Květen 2004

Než nás teror zničí. Evropa by dnes potřebovala svého Winstona Churchilla

Teodor Marjanovič

Jsou dva způsoby, jak čelit existenční hrozbě. Vzepřít se a bojovat. Nebo ustupovat a smlouvat v naději, že hrozba pomine. Dějiny učí, že druhá varianta, které se už takřka sedmdesát let po anglicku říká „appeasement“, je méně úspěšná, ne-li rovnou sebevražedná. Přesto se v Evropě těší oblibě. Ani obludný teroristický útok v Madridu na tom nic nezměnil. „Je zřejmé, že použití násilí není odpovědí na otázku, jak vyřešit konflikt s teroristy,“ prohlásil minulý týden šéf Evropské komise Romano Prodi.

Říkat, že to je omyl, už nestačí. Na diskuse o bláhovosti dialogu s teroristy – coby alternativě silového postupu – není čas. Evropa potřebuje Winstona Churchilla, který by námitky smetl ze stolu rázným: „Nikdy se nevzdáme.“ Ale běda, takový člověk tu není. Evropa svou odevzdaností připomíná starodávné sochy v afghánském Bamjánu, zničené před třemi lety vousatými tálibánskými radikály, protože prý nebyly v souladu s islámskou tradicí.

Kde budou příští volby

Útoky na tomto světadílu budou pokračovat, v tom se videozáznamům s poselstvími al-Káidy jistě dá věřit. Teroristům se povedlo to, o čem se jim původně asi ani nezdálo – ovlivnit volby v demokratické zemi ve svůj prospěch. Odpálili nálože a většina Španělů dala o tři dny později svůj hlas straně, jejíž šéf volá po stažení národního kontingentu z Iráku. Jistě, hlavní příčinou přesunu volební přízně k socialistům byl asi hněv, že lidovci účelově a přitom dost průhledně zveličovali stále méně pravděpodobnou variantu – že atentáty spáchala baskická ETA. Ale na věci to nic nemění. Aby se vše dalo lépe předpovídat, světová média vedle zpravodajství z Madridu zveřejňují seznamy zemí, kde se budou brzy konat volby.

Zní trochu překvapivě, že mezi prvními na řadě se uvádí dubnové referendum o předčasných volbách na Slovensku. Analytici naše východní sousedy zařadili na seznam proto, že v této zemi, která také byla spojencem během války v Iráku, může být situace podobně ovlivnitelná jako ve Španělsku. Stejně jako v Madridu, i bratislavská opozice je podstatně méně proamerická než třeba opozice v Londýně nebo ve Varšavě. Populární vůdci Vladimír Mečiar a Robert Fico se k angažmá v Iráku staví rezervovaně a na otázky ohledně svého postoje k tažení USA odpovídají vyhýbavě. Pravda, islámští vrazi se s největší pravděpodobností k našim východním sousedům nechystají, už jen proto, že tam nemají velké zázemí. Vojenskou intervenci v Iráku podpořily desítky zemí, z nichž mnohé jsou zatím považovány za oázy klidu a nikomu by nepřišly na mysl jako možný terč – třeba Bulharsko, Lotyšsko, Maďarsko nebo právě Slovensko. Ale kdo to dnes ví jistě.

Irák není fiasko

Boj proti al-Káidě souvisí s úspěchem akce v Iráku. To je věc, na které by se v zásadě shodli i George W. Bush a Usáma bin Ládin. První říká, že vybudování demokracie na Blízkém východě podřeže větev, na níž teroristé sedí – protože vyřadí režimy, které je podporují. Druhý se občas zaklíná odvetami za tak pradávné události, jako je vyhnání muslimů z Iberského poloostrova v roce 1492 nebo křižácké výpravy ve středověku. Ovšem ve videozáznamu, nalezeném v Madridu, jeho zabijáci sdělují, že krvavý útok ve vlacích spáchali jako odvetu za současné dění: za Irák a Afghánistán.

Tato shoda mezi oběma protipóly paradoxně odhaluje, jak naivní představy mají ti, kteří se snaží být někde mezi. Třeba José Luis Zapatero, vítěz španělských voleb a nová tvář v evropské politice. Válka v Iráku byla podle něj fiaskem, nynější okupace rovněž a George W. Bush s Tonym Blairem by se měli „sebekriticky“ vyrovnat s tím, že svůj postup založili na „lžích“. Proto hodlá španělský premiér z Iráku stáhnout vojáky. Jeho slova se dají interpretovat přesně v duchu appeasementu – když teroristy nebudeme dráždit, nechají nás na pokoji. Jenže Zapatero jako by neslyšel, že apokalyptická vize strůjců zla se opírá i o rok 1492. Al-Káida jeho zemi nevyřadí ze svého seznamu, ani kdyby bin Ládina jmenoval čestným občanem Madridu.

