Květen 2004

Tři zdroje popularity Václava Klause - generální pardon, antiamerikanismus a německá karta

Ján Mlynárik

Za pouhých několik měsíců dosáhl Václav Klaus v prezidentské funkci vysoké popularity. Podle průzkumů veřejného mínění se mu dokonce podařilo předstihnout i sociálnědemokratické hvězdy Grosse i Buzkovou a vyšvihnout se tak na první místo. Mnozí se diví, jak rychle se náš Fénix zvedl z popela zapomínání. A ptají se, kde jsou zdroje oné náhlé a překvapivé změny veřejného mínění, když za několik měsíců nezaznamenal takový vzestup žádný jiný náš politik.

Divit se však není třeba. Kdo zná vývoj naší společnosti za poslední čtvrtstoletí, zejména od časů normalizace po sovětské okupaci v roce 1968, ví, že Václav Klaus je reprezentantem oné většiny obyvatelstva, která nekolaborovala, nebyla v disentu, nebyla proti režimu, zkrátka přežívala pragmaticky, jak se dalo. Václav Havel popsal typického „občana“ těchto let ve svých esejích: prodavač zeleniny, jenž si státní svátky odbyl vyvěšením plakátu ve výloze svého krámku, čímž pro něj povinný rituál skončil, a myslel si své. Proti porušování občanských svobod neprotestoval, volby neodmítal a do prvomájového průvodu chodil. Stát mu za to dal pokoj, ba poskytl mu také možnost kšeftu i drobnějších krádeží a malverzací. Podmínkou bylo, aby přijal status quo, nemíchal se do politiky a svůj čas věnoval chalupaření, kutilství a podobným činnostem. Tak se vypořádal s dobou nejen onen prodavač zeleniny, ale s ním možná devadesát procent všech našich dobrých rodáků.

Ano, byli to občané ne-komunisté, ale nikoliv protikomunisté, jak nedávno prohlásil Václav Klaus. Podle něj je třeba činit velký rozdíl mezi ne-marxistou a radikálním odpůrcem marxismu či antikomunistou. Sám Václav Klaus jako subalterní bankovní úředník byl totiž prototypem onoho ne-komunistického, nekolaborujícího občana, který chodil do povinných průvodů, volby neignoroval, takže režim mu nemohl nic vytknout, neboť neměl žádný důvod si jeho ne-komunismus vykládat jako občanský odpor. Nakonec tuto svoji ne-komunistickou minulost Václav Klaus, už jako prezident, hrdinně přiznal. Ještě v létě 1989, kdy už bylo mnohým jasné, že zchátralý režim mele z posledního, odmítl podepsat Několik vět za propuštění Václava Havla; v tomto zarmoutil i svého kolegu z „Prognosťáku“ Miloslava Ransdorfa. Nelze mu nic vytknout: Jednal přece jako ne-komunista, nikoliv jako antikomunista. Byl ve svém postoji důsledný.

A tak svoji prací a životem Václav Klaus kopíroval jednání většiny obyvatelstva. Jeho vzorec chování odpovídal drtivé většině společnosti, a ta se v něm uviděla. A to nejenom až nyní. Když tři dny po vypuknutí něžné revoluce přišel do Občanského fóra, měl už před sebou kariérní plán, představy o politickém vývoji u nás, a také o svých ambicích. Tehdy stačilo, aby neznámý člověk, byť i komunista, jako byl Vladimír Dlouhý, přišel na fórum v doprovodu takového Tomáše Ježka a prohlásil: Já jsem Dlouhý a chci být ministrem. A basta! Pamatujete, jak dlouho ministr Dlouhý vévodil na žebříčku popularity a byl miláčkem oněch ne-komunistů? Tehdy i Václavu Klausovi stačilo naznačit, co chce, a dostal to. Na zádech disidentů, on ne-disident, se vyšplhal do exekutivy státu, stanul v čele nejdůležitějšího ministerstva, na němž závisel průběh celé ekonomické transformace. Postřehl, že nepraktičtí, nezkušení a mnohdy užvanění disidenti nejsou s to postavit politický život parlamentní demokracie na bázi politických stran a založil z bývalých svazáků, kteří se nestačili stát komunisty (parafrázuji Havlův výrok), pravicovou stranu. Té dala podporu značná část oněch ne-komunistů a ne-kolaborantů, kdysi tiše souhlasící s normalizací a její praxí.

