Květen 2004

Démoni stále nespí. Zpráva o zemi, která sešla z cesty

Matyáš Zrno

Nový výbuch nepokojů v Kosovu vytáhl na světlo pozapomenutý problém: kousek od našich hranic svádí těžký vnitřní boj země jménem Srbsko. Ještě donedávna hrozivý válečník Evropy má po volbách, které ukázaly nehynoucí popularitu pilířů svrženého režimu Slobodana Miloševiče. Co se to děje? Jsou snad Srbové dědičně zatíženi ultranacionalismem či nacionál-komunismem? ptá se svět. Jak je možné, že po všech hrůzách a obětech válečného desetiletí opět volili radikály vyzývající k novým jatkám? Každá z těch otázek si zaslouží pokus o odpověď.

Černý prapor, bílé hnáty

Když v říjnu 2000 vtrhly davy lidí do budovy jugoslávského parlamentu a svrhly režim Slobodana Miloševiče, zdálo se všechno jasné: srbským démonům odzvonilo. Ale uplynuly tři roky a jsou tu zas. Radikální nacionalisté vyhráli volby i bez svého předsedy Vojislava Šešelje užívajícího právě kvůli podezření z válečných zločinů pohostinství mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. A comeback se povedl i Miloševičovým socialistům, díky jejichž podpoře dnes funguje nová menšinová vláda Srbska. Jako kdyby v Německu vyhráli v roce 1949 volby nacisté nebo v Československu v roce 1992 KSČ.

Jako každé přirovnání i tohle však trochu kulhá. Zatímco nacismus i komunismus coby ideologie byly po svém pádu i formálně odsouzeny, v Srbsku se o nějaké „miloševičovské“ vládnoucí ideologii příliš hovořit nedá – pokud nepokládáme za ideologii snahu rozkrást, co se dá. Nicméně je dobré mít na paměti, že říjnoví dobyvatelé parlamentu neskandovali „máme holé ruce“ a nezpívali „jednou budem dál“ jako čeští studenti 17. listopadu, ale mávali černými vlajkami s lebkou a zkříženými hnáty – symboly četnického hnutí, jehož příznivci za sebou po celé bývalé Jugoslávii zanechali během uplynulého století hory mrtvol. Je také mylné se domnívat, že odstranění Miloševiče znamenalo úder proti nacionalismu. Naopak, mnoho Srbů Miloševičovi vytýkalo spíš to, že už není opravdový obránce národních zájmů. Jinak řečeno: nevyčítají mu, že války začal, nýbrž že je prohrál. Nevadí jim, že vyhnal statisíce kosovských Albánců, ale to, že na ně byl příliš měkký.

Nelze se proto divit, že v zemi od převratu nedošlo k nějakému vypořádání se s minulostí či k zavržení nacionalismu. Většina obyvatel je dodnes přesvědčena, že Srbsko nebylo viníkem, nýbrž obětí války, a na veřejnost jen velmi pomalu proniká ponětí o tom, že snad i Srbové páchali nějaké válečné zločiny (znalosti o chorvatských, bosenských či albánských zločinech jsou oproti tomu na úrovni více než slušné). Klišé „my jsme ti hodní a oni ti zlí“ přetrvává, nahrazeno v nejlepším případě rčením: „Mohou za to všichni.“ Řetěz katastrof od chorvatské a bosenské války přes sankce a hospodářské zhroucení v hyperinflaci až k náletům Severoatlantické aliance většinu Srbů zatím k zamyšlení či dokonce katarzi nepřivedl.

