Květen 2004

Držitelé stolice

Vlastimil Marek

V originále jistě nádherná a velmi podnětná kniha, která vyšla v češtině pod názvem Destruktivní emoce – Rozhovory vědců s dalajlamou (Ikar 2004) mi zvedla náladu svým obsahem, ale při čtení opětovně vyvolávala především lítost a soucit (střídavě s překladateli a hlavně s ubohými čtenáři). Autor i u nás známých knih o emoční inteligenci, americký psycholog a spisovatel Daniel Goleman sestavil jakýsi podrobný záznam týdenních rozhovorů několika neurologů a psychologů, zabývajících se výzkumem mozku na jedné a znalců buddhismu na druhé straně. Setkání se již po osmé uskutečnilo v dalajlamově sídle v Dharamsale v Indii v roce 2000 a zabývalo se „škodlivými“ emocemi. Tak by se totiž podle mne kniha měla jmenovat.

Překladatelé Jaroslav a Lukáš Vackovi sice ve své poznámce uvádějí jména všemi možnými tituly ověnčených odborníků, se kterými svou práci konzultovali (neurofyziolog František Koukolík, matematik Jiří Rohn, fyzik Jiří Langer, znalec tibetštiny Dan Berounský a znalec barmštiny Jan Bečka), ale ke škodě své i čtenářů se překvapivě neporadili ani se znalcem buddhismu, ani s obyčejným, leč pečlivým češtinářem! Spolu s (nez)odpovědnými redaktorkami tak vyprodukovali nejen celou řadu významových nesmyslů a posunů, ale i značný počet anglicismů a spoustu nečesky znějících a ve své podstatě nesrozumitelných vět.

Účastníci rozhovorů o destruktivních emocích například dostali placet – rozuměj, dostali souhlas (str. 15)… hledají implikaci (?) tématu (17)… provádějí interview (18)… studují vysoce disciplinované (?) mentální postupy (23)… uskutečňují sérii mentálních stavů (25)… dalajlama učinil tři prostrace (68) – rozuměj, třikrát se poklonil… neumí říci, jaká budou konkréta (184)… je pro něj důležité validní ověřující poznání (112)…jeden z vědců na různý způsob (?) pochopil (202)…dočítáme se, že v amygdale jsou minerální depozity (214)… dalajlama se ptá, jestli existují koreláty (?) pro každý stav mysli (224, ale také 192, 279) – tedy jestli mezi nimi existuje nějaký vztah… meditují o soucitu (236) – aby přitom o čtyři strany dále česky správně meditovali na bdělost…řešili otázku kombinování vývoje takového kurikula (243) – rozuměj, studijního či vědeckého programu… jejich program byl přísně evaluován (275), rozuměj, vyhodnocován… uvažovali, že pokud vezmeme data za tyto čtyři kategorie, vidíme… (342) – česky tedy pokud použijeme údaje z těchto čtyř kategorií atd. Jak vám zní třeba tato věta: „Vskutku dalajlamovo zpochybnění západního oddělování emoce a poznávání má oporu v současných poznatcích neurovědy.“ Autor na jednom místě dokonce „začal citátem z Jeho Svatosti…(str. 276)“. Atd., atp.

Bylo by to k pousmání, kdyby ovšem buddhismem nepoučení překladatelé nenakupili celou řadu fatálních chyb i co se týče základních buddhistických termínů a koncepcí. V jejich překladu se v knize hovoří o jednom ze tří buddhistických „jedů“, touze (15, 70 a hlavně 219 a dále) – ale správně má být o touze po smyslových požitcích, nebo jinak, o chtivosti, tedy krátce a snad i pro nás Čechy výstižně – o chtíči (na str. 95 se v této souvislosti např. podobně píše, že přemírné (?) ulpívání, například touha, nám nedovolí vidět)... a to je přece něco diametrálně odlišného! Právě tak plavou v buddhistických seznamech různých emocí (str. 122, viz pyšnost místo pýcha, a také např. v jejich překladu naprosto nesrozumitelné dalajlamovy věty: „Dvě mentální soužení… jsou vázány na něco. Jedno uchopuje se lpěním, směřuje k objektu, a druhé uchopuje se s odporem, odvrací se od objektu – je v tom jistá netrpělivost.“), nebo v překladech vět o deziluzi ze samsáry (str. 179), ale to by bylo na další dlouhý článek.

Bezkonkurenčně nejkrásnější a pro kvalitu „překladu“ dokonale příznačný nesmysl jsem ovšem nalezl v krátkých pojednáních o jednotlivých účastnících setkání. Owen Flanagan je podle pánů překladatelů (na str. 396) „držitelem stolice filozofie Jamese B. Dukea“ na Duke university! Anglické slovo chair (židle) v tomto kontextu ovšem znamená předseda, tedy u nás něco jako vedoucí (katedry filosofie). Samozřejmě vím, že slovo stolice má i jiný význam, ale uznejte sami, detailní představa slovutného odborníka, jenž zadržuje stolici, a ještě k tomu filozofie, je vskutku pozoru a pobavení hodná.