Václav Klaus rovněž kopíroval nálady této většinové části společnosti: Věděl, co chce, jak myslí a co je schopna dokázat. Snad tehdy ještě neodhadl její touhu po krádeži společného majetku a nevěděl, co vyvolají jeho slova o tom, že nezná špinavých peněz, a kolik darebáků si to vysvětlí jako přímý návod k tuneláži a privatizačnímu kradení! Nic nepomohlo, když viděl důsledky svých hloupých a velice nebezpečných slov, že je už neopakoval. Na tyto důsledky narážíme dodnes a musí je nést celá společnost.

Ne-komunista Václav Klaus se ve své nezřízené touze po moci nechal zvolit komunisty za prezidenta. Za jakou cenu a s jakými ústupky, uvidíme v budoucnosti. Je v tom jen zdánlivý paradox, že patentovaný pravičák a „thatcherovec“ žádá na cestě k moci o pomoc lidi, kteří se dodnes nebyli schopni zbavit zločinné minulosti a odkazu své strany, omluvit se za vraždy svých spoluobyvatel, odvrhnout zločince Gottwalda, na kterém dodnes hledají pozitivní stránky. Václav Klaus byl členem Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, jež odhlasovalo protikomunistický zákon. Jestliže existuje kontinuita společného státu i v jeho české části, prezident Klaus vystoupil svou praxí a ne-komunistickým, veřejně proklamovaným postojem proti tomuto zákonu.

Značná část společnosti se s jedovatou hlízou a odkazem komunismu dodnes nerozešla. Zůstala kdesi v hlubokých tůních normalizace. I mentalitu této části kopíruje Václav Klaus, jednající s komunisty, které jeho předchůdce Havel striktně odmítal. Představme si Konrada Adenaura, jak při obnově Německa v procesu denacifikace spolupracuje s bývalými nacisty, kteří dokonce odmítají změnit i název své strany. Jenomže bývalý kolínský starosta nebyl ne-nacista, ale přesvědčený antinacista. Cesta ne-komunisty Klause je však zcela jiná. Jako by hnědá a rudá totalita neměly společnou pupeční šňůru, ideu i praxi.

Václav Klaus si svým zdůvodňováním ne-komunismu a odmítáním antikomunismu vystavil smutné vysvědčení. Ovšem jen u malé části společnosti. Ona tiše kolaborující většina společnosti přivítala s velkou úlevou potvrzení z nejvyššího místa, že se vlastně neodporováním komunismu nic nestalo. A právě tento generální pardon znovu vynesl Václava Klause po neuvěřitelně krátkých pár týdnech na výsluní popularity.

Živná půda antiamerikanismu

Slova nacistického propagandisty Goebbelse o stokrát opakované lži, jež se mění v pravdu, jsou notoricky známá a stále platí. Komunisté intenzivně využívali čtyřicet let své vlády ke znevažování české, resp. československé, státnosti. Vtloukali do vědomí i nevědomí lidí lež o rozhodující roli ruských bolševiků při vzniku Československa. Kdysi v roce 1941 s tím začal novinář Julius Fučík, o rok později to z moskevského rozhlasu opakoval Gottwald: Bez ruské říjnové by nebylo Československa. Tato doktrína se opakovala jako nedotknutelné dogma po celou dobu komunistické vlády: Nikdo ji nesměl, a ani nemohl zpochybnit, leda v soukromí nebo v samizdatu, anebo v zahraničním svobodném rozhlase, jak to soustavně od roku 1951 činila Svobodná Evropa.

Tvrzení o tom, že bolševická revoluce má zásadní podíl na vzniku společného státu Čechů a Slováků, bylo ovšem lživé od samého počátku. Kdyby byla zvítězila ruská demokratická revoluce z února 1917 a Rusko by se tak ocitlo mezi vítězi Dohody nad Trojspolkem, dalo by se mluvit o podílu Rusů na ustavení našeho státu. Tehdy ruská demokratická vláda skutečně stála na straně myšlenky nového státu a pomáhala formování našeho legionářského korpusu, jenž svedl známou bitvu u Zborova a bojoval v rámci ruské armády proti Německu a Rakousku-Uhersku.

Bolševici svým pučem směřování ruské demokracie zničili. Lenin, jejich vůdce, placen německým generálním štábem, splnil svůj slib a separátním mírem vyřadil Rusko ze svazku Dohody a obrátil zbraně Rudé armády proti československým legionářům. Ti museli svádět úporné boje o svoji záchranu, až se po velké námaze dostali z Ruska pryč. Bolševici svým separátním brestlitevským mírem de facto první světovou válku prodloužili, a tím také oddálili datum vzniku Československa. Nejenže se nepodíleli na vzniku tohoto státu, ale od začátku se stavěli proti jeho reprezentantům a jeho existenci. Ale z nouze se musela stát ctnost a ze lži pravda. Byli to naši komunisté, kteří svou závislost na Moskvě promítli i do historie, aby tak zdůvodnili svoji legitimitu.