Ovšem: je okupace Iráku skutečně fiaskem? Minulý týden byl zveřejněn dosud největší průzkum iráckého veřejného mínění, provedený na zakázku několika světových médií včetně britské stanice BBC a americké ABC. Většina, konkrétně 57 % ze šesti tisíc dotázaných osob všech věkových kategorií, náboženských orientací a společenských postavení se domnívá, že se jim dnes žije lépe než za režimu Saddáma Husajna. Celých 49 % si myslí, že okupace byla správná – opačného názoru je 39 % dotázaných. A dále: 70 % lidí se optimisticky dívá do budoucna, neboť očekávají, že se jim za rok bude dařit lépe než dnes. A rovných 80 % odsuzuje atentáty na americké vojáky.

Komu v této situaci pomůže, když Španělsko stáhne svoje vojáky? Neúspěch spojenecké akce v Iráku by byl pro al-Káidu výraznou vzpruhou a každého člověka na světě, i Španěly, by vystavil dalšímu nebezpečí. Stažení vojáků přece nahraje jen těm, co chtějí zničit demokracii na této planetě a Iráčany připravit o svobodu a optimismus.

Kam zmizel eurozatykač?

V minulých dnech zesílilo volání po evropském komisaři pro bezpečnost, jakémsi evropském Tomu Ridgeovi – tak se jmenuje šéf amerického úřadu pro bezpečnost, zřízeného po 11. září 2001. Úkolem nového administrátora, jemuž se v kuloárech už říká „protiteroristický car“, by bylo koordinovat zpravodajské a bezpečnostní služby členských zemí Unie. Rada ministrů, jedna z centrálních institucí EU, o tom v pátek hovořila na urgentní schůzce v Bruselu. Dokonce zaznívaly podněty zřídit unijní špionážní službu, jakousi obdobu americké CIA. Návrhy budou předloženy na summitu EU, který se bude konat rovněž v Bruselu koncem tohoto týdne.

Podobné urgentní schůzky a apely na koordinaci se v Bruselu odehrály i po 11. září 2001. Jenže se ukázalo, že nikdo nechce být koordinován. Padla rozhodnutí, která, kdyby se je dařilo naplnit, by dnešní potřebu „cara“ asi dost zmírnila. Například vznikl evropský zatykač, jenž umožňuje bez zdlouhavých procedur vydat člověka podezřelého z terorismu z jakéhokoli státu EU do toho, který zatykač vydá. Unie se na něm shodla na podzim 2001 a loni měla věc vstoupit v platnost. Jenže dodnes se tak nestalo, protože Británie, Itálie, Rakousko, Lucembursko, Řecko a Nizozemsko zatykač nezakotvily ve svých právních řádech. A pokud jde o ochotu sdílet tajné informace, je tu čerstvá zkušenost. Německá spolková kriminálka vyjádřila minulý týden roztrpčení nad tím, že se jí španělské úřady zdráhaly sdělit, jaký typ výbušniny použili teroristé v madridských vlacích.

Tolerance a nenávist

Prevence před terorem ale vyžaduje hlubší změnu než jen ve vymýšlení biče na nekomunikativní úředníky střežící údajná národní tajemství. Výmluvným detailem boje proti al-Káidě je fakt, že tato i jiné islamistické radikální organizace budují svoji logistiku právě v západní Evropě.

Stojí za pozornost, že dnes o tom mluví i umírnění muslimové. „Pod přetvářkou, že jsou politicky pronásledováni, získávají islamisté azyl i všechny sociální dávky, jimiž jsou západoevropské zaopatřovací státy proslulé,“ napsal minulou středu v deníku Wall Street Journal Europe známý expert na otázky islámu a univerzitní profesor Bassam Tibi. „Islamisté jsou mistři manipulace a dobře vědí, jak využít evropský pocit viny za dávné koloniální hříchy a veřejné rozhořčení nad čímkoli, co lze interpretovat jako rasismus – jen aby zakryli své záměry. Islamisté bují díky evropskému tolerování netolerovatelného.“

Jsou to tvrdá slova, ale sám Tibi je Arab, vyznává islám a stál u zrodu Arabské organizace pro lidská práva – nelze ho tedy podezřívat z protiislámských resentimentů. Není spíše výmluvné, že takové churchillovské řeči vede právě on? Jak ve svém článku zdůrazňuje, v Evropě dnes žije 17 milionů muslimů. „Stanou se z nich evropští občané s evropskou identitou? Ne, pokud dovolíme, aby současný stav pokračoval,“ píše Tibi. Tedy pokud se bude v západoevropských mešitách a náboženských centrech kázat nenávist k Západu.

To je ona tolerance netolerovatelného, která není ničím než druhou stranou mince appeasmentu. Právě tak je po útocích v Madridu nutno uvažovat.

(Respekt)