Květen 2004

Koho si tu schovala KGB. Vasilij Mitrochin zemřel, jeho archiv varuje dál

Jaroslav Spurný

Dvakrát za poslední měsíc se zdejší politická scéna ocitla v přímém mediálním spojení s ruským Výborem pro státní bezpečnost, více známým pod hrozivou zkratkou KGB. Nejprve to byla zvěst, že agentem této chobotnice byl v osmdesátých letech ministr a někdejší komunistický kádr Jaroslav Palas. Pak jsme se z novin dozvěděli, že pro sovětskou tajnou službu zřejmě svého času pracoval i koordinátor vládní pomoci pro Irák František Malata. Nic z toho ovšem nejde ověřit: Rusko vedené důstojníkem KGB Vladimírem Putinem hlídá seznamy svých tajných spolupracovníků jako oko v hlavě a jeho tajná služba nijak nezměnila svůj letitý styl práce. Takže je velmi pravděpodobné, že se Moskva dodnes v Česku i jinde ve světě snaží prosazovat své politické, ideologické i ekonomické zájmy prostřednictvím agentů na vysokých postech. Koneckonců, víme o tom dost. A naše brána do zákulisí KGB má jméno – Mitrochinův archiv.

Vilnius, hlavní nádraží

Na malém hřbitově kdesi na utajeném místě v jižní Anglii se letos koncem ledna sešla malá skupinka truchlících pozůstalých. Kromě vdovy a dospělých dětí s rodinami stáli nad rakví ještě dva úředníci britské tajné služby MI5. Přišli vzdát hold kolegovi, se kterým posledních dvanáct let nejen úzce spolupracovali, ale kterého také v Británii pod změněnou identitou hlídali před pomstou mocných nepřátel.

Jméno Vasilije Mitrochina (1922 – 2004) ve světě před šesti lety proslavila publikace jeho knihy Mitrochinův archiv a tajná historie KGB. Šokovaní čtenáři dostali možnost seznámit se s obrovskou sumou informací o práci sovětské tajné služby za celou dobu její existence od roku 1917 až do pádu železné opony. „Tak ucelený a přesvědčivý soubor tady dosud nebyl,“ komentovala dokumenty FBI. V té době západní rozvědky znaly Mitrochinův příběh už šest let. Lépe řečeno od března 1992, kdy na nádraží ve Vilniusu vysedl z moskevského rychlíku nenápadný sedmdesátník.

Vypadal jako typický sovětský penzista a nikdo by nehádal, že na dně jeho příruční kabely se pod svačinou a rezervními košilemi skrývají dva tisíce dokumentů s významnými informacemi o práci obávané KGB. Nenapadlo to naštěstí ani kontrolu na čerstvě vzniklé rusko-litevské hranici. V případě dopadení by penzionovaný důstojník a dlouholetý archivář KGB Vasilij Mitrochin už z vězení nevyšel do konce života.

V hlavním městě svobodné Litvy vedla jeho cesta nejprve k bráně amerického velvyslanectví. Úředníka, který jej přijal, však dokumenty nepřesvědčily – považoval je za podvrh a součást nějakého špionského podrazu Moskvy. Vyhozený Mitrochin zopakoval nazítří svůj pokus na britském velvyslanectví. Schopná, dokonalou ruštinou hovořící zaměstnankyně britské rozvědky tam na rozdíl od svých amerických kolegů o pravosti Mitrochinova souboru vůbec nepochybovala. Aby vyloučili i to nejmenší podezření na provokaci, nechali Britové archiváře několik dnů podrobně vyprávět, jak se k informacím dostal. Pak ho centrála MI5 propašovala s celou rodinou na falešné pasy z Litvy do Británie. Mitrochinovu chatu pod Moskvou navštívili dva britští agenti a podle pokynů zachráněného špiona vykopali všechny ukryté dokumenty – bylo jich do dvou obrovských beden. Pak už následovala rutina: diplomatickou cestou vyvézt informace na Západ a tam je zpracovat. Zpravodajským službám to trvalo šest let. Teprve v roce 1998 daly svolení k vydání Mitrochinova archivu knižně. Jaká byla reakce Ruska? „Ani po pečlivém zkoumání jsme nezjistili, že by existoval nějaký plukovník Mitrochin. Všechno je to jen propaganda,“ řekl v roce 1999 jeden z šéfů nástupkyně KGB, Federální bezpečnostní služby, Boris Labuzov. A nikdy poté se už FBS k Mitrochinovi oficiálně nevyjádřila.