Role Spojených států při vzniku Československé republiky byla naopak historicky zřejmá. Role americké vlády v čele s prezidentem Wilsonem byla rozsáhle dokumentována a zdůvodněna. Jeho legendárních čtrnáct bodů předložených Rakousku-Uhersku rozmetalo plány na udržení statu quo podunajské monarchie. Ovšem i vojenské nasazení Spojených států proti Trojspolku sehrálo svoji roli. Spojené státy podpořily československé legionářské vojsko a českoslovenští dobrovolníci, občané USA, bojovali za ideu a vznik nového státu. Tato pravda však zakotvila ve školních učebnicích pouze na dvacet let. Nacistická okupace tuto historickou pravdu nahlodala, komunistická gubernátorská diktatura ji zcela zničila. Vznikly desítky knih „vědecky“ zdůvodňujících fučíkovsko-gottwaldovskou frázi o podílu Velké říjnové socialistické revoluce na vzniku České republiky. A na druhé straně bylo napsáno neméně tolik knih o lživé „wilsonovské legendě“. Současně vedoucí osobnosti, které se zasloužily o existenci státu – Masaryk, Beneš a Štefánik – byly označovány za agenty amerického a francouzského imperialismu. Ovšem o skutečném placeném agentu německého militarismu Leninovi se zdvořile pomlčelo.

Jestliže je falešné historické schéma den co den, rok co rok po čtyři desetiletí povinně vtloukáno do vědomí občanů, těžko v něm nezanechá žádné stopy. Pro současné komunisty a jejich voliče zůstává tato historická lež stále pravdou. Jde sice jen o pětinu populace, ale i to je důkaz o neuvěřitelné životaschopnosti ideologických výmyslů. Kdo chce s komunisty vyjít a zavděčit se jim, musí se s touto věcí tak nebo onak vypořádat a udržovat doktrínu o zlých americko-francouzských imperialistech a spásné roli bolševiků při životě. Antiamerikanismus je mostem ke sblížení se s komunisty. Pro ně stále platí dogma o americkém imperialismu jako největším světovém válečníkovi, okupantovi, zloduchovi.

Komunisté a jejich příznivci jistě museli přivítat negativní stanovisko prezidenta Václava Klause k úvaze, zda by se na území České republiky mohly objevit americké základny. Potěšilo je také kontroverzní stanovisko prezidenta k válce v Iráku a jeho nevlídnost k americkému velvyslanci. Špičkou tohoto antiamerikanismu, hluboko přežívajícího v myslích značné části populace, a to nejen komunistické, bylo přirovnání možných amerických základen k vojenským základnám okupanta, a s okupacemi nejsou v naší historické tradici dobré zkušenosti.

Zde český prezident ztratil soudnost. Lze ho vinit nikoli z programového anti- (nebo řečeno jeho formou) ne-amerikanismu, ale z nadbíhání komunistickému myšlení o roli Spojených států v našich dějinách. I když není historik, je nositelem státních tradic a jejich kontinuity, představitelem státu, jenž za mnohé vděčí právě USA – za svůj vznik, existenci i za roli americké diplomacie při rozkladu „říše zla“ a světového komunismu. Srovnávat americkou účast na dějinách naší země s rolí nacistického či bolševického okupanta je státnicky ostudné. Ve svých politických licencích, ve splácení vděčnosti za svoji volbu či krátkodechém populismu by prezident neměl přece jen zabíhat tak daleko.

Nebezpečná karta

Snad s výjimkou voleb do federálního shromáždění v roce 1990 se před každými parlamentními volbami vytáhla „německá karta“. Čím více se s ní trumfovalo, tím vyšší podíl na moci se rýsoval. Komunisté „německou kartu“ vytahovali od začátku. Jako „nositelé nejlepších tradic českého národa“, na jaké je pasoval Zdeněk Nejedlý, pociťovali povinnost hrát nejen s protiněmeckou, ale i historickou protigermánskou kartou. V očích společnosti se tím stávali vlastenci. Zpočátku zdiskreditovaní svoji diktaturou nenacházeli ve veřejnosti dostatek sluchu, postupně však jejich hlas vzrůstal. A i politikové ostatních stran totiž přicházeli na to, že nacionalismus, zejména protiněmecký, v českém prostředí bezpečně zabírá a je schopen přinášet zisk. A tak rok od roku jejich vlastenecké hlasy čím dál víc souzněly s komunistickými xenofobními výpady.