Vyvažte ho zlatem

Ona „katarze“ čili jinak řečeno „vyrovnání s minulostí“ se ovšem snáz řekne, než vyplní. V Německu bylo zapotřebí jedné generace, než sami Němci začali se svou minulostí vážně účtovat. Ve Francii se o temných stránkách kolaborace mlčelo bezmála 50 let a teprve nyní se otevírají některá témata z alžírské války. A nemusíme chodit tak daleko. Stačí se podívat doma na sudetoněmecký problém – půlstoletí po válce a v takřka idylické mezinárodní situaci. Nuance této jistě komplikované otázky mohou vstřícní komentátoři a intelektuálové probírat na stránkách tisku horem dolem, stačí si však zajít do kterékoli restaurace (a zdaleka ne jen páté cenové skupiny), aby člověk získal zcela jasnou představu, že vyhnaní „Sudeťáci“ dostali, co jim patří: vždyť si přece začali s Hitlerem. A podobně je tomu i se Srby. Našel se chladicí kamion s těly mrtvých kosovských Albánců. „Ale copak nevíte, že Albánci jsou mafiáni a připravili nás o Kosovo?“ Někdo je souzen za bombardování Záhřebu. „To nevíte, že Chorvati vyhnali 250 000 až 600 000 (záleží na náladě tazatele) krajinských Srbů?“ Srebrenica a osm tisíc mrtvých. „Ale copak to nebyli obránci Srebrenice, kdo při svých protiútocích vyvražďovali srbské vesnice ve východní Bosně?“

V konečném součtu je ale třeba říci, že volby vlastně nepřinesly žádné velké překvapení. Pokud se na ně podíváme zblízka, zjistíme, že počet hlasů pro strany Miloševičova násilnického režimu a pro demokratický tábor se v průběhu let příliš neliší. Liší se jejich distribuce: radikálové a socialisté získávají na rozpadu demokratického bloku do spousty menších a menších formací. Sjednotit se srbská protimiloševičovská scéna zatím dokázala pouze ve výjimečném roce 2000 v rámci koalice DOS (Demokratická opozice Srbska). Záhy po dosažení cíle – svržení Slobodana Miloševiče – se opět rozpadla ve víru vzájemných, často velmi nechutných sporů. Doplatila na to v těchto volbách, ke kterým přišlo jen 59 procent voličů. I když i to je úspěch, uvědomíme-li si, jaké znechucení věcmi veřejnými v Srbsku vládne.

Kosovo bude – ale čí?

Srbsko je zemí, které nemá už od prosince 2002 prezidenta. Ani na třetí pokus se ho totiž nepovedlo zvolit. Způsob, jak k tomu došlo, stojí za pozornost: je skvělou ilustrací příčin, proč se politika v Srbsku netěší u obyvatelstva sebemenší vážnosti. Po svržení Miloševiče se uvnitř DOS pohádaly dva tábory. Jeden – reformnější – vedla Demokratická strana (DS) a její šéf Zoran Djindjič, loni zastřelený atentátníkem, druhý – konzervativnější – podléhal Demokratické straně Srbska (DSS) a jejímu předsedovi, tehdy jugoslávskému prezidentovi Vojislavu Koštunicovi. Aby Djindjič eliminoval Koštunicův vliv, využil své převahy v předsednictvu DOS a vyměnil 24 koaličních poslanců, kteří podle něho „nedocházeli pravidelně do práce“. Shodou okolností patřila většina vyhozených poslanců ke Koštunicovým příznivcům, což Djindjičovi dovolilo dosadit do čela parlamentu Natašu Mičičovou z Občanského svazu Srbska, malého uskupení uvnitř Demokratické strany. A pak Djindič, šéf strany s nanejvýš třináctiprocentní podporou, několika chytrými kousky ovládl politickou scénu Srbska. Svého největšího konkurenta Koštunici se zbavil přeměnou Jugoslávie na nové soustátí Srbsko a Černá Hora – Koštunicova funkce rázem zanikla. A následné troje prezidentské volby, které by Koštunica suverénně vyhrál, Djindjič zablokoval odporem proti změně volebního zákona. V platnosti tak zůstal nejen volební census 50 procent, ale i staré volební spisy, ve kterých bylo zaneseno mnoho zesnulých a či v cizině usazených občanů. Výsledek? K volbám nikdy nepřišlo požadovaných 50 procent elektorátu a Koštunica tehdy zůstal bez funkce. Potřebnou parlamentní většinu zajistila Djindjičovi jak ona více než sporná výměna poslanců ze společné kandidátky DOS, ale občas i spolupráce s obskurní Stranou srbské jednoty založenou nebožtíkem Željkem Ražnjatovičem-Arkanem, barvitou postavou srbské historie, který v sobě spojil povolání běžného i válečného zločince s funkcí agenta tajné policie, obchodníka a nakonec i politika. V neposlední řadě šlo Djindjičovi na ruku i rozhodnutí ústavního soudu, že mandát patří poslanci a ne straně. Poslance lze totiž koupit i v rozvinutějších zemích, než je Srbsko.