Obzina nám píše

Informace o agentech a dlouhých prstech sovětských kombinátorů jsou samozřejmě zvlášť důležité pro zemi, jako je Česko, kde donedávna Kreml de facto vládl. Nezanedbatelná část zdejších obyvatel navíc vyznává názor, že i pád komunistického režimu tady zorganizovala KGB společně se svojí tuzemskou filiálkou StB. „Šlo o privatizační puč KGB,“ říká o listopadu 1989 guru tuzemských „popíračů revoluce“ Petr Cibulka. Argumentem jsou mu dvě věci: pověst všemoci, kterou tady KGB měla a kterou v občanech její protagonisté vydatně přiživovali, a fakt, že mezi úspěšnými polistopadovými podnikateli či manažery je velké procento komunistů a příslušníků StB.

„O tom, že komunistické Československo bylo podřízeným vazalem Sovětského svazu, že plnilo jeho rozkazy, že KGB měla k dispozici seznamy agentů zdejší politické policie a že sama některé z těchto lidí využívala, není nejmenší pochybnost,“ říká historik Pavel Žáček, který se minulostí zabývá a napsal na toto téma několik odborných publikací. „Pokud jde o podezření, že ruská tajná služba dnes politicky a ekonomicky ovlivňuje tento stát pomocí svých tuzemských agentů, pro to neexistují žádné přímé důkazy,“ dodává. „Tím ale nechci říci, že prosazování ruských zájmů a využívání starých agentů neexistuje.“

Kontrarozvědná služba BIS se oficiálně k ruským hrozbám a svému boji proti nim nevyjadřuje. „To všechno jsou tajné operace,“ říká tiskový mluvčí BIS Jan Šubert. Podle neoficiálních vyjádření představitelů služby používají Rusové Českou republiku jako zájmovou zónu, a BIS prý „monitoruje velký zájem ruské rozvědky o naše teritorium, stejně jako masivní nasazení špionů“. O něco sdílnější je bývalý ředitel BIS Stanislav Devátý. „Jsme v NATO, vstupujeme do EU a to Rusy zajímá. Máme pro ně obrovskou výhodu: z dob totality to zde velmi dobře znají, mají tu obrovské kontakty a není pro ně problém najít lidi, kteří pro ně budou pracovat. Pokud je chceme podezřívat, že proti nám pracují, musíme mít představu, jak to dělají,“ říká Devátý.

Mitrochinův archiv věnuje metodám a akcím KGB v Česku část kapitoly s příznačným názvem „Špehování východního bloku“. Toho, kdo na vlastní kůži zažil dobu „reálného socialismu“, publikované dokumenty příliš nepřekvapí. Pro KGB tady donášely místní politické loutky z nejvyšších míst. Dosazený vládce Miloš Jakeš psal KGB hlášení o vnitrostranických bojích v KSČ, pravidelná hlášení do Moskvy posílal také ministr vnitra Jaromír Obzina. Ten s tím začal po návštěvě KGB v roce 1974, kde slíbil, že je „pro komunistickou stranu Sovětského svazu a jejího vůdce soudruha Brežněva připraven splnit jakýkoli úkol“. A pak se jako agent opravdu osvědčil. „Obzina nás ve zprávách objektivně informuje o aktivitách jednotlivých členů ÚV KSČ, včetně prezidenta Gustava Husáka,“ chválí ho v interním hodnocení sovětské řídící orgány o tři roky později.

