Květen 2004

Malárie v roli účinného léku

Jiří Havlík, Ladislav Machala

Někteří vědci chtějí v boji s nemocí AIDS využít terapii, která v minulosti pomáhala léčit syfilis. Vysoká horečka dovede uzdravovat. Posiluje totiž imunitní systém. Malarická či jiná infekce tak může usnadnit likvidaci velmi zákeřných chorob.

Pronásledují je bludy, trpí poruchami řeči, postihuje je demence. Osud lidí s progresivní paralýzou, tedy pozdním stadiem nemoci syfilis, postihujícím centrální nervový systém, byl ještě počátkem 20. století beznadějný. Časná forma tohoto onemocnění se dala už od roku 1909 celkem úspěšně léčit arzenovým preparátem salvarsanem. Medikament však nepomáhal pacientům v pokročilém stadiu choroby. Salvarsan totiž nepřestupuje přes hematoencefalickou bariéru z krve do mozku a nemůže v něm tedy působit proti původcům nemoci, jimiž jsou spirochety Treponema pallidum. Badatelé proto hledali způsob, jak tyto spirochety usídlené v centrálním nervovém systému zlikvidovat.

V roce 1917 vídeňský psychiatr Julius Wagner-Jauregg (1857 - 1940) zjistil, že lidem v pokročilých stadiích onemocnění syfilidou mohou k vyléčení pomoci právě vysoké horečky vyvolané malárií. Tato metoda pak zachránila život celé řadě nemocných. Za svůj objev získal Wagner-Jauregg v roce 1927 dokonce Nobelovu cenu. Později však vědci objevili účinná antibiotika, zejména penicilin, a malarioterapie se postupně přestávala používat. V polovině minulého století se zdálo, že metoda definitivně upadne v zapomnění. Dnes má však mezi lékaři a léčiteli řadu zanícených příznivců, kteří se ji snaží oživit.

Prospěšná horečka

První zprávu o příznivém účinku vysokých teplot na některé pacienty s duševními chorobami podal již otec lékařství Hippokrates. Pozitivní vliv horečky na průběh řady onemocnění je však poměrně známý i v současnosti. "Až se vypotíš, bude ti lépe," slyšel asi v dětství každý z nás od maminky nebo babičky. Zvýšení tělesné teploty je totiž spojeno s vyšší efektivitou imunitního systému. Horečka také nesvědčí řadě patogenních mikrobů. Obojí za normálních okolností usnadňuje likvidaci infekce. Julius Wagner-Jauregg, který léčil mnoho osob s progresivní paralýzou, si všiml, že se stav některých pacientů po prodělání horečnatých infekcí, například břišního tyfu, zápalu plic či růže, neočekávaně zlepšil. Mnozí se dokonce uzdravili. Lékaře proto napadlo, že by podobného účinku mohl dosáhnout umělým vyvoláním horečky. Řadu let se o to pokoušel, avšak bez valného úspěchu.

Nemocným podával tehdy objevený tuberkulin - bílkovinu z bakterií způsobujících tuberkulózu. Uvažoval také o možnosti nakazit své pacienty například břišním tyfem či růží. Problém však spočíval především v tom, že tehdy nebyly známy žádné účinné léky proti těmto chorobám. Vysoké procento pacientů umíralo. Lékař musel najít infekci, která by sice způsobovala vysoké horečky, ale po "ozdravné kúře" by bylo možno jejího původce zlikvidovat.

Jód jako koření jedlé soli

Štěstěna se na Wagnera-Jauregga a jeho pacienty usmála teprve v červnu 1917. Tehdy vybral devět nemocných v pokročilém stadiu progresivní paralýzy a infikoval je krví získanou od vojáka trpícího malárií. Výsledek tohoto klinického pokusu byl ohromující - lidé, kterým bylo dáváno nanejvýš několik měsíců života, se uzdravili, a dokonce se vrátili do zaměstnání.