Srbsko je také zemí, která neví, jaké má vlastně hranice. Část jeho území (Kosovo) je pod správou OSN a nikdo netuší, jestli to tedy ještě je Srbsko nebo ne. Tvrdí se samozřejmě, že ano, ale fakticky tomu tak není. Nikdo se však neodváží říct to nahlas, a tak celá společnost žije v jakési kolektivní hypnóze a věří, že Kosovo nám patří a bude zase jednou plně naše. I když většina Srbů v Kosovu nikdy nebyla a jen opravdu málokdo by snad za ně šel bojovat, po staletí živený mýtus o Kosovu jako kolébce srbství působí u lidí nadále. Bojovat proti mýtům je vždycky složité, ale v případě Kosova se k tomu srbské elity budou muset jednou odhodlat. Východisko z kosovského problému totiž není na obzoru. Kosovo je skoro čistě albánské, Albánci pod Srbskem ani se Srby žít nechtějí a Srbové nemají v tuto chvíli žádnou šanci je k tomu donutit. Nicméně o tom, že „Kosovo bude zase naše“, nepochybuje v Srbsku takřka nikdo a vláda svým bezkoncepčním postojem tahle nerealistická očekávání jenom utvrzuje. Je ovšem nutno uznat, že koncepci nemá ani Západ. „Kosovo bohužel bylo, je a ještě dlouho zůstane neřešitelný problém, kde se dá vytvořit pouze oddělující sanitární pásmo na deset či dvacet let – asi jako mezi Řeky a Turky na Kypru,“ říká znalec oblasti Igor Blaževič ze společnosti Člověk v tísni. „Nebo se dá také situace přirovnat ke vztahu Izraele a Palestiny: vedle sebe zde žijí dva silné národy, které příliš mnoho rozděluje a máloco spojuje, přičemž každý má historický nárok na území a každý má své spojence v mezinárodní politice. Nedá se udělat víc než ponechat v Kosovu dál mezinárodní síly.“

Pozor, jede Legija

Srbsko je konečně také zemí, kde se politika zredukovala na boj o moc v té nejhrubší podobě. Dvakrát rukou najatého vraha málem zahynul svého času hlavní opoziční předák Vuk Draškovič. Atentát, jak už bylo řečeno, ukončil kariéru jeho konkurenta Zorana Djindjiče. Stejní lidé připravili v roce 2000 o život také populárního Ivana Stamboliče, kdysi mocného šéfa ÚV Komunistické strany Srbska (tuto vraždu si pravděpodobně objednal někdejší Stamboličův chráněnec a přítel Slobodan Miloševič). Dalším politikům nehrozí úkladná smrt, zato dlouhá léta kriminálu, možná i doživotně. To je případ Miloševiče či jeho nástupce ve funkci srbského prezidenta Milana Milutinoviče, který na svůj proces v Haagu teprve čeká. Mafie a mafiánské praktiky prožraly společnost, politiku i hospodářství. V době Miloševičovy vlády byl stát a mafie jedno a tahle situace se bohužel příliš nezměnila ani po nástupu opozice k moci. Systém, který Miloševič a šéf jeho tajné služby Jovica Stanišič vytvořili, své tvůrce přetrval.

Část mafie, provázané s elitními policejními složkami, pomohla v klíčovém okamžiku opozici převzít moc, a nárokovala si za to život jako za starých časů. Nepřerušené zločinecké řádění hodně přispělo k tomu, že se optimistická atmosféra v popřevratovém Srbsku rychle měnila k horšímu. Benevolentní přístup státních orgánů k mafii totiž nešel přehlédnout a šokoval. Nelze přitom říci, že by policie nevěděla, s kým má tu čest. V souvislosti s únosem bohatého srbského obchodníka Miroslava Miškoviče (později byl propuštěn za výkupné sedm milionů marek) zatkla policie v roce 2001 Dušana Spasojeviče, Aleksandra Simoviče, Milorada Lukoviče a Vladimira Milosavljeviče. Všichni tito členové tzv. Zemunského klanu byli z vězení záhy propuštěni a nic se jim nestalo – a právě oni o dva roky později zavraždí premiéra.

