Květen 2004

Co je to šumavská literatura?

Jan Mareš

Motto: „Potom přijde veliké uklízení… a česká zemička bude jako koštětem vymetena… Kde stojí teď vsi, zůstanou jen trosky, hromady kamení…, z rozpadlých domů porostou smrky a jedličky, vyrazí z nich břízy a ptáčnice, z oken budou bujet kopřivy a ostružiny…, z kostelů, kaplí a kostnic budou koňské maštale a přístřeší lůzy, liščí a vlčí nory…“ (Mühlhiaslovo proroctví z doby kolem roku 1800)

Šumava, německy zvaná Böhmerwald, někdy také Nordwald nebo jen Wald, je chápána – jak o tom píše Stifter ve svém Witikovi – jako území propojené v jistý celek s Bavorským lesem: je to vlastně Českobavorský les. Ve slově Böhmerwald pak zní i staré keltské označení Boiohemum – „země, domov Bójů“, Bohemia, Böhmen. Původně šlo tedy o zemi mající s dnešními národními státy pramálo společného. A pak „les“, cosi neurčitého, hrozivého a divokého (i ve slově Vltava je ten přívlastek „wild“), kde dokázali žít a přežít většinou jen kolonisté mluvící německým jazykem. Proto také většinou hovoříme o německé šumavské literatuře, zvané i Böhmerwaldliteratur či Böhmerwalddichtung a zahrnované někdy pod německý pojem Heimatliteratur, jemuž přibližně odpovídá český pojem „venkovská literatura.“ Je zčásti psána místními dialekty, které jsou dnes mnohdy nesrozumitelné i příslušníkům onoho „čtvrtého bavorského kmene“, za něhož bývají německy mluvící Šumavané někdy považováni.

Šumavská literatura byla tedy původně literaturou okrajovou. V minulém století byla jejím nejoblíbenějším žánrem venkovská povídka, jež se vyvíjela téměř analogicky v obou zemských jazycích, byť s jistými časovými posuny. Určující rys venkovské povídky tvořil její lokální kolorit a někdy až kalendářový idylismus. Pokud se některému autorovi podařilo přesáhnout omezené hranice tohoto žánru, pak to bylo hlavně díky tomu, že učinil z idylismu a lokálního koloritu přednost a jádro své filozofie. Nejvlastnějším příkladem je zde dílo Adalberta Stiftera, jímž bude šumavská literatura zřejmě poměřována navždy – a není to měřítko nízké.

Šumavský kalendář tu nepřipomínám náhodou. Bylo možné ho nalézt snad v každém stavení a koloběh ročních dob v něm byl provázen cyklem kalendářových historek. V těchto kalendářích, sbornících, ročenkách a příležitostných publikacích (většinou tištěných uznávanou značkou vimperské firmy Steinbrener) se setkáváme se jmény lidových autorů z českorakouského a českobavorského pomezí, ať už je to vyšebrodský Franz Isidor Proschko, bavorský Maxmilian Schmidt zvaný Waldschmidt, prachatický Josef Messner, kaplický Ignaz Oberparleiter a jeho dcera Marie, Adolf Schimann z Černé v Pošumaví se svými mysliveckými příběhy, neúnavný autor drobných povídek z Bavorského lesa Franz Schrönghamer-Heimdal, básnířka i povídkářka Emerenz Meierová anebo klasik žánru horalské povídky Ludwig Ganghofer z bavorských Alp či ze své štýrské Waldheimat Peter Rosegger.

Protože nebyli tito autoři často překládáni do češtiny, vytvořila se právě proto díky značnému čtenářskému zájmu vlastní česká produkce. Vůdčí postavou se v ní stal Karel Klostermann, Rakušan rodem (svou prvotinu napsal ještě německy), který zpracoval šumavské náměty a motivy v obdivuhodné šíři ve svých povídkách i rozsáhlých románech – nejznámější je stále ten prvý: Ze světa lesních samot (1891), záhy přeložený i do němčiny (Aus Waldwildnissen). Opomenuto by zde nemělo být ani zakladatelské jméno Aloise Vojtěcha Šmilovského (vl. jménem Schmillauer) a jeho „román ze Šumavy“ Parnasie.