Podle archivního badatele Radka Schovánka a Pavla Žáčka měla KGB v osmdesátých letech své informátory mezi řadou zdejších okresních nomenklaturních kádrů, v církvích, ale třeba i v Prognostickém ústavu. Vědci ovšem nemohou položit na stůl jasné důkazy, které by jejich tezi doložily. „Pročetl jsem tisíce zpráv a hlášení tuzemské rozvědky a často jde o náznaky, drobnosti. Že by ale Komárek, Dlouhý nebo Klaus podávali zprávy, to ne,“ říká Schovánek. Prognostický ústav vznikl v roce 1983 na přímý popud předsedy vlády Lubomíra Štrougala, který nápad na jeho založení přivezl z Moskvy, a jindy tak bdělá politická policie bez známky většího neklidu přihlížela, jak se v instituci houfují a nad „podvratnými tématy“ debatují schopní ambiciózní ekonomové. „Rozkrýt tady síť agentů KGB je nemožné,“ říká Prokop Tomek z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). „Nemáme k dispozici žádné důkazy a dokumenty, které by to dokázaly. Ruská strana nám v tomto směru přes opakované žádosti neposkytla žádné informace.“

Ukažte kapsy

To Vasilije Mitrochina od jisté doby hnala přesně opačná touha: dát světu informace a dát mu jich co nejvíc. Propadl jí koncem 60. let. „Poslouchal jsem vysílání západního rozhlasu a měl jsem možnost se seznámit s některými samizdatovými časopisy. Rozdíl mezi tím, co jsem slyšel a četl ve chvílích volna, a tím, co se mi dostalo do rukou v archivu rozvědky, byl neuvěřitelný,“ vzpomíná Mitrochin.

Z jedné strany mohl svou touhu uspokojit poměrně snadno: coby archivář KGB dostával denně do rukou řadu přísně tajných, důležitých zpráv. Ale z druhé strany to byla velká sázka: při prozrazení hrozila smrt. Přesto se Mitrochin ke svému angažmá po několikaletém zvažování nakonec v červnu 1972 odhodlal. Dokumenty zprvu vynášel v botách – při odchodu se na vrátnici většinou kontrolovaly jen tašky zaměstnanců – a zakopával je pod zvýšenou podlahu na své podmoskevské dače. Postupem času se osměloval víc a víc a nakonec vynášel dokumenty zastrčené třeba jen prostě do kapsy. Měl štěstí: za celých dvanáct let nebyl pečlivěji prohledán. To ale neznamenalo absenci každodenního nebezpečí a strachu před popravou. Mitrochin věděl, že ho soukmenovci z KGB někdy sledují v rámci rutinní kontroly, a v té době se vyhýbal cestám na chatu. Největší strach zažil jednou v nejhorších dobách poststalinského utužení počátkem osmdesátých let, kdy šel nakoupit do obchodního domu a náhodou se ocitl u pultu vedle dvou anglicky mluvících cizinců. V patách měl zrovna sledovačku a dostal strach, že si KGB setkání vyloží jako špionážní kontakt a důkladně prohledá jeho byt i chatu. Ale nic se nestalo: kolegové zřejmě cizince nezaregistrovali.

Ve svém díle Mitrochin pokračoval až do roku 1984, kdy musel odejít do penze. Na své dače potom dokumenty léta třídil a přepisoval na stroji, až přišel čas zmíněné cesty do Vilniusu.

Šmíruji, přepínám

Unikátní význam Mitrochinovy knihy je v tom, že představuje klíč umožňující expertům i běžným občanům rámcovou orientaci v záplavě informací, spekulací a také lží, které máme v souvislosti s mezinárodním angažmá KGB k dispozici. Sovětská tajná služba používala – a podle expertů samozřejmě dál používá – tři základní špionážní metody. Za prvé se snažila dostat své vlastní vyškolené špiony s falešnou identitou (takzvané nelegály) co nejvýše v politické hierarchii vytipované země. Za druhé hledala a verbovala do své agenturní sítě co nejvýše postavené a dobře informované domácí osobnosti, který by mohly dodávat do Moskvy informace a zároveň ovlivňovat důležitá politická nebo ekonomická rozhodnutí ve prospěch Kremlu. Třetí byla „vlivová opatření“: pomocí agentů a nelegálů zmanipulovat veřejné mínění v zahraničí. Bylo to jednoduché, KGB zakládala v demokratických zemích bez problémů s pomocí nelegálů krycí firmy – například Putin spolupracoval s německou krycí investiční firmou SPAG (po roce 1992 byla podezřívána z praní špinavých peněz) – nadace, občanská hnutí, měla své lidi v médiích. Skrze všechny zmíněné instituce rozšiřovala svou ideologii. Podle expertů pracuje její nástupkyně FSB stejně a Mitrochinova kniha vlastně říká, že každá firma s ruskou účastí může být rizikem.

Šestého listopadu 1951 bylo v Paříži zahájeno zasedání Valného shromáždění OSN. Jeden z hlavních proslovů pronesl kostarický konzul v Římě Teodoro Castro a vášnivě v něm kritizoval Sovětský svaz za jeho odmítnutí vrátit děti evakuované během občanské války v Řecku. Jen v moskevské centrále KGB tehdy věděli, že řečník se ve skutečnosti jmenuje Josif Grigulevič a je to sovětský občan, čekista, vyškolený za dob Stalina na atentátníka a sabotéra. Během občanské války ve Španělsku provedl desítky takových útoků, později patřil do skupiny organizující vraždu Lva Trockého v Mexiku. Druhou světovou válku strávil v Argentině a po ní – vybaven od KGB novou identitou kostarického občana Teodora Castra – začal budovat sovětskou rezidenturu v Římě. Jeho schopnosti zapůsobit byly opravdu mimořádné: v roce 1951 byl jmenován kostarickým konzulem v italské metropoli. Spřátelil se s řadou západních velvyslanců, byl oblíbencem papeže Pia XII., který mu udělil patnáct audiencí, na večeře chodil běžně s tehdejším italským premiérem Alcidem de Graperim.

Grigulevičův případ jen ilustruje obecný fakt: agenti KGB často pronikali hluboko do institucí západní demokracie. A kromě vyzvědačství se zapáleně věnovali ještě jednomu úkolu: „obraně vymožeností socialismu“. Jinak řečeno šmejdili kolem emigrantů a udávali do centra domácí „kontrarevolucionáře“, o kterých se před nimi sem tam někdo neopatrně či v dobré víře zmínil. Castro posílal do Moskvy pravidelné zprávy o chování sovětských diplomatů v Římě.

Mitrochin předal britské službě stovky jmen západních agentů, kteří od druhé světové války pracovali pro sovětskou „říši zla“. A konečně prozradil i desítky sovětských nelegálů pracujících po celém světě pod změněnou identitou a stovky jejich agentů. Mitrochinův archiv umožnil západním zemím překazit zásadním způsobem stovky akcí, které KGB svého času rozpracovala a její nástupkyně FSB pak po pádu železné opony dál prováděla.

Deník z Havany

Díky plukovníkovi Mitrochinovi získala světová veřejnost i řadu důležitých pohledů za oponu. „Dezinformační sekce A by měla podpořit a rozpracovat legendu, která se podle hlášení našeho zdroje objevila – že totiž za atentátem na Kennedyho mohli stát američtí ropní magnáti spolčení s CIA.“ Citace Mitrochinem opsaného dokumentu prozrazuje autorský otisk sovětských expertů na populární fámě, že vraždu prezidenta Kennedyho organizovala svého času CIA. Stejně tak vznikl v dílně dezinformačního odboru KGB i dodnes ve třetím světě oblíbený mýtus, že nemoc AIDS stvořili vědci v laboratořích americké tajné služby. Fámu KGB dostala do světa pomocí svých agentů, novinářů z indického deníku Patriot, ze kterého ji přebral konzervativní londýnský list Sunday Express.