Otrocký překlad názvu celé knihy je také z hlediska úmyslu organizátorů a aktérů těchto rozhovorů poněkud nešťastný. Přitom lepší a výstižnější termín sami překladatelé, byť nepřímo, použili (Destruktivní emoce jsou takové emoce, které škodí mně i ostatním, str. 73, ale také 175). V původním vydání tohoto sborníku byl totiž kromě informace, že se jednalo o Dialog odborníků s dalajlamou, použit i další vysvětlující podtitul – Jak je můžeme překonat. Pak je použití přece jen poněkud odborného slova destruktivní (pro potřebu setkání odborníků a dalajlamy) na místě. Pracovní titul knihy ovšem zněl ještě jinak a podle mne výstižněji - Beyond destructive emotions – tedy Co leží za škodlivými emocemi? Navíc po obdobném setkání odborníků s dalajlamou v roce 1997 již vyšel sborník s názvem Healing emotions, tedy Léčivé emoce. Domnívám se, že titul „Škodlivé emoce. Jak je můžeme překonat“, s podtitulem „Rozhovory vědců s dalajlamou“, by podstatu vzrušujících dialogů charakterizoval a potenciální čtenáře upoutal lépe.

Jak téma knihy, tak i sám fakt, že se (aniž by si toho všimla jinak po senzacích tolik dychtící média) již od roku 1987 pravidelně setkávají představitelé „vědy“ a duchovních tradic, jsou totiž nanejvýš naléhavé a aktuální. Prožíváme bezprecedentní dobu překotných změn na všech úrovních a stále většímu počtu přemýšlivých a i svou zodpovědnost cítících lidí je stále zřejmější, že je „něco“ špatně. Že se „něco“ musí změnit. Odkud začít? Samozřejmě od počátku všech problémů, tedy od způsobu, jakým vnímá svět a reaguje na jeho podněty každý člověk (ať už je dělník, úředník, politik, vědec, psycholog, filozof nebo mnich či dalajlama) a především jeho mysl.

Ukazuje se, že homo sapiens je daleko emotivnější, než si věda doposud myslela, a že nezvládnuté (škodlivé) emoce mohou být a jsou daleko větší hrozbou pro celé lidstvo, než jsme tušili. Přitom samo slovo emoce pochází z latiny a znamená „něco, co uvádí mysl do pohybu“. Dalajlama to vyjadřuje takto (str. 184): „Jsem velice silně přesvědčen, že hlubší pochopení povahy naší mysli, mentálních stavů a emocí musí vést ke vzniku nějaké vzdělávací filozofie.“

Mimochodem, ani editor neodolal a občas do detailů popsal svérázné, přímé a vždy laskavé a soucitné chování hlavního hostitele (a jak se ukázalo i dále, i jednoho ze sponzorů dalších výzkumů). Zažil jsem také dalajlamu několikrát osobně a tak mne velmi potěšil např. popis, jak komentoval výrok jednoho vědce o tom, že nově rostoucí neurony jsou spojovány s novým učením a pamětí a že vznikají i u lidí po šedesátce: „Ha!“, řekl dalajlama, kterému je přes šedesát, a napřímil se s velkým zájmem (str. 208). Už ho přímo vidím…

Smyslem setkávání vědců a představitelů duchovních tradic bylo a je pokusit se propojit tisíciletou zkušenost buddhismu v oblasti pozitivního ovlivňování mysli člověka s nejnovějšími možnostmi a schopnostmi vědeckých zobrazovacích metod potvrdit jeho metody (zatím poslední, loňské a do podobné knihy ještě nezpracované setkání mělo za téma právě poslední „objev“ neurověd – neuroplasticitu mozku, tedy zjištění, že nové neurony, navzdory tak dlouhému tvrzení dosavadní vědy, vznikají stále). „Co ještě nedávno platilo za jisté, se nyní ukazuje jako naprosto mylné“ (str. 349). Zjištění, že destruktivní emoce nejsou zapuštěny v základní povaze vědomí, spíše vznikají v závislosti na okolnostech a různých zvycích a sklonech (str. 101), nebo že k dosažení významných a ověřitelných pozitivních změn v chování člověka i ve fungování jeho imunitního systému stačí pouhých osm hodinových lekcí a jedna delší víkendová meditace (str. 360), jsou přece pro nás, až nám to dojde, přímo revoluční.

Dosavadní západní „vědecký“ způsob výzkumu se ve srovnání s buddhistickým přístupem a ve své zaujatosti víc detaily a procesem pokusu než pokusnou osobou stále více ukazuje jako nevhodný. Jeden ze zúčastněných Zápaďanů to komentoval (na str. 236) takto: „Můžeme dnes začít uvažovat o tom, jak by systematický výcvik mohl ovlivnit náš mozek. Nic z toho se ale zatím nesledovalo vědeckým způsobem prostě proto, že typy zásahů, se kterými jsme doposud pracovali na Západě, jsou ve srovnání s buddhistickými metodami na úrovni mateřské školky.“

Jako červená nit se celou knihou vine nutnost hledání a realizace konceptu „sociálního a emociálního učení“, nebo, jak to nazval dalajlama, „kultivace milující laskavosti a soucitu“. Nejde přitom o nějaké niterně náboženské úsilí, ale o něco, co je právě dnes tím nejnaléhavějším apelem, hodným soustředěného zájmu nás všech.

Je příjemné a zajímavé sledovat, jak se původně a přirozeně velmi rozdílná stanoviska západních a východních účastníků těchto setkávání postupně sbližovala a sám vývoj diskusí, v knize podrobně zmapovaných, svědčí o nutnosti a prospěšnosti budoucí a stále častější vzájemné spolupráce. Vždyť západní psychologie se doposud například vůbec nezajímala o soucit. A že se soucitem to jde i u nás lépe i v tom nejagresivnějším prostředí, potvrzuje např. i výzkum vojáků, kteří byli potrestáni vězením za nedovolené opuštění posádky. Velká většina z nich se k posádce stejně vrátila. Ti, kteří byli potrestáni pouze rozšířenou službou u své jednotky, už málokdy posádku opustili bez povolení. Ale ti, kteří byli posláni do trestného tábora, to v 90% zopakovali (str. 141).

Dovolte uvést ještě jedno typické srovnání buddhismu s v tomto ohledu stále pokulhávající moderní vědou. Zatímco západní vědec v rámci diskuse nadšeně a nahlas snil o programech, které by mohly měnit mozek i chování k lepšímu (str. 243), a kolega nadšeně navrhl: „Budeme nabízet tělocvičny na gymnastiku emocionálních dovedností!“, buddhista jen suše podotkl: „V Tibetu se tomu říká klášter.“ A o kousek dál (str. 245) je to řečeno natvrdo: „Z buddhistické perspektivy jsme všichni nemocní. Proto trpíme.“

Je nejvyšší čas, právě dnes, na prahu globálně propojeného světa, začít i na Západě uplatňovat některé zkušenosti a metody, vyzkoušené a fungující v jiných kulturách a společnostech. Je a bude to výhodné i ekonomicky. Ukázalo se, že např. nejlepší manažeři a obchodníci jsou ti, kteří nejlépe zvládají své emoce. Právě tak jsou nejúspěšnější a pro společnost nejvhodnější i takoví vůdci (vedoucí, ředitelé), kteří dobře zacházejí se svými emocemi. „Emocionální styl šéfa ovlivňuje emocionální klima lidí, kteří pro něj pracují. Je-li klima pozitivní, zisky jdou nahoru a vůdci, jejich styl je nejpozitivnější, jsou inspirující (str. 246).“

My informovaní totiž dnes, čtyři roky poté, co se konalo setkání, o němž vypovídá recenzovaný sborník, už víme, že buddhisté, tedy ti, kteří pravidelně meditují, jsou skutečně šťastnější. „Vědci dospěli k závěru, že zkušené buddhisty, kteří pravidelně meditují, ve srovnání s ostatními lidmi daleko méně často něco šokuje, rozčílí nebo překvapí. Také frustrace se jich zmocňuje jen zřídka. Praktikování buddhismu skutečně vede k určitému stavu štěstí, po kterém všichni toužíme,“ řekl pro BBC vedoucí týmu vědců Paul Ekman (LN 23. 5. 2003), který také objevil, že centrum v mozku, spojené s pozitivními emocemi, je u buddhistů abnormálně aktivní.

I dalajlama později použil celou řadu údajů z těchto setkání pro své projevy a články (např. článek pro New York Times, který u nás pod nic neříkajícím názvem DaMnich v laboratoři otiskla v květnu 2003 MF Dnes).

Odpor většiny „odborníků“ (držitelů různých stolic) ke změně je sice značný, ale vývoj posledních let ukazuje, že se musíme změnit, abychom vůbec přežili. O to více bychom si měli vážit těch, kteří riskovali své profesionální postavení a rozhodli se pravidelně dojíždět do Dharamsaly diskutovat s dalajlamou nejen o současných problémech, ale také i o možnostech jejich řešení. O to pečlivěji bychom měli překládat, editovat, vydávat a také propagovat a číst knihy o možnostech a metodách vylepšení našich myslí a zvládnutí „destruktivních“ emocí. „Učení o mysli a emocích by mělo být součástí každého konceptu vzdělání,“ opakovaně i ve svých vystoupeních po celém světě i u nás tvrdí dalajlama. V tibetštině existuje výraz „slova byla poslána do větru“. Je důležité aby byla vyslovena a ostatní ukáže a přinese čas. Kniha Destruktivní emoce obsahuje slov možná zbytečně moc (a bohužel ne dost dobře přeložených do češtiny), to ale neubírá nic na jejich naléhavosti, aktuálnosti a potřebě poslat je do větru.