Malárie měla proti jiným infekcím velkou výhodu: byl totiž již dlouho znám účinný lék - chinin. Ten dokázal pacienta, jemuž malárie pomohla, této infekce opět zbavit. Malarioterapie zdaleka nevyléčila všechny nemocné trpící progresivní paralýzou, její úspěšnost se pohybovala jen mezi 30 až 40 procenty. Přesto však znamenala proti předchozímu stavu velký pokrok. Příčinou úspěšnosti této léčby byl kromě vysokých teplot hlavně příznivý vliv malárie na imunitním systém. Když se později lékaři od malarioterapie odklonili, upadl její objevitel v zapomnění. Není to však spravedlivé, zásluhy Wagnera-Jauregga o medicínu jsou totiž velmi rozsáhlé. Kromě toho, že zachránil mnoho lidí s progresivní paralýzou, propagoval přidávání jodu do jedlé soli, a tím se zasloužil o vymizení kretenismu spojeného s nedostatečnou činností štítné žlázy. Za přispění k rozvoji soudního lékařství získal titul doktora práv honoris causa.

Probudí se kdysi úspěšná léčebná metoda?

I když se malarioterapie po objevu mnohem účinnější léčby syfilidy přestala používat, úvahy o možnosti jejího "probuzení" nedají některým odborníkům spát. Možnosti lékařů jsou v některých případech omezené. Pacienty trpící onemocněním AIDS či některými nádory nebylo dosud možné uzdravit. Pozdní stadium lymeské borreliózy zase neumíme vyléčit spolehlivě, a to ani s použitím nejúčinnějších antibiotik.

U infekce HIV je situace jasná dosud není k dispozici účinný lék, který by dokázal virus zlikvidovat. Neúspěchy v léčbě chronických forem lymeské borreliózy mohou mít více příčin, hlavním faktorem je pravděpodobně dlouhodobé přežívání borrelií v tkáních, kam antibiotika pronikají jen velmi omezeně. Boj proti takovým chorobám usnadní stimulace imunitního systému pomocí malarioterapie, napadlo koncem osmdesátých let amerického lékaře Henryho Heimlicha. Myšlenka, že by malarioterapie mohla pomoci v léčbě lymeské borreliózy, má své opodstatnění původce této infekce (Borrelia burgdorferi) je blízce příbuzný s původcem syfilidy (Treponema pallidum) a také průběh obou chorob je v mnohém podobný.

Malarioterapie je však nespolehlivá, a proto není v současné době považována za vědecky opodstatněnou. Heimlich, který nyní vystupuje jako hlavní propagátor této metody, se vinou své nekritické posedlosti stal kontroverzní postavou americké medicíny. Americká vládní organizace Food and Drug Administration, jež dohlíží na bezpečnost potravin a léčiv, ani po několika žádostech nedala Heimlichovi souhlas k experimentům s malarioterapií. Lékař proto inicioval několik studií mimo USA (hlavně v Číně a Mexiku) na pacientech s onemocněním AIDS a lymeskou borreliózou. Výsledky pokusů, které nebyly prováděny v souladu s obecně uznávanými etickými principy a vyznačovaly se řadou metodických chyb, jsou velmi nepřesvědčivé. V mnoha případech se dokonce zhoršil jak laboratorní nález, tak klinický stav pacienta.

O tom, že infekce malárií nepředstavuje pro nemocné s AIDS žádnou výhodu, svědčí také epidemiologická pozorování - neexistují žádné údaje dokládající, že by byl průběh onemocnění AIDS u osob infikovaných malárií lepší, naopak v subsaharské Africe (oblasti s nejvyšším výskytem těchto chorob) si obě nemoci vybírají největší daň na životech.

Terapie s nadějnou budoucností

Na experimenty Henryho Heimlicha opakovaně upozorňovalo Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí a jeho činnost je v současné době předmětem vyšetřování. Abychom nebyli vůči tomuto lékaři nespravedliví, nesmíme také zapomenout, že zavedl do praxe tzv. Heimlichův manévr. Jeho použitím lze v nouzi nejvyšší zachránit život lidem, kteří se dusí následkem zapadnutí kousku jídla nebo drobného předmětu do dýchacích cest. Postiženého bychom měli zezadu obejmout tak, že spojíme ruce v oblasti nadbřišku. Opakované silné stlačení nadbřišku proti bránici způsobí zvýšení nitrohrudního tlaku a cizí těleso může být vypuzeno.

Spolu s Heimlichem byli z porušení federálních předpisů obviněni další dva lékaři z Kalifornské univerzity, kteří se na provádění experimentů v Číně podíleli. Univerzita dokonce vydala prohlášení, ve kterém se od výzkumné činnosti těchto odborníků plně distancuje.

K léčení malárií se tedy zřejmě vracet nebudeme. Terapie posilující imunitní systém, jejíž primitivní formou malarioterapie byla, má však před sebou zcela nepochybně velkou budoucnost.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)