předstíral, prožíval nervová napětí a špatně spal. Ráno míval těžké záchvaty kašle a trpěl nervovým vyčerpáním,” psal Lockhart. A Ivan Medek říká: “Viděl jsem ho asi dvakrát a byl tak jaksi provokativně veselý. On sám byl člověk rozporný. Ten jeho optimismus musel být předstíraný, říkal například, že spoléhá na Gottwalda, ale musel vědět, co je zač. Ta sebedůvěra byla uměle dodávaná. I ten moment depresí tam byl, nač to skrývat,” říká Medek. To, co přijde, Masaryk tušil, svou americkou přítelkyni poslal včas do Londýna. Sám zůstával. A nesouhlas dával najevo po svém: když poskytl rozhovor komunistickému novináři André Simonovi, natřel si ruce vazelínou, aby mu nemusel podat ruku. S komunisty, jichž se právem obával, se scházel na jednáních vlády a žertoval s nimi. Co se mu přitom asi honilo hlavou? S komunistickým ministrem Václavem Kopeckým se potkal na záchodě. Odešel za roh a řekl mu na vysvětlenou: “Ty, jak vidíš něco většího, hned to znárodníš.” Brzy se ukázalo, že komunisté si pro sebe znárodnilo i jeho otce TGM. Sedmého března na Staroměstském náměstí generál Ludvík Svoboda prohlásil, že komunistická vláda je logickým pokračováním díla TGM.

Slíbil to otci

Proč vlastně zůstal v komunistické vládě i po únoru 1948? Mnozí si tím lámou hlavu dodnes. Nechtěl se vzdát popularity, nechtěl být třeba sám prezidentem? Sum, Medek i další pro to mají jednoduché vysvětlení: slíbil otci. “Když se na podzim 1947 vracel, přátelé v USA radili, aby zůstal. On už ale v Americe říkal, že musí splnit slib otci, že bude s Benešem,” říká Sum. Beneš byl v únoru 1948 zlomený, nemocný muž. Tak se Masaryk snažil slovo dodržet. “Ale vše má své meze. Viděl, kam se to vyvíjí, jakou měl možnost? Odejít do zahraničí? Skončit život?” ptá se Sum. Navíc Masaryka štvalo, že v cizině se o únoru 1948 málo píše, že tam převrat nepochopili. “Říkal: Jak to udělat, aby si toho všimli? Kolegovi řekl: 'Myslíte že by mělo nějakou cenu, kdybych se oddělal?' Použil přímo to slovo 'oddělat',” tvrdí Sum. Ti, kteří ještě v hloubi duše očekávali, že Jan Masaryk zachrání zemi před komunismem, byli zklamáni. Zase ho přecenili. Čekali od něj něco, na co nemohl žádný smrtelník stačit.

(14. září 1886 narozen v Praze ve vile Osvěta na Vinohradech 1906-1913 zkušební léta v Americe 1914-1918 vojenská služba v týlu pod dozorem, otec a sestra jsou v exilu, druhá sestra ve vězení a matka nemocná. Bratr Herbert umírá na tyfus v březnu 1915. 1919 začíná jeho služba na ministerstvu zahraničí 1925 jmenován vyslancem v Londýně, po Mnichově rezignoval. V londýnském období se stává známým diplomatem 1940 ministr zahraničí exilové vlády, později ministr národní obrany. Pobyty v USA, návštěvy univerzit. Pěvkyni Jarmilu Novotnou doprovázel po USA hrou na klavír. Píše články a mluví do rozhlasu 26. června 1945 podepisuje za ČSR Chartu OSN 9. července 1947 se účastní jako ministr zahraničí jednání, na němž Stalin zakáže Československu účast na Marshallově plánu 10. března 1948 je nalezen mrtev na dlažbě Černínského paláce.)

(MF DNES)