Až do úspěšného atentátu na Djindjiče se zdálo, že si mafie může dělat v Srbsku, co chce. Šéf Zemunského klanu Dušan Spasojevič-Šiptar měl ve svém ohromném, bez povolení postaveném betonovém komplexu soukromé vězení. Jeho pravá ruka Milorad Lukovič zvaný Legija, dlouholetý velitel elitní Jednotky pro speciální operace (JSO), si jezdil po Bělehradě v džípu a klidně vymlátil diskotéku, aniž se musel čehokoli obávat. Vždyť když se mu nelíbilo vydání dvou Srbů do Haagu, zablokoval se svou jednotkou v plné zbroji dálnici do Maďarska, aniž se mu kdokoli byl schopen a ochoten postavit. Jeden skandál přicházel za druhým. V Dunaji se našel mrazicí kamion plný těl Albánců. Z Kosova je v roce 1999 v rámci zahlazování stop převáželi muži z JSO. Některá těla skončila v Dunaji, jiná byla vyhozena do vzduchu ve výcvikovém středisku jednotky. Víceméně se tušilo, že hoši z JSO mají na svědomí i únos a vraždu bývalého prezidenta Stamboliče, novináře Slavka Čuruvije a málem i svého času nejsilnějšího opozičního vůdce Vuka Draškoviče (atentát nepřežili čtyři muži z jeho doprovodu). Ale nic se nedělo, nikdo nic nepodnikal. Dojem, který z toho občané Srbska měli, byl jasný: Djindjičova vláda je s mafií spojena. Djindjič sám ostatně nepopíral, že se s Legijou několikrát před říjnovým převratem sešel. A Legijovi asi moc stoupla příliš do hlavy, takže když se mu zdálo, že se vláda chystá proti němu zasáhnout, popřípadě že si na něj brousí zuby Haag, nechal premiéra zastřelit. To byl ovšem konec Zemunského gangu. Stát se ukázal jako silnější. Společnosti ohromené úmrtím premiéra se ještě jednou zmocnila naděje. Díky výjimečnému stavu a těžce ozbrojeným policejním hlídkám zmizeli z Bělehradu a ostatních měst místní, často nedotknutelní bossové. Optimismus však nevydržel dlouho: mafiáni byli buď propuštěni, anebo jejich místa obsadili jiní. Ukázalo se, že ne všechno zlo v Srbsku se zkoncentrovalo do ďábelského spojení JSO-Zemunský klan. Příležitost k razantnímu očištění společnosti od organizovaného zločinu byla z větší části promarněna. Skandály pokračovaly vesele dál.

Seychelská spojka

Djindjič i jeho nástupce Zoran Živkovič sice vedli Srbsko v zásadních bodech správným směrem, ale pod nánosem afér to nikoho příliš nenadchlo. Rozběhla se privatizace, jenže s ní i podezření, kolik který ministr za který podnik dostal. Dorazila značná zahraniční pomoc, ovšem kolik z ní bylo využito účelně a kolik spolkly platy, penze a subvence, na které jde polovina HDP? A co je normalizace vztahů s Bosnou a Chorvatskem proti zprávě, že bratr ministra pro národnostní menšiny Esad „Kero“ Ljajič, známý drogový boss, za bílého dne rozstřílel své oběti kolena na hlavní třídě v jihosrbském Novém Pazaru. Co jsou suchá čísla, dokazující makroekonomickou stabilitu, proti zprávě, že místopředseda vlády Čedomir „Čeda“ Jovanovič se léčí ve Francii ze závislosti na drogách. Co znamená pokrok v jednáních se zahraničními věřiteli tváří v tvář skandálnímu faktu, že guvernér Národní banky Mladjan Dinkič byl odvolán většinou jednoho hlasu, a to hlasu poslankyně, slunící se tou dobou v Turecku (straničtí kolegové jednoduše použili její hlasovací kartu). A tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Na každý dobrý krok, který vláda udělala, připadl jeden nechutný skandál, obvykle navíc vyvolaný rozhádanými kolegy z původně šestnáctičlenné a postupně se zužující koalice. Je skutečně smutné sledovat nejvyšší státní funkcionáře, kteří se navíc obvykle dobře znají, neboť alespoň na čas působili v jedné straně, jak se obviňují, kdo vyvezl více milionů na Seychelské ostrovy, popřípadě, kdo byl kdy viděn v sídle Zemunského či jiného mafiánského gangu.