Nejvýrazněji jsme to zaznamenali před volbami v roce 2002. I zde se navzájem trumfovaly nejvlivnější politické strany – sociální demokraté a občanští demokraté. Jejich představitelé se stále silnějšími slovy předháněli v odporu k sudetským Němcům. Křupanství bývalého předsedy sociálních demokratů Miloše Zemana pobouřilo kdekoho na světě, avšak spíše bylo připisováno známé velkohubosti politika než jeho straně. Vůdce občanských demokratů Václav Klaus byl o něco opatrnější. Na sílící kritiku intelektuálů týkající se bezpráví způsobeného vyhnáním Němců odpovídal tezí o trvalé platnosti Benešových dekretů. Svým antiněmectvím se přitom nijak netajil. Dával ho najevo například tím, že strašil případným zásahem německých policistů na našem území a podobně.

Klausovi se totiž povedl jeden trik. V rozpoutané diskusi o bezprávnosti vyhánění se mu podařilo oddělit právní stránku platnosti prezidentových dekretů od neblahých důsledků jejich uplatňování. Že akt etnické čistky s veškerými násilnostmi divokého odsunu v letech 1945–1947 byl logickým důsledkem dekretů, o tom Klaus důsledně mlčel. A tak se problém vyhnání posunul do čistě právní roviny, kde sehrál důležitou roli. Prezidentovy dekrety se totiž postupně staly téměř symbolem českého vlastenectví, respektive obhajoby českých národních zájmů – a pohleďme na spektrum politických stran, kdo by se odvážil proti nim postavit? Kdo si dovoluje zasahovat do historického státního práva? Je to přece jenom naše věc a jakékoli vměšování do „našich věcí“ je nepřijatelné. A tak se Klausovi podařilo docílit sevření vlastenců do té míry, že v roce 2002 při dubnovém parlamentním hlasování o trvalosti a nedotknutelnosti Benešových dekretů bylo dosaženo naprosté jednomyslnosti. Ani jediný hlas proti. Ani jediný Esterházy, který ve slovenském sněmu kdysi pozvedl hlas proti židovskému kodexu.

Bylo to selhání parlamentu a poslanců, byl to postoj, který parlament časem změní a poslanci se od všeobsáhlého vlastenectví budou distancovat podle míry svého svědomí. Zde se Václav Klaus důsledně sjednotil – ale s kým? No přece s vytrvalými zastánci obhajoby národních zájmů – s komunisty. Ti zprvu na vlastenecký obrat Klause nevěřili, vytýkali mu radikální přechod z postu zastánce trhu bez přívlastku na starostlivost o národní zájmy, ve kterých byli právě oni mistři. Dělali to roky po revoluci, a najednou jim nějaký ekonom vyfoukne jejich hlavní zbraň. Dokonce jsme měli možnost vidět, jak při přípravě nestoudného parlamentního prohlášení seděl Grebeníček vedle Klause ve svorné jednotě. Zde jednoznačně zvítězil Klaus.

Ovšemže myslící část české společnosti nepřehlédla Klausovu vlasteneckou hru o národních zájmech; poznala její účelovost a antiněmecký podtext. Věděla, že etnické čistky nelze oddělit od jejich právních podnětů, vyplývajících z dekretů. Václav Klaus hrál protiněmeckou kartou tak nešťastně, že ve volbách prohrál. Nedopadl sice jako Sládek s republikány, ale pro svoji stranu vykonal medvědí službu a dostal ji do opozice.

Ale skutečně Václav Klaus svoji protiněmeckou hru prohrál? Jako vůdce své strany ano. Jako politická osobnost populistického typu nikoli. Získal spojence, který se v kritických chvílích volby prezidenta ukázal více než užitečný: komunisty s jejich antigermánským vlastenectvím, ba i část sociálních demokratů, kteří uvěřili velkohubým frázím Zemana o revanšismu.

Svou ambici dostat se na Hrad nejobratnější český politik nakonec úspěšně prosadil. Sice jen o prsa, a navíc zásluhou vlastenců obhajujících české národní zájmy. Ukázalo se však, že při chytrém „zacházení“ s protiněmeckým šovinismem se v naší kotlině dají slavit i velké politické úspěchy. Zůstává otázkou, zda to tak nerušeně půjde i v Evropské unii. Asi těžko.

(Prostor)