Květen 2004

Běž odsud, Kime. Jak dál v případu severokorejských otrokyň

Tomáš Němeček

Přicházejí občas situace, kdy se děje očividná špatnost – tak očividná, že volá do nebe – a přitom chybí jasné řešení: ať tak nebo tak, nic nebude úplně dobře. Případ severokorejských „dělnic-otrokyň“, jejž Respekt otevřel před čtrnácti dny, patří mezi ně. Budí zneklidnění, nejistotu i určitou bezradnost. A není divu: Kim Čong-ilova KLDR je nejen nejhorší a nejodpornější, ale i nejdivnější, nejméně pochopitelná diktatura na světě, jaká se žádné jiné zemi nepodobá – o to větší je úžas, když tato Severní Korea v malém pronikne do českých vesnic Žebrák, Železná nebo Skuteč. Otázek kolem mlčenlivých dělnic je víc než dost: Co jsou ty dívky zač? Lze jim pomoci? Jak? A chtějí to vůbec? V neposlední řadě je třeba vážně přezkoumat otázku novinářské odpovědnosti v takových případech.

Stejný lidský druh

Pro ilustraci veřejné debaty se dobře hodí internetové fórum Respektu – nikdy dřív se v něm ostatně neobjevilo tak široké spektrum názorů. Jsou kupříkladu Severokorejky otrokyně? Vedle souhlasných reakcí zazněla tato: „Podobně jsou vykořisťované pokladní u Meinla z Ukrajiny nebo ze Slovenska, které také pracují za obdobnou sumu.“ Takové srovnání už vyžaduje notnou dávku slepoty: nejde přece o měsíční výdělek šest tisíc korun, ale o fakt, že diktatura dodala do Čech spolu se šičkami i své móresy – fízlující politruky, tuhou disciplínu, promítání režimních filmů, izolaci od okolí či odevzdávání výdělku velvyslanectví.

Podle dalších debatérů se to tak Korejkám líbí nebo jsou s tím alespoň smířeny: „Nevidím na nich nic zotročeného, to, že mají rády svou vlast a svého vůdce, je snad jejich věc.“ – „Korea je komunistická země a jsem přesvědčená, že její občanky s popsanými podmínkami souhlasí.“ – „Ty dělnice jsou asi velmi pečlivě vybrané a proškolené, protože v tom pekle, odkud přišly, takové štěstí hned tak někdo nemá.“ Bylo by jistě dobré se Korejek zeptat, jenže kvůli jejich strachu z okolí a neustálému dozoru tentokrát nebyl Respektu nic platný ani přizvaný tlumočník. Podle předního znalce poměrů v KLDR, německého lékaře Norberta Vollertsena, se v této zemi, kde „sousedi se hlídají navzájem a děti donášejí na své rodiče“, hledají nejhůř právě odvážlivci ochotní mluvit o svých názorech. „Možná existují zbídačenější místa než Severní Korea, ale nikde nebyla spontánnost lidského ducha tolik potlačena jako zde,“ píše v pamětech o své tamní návštěvě bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová. Lidskou přirozenost ale ani diktátor nevymýtí. Není žádný důvod si myslet, že Severokorejci jsou jiný živočišný druh, kterému se líbí otročení víc než svoboda. Ani kdyby dívky z Žebráku byly dokonale protříděné kimčongilovské soudružky.

Azyl, nebo lágr

Co si s tím počít? Zájem úřadů a médií může být tak vytrvalý, že podniky nakonec raději oželí levné a kvalitní otrokyně, jen aby měly pokoj, a pošlou je zpátky vlakem do Pchjongjangu majiteli. Co je od „milovaného Vůdce“ čeká, těžko říci. Zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab navrhuje nabídnout Korejkám azyl, právě kvůli obavám o jejich osud. To by bylo jistě nejlepší, jenže o azyl musí samy požádat – a kdo ví, co by pak pro změnu čekalo jejich rodiny. Do třetice mohou tuzemské úřady prohlásit, že vše je vlastně podle předpisů (vždyť současný stav dosud v klidu trval už třetí rok), rozruch utichne a Severokorejky tu zůstanou.

Každá z možností má své „ale“, i proto se v diskusním fóru objevily názory, že Respekt „nedomyslel možné důsledky“, „vyvolal přímé ohrožení lidí“ a že „poslání novináře je samozřejmě informovat, ovšem novinář musí mít také srdce“. Důsledky svých činů se trápí každý, kdo není morální idiot. Jenže vyděračské dilema, zda mají skončit v lágru dívky, nebo jejich rodiny, nemůže odtud ze střední Evropy rozřešit nikdo, protože ho vytváří sám vzdálený brutální režim. Nemůžeme zatím odstranit koncentráky s odhadovanými 200 tisíci vězni ani zastavit tamní hladomor. Můžeme však dosáhnout, aby Severní Korea přestala metastázovat do Čech, aby se zlo nedělo skrze tuzemské firmy a zákazníky.

Bojkot

Kvůli tomuto cíli mohou úřady zakročit především proti firmě, která dělnice dodává. Ostatně ministr Cyril Svoboda může právě tady dokázat, jak vážně myslel slova o lidských právech coby „prioritě české zahraniční politiky“. Kdyby se však reprezentanti státu k ničemu neměli, leccos ještě zmůže zákaznický bojkot. Oděvní firmy Kreata ze Žebráku a Jiří Balabán z Železného nebo výrobce obuvi SAM ze Skutče pak třeba zjistí, že zaměstnávat Severokorejky není tak levné, jak se zdálo.

Novinář jistě musí mít kromě mozku i srdce. A to v tomto případě říká jasně: Kdo nečinně přihlíží, je spoluviník.

(Respekt)