Oněch necelých 13 procent pro Demokratickou stranu je v takové situaci skoro úspěchem. DS nějaký čas mimo vládu neuškodí: pod vedením skandály nezatíženého Borise Tadiče si může promyslet spoustu věcí a kritizovat vládu z reformních pozic. Doba v opozičních lavicích asi nebude moc dlouhá, protože nová vláda je menšinová a dost různorodá. Na jedné straně pragmatičtí prozápadní ekonomové z G17 PLUS, na straně druhé Koštunica se svým backgroundem typického srbského nacionalistického intelektuála, který stále sní o jakési srbské pravoslavné džamahíriji. Je ovšem natolik rozumný, že to nechává na jindy, „až se změní nyní nepříznivá mezinárodní situace“ – jak se až donedávna psalo na webových stránkách jeho strany.

Za Minotaurem na západ

Naznačené vládní nůžky ovšem nejsou v Srbsku nic neobvyklého – spor mezi zastánci „západní“ modernizace a příznivci „srbské cesty“ trvá od 19. století. Komplikovaný vztah k Západu dostal ovšem v moderní době nové podoby. Damoklův meč haagského tribunálu, který po Bělehradu vyžaduje stále nové a nové pachatele, připomíná Srbům jejich roli ve válkách v Chorvatsku, Bosně a Kosovu. Roli, na kterou by buď nejraději zapomněli (v lepším případě), nebo ji ospravedlňují. A Haag je v srbských očích nástroj Západu, především USA. A Západ, především USA a Německo, zavinil rozpad Jugoslávie podporou Chorvatů, Bosňanů, Albánců a nakonec i bombardováním Jugoslávie před pěti lety. Takto zhruba vypadá srbský pohled na věc. Hrstka intelektuálů se sice snaží o nápravu tohoto jednostranného vidění, jejich snaha však zatím působí na většinu obyvatel jako nesmyslné a zbytečné sebemrskačství. Únik od odpovědnosti je ulehčen nepopiratelným faktem, že zločiny páchali i „ti druzí“. Ve zbídačené, sankcemi a bombardováním potrestané zemi plné stovek tisíc uprchlíků je zkrátka těžké začít zpytovat svědomí.

Politici by sice mohli jít příkladem, ale to je pochopitelně více než naivní požadavek. Místo toho umírnění nacionalisté jako Koštunica tvrdí, že se musí vysvětlit, co se vlastně v Sarajevu dělo (jestli se třeba Bosňané tři roky sami nebombardovali), popřípadě (jako Djindjič a jeho nástupci) prezentují spolupráci s Haagem jako nepříjemnou, leč nezbytnou nutnost, chceme-li získat ze Západu další úvěry. Haag je vnímán jako mýtický Minotaurus, který vyžaduje jednou za čas lidské oběti. Ty si jezdí vyzvedávat hlavní žalobkyně Carla del Ponteová, jakýsi novodobý inkvizitor Srbstva. Vládní politici se doslova předhánějí v eskamotérském umění, jak dokázat del Ponteové, že jsme kooperativní, a zároveň ukázat voličům, že si od Haagu nic diktovat nenecháme. Takže Haagu se slibuje, ale spolupracuje se jen v případě nejvyšší nutnosti. Spíše se státní aparát, či alespoň jeho část, snaží pomáhat obžalovaným. Dokumenty, které vyšetřovatelé haagského tribunálu léta marně žádají u srbských úřadů, kolikrát k jejich překvapení vytáhl v soudí síni sám Miloševič.

