Květen 2004

Kde končí údolí

Johannes Urzidil

Kdo by se vydal od Plešného jezera severozápadním směrem cestou dolů lesem, došel by asi po třech čtvrtích hodiny tam, kde se údolní kotlina uzavírá, k malé dřevařské osadě. Osada sestávala ze sotva dvou tuctů obydlí po obou stranách potoka. Potok, ne širší, než co bys dohodil kamenem, a ne hlubší než délka poutnické hole, byl dělící čarou obou řad stavení podél jeho břehů. Tam, kde obě řady na samém dně údolí končily, spojila jediná lávka i dvě brázdy vozové cesty, která směřovala od jezera nejprve k osadě, za ní však na druhé straně potoka vedla na opačnou stranu asi hodinu chůze do obce Nová Pec.

Ačkoli bylo přes potok nejen vidět všechno, co se dělo na druhém břehu, ale i zřetelně slyšet každé hlasitější slovo, a ačkoli panuje názor, že lidé žijící ve společném akustickém prostoru jsou i jinak navzájem úzce spjati, byl přece značný rozdíl v tom, ke které straně kdo patřil, to jest, zda byl podle místního označení „pravobřežní“, nebo „levobřežní“. Celé to místo se jmenovalo Jelení Hvozdy.

V onom bytostném rozdvojení obce spolupůsobily i skutečnosti atmosférické. Ti z pravého břehu, na úpatí jezerního svahu pod vysokými smrky, nacházeli se více ve stínu a jen za pozdního odpoledne si užili trochu slunečních paprsků, zatímco ti na břehu levém, i když žili také na úpatí výšiny, těšili se slunci po celičký den. Tvrdili také, že jsou tu usedlí dříve, a opatřili si proto o něco výnosnější kousky půdy, jakkoli rozdíl nemohl být nějak podstatný, poněvadž obě části obce sestávaly z chudých chalupníků a dřevorubců, jejichž celým majetkem bylo pár koz a kravek a několik brázd ovsa a brambor. Koneckonců pro všechny byl jediným a nevyčerpatelným zdrojem obživy les, byť z něho nepatřilo ani těm z pravého, ani těm z levého břehu nic, všechno pak knížecí vrchnosti, která tu, právě na místě, kde se obě části obce na konci setkávaly, dala zbudovat myslivnu a usadila v ní lesního.

Myslivna tedy představovala jakýsi pomyslný a neutrální střed osady, už tím ostatně, že lesní sám nepocházel z Jeleních Hvozdů. Měl české příjmení Jelen, ale byl to Němec z Chebska, přičemž je třeba hned poznamenat, že svým příjmením nedělal ostudu ani svému povolání, ani obci Hirschwalden, jak zněl německý název Jeleních Hvozdů. Příjmení byla ve dvojjazyčných Čechách vždycky velice promíšena. Několik minut chůze za myslivnou se už kousek od osady nacházel před více než sto lety ve skále zbudovaný tunel, jímž vedl ještě mnohem starší knížecí plavební kanál na dřevo, a nedaleko něj v Jokusově lese byla skála, u níž byl kdysi kolem poloviny minulého století složen poslední šumavský medvěd. Onen pět minut chůze dlouhý tunel a Medvědí kámen byly místními pozoruhodnostmi.

Sousedství – a to neplatí jen pro obyvatele Jeleních Hvozdů, ale všude na světě – plodí nejen ochotu k vzájemné výpomoci, ale i vzájemnou nedůtklivost a vztahovačnost. Ta nejběžnější slabůstka, nedostatek ohledu a obyčejný nevděk mohou pak porušit rovnováhu, na níž je postavena sousedská pospolitost. Je to riziko neustálé. Ovšemže čas od času půjčí soused sousedovi vědro či lopatu. Běda však, když se lopata vrátí byť jen s nepatrným zubem na kovovém ostří nebo vědro s mizivou škvírkou, což ostatně mohlo obojí vzniknout už za vlastníkova používání, poněvadž věci tu slouží dlouho. Člověk, který si je však vypůjčil, stává se terčem jízlivých, ba zlovolných narážek, které se už neomezují jen na lopatu či vědro. Je prý bezohledný, neumí zacházet s cizím majetkem, je nafoukaný, všechno si dovolí, je vypočítavý, sobecký, chamtivý a vůbec všeho schopný. A sousedka, která rozbila půjčený džbán, ta, ačkoli džbán už jemnou prasklinku měl i předtím, a ona dokonce škodu zaplatila – jejdanánku, co ta rázem všechno nebyla! Nepořádná, nedbalá, lenivá, byla ostatně vždycky taková; a džbán, který rozbila, nebyl jen obyčejný džbán jako jiné džbány, ale bylo to zvlášť cenné dědictví po bábě, která ho kdysi přinesla z poutě, prostě džbán nesrovnatelný s jakýmkoli druhem kdekoli ve vesmíru.

Z takových malicherností pak roste uvnitř užšího sousedství hodně nepospolité cizoty. Ovšem, je tu rodina, ono láskyplné společenství domácího krbu, zároveň však ono podhoubí hromadné samolibosti a vzájemného vychloubání. Vůbec se každý i méně obdařený domnívá, že umí a zná víc než kdo jiný. Co mu vlastně přihrálo často jen nezasloužené štěstí, považuje rázem za následek svých zvláštních schopností a lepší brambory přičítá spíše než lepší půdě a počasí nebo prostě pomoci Boží hned svému obzvláštnímu talentu v obdělávání půdy. K tomu ještě přistupuje potřeba jiného ponížit, aby se člověk sám cítil silnější, potřeba přijímat nezasloužené poklony a lichotky od jiných lidí a nakonec i potřeba popustit občas uzdu vlastním násilnickým pudům.

Nade vším tím se kupodivu vznáší příkrov údajné zbožnosti, která často není ničím jiným než pouhým pokrytectvím. Neboť živly, nemoci a smrt se nezastaví před nikým. Rychlá zapomnětlivost je však tou nejmocnější životní silou a také nejhorlivější vyvolavačkou ducha blouznivosti, poblouzení a zla.

Ačkoli ti z levého břehu si přičítali k dobru lepší kupy sena a sem tam i svítivou břidlicovou střechu, která nahradila došky a šindele, působila k jejich škodě už delší dobu trapná skutečnost, která znatelně ubližovala jejich pověsti: byl to obecní blázen Alois. Ke všemu patřil do rodiny nejlépe postaveného chalupníka na levém břehu vůbec, jistého Bierschimmlera, který, jak už příjmení samo naznačuje, provozoval vedle chalupnictví i obchod s pivem, ne snad výčep, ten v Jeleních Hvozdech vůbec nebyl, prostě prodej lