Květen 2004

Patriae et nobis

Jan Mareš

Bohemismus je mrtev, ať žije bohemismus! chtělo by se říci. Tak jednoduché to ovšem vůbec není. Je sice pravda, že české země dnes opět mohou naslouchat jen svým vlastním dějinám, tyto dějiny však nikdy nebyly jen „jejich“. Čí však jsou dějiny jakékoli země? Mluvme proto raději o zemi jako takové. Zemi nutno především cítit a ctít jako živoucí bytost. Mácha o tom kdysi řekl: „Lidé myslí na zemi, a tedy jako by i ona myslela; oni jsou co žilky mozku atd.“ a Jan Patočka k tomu ve své studii Symbol země u K. H. Máchy (1944) dodává, či spíše předesílá: „Ale necítí-li snad země s námi, nebrání ještě nic, aby necítila přímo v nás. Cítí a myslí s námi a v nás.“ Ten, kdo zemsky myslí, myslí se zemí a v ní, ten nedokáže vyloučit z jejího společenství kohokoli, kdo ji cítí opravdu jako domov. Tato země zažila mnoho osvoboditelů, ale těch, kdo ji milují, není na světě tolik, aby se jich mohla jakkoli zříci. Těch, kdo museli tu zemi opustit či z ní sami prchli, je v jejích dějinách tolik, že se můžeme spíše divit, že se nestala ještě pustší v některých svých končinách (takřka uprostřed kontinentu přitom), nežli je nyní.

Symbol země je vždy na samém počátku i symbolem stesku po ní. Vůle po ní by nebyl ten správný výraz, poněvadž vůle buď selhává, nebo se zvrhá. Stesk je však téměř neomylný. Stesk zbavuje vůle, poněvadž je čímsi na způsob lásky, která ovšem nemůže dojít naplnění, ba často nesnáší naplnění. Je čímsi jako vyhnání a vyhnanství bez konce.

Kolika z nás je jedním z takových stesků bohemismus sám? Byl kdy opravdu, či nebyl? Bylo to odvěké zemské bezpečí, či jen idea Bolzanova a Rakousko v našich pozdních představách? Má ten pojem opravdu reálný obsah nebo si nevystačí buďto bez vnějších přesahů či naopak zásahů zevně – to jest: není jen dílčím pojmem ve větším útvaru, bez něhož existovat nemůže? Sám předmět toho pojmu je naštěstí nepochybný: ta země, země česká a země české. Poněvadž i na Slezsko a Kladsko nepřestáváme myslet v tom podstatném a pevném útvaru, byť jazykově přirozeně dvojím a dvojdomém. Tady muselo být vždy nalezeno právo, neboť vnitřní zápasy si ho vynucovaly. Jak omylné lidské cesty k „právu“ vedly (bratr málem zabil bratra), o tom by mohli mluvit mrtví: kdyby uměli. Poněvadž však úloha rozsuzovat je nadále souzena nám, je třeba vrátit se alespoň k bodu, kdy bude nejen co rozsuzovat, ale i s kým.

Ti nejbližší partneři našeho nikoli snad jen historického rozhovoru by pak měli být logicky lidé, kteří považují tuto zemi za svůj domov, i když si snad myslíme, že se mýlí. Je jistě zlé, že pro tento vzájemný domov nemáme ani společné slovo, vzájemnost však dokazuje i nemožné. Každému srozumitelné jsou přitom city krajanské, neméně přitom ušlechtilé než city zemské. Pojem kraj sám se odvolává k zemi jako ke svému středu. Jde o to, aby přirozené těžiště země bylo natolik závažné i závazné, že kraj k němu tíhne sám a bez odvolání. Aby bylo nadnárodní vazbou, korunou krajanského citu.

Už není bohudík nic neobvyklého překládat německé slovo Landsmannschaft českým výrazem krajanské sdružení. Ať už to má někdy zlomyslný podtón či ne, domnívám se, že to vrací čest jedné složce české hrdosti, která nám byla dosud upřena. Přinejmenším je nás tak totiž o mnoho víc. Mezi našimi německými krajany dokonce panuje obyčej psát toto označení jako titul: Lm., to značí Landsmann – krajan. Dlouho nás jaksi nenapadalo, že nejsou jen svými krajany, které jsme tak sblížili osudem vyhnanců, ale i našimi krajany, lidmi z našeho kraje. Jen našeho? V Budějovicích je ulice s krásným starým názvem Krajinská, původně německy Landstrasse. Samo slovo Land je nanejvýš krásné a starobylé. V češtině je to venkov, kraj, krajina, ale i sama země. Jsme přece všichni z venkova, říká se u nás, a jsme tedy také takříkajíc všichni z kraje. V tom kraji, v té zemi nežili nikdy samí Čechové česky mluvící, Češi sami. Ať už je ve druhé sloce naší hymny ono „mezi Čechy domov můj“ myšleno jakkoli, náš domov i bez faktu poválečného vyhnání a nejrůznějších pohybů obyvatel kdykoli předtím i potom bude provždy i domovem lidí jiného jazyka.