Většina zpravodajství o Haagu se soustředí na proces s Miloševičem, a to především na nejatraktivnější části. Tím se myslí především, když Miloševič nachytá některého svědka při rozporu ve výpovědi. Například když se muž, který přežil masakr ve Srebrenici, spletl při popisu svých zranění, nebo když „Slobo“ připomenul někdejšímu černohorskému ministrovi zahraničí, který ztratil při výbuchu obě dolní končetiny, že lež má krátké nohy – to jsou Slobodanova mediální vítězství. Málokdo jde do hloubky. Navíc jen málokterá redakce si může dovolit mít v Haagu svého stálého zpravodaje. Jedním z těch výjimek je bosenský novinář Emir Suljagič, jinak také přímý svědek pádu Srebrenice, kde zahynula celá jeho rodina. A právě Suljagičova zkušenost ukazuje na bariéru, kterou mají srbští novináři, když jde o válečné zločiny. Ačkoli je bosenský žurnalista unikátním svědkem pádu srebrenické enklávy (pracoval jako tlumočník holandského praporu UNPROFOR), za celé dva roky, co sleduje haagské procesy, se s ním žádný ze srbských kolegů o Srebrenici nebavil. Nikdo to prostě nechtěl slyšet. Stejně tak prošlo bez zájmu přiznání někdejšího šéfa vzbouřených krajinských Srbů Milana Babiče. V emotivním projevu se přiznal ke zločinům proti lidskosti a požádal „bratry Chorvaty“ o odpuštění. Zatímco v letech 1990–91 Babič, tehdy coby ochránce srbských zájmů, horlil ze srbských televizních obrazovek takřka denně, nyní se setkal u srbské veřejnosti s minimálním zájmem. Stejně tak i přiznání někdejší prezidentky bosenských Srbů Biljany Plavšičové. Přiznala vinu za tisíce mrtvých, etnické čistky, sběrné tábory. Reakce veřejnosti byla vesměs nulová.

Pokud už se vlastní zločiny dnes v Srbsku přiznají, následuje obvykle požadavek na to soudit si je doma. Pomineme-li morální problém, zda se mají v Srbsku soudit zločiny spáchané v Chorvatsku, Bosně či Kosovu, je tu problém praktický. Zatím totiž srbské soudy (respektive vláda, na jejíž politické vůli to závisí) neukázaly příliš ochoty se do takovýchto komplikovaných a ožehavých případů pustit. Chybí jim nejen zkušenosti, ale i prostředky (Haag disponuje ročním rozpočtem 223 milionů dolarů). Debata Srbsko–Haag tak stále probíhá v začarovaném kruhu. Haag požaduje nejdříve důkazy, že je domácí spravedlnost schopna a ochotna válečné zločiny soudit, a pak je ochoten diskutovat o předání některých případů místním soudům. Srbové naopak chtějí konkrétní případy převzít hned, aby mohli dokázat, že je jsou schopni soudit. Vzhledem k tomu, v jakém stavu srbské soudnictví je, zůstanou věci nejspíš při starém. V Haagu.

Rámeček 1

Do Haagu už nevydáváme

Nová vláda v čele s Vojislavem Koštunicou dala hned po své inauguraci najevo, že ve vztahu k haagskému tribunálu vstřícná nebude. Kabinet odvolal z funkce dosavadního náměstka ministra vnitra Sretena Lukiče, který v roce 1999 velel srbské policii v Kosovu a jehož tribunál OSN obviňuje ze zločinů proti lidskosti. Jenže Koštunica zároveň zdůraznil, že Lukiče nevydá do rukou haagských vyšetřovatelů. To je změna oproti dosavadní politice. Předchozí Djindjičova a poté Živkovičova vláda poslaly do Haagu nejen Slobodana Miloševiče, ale třeba také generála Veselina Šljivančanina, obviněného z masových vražd při dobývání chorvatského Vukovaru v roce 1991. Dragoljub Ojdanič, náčelník generálního štábu srbsko-černohorské armády v době největšího útlaku kosovských Albánců koncem 90. let, a Vojislav Šešelj, vlajkonoš srbského nacionalismu, se z obav před potupným zatčením raději do Haagu vypravili dobrovolně. Koštunica dnes razí představu, že Srbsko si své podezřelé bude soudit samo. Carla del Ponteová, vrchní haagská žalobkyně, ve svých prohlášeních dává mezi řádky najevo, že srbské justici v tomto ohledu nedůvěřuje. Proto naléhá, aby Srbsko vydalo i dva největší zbývající zločince, obviněné z genocidy – válečného předáka bosenských Srbů Radovana Karadžiče a velitele jeho vojsk Ratka Mladiče. V únoru Del Ponteová bez podrobností uvedla, že oba žijí v Bělehradě. Srbsko reagovalo podrážděným dementi, ale pobyt v metropoli by měl svou logiku. Bělehrad je dvoumilionové město a na rozdíl od Bosny nehlídkují v Srbsku žádné mezinárodní jednotky s rozkazem oba muže okamžitě zatknout.

