Květen 2004

Kam kráčíš, češtino? Naše mateřština ve své spisovné podobě patří k ohroženým jazykům

Oldřich Uličný

Naši žurnalisté a moderátoři patří většinou už k nové, audiovizuální klipové generaci, která méně četla psané texty. Tak si vysvětluji, že dokáží psát o korpulentních snídaních našich olympioniků nebo mluvit o tučné pokutě za rychlou jízdu. Tak máme za sebou zase jednu diskusi o češtině, plnou odsudků a ťukání na čelo. Ale levicoví poslanci se nezalekli posměšků veřejnosti a chtějí dostat češtinu do ústavy. Všechno zlé k něčemu dobré, třeba zájem veřejnosti o češtinu vydrží a neomezí se na české posměvačství!

Na veřejných uživatelích češtiny a na stavu, do kterého ji dnes mnozí tlačí, je věru co kritizovat, a nejen z pozic staromilských, brusičských nebo subjektivistických. Kultivovaní uživatelé jazyka, a ne jen ti dříve narození, sedají velmi často k papíru, k mailu i k telefonu, aby jazykovědným institucím vytkli: "Co to s tou češtinou děláte, že nic neděláte!". Ale jazykovědci, věrni svému funkcionalistickému vychování, jen vysvětlují, ukazují vhodnost či nevhodnost užitých prostředků, a radí. Veřejnost by proti tomu často chtěla slyšet: tak možno, tak zakázáno - jako to zhusta slyší tazatelé v jiných evropských zemích a jak jsme na to byli mnozí zvyklí z dřívějška. Je to pohodlnější a praktičtější, protože přemýšlet o vhodnosti jedné ze dvou tří možností, které kodifikace spisovné češtiny nabízí, jen zdržuje a nutí k přemýšlení. Navíc leckterá příručka, např. nejrozšířenější školní Pravidla českého pravopisu, žádný návod k použití v případě variant a dublet slovních podob a tvarů nepodávají.

Ani prodavačka, ani univerzitní docent

Spisovnost se dá těžko deklarovat zákonem, navíc nevymahatelným pomocí sankcí. Spisovnou češtinu však nelze nechat na holičkách: je to jazyk umělý, je to kulturní památka, sjednocuje mluvčí různých češtin běžně mluvených od Lanžhota k Aši a zároveň plní ty nejvyšší funkce ze všech ostatních češtin. Slouží totiž komunikačním situacím veřejným a oficiálním. Dnes je její působnost značně omezenější než dřív, o spisovný projev se proti dřívějšku dnes už nesnaží např. prodavači, lékaři, úředníci, mnoho vědců apod. Ve školách v Čechách, zvláště v Praze, se nespisovně mluví nejen o přestávkách, ale často i ve vyučovacích hodinách; a na pražských humanitně zaměřených fakultách patří nespisovnost v přednáškách k dobrému tónu: jak mi jedna studentka sdělila, spisovná čeština je "pro Pražáky moc těžká".

To vše je projevem stále narůstajících změn v chování včetně chování komunikačního, ale i lenosti, neprofesionality a známé české snahy o "individualismus", který se výrazně projevuje v neuznávání autorit a ve vědomém i nevědomém boji s nimi. A spisovný jazyk k autoritám svého druhu nepochybně patří. Je výlučný, pateticky nás spojuje s českou historií a kulturou, je elitářský a vyžaduje řád, kázeň a sebeovládání. Padesát let totalit však v mnohých smysl pro tyto hodnoty potlačilo nebo úplně vyhubilo - národ měl jiné starosti a k historii, k jazyku či transcendenci vůbec se upínal, až když mu bylo opravdu moc zle.

Dnes je ve veřejném životě na pořadu dne permanentní zábavovitost, flanc a vědomý příklon k nižším hodnotám; nejlíp tuto situaci vystihuje termín xindlizace zavedený Alexandrem Stichem. Připočtěme postoje levicových intelektuálů, umělců, liberálů a různých chaotů, kteří určitě dostávají víc mediálního prostoru než uvážlivější hlasy. Nic proti tomu, každý si musí a může vybrat, jenže xindlizace v jazyce přestupuje ze zábavní oblasti do veřejného diskursu, do jazyka médií a dokonce i do vědy. Rozdíly mezi komunikačními situacemi se stírají a teprve tento stav představuje skutečné nebezpečí. Nebezpečí ochuzení jazyka i jeho mluvčích, narůstající neschopnost diferenciace situací a prostředků, snížení intelektuální úrovně jazyka a komunikace, a tím i myšlení. V mediálním věku leží zodpovědnost za tento stav na médiích, ale nenabyl jsem zatím dojmu, že by si mediální instituce v osobách svých manažerů či jednotliví moderátoři byli této odpovědnosti vědomi.