Čechy v širším smyslu byli a provždy historicky budou i ti, kdo tu s námi po celá staletí žili a kteří si po ta staletí sami říkali Böhmen, do objevení nacionálních států byli pak věrnými nositeli zemské myšlenky. Byli prostě z našeho kraje, jenže kdo je z kraje, pro toho neplatí to slovo krajan v minulém čase. Slovo bývalý krajan je vlastně čirý protimluv. Je z kraje, pochází po rodičích z kraje, patří mezi krajany. Slovu kraj se tak dostává dalekosáhlejší platnosti, ba platnosti setrvalé. U sebe samých to chápeme dobře.

Kraj má své lidi a nemůže se jich zbavit. Tíhnou k němu i po letech, i po generacích. Jsou v kamenech a půdě toho kraje. Nedá mi moc práce představit si vozy z kraje, postavy jednotlivců i krajinské selské davy, sedláky i selky, jak jsou ostatně v té Krajinské ulici vyvedeni na freskách bankovní fasády v kroji označovaném dnes za doudlebský, jak se tu kdysi hemžili pod podloubími, jak sem přijeli ze mnoha okolních německy mluvících vsí, prodali a nakoupili, nocovali případně i u Černého či Zlatého beránka nebo u Tří sedláků a byli ten kraj, jako jsme dnes my. V té ulici stojí dům, v němž žil a zemřel Josef Taschek, poslední německý, lépe snad: německy mluvící starosta budějovický do roku 1918, i rodný dům Augusta Zátky, jehož zásluhou dosáhli česky mluvící Češi počátkem století poprvé většiny na městské radnici. Oba muži však dokázali dojednat pouhých několik let nato v předvečer první světové války dohodu obou národních skupin, válkou první i pak druhou ovšem dokonale a nadlouho zmařenou, historicky přesto dodnes významnou nejen z místního hlediska. Krajinská ulice, krajino snů! Krajané se tu opět potkávají, aniž to už dnes o sobě vůbec vědí.

Snad to tak má být. Snad je krajanství něčím, co netvoří politická rozhodnutí, stát a strany, historie a války. Snad je slovo krajan jen tím, co znamenalo původně: Land und Leute. Kraj a lidé. Pokud trvá kraj, trvají i jeho lidé. A může kraj ve smyslu země vůbec něco jiného než trvat? S lidmi je však potíž. Co myslíte?

Stejně jako o významu slova krajan bychom mohli ostatně uvažovat třeba o významu slova bližní. Německy, v řeči sousedů, zní to slovo i der Nebenmensch, tj. spíše člověk odvedle než vedlejší člověk: přívlastek vedlejší má totiž v češtině smysl i hodnotící. Bernard Bolzano však kdysi řekl: „Jazykový rozdíl je nejméně podstatný z těch, které kdy mezi lidmi existovaly: je proto největší hloupost považovat člověka jen proto, že mluví jinou řečí než my, za něco lepšího nebo horšího…“ A už před sto třiceti lety pak píše bolzanovec Krombholz v dopise příteli: „Češi považují se už zúplna za pány celé země a vidí ve všem, co je tu velikého, krásného a užitečného, dílo svého ducha a svých snah; vedou si, jako by byl vedle nich nepracoval německý duch a německá píle. To nemůže zůstat bez zlých následků.“

To, co se od té doby stalo, můžeme ovšem považovat i za své vítězství: jak ale vtipně poznamenal Jacques Rupnik, dovolávaje se Palackého slov o tom, že smysl českých dějin je ve stálém stýkání a potýkání se s Němci, jaký je tedy smysl českých dějin bez něho? Takzvaně zvláštní vztah k Němcům plyne nakonec jen a jen z toho faktu, že s námi žili po staletí spolu v jedné zemi a vedle nás budou pak žít už zřejmě jednou provždy. Nemůžeme se vrátit do Německa, můžeme se vrátit jen sami k sobě.

Národnost je pouhý dar jako život sám a záleží na tom, co z něho učiníme. Země však neporušitelně trvá. Nelze se ztotožnit s národními dějinami, je třeba jistého a právě zemského odstupu od našich vítězství i proher, právě abychom pochopili, zda jsou oněmi vítězstvími či prohrami. Lingua, sanguis, fides… terra, terra nostra, patria.

Tato země je naše. Bylo by si přát, aby do budoucna mohla tato věta zaznít bez nenávisti, byť i bez stínu nenávisti nejen snad jen česky, ale aby to byla prostá věta nezakládající ničí vyhnání, ale naopak setkání v lásce k této zemi. Bez ní by totiž nebyla ničím. Buď je země schopna přijmout lásku všech svých dětí, nebo není vlastí ničí. Stačili jsme to už pochopit po tolika letech, kdy nám nepatřila? Neboť země je i těch, kdo ji milují po duchu.

Milujeme ji tak, že její dech a duši dokážeme přiznat i jim, němým pro nás dosud, minulým, přítomným i budoucím?

(Prostor)