Květen 2004

Pomáhala vězněným Židům, ale zákon jí nevěří

Jan Gazdík

Přímo pod okny zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha pomáhala Helena Vovsová Židům ze stodvacetičlenného komanda, kteří otročili na esesmanově zámečku v Panenských Břežanech. Sedmnáctileté děvče pašovalo zajatcům jídlo, léky, spodní prádlo i dopisy od příbuzných. "Hrozně trpěli, spali v maštali na slámě jako zvěř. Bylo mi jich líto a tak jsem pomáhala. Nedocházelo mi, co tím riskuji," vzpomíná Helena Vovsová.

Veřejnosti neznámý hrdinský příběh Heleny Vovsové zdokumentoval publicista Jaroslav Čvančara a přiměl ji i k tomu, aby úřady požádala o odškodnění. "Gestapo se s lidmi, kteří pomáhali vězněným Židům, nepáralo. V lepším případě je čekal koncentrační tábor, ale spíše popravčí četa. A nahnána před ni byla celá 'provinilcova' rodina," říká historik Čvančara. Osmasedmdesátiletá žena se úředníků marně doprošuje už deset let. Dnes lituje, že Čvančaru poslechla. "Hned jsem říkala, že to nevyjde a aby to nechal být. Vždyť já těm Židům nepomáhala pro peníze."

Heleně Vovsové chodí dodnes dopisy od lidí, kterým pomáhala. "Neměli jsme tenkrát, Helenko, rozum, že jsme tě do toho zatahovali. Stačilo malounko a byl to tvůj konec. Nikdy ti nezapomeneme, jak jsi nám pomáhala," píše Milan Platovský z Chile, kam po komunistickém převratu emigroval. V prvním dopise, který tehdy děvčeti pracujícímu v zámeckém zahradnictví předal, ji však zoufale prosil o jakékoliv množství odvšivovacího prostředku..., "jinak nás tu snad vši zaživa sežerou".

K otrocké práci pro Heydrichovu rodinu se paradoxně upínaly naděje Židů: dokud kopali bazén či přestavovali zámek, nehrozily jim plynové komory. A zůstávali dlouho i po smrti Heydricha, jehož zlikvidovali českoslovenští výsadkáři. Ale nakonec se jich musela Lina, vdova po Heydrichovi, vzdát. Židy eskortovali do Terezína. Ze 120 jich koncentrační tábory přežilo jen sedmnáct.

Helena Vovsová ani nepočítá, kolikrát se o ni otřela smrt. "Když mne třeba při pašování salámu obtěžoval esesman," vzpomíná s úsměvem. Odpověď ministerstva obrany na žádost o odškodnění je strohá: Předložte další důkazy, důkazní břemeno je na vás. Kniha Milana Platovského, v níž vzpomíná, jak děvče riskovalo, ani děkovné dopisy Židů úředníkům nestačí. "Lidsky nás to mrzí, ale zákon 255 z roku 1946 je velmi tvrdý," říká Jiří Koudelka. "Podle téhož zákona žádá úředník na dětech zplynovaných Židů v Treblince, aby předložily úmrtní listy rodičů," namítá Jaroslava Milotová z Institutu Terezínské iniciativy.

Tomáš Jelínek z Česko-německého fondu budoucnosti, který odškodňuje oběti nacismu, považuje důkazy Heleny Vovsové za dostatečné. "Asi je to tím, že nejsme úředníci," říká.

(MF DNES)