KGB vydávala dezinformace o disidentech, emigrantech i úspěšných západních politicích. A často byla úspěšná nejen u veřejnosti v satelitních státech (tuzemské diskreditační články o „milionářském synkovi Havlovi“ či „Západem placených rozvracečích klidu k práci“ publikované hlavně v Rudém právu si pamětníci určitě vybaví), ale věřili jí i na Západě. Příkladem může být bestseller „Uvnitř společnosti: Deník CIA“ od Philippa Ageeho. Autor, propuštěný kvůli nadměrnému pití z CIA koncem 60. let, se usadil v Evropě a stal se uznávaným kritikem „zákulisních metod amerického establishmentu“ během studené války. Jeho kniha, v níž prozradil na 250 důstojníků a zahraničních spolupracovníků americké tajné služby (přičemž službu samotnou vykreslil jako semeniště zkorumpovaných, mocí opilých kreatur pohrávajících si se světem jako s hračkou), dlouho vedla západoevropské i americké žebříčky nejprodávanějších titulů. Teprve když z Mitrochinova archivu vyšlo najevo, že Agee pracuje pro KGB a kubánskou tajnou službu (pod jejímž vedením vznikl i „Deník CIA“), sbalil úspěšný spisovatel kufry a v roce 2000 se přestěhoval z Hamburku do Havany.

Takových nitek odhalil Mitrochinův archiv spoustu. Konkrétních jmen ovšem v knize najdeme jen pár. Většinu si jich tajné služby nechaly pro sebe. Podle informací z britského deníku Guardian bylo dodnes na základě Mitrochinových informací podáno pouze jedenáct trestních oznámení za vyzvědačství nebo jinou trestnou činnost. „Důležitější bylo rozbití sítí špionů z Ruska, zastavení aktivit agentů, i odhalení stovek společností, které byly krycími filiálkami KGB a posléze i FSB, která operace svých předchůdců nepřerušila,“ zhodnotil cenu archivu šéf CIA George Tenet. „Přes Mitrochinův archiv jsme poznali práci KGB jako nikdy předtím a pomůže nám to v práci proti našim protivníkům,“ dodal. Kromě Ruska tím myslel Irák, Írán, Palestinu, Severní Koreu, Kubu. Tajné služby těchto zemí byly totiž podle Mitrochina od značným vlivem aktivit i peněz KGB.

Bratři v triku

Poučná role Mitrochinova souboru se samozřejmě týká i Česka. „Je přehnané souhlasit s tezí, že vše, co se v českém veřejném i neveřejném životě děje, je ovlivňováno estébáky a kágébáky,“ říká šéf rozvědky František Bublan. „Ale je pochopitelné, že Rusko usiluje o vliv ve střední Evropě, a ten tlak bude čím dál tím větší. O podrobnostech ovšem mluvit nemohu,“ dodává. Podle Bublana plyne značné nebezpečí především z faktu, jak se zde Rusové ekonomicky etablovali. „Z minulosti víme, že vždy ke své práci v zahraničí používali krycí firmy,“ říká šéf rozvědky. „A teď tady těch firem s ruským kapitálem jsou tisíce. Není v našich silách zjistit, které z nich jsou špionskými filiálkami.“ Stejně varovně hovoří historik Žáček: „Jestli si KGB dokázala najít vlivné agenty za totality na nepřátelském Západě, musí být pro ni o hodně jednodušší udělat totéž u nás, se znalostí tuzemského prostředí z doby okupace a s kontakty, které měla s prominenty minulého režimu,“ říká.

Zdejší velvyslanectví Ruska patří se svými čtyřmi stovkami zaměstnanců k nejpočetněji obsazeným ruským vyslanectvím v Evropě (například v Polsku je sotva třetina personálu, v Dánsku šedesát osob). BIS přitom odhaduje, že nejméně polovina lidí pracuje pro ruskou rozvědku, a podle tři roky staré zprávy BIS pro vládu investovaly ruské tajné služby v Česku jen do nemovitostí několik miliard korun.

O hrozbách je možné jen spekulovat. Do Česka teče nekontrolovatelný kapitál. Respekt už psal o karlovarském podnikateli Alexandru Rebjonkovi, který sem v sedmdesátých letech přišel coby jakýsi supervizor zdejšího uranového průmyslu. Podle BIS tehdy takový post nemohl dostat nikdo jiný než spolupracovník KGB. (Mimochodem, když česká policie pátrala v devadesátých letech po tom, kdo je Rebjonok, dostala z Moskvy odpověď, že muž takového jména a data narození neexistuje. Na opakovaný dotaz, co to znamená, už Rusové neodpověděli a česká policie nesrovnalost přičetla tamnímu nepořádku. V devadesátých letech tu začal podnikat, spolupracoval ve společných firmách s nedávným majitelem Novy Jiřím Šmejcem a spoluvlastníkem Primy Ivanem Zachem. Kvůli této spojce se objevilo podezření, že obě televize jsou právě přes podnikatele Rebjonka financovány z nejasných ruských peněz.

A další možná varování. Významný podnikatel, který v Česku privatizoval a koupil obrovský majetek a ovládá tu petrochemii, je Andrej Babiš – v osmdesátých letech zaměstnanec slovenského Petrimexu a kromě toho agent komunistické špionáže vysazený do Maroka. Agentem byl i jeho předchůdce na petrochemickém trůnu – šéf dnes už zkrachovalé společnosti Chemapol (za komunistů český protějšek Petrimexu) Václav Junek. Dnes je to už penzista, ale svého času se suverénně pohyboval v nejvyšších politických patrech polistopadového Česka. Prezidentovi Václavu Havlovi pomohl z rodinných sporů čtvrtmiliardovým nákupem jeho podílu v paláci Lucerna, s premiérem Klausem chodil na tenis a opozičnímu vůdci Zemanovi tajně platil volební kampaň. Když se pak jeho „impérium“ náhle zhroutilo, zůstaly po něm dluhy za více něž deset miliard korun – a nikdo netuší, kde vlastně ty peníze skončily. Nicméně považovat tyto a podobně ztracené miliardy automaticky za zisk „kágébáků“ je příliš velký a příliš paranoidní zkrat.

Stejně tak neexistují důkazy o nějakém zásadním vlivu současných kremelských vládců na tuzemskou politiku a ekonomiku. Už tady však byla řeč o vládní komisi pro investice a pomoc poválečnému Iráku. Jedním z českých zájmů je dostat se v Iráku k obnově rafinerií, po stejné zakázce touží i Rusové. Proto je jistě škoda, že vládní strategii na toto téma zpracovával už zmíněný dlouholetý agent StB František Malata, který v 80.letech s vysokou pravděpodobností spolupracoval s KGB – a dnes mohl o vládních plánech informovat své dávné chlebodárce. „Indicií o ruském vlivu najdeme stovky, ale to neznamená, že jsou pravdivé,“ říká šéf rozvědky František Bublan. „Nicméně zvažovat a prověřovat je musíme – co kdyby. Zatím ale k odhalení ruských špionů a agentů nic nevedlo.“

RÁMEČEK

Oleksy, Paksas a ti druzí

V červnu 1994 sdělil zverbovaný důstojník ruské rozvědky svým polským řídícím orgánům důležitou informaci: že tehdejší polský premiér Józef Oleksy pracoval v osmdesátých letech pro KGB. Předal prý tehdy ruskému „diplomatovi“, ve skutečnosti rezidentovi Vladimíru Auganovovi řadu informací – jakých, to nebylo nikdy zveřejněno. Zpráva vybuchla jako bomba, i když pro polskou tajnou službu to zas až takové překvapení nebylo. Auganov totiž po roce devadesát složil diplomatické krytí, zůstal v Polsku jako podnikatel – a Oleksy s ním udržoval styk dál. A to dokonce i poté, co ho v roce 1994 kontrarozvědka varovala, že Auganov je možná důstojníkem ruské tajné služby. Vyšetřování trvalo do dubna 1996. Oleksy, který věc od počátku vysvětloval jako špínu vymyšlenou na něj v rámci vnitropolitického boje mezi pravicí a levicí, mezitím podal demisi (v lednu 1996). Když soud nepřipustil jako důkaz vyšetřování nahrávky s výpověďmi přeběhlých ruských důstojníků kvůli jejich možné dekonspiraci, zakončili vyšetřovatelé svou práci pro nemožnost dopátrat se pravdy. Oleksy odešel do politického ústraní, loni se ale do vysoké politiky vrátil. Stal se šéfem parlamentního výboru pro Evropu.

Trochu jiný je případ litevského prezidenta Rolandase Paksase, který loni v lednu překvapivě vyhrál volby. Umožnila mu to především nákladná předvolební kampaň. Jeho hlavním sponzorem byl ruský podnikatel Jurij Borisov, který na kampaň věnoval 400 000 dolarů. Po nástupu Paksase do funkce oznámila litevská tajná služba, že Borisova od roku 1998 sleduje kvůli podezření z kontaktu na ruské mafie. Upozornila také, že Borisov pravděpodobně pracuje pro ruskou tajnou službu. Parlament už zahájil proces odvolání prezidenta.

V Česku taková esa na seznamu možných akvizic KGB chybějí. Nejblíž takové slávě se dostal polistopadový vůdce Strany Zelených Jaroslav Vlček. Jako častý host ruského vyslanectví vzbudil pozornost tajných služeb, a když po totálním krachu své strany přestoupil k sociálním demokratům, zajistil nové partaji především dvě zásadní aféry. Jednak to byl právě on, kdo domluvil utajené sponzorování Zemanovy kampaně od kombinátora Junka. A za druhé zorganizoval Bamberk – proslulou operaci, při které tehdejší opoziční vůdce Zeman sliboval na utajených schůzkách v zahraničí velmi pochybným individuím ministerské posty výměnou za peníze do prázdné stranické kasy.

RÁMEČEK

Čekisté

Výbor státní bezpečnosti – KGB – byl posledním dědicem strašných institucí skrytých za zkratkami Čeka, GPU, OGPU a NKVD. Podle knih Alexandra Solženicyna ubili a umučili čekisté a jejich nástupci ve vyšetřovacích celách desítky tisíc „kontrarevolucionářů“ – tedy lidí, kteří se z jakéhokoli důvodu znelíbili vládnoucí bolševické moci a režim je postrčil na cestu do gulagu. Dvacet milionů zatčených zahynulo v sovětských lágrech na následky útrap. „Jako společná a výstižná vzpomínka nám zůstane jen jedno: vzpomínka na prohnilost, na prostor veskrze zasažený hnilobou. I po desetiletích, bez zlosti a roztrpčení, s vyrovnaným srdcem si uchováváme tento přesvědčivý dojem: podlí, zlovolní, zločinní a – snad zbloudilí lidé,“ charakterizoval příslušníky sovětské tajné policie Solženicyn – sám na dlouhá léta jejich oběť. Teror nakonec semlel i řadu svých autorů. Popraveni byli šéfové státní bezpečnosti Jagoda, Ježov a Berija a řada dalších vysokých náčelníků. Někteří to ale později dotáhli vysoko. Dlouholetý šéf KGB (1967 – 82) Jurij Andropov se stal v osmdesátých letech nejvyšším představitelem Sovětského svazu a o dvacet let později napodobil jeho úspěch čekista Vladimír Putin, když vyhrál volební souboj o křeslo ruského prezidenta. Na rozdíl od většiny postkomunistických zemí, které se více či méně snaží se s totalitními zločiny a činností svých tajných služeb vyrovnat a zveřejnit je, nebyly v Rusku po zhroucení komunismu zpřístupněny žádné archivy a žádný kágébák nebyl trestně stíhán.