Dalším význačným rysem je romanticko-křesťanský ráz této literatury. Na jedné straně věčný rytmus přírody, drsná idyla, z níž není úniku, velký les prožívaný jako memento mori – a na straně druhé křesťanská zbožnost, rytmus hlavních katolických svátků s okruhem uctívaných světců a liturgických symbolů vázaných k místnímu či poutnímu kostelu. V dlani Boží je sice bezpečno, ale divoká příroda kolem přitom nahání hrůzu a děs – tato hrůznost zaznívá i ve zdánlivě tak líbezném českém slově Šumava (Erich Hans, dlouholetý šéfredaktor šumavského krajanského časopisu Hoam!, se například mylně domnívá, že Šumava znamená cosi jako šerava – Dämmernis). Tuto dobovou náladu vznikající v důsledku Drang nach Natur můžeme sledovat nejen v německé romantické literatuře, ale setkáváme se s ní i v literatuře české. Typickou ukázkou tíhnutí k idyle zanikajícího světa venkovského života jsou Auerbachovy Schwarzwälder Dorfgeschichten z roku 1843 a téhož roku vydaný povídkový soubor Aus dem Böhmerwalde Josefa Ranka (v Praze vyšlo druhé vydání až v roce 1917).

Oživená romantika venkova byla podporována i probouzejícím se národopisným zájmem – lze dokonce mluvit o jistém exotismu zapadlých oblastí a zákoutí. Šumava přitom byla místem jako stvořeným pro tuto zálibu v romanticko-etnografickém objevování tajuplných a málo známých končin, a to i z české strany. Typickým příkladem takových snah je první, ještě německy psaná monografie o Šumavě (1860) Josefa Wenziga (českoněmecký autor, libretista Smetanovy Libuše /původní libreto bylo v němčině - pozn. red. CS-magazínu/) a Jana Krejčího. Šumavě byla věnována mimořádná pozornost i ve velkolepém zahajovacím svazku Ottovy knižní řady Čechy (1883). Právě nad šumavskými kapitolami tohoto svazku se sešli významní čeští literáti Jaroslav Vrchlický, Adolf Heyduk, Eliška Krásnohorská, aby oslavili Šumavu jako jednu z velkolepých končin země. V podobném duchu byla pojata i raná fotografická publikace Vilímkova nakladatelství Letem českým světem (1898).

Kulturní a národnostní vzestup českého živlu v rámci Rakouska-Uherska byl značný a vzbuzoval na německé straně vyslovené obavy. Tehdy snad nejotevřeněji byly vysloveny románem významného německého židovského autora, jazykovědce Fritze Mauthnera Der letzte Deutsche von Blatna (Poslední Němec z Blatné, 1887). Šlo o literaturu sloužící národnostnímu a politickému zápasu, v níž ožívaly nejrůznější nacionální předsudky a mýty – mýtus o dětství, o nouzi a čistotě apod. Ostatně vyznávali je i někteří z klasiků šumavské literatury, jako byl Johann Peter, Anton Schott a snad nejnadanější z nich Josef Gangl. V jedné z povídek svého souboru Geschichten aus dem Böhmerwald (Povídky ze Šumavy, 1894) nechá českými venkovany ubít nejen hrázného, ale i jeho syna, který chtěl navíc ochránit ves před hrozící záplavou. Brutální chování českých vesničanů má původ v nacionální nesnášenlivosti: rybník považují za svůj a skutečné majitele nenávidí, protože jsou to Němci.

Na přelomu století se národní hraničářství tak vyhrotilo, že to literatura nemohla nezachytit. Kam zmizel idylický svět venkovské povídky? Vrch Svatobor nad Sušicí jako by najednou symbolizoval českou, na Chodsku navíc předsunutou ostrahu a hráz proti „německé přesile“, jíž se opravdu dovolávali ze sousedství šumavští Němci, kterým Walhalla při Dunaji se všemi nibelungskými mýty byla zase symbolem ochrany vůči „slovanskému přílivu“. Německým čtenářům byla Šumava líčena coby exotická krajina „zapomenutých bratří“, zatímco v českém národním umění se prosadila představa bujného a divokého kraje na pomezí prastarých Čech, který je nutno bránit (nejlépe v kroji starých Slovanů) – tuto představu přesně znázorňuje luneta Mikoláše Alše na stěnách interiéru Národního divadla a dobově příznačný je i románový mýtus Psohlavců Aloise Jiráska.

Národnostní a kulturní kvas vedl i na německé straně k rozvinutí literárních snah. Už v letech 1899–1907 mohl například shora zmíněný Johann Peter vydávat literární časopis Böhmerwald a vydavatel Steinbrener mu na sklonku života dokonce poskytl „spisovatelskou“ vilu Abendfriede ve Vimperku. Postupně rostlo i uvědomění jednotlivých místních center kulturního a literárního života. Vznikem republiky bylo celé sudetoněmecké území po kulturní stránce do značné míry autonomizované od Vídně, Berlína i Prahy, a navíc bylo tradičně dost bohatě členěno. Například na jihu a jihozápadě bychom mohli jmenovat literární okruh prachatický (Josef Messner, Oskar Günther, Hilda Bergmannová aj.) nebo krumlovský (August Sperl, Josef Andreas Huschak, Anton Riedl aj.).