Rámeček 2

Srbsko v číslech

1999 2000 2001 2002 2003 2004

HDP -16 % 6,4 % 5,5 % 4 % 4 % 4–5%

inflace 42 % 113 % 39 % 14 % 11 % 7 %

Nezaměstnanost se v posledních čtyřech letech stabilně drží kolem 28 % (čísla za předcházející období nejsou spolehlivá). Průměrný plat stoupl od roku 2000 do loňského roku ze sta na 182 eur. Index vnímání korupce, sestavovaný organizací Transparency International, poprvé zařadil Srbsko v roce 2003. Skončilo na 106. místě ze 133 zemí, spolu se Súdánem či Ukrajinou. Pro srovnání: Chorvatsko se umístilo 59. (o čtyři příčky pod Českem), Bosna a Hercegovina na 70. místě. Index ekonomické svobody, sestavovaný americkou nadací Heritage Foundation (měří míru svobody v podnikání, vymahatelnost práva apod.), dosud se Srbskem nepočítá. Spolu s pěti dalšími zeměmi – mj. Irákem či Burundi – není hodnoceno kvůli „politické a ekonomické nestabilitě“.

Rozhovor

Je to jako Německo po druhé světové, říká o srbské společnosti Igor Blaževič z Člověka v tísni

Co se vám dnes vybaví, když se řekne Srbsko?

Upozorňuji předem, že jako bosenský Chorvat nemůžu být po těch minulých letech nezaujatý pozorovatel. Vybaví se mi ovzduší alkoholu, iracionality a národních pop-folkových písní. Dlouhá léta bylo pro mě symbolem Srbska manželství populárního válečného zločince Arkana se stejně populární zpěvačkou srbského folku Cecou. Ještě je ve mně dost hořkosti z toho, že Srbové prakticky nereflektovali svou zodpovědnost za události posledních 15 let v bývalé Jugoslávii. Ale dnes už víc cítím lhostejnost: pro nás z Bosny už nemá Srbsko ten dřívější osudový význam. Jsem tomu rád, je to úlevný pocit.

Vidíte v Srbsku nějaké známky vývoje k lepšímu?

Reakce na poslední krizi v Kosovu spíš vypadala, jako by se vrátily zpět první dny Miloševičovy éry. Představuju si, že takto vypadalo Německo krátce po druhé světové válce: ještě v něm přežívají sny o velké říši, ale mísí se s frustrací z prohraných válek a sebelítostí. Pokud existuje pozitivní vývoj, tak snad v tom, že se decentralizovala politická moc. To platí pro celou bývalou Jugoslávii: už není jeden Tudjman, jeden Miloševič jako jediný pán nad životem a smrtí, politici musí dělat koalice, spolupracovat s mezinárodním společenstvím.

Na koho by měl Západ v Srbsku vsadit?

Souhlasil jsem s loňským komentářem Respektu, že takovou osobou byl Zoran Djindjič, který jako premiér obratným manévrováním vedl zemi dopředu. Po jeho smrti bohužel další takovou osobu nevidím. Nedá se teď sázet na jednoho člověka nebo stranu, ale jedině na principy. Západ musí chtít dodržování pravidel, ekonomické reformy, spolupráci s Haagem, stejně jako to vymáhá třeba na Chorvatsku.

Jaká by měla být česká politika vůči Srbsku?

Nic speciálního, při vymáhání pravidel hry by měla postupovat jednotně celá Evropská unie.

(Respekt)