ROZHOVOR

Ohrožení ze strany Ruska může existovat. Rozhovor s bývalým federálním ministrem vnitra, dnes šéfem slovenského Ústavu paměti národa Jánem Langošem

V čem byla KGB nejvíc nebezpečná?

Podněcovala a podporovala síly, které bezprostředně ohrožovaly lidská práva, svobodu jednotlivce i národů.

Na troskách KGB vznikla v Rusku po komunistickém krachu Federální bezpečnostní služba. Podle českých expertů se ovšem metody ani personál služby vlastně nezměnily. Existují podle vás rizika, že nová služba bude skrze své agenty a kapitál prosazovat třeba v Česku nebo na Slovensku své zájmy?

Nerad spekuluji. Nemám konkrétní informace a mohu říci jenom to, že takové ohrožení existuje. Že ze strany Ruska může dojít k ohrožení našich národních zájmů.

V Česku i na Slovensku jsou známy případy spolupracovníků StB, které pak převzala jako agenty KGB. Nikdo ale nezná lidi, kteří za totality pracovali pro sovětskou službu přímo, bez prostředníka. Jejich seznamy leží v moskevských trezorech. Znamenají tito agenti pro obě země nějaké nebezpečí?

Ano. Jsem přesvědčen, že mohou být oživeni a využíváni. A mohou znamenat značné bezpečnostní riziko, pokud jde o naše členství v NATO. Proto by měli být lidé přicházející do styku s citlivými informacemi z této oblasti obzvlášť přísně prověřováni.

Jsou na Slovensku známy případy, kdy by bezpečnostní složky odhalily zájmy FSB? Kdy by rozpoznaly, že kapitál plynoucí z Ruska slouží k destabilizaci Slovenska nebo že by ruská tajná služba využívala slovenské občany?

Ne. I když Mečiarova vláda měla blízko k Moskvě, neexistuje žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že tu měla zásadní vliv ruská tajná služba.

Pokusil jste se z titulu vaší dnešní funkce oslovit Moskvu a vyžádat si dokumenty, které se týkají Slovenska? Jak jste uspěl? Jednal jste s Moskvou o archivech a působení KGB v ČSSR počátkem devadesátých let, kdy jste byl federálním ministrem vnitra?

Zatím jsem si informace z Moskvy nevyžádal, hledám totiž způsob, jak to udělat, aby žádost byla efektivní. V roce 1991, když jsem byl federálním ministrem vnitra, jsem žádal o vydání části tuzemského archivu, který předala StB do Moskvy, a o seznamy spolupracovníků KGB v Československu. Žádosti nebylo vyhověno s tím, že se jedná o tajné materiály, které by mohly ohrozit bezpečnost Ruska.

Byl listopad 1989 privatizačním pučem KGB a StB, jak dnes v Česku tvrdí antikomunisté v čele s Petrem Cibulkou?

Ani jako ministr vnitra jsem nezjistil žádný fakt, který by tuto tezi podporoval, a nezměnilo se to dodnes. Jiná otázka je to, jak se komunisté a estébáci dokázali zorientovat a jak část z nich profitovala na privatizaci. Jednoduše proto, že z minulosti měli o podnicích lepší informace než řadový občan.

(Respekt)