Čtěte Ledové noviny!

Neprofesionalita, tj. nekultivovanost, v audiálních médiích zřetelně pramení v nevzdělanosti, respektive polovzdělanosti, protože česká škola pořádné spisovné výslovnosti nenaučí učitelé sami mají velmi často výslovnost nářeční (včetně nářečí pražského). M o d e r á t o ř i a hlavně moderátorky veřejnoprávní televize mluví pak nejen o Ledových novinách, ale i o šesti ženách, které se přepravovaly do Iráku; později zjistíte, že se zatím jen připravovaly. Atd. Nejde tu tedy jen o estetický dojem a nevhodnou expresivitu, která na citlivější nestředočeské mluvčí působí negativně, ale i o častý informační šum.

Naši žurnalisté a moderátoři patří většinou už k nové, audiovizuální klipové generaci, která méně četla psané texty. Tak si vysvětluji, že dokáží psát o korpulentních snídaních našich olympioniků nebo mluvit o tučné pokutě za rychlou jízdu. Ono se opulentní a korpulentní podobá zvukově a tučná odměna a mastná pokuta zase mají společný ten tuk. A co takhle když zločinci vyčkávají ženu nebo Jak se tady v tom Brnu máte? Dialogy - nejen v pořadech zábavných či uměleckých - se dnes v médiích nejen slyší, ale i čtou v obecné češtině.

Jak z toho a co s tím? Nechci být prorokem, ale bez snahy o nápravu bychom do padesáti let mohli být svědky české spisovné dvojjazyčnosti - starou spisovnou češtinu by používala Morava a Slezsko, v Čechách by se kodifikovala čeština tzv. obecná. Mediální politika k tomu spěje - v pražských studiích se moderuje jen po pražsku, moravské pořady s moderátory s neutrální dikcí se do celostátní sítě dostanou brzy ráno nebo pozdě večer, a moravskoslezská televize by centru nevoněla.

Artikuluj, nebo zmlkni!

Patří tedy spisovná čeština k ohroženým jazykům? Skoro bych řekl, že ano. Žádný zákon ji ale podle mě nezachrání. Ba ani Evropská unie přímo ne; avšak pro unijní překlady úředních dokumentů, včetně strojového, bude zapotřebí vyšší stupeň standardizace češtiny, než jak ji naši filologicky lhostejní veřejní mluvčí produkují a kodifikátoři různě kodifikují. Že bychom zase něco rozumného udělali až na cizí příkaz?

Náprava směrem ke kultivaci jazyka ve veřejných a oficiálních projevech mediálních, školských, policejních, soudních, administrativních, návodných, podnikatelských, odborných, vědeckých a dalších může být úspěšná, pokud

jazykovědci více a vážněji začnou i veřejně a adresně kritizovat jejich neprofesionalitu, nekultivovanost a nekompetentnost. Požadujme po nich nové uživatelsky příznivé slovníky, mluvnice, rétorické a konverzační příručky.

Především však musíme požadovat po ministerstvu školství řádnou moderní jazykovou výchovu v mateřském jazyce s výrazným rozšířením počtu hodin na základních a středních školách a komunikační výchovu na všech školách vysokých. Vedle samozřejmého požadavku po znalosti slohově neutrálních spisovných tvarů českých jmen a sloves vyžadujme důraz na dovednost sestavit gramaticky a komunikačně standardní větu a vystavět text srozumitelný a myšlenkově průzračný. Výchovou k jasné a standardní výslovnosti, dosud zcela zanedbávanou, se snad konečně podaří zachytit logopedické vady u většiny (zvl. pražských) dětí - co když se některé budou chtít stát v budoucnosti televizními spíkry? (Dnes by se do ČT ovšem dostaly a mezi logopedickými případy by se ztratily.) A snad se podaří i neutralizovat jak pražské široké, tak brněnské úzké i a e.

Aby bylo jasno, spisovná čeština ve své bohatosti a všestrannosti je ideálem, úběžníkem, metou. Bez koření prostředků nespisovných by se často neobešla, ale musíme znát míru. Zato doma, mezi přáteli, neoficiálně, ať si každý mluví, jak chce, třeba i spisovně téměř spisovně tak ostatně spontánně mluví nezanedbatelná část městských mluvčích ve východní části Moravy a ve Slezsku. Jen těch veřejně pronášených sprostých slov kdyby ubylo! Ale zase na druhé straně takový nedávný velmi nespisovný projev ministra spravedlnosti o evropském zatykači - nebylo to vlastně taky trochu vulgární? Ach jo...

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)