Podrobnější místopis by ukázal, že mnoho rodných míst šumavských autorů po „konečném řešení“, jež provedla česká strana, prostě přestalo existovat. Ve stručném výčtu připomeňme Červené Dřevo u Nýrska (Rothenbaum), kde se narodil arciděkan Leopold Klima píšící pod pseudonymem Baumroth, básnířka Maria Schmidt-Klimaová a významný autor Sepp Skalitzky. Ze zaniklé Bučiny (Buchwald) je Johann Peter, ze Zadních Chalup (Hinterhäuser) Anton Schott, ze Stodůlek (Stadln) Zephyrin Zettl, z Plání (Plöss) Hans Multerer, z Polné (Stein) Anton Sika, ze Zhůří u Javorné (Künisch Haidl am Ahornberg) Johan Baptist Puchinger, autor lidových her – jedna z nich je vánoční a má název Liserl. Z Polečnice (Neustift) pochází Josef Dichtl, z Mladoňova (Plattetschlag) Anton Schacherl, z Pihlova (Pichlern) Anton Wallner, autor textu písně Af d’Wulda, z Pohoří na Šumavě (Buchers) básník Ernst Egermann, ze Zlaté (Goldberg) Anna Kanglerová, z Dobré Vody (Gutwasser) u Hartmanic nejen Erich Hans a významný židovský učenec Šimon Adler, ale i vypravěč šumavských příběhů Josef Pscheidl. Všechny jmenované německy mluvící osady sice zanikly, ale dávná Zlatá stezka může ožít jen s nimi. Vždyť právě jen literatura dokáže křísit nemožné.

Nejvýznamnějším kulturním centrem kraje byly přirozeně České Budějovice, kde už roku 1884 vznikl Deutscher Böhmerwaldbund vyvíjející významnou spolkovou činnost (na české straně působila Národní jednota pošumavská). Tady vyšla roku 1904 i malá brožurka Wilibalda Böhma Die Böhmerwalddichtung der Gegenwart (Šumavští spisovatelé současnosti), hájící svébytnost samotného pojmu Böhmerwalddichtung. A vedle mnoha jiných se tady narodil i Friedrich Jaksch-Bodenreuth, autor protičesky laděných románů i sestavovatel slovníku sudetoněmeckých spisovatelů.

Po vzniku republiky se vývoj po stránce národnostní i kulturní ještě více zdramatizoval. Atmosféra sílícího nacionalismu spojila Němce do jednoho šiku a vmanévrovala je do pasti totalitního kolektivismu, který našel svůj výraz mimo jiné i v literatuře „půdy a krve“, neštítící se zneužít nejen pojmu Heimatliteratur, ale ani jména Stifterova.

Osamělci a geniální snivci jako Alfred Kubin a na české straně Josef Váchal tušili sice v šumavských hvozdech a zkazkách jejich obyvatel temná varování, cítili v nich jakési ohrožení i chiliasmus konce věku, ale nakonec byli sami odsunuti obecným přitakáním „konečnému řešení“. Hans Watzlik, autor známého románu O Böhmen (1918), předvídajícího ostatně už tehdy odchod Němců z českých zemí, neodpověděl ani na výzvu českých spisovatelů z roku 1938, která byla posledním pokusem uchovat oba jazyky v historických hranicích země.

Po válce jako by byla Šumava odsouzena ztratit nejen svou německou, ale i českou paměť. Ze svých domovů byli vyhnáni nejen sudetští Němci, ale na Západ odešli i někteří čeští autoři jako básník Jaromír Měšťan, jehož lyrické prózy Země, kterou miluji a Tudy šel Pán jsou blízké Stehlíkově Zemi zamyšlené a který zemřel v exilu v Mnichově. Podobně Sidonie Dědinová, redaktorka bývalé mnichovské Svobodné Evropy, vydala o poválečném šumavském Křišťanově (Christianberg) německy psaný román Als die Tiere starben (Když umřela zvířata – česky dosud nevyšel).

Po „konečném řešení“ žije šumavská literatura vlastně v exilu. Díky krajanským aktivitám vyhnanců je podchycena alespoň historie a kultura jednotlivých míst a paměť jejich literárních okruhů. I když zatím nedochází k opravdovému vzájemnému dialogu, přesto roste na obou stranách vědomí společného dědictví. Neboť literatura zůstává nedělitelná – uchovává všechno, co zde bylo vytvořeno těmi, kdož na tomto dnes tolik opuštěném kusu země žili, umírali, kdo z něj byli vyhnáni anebo museli odejít. Český židovský autor Richard Weiner oslovuje v básni Doma ten kraj působivým veršem:

Vidím šumavský řetěz,

jenž tě poutá k sobě samu…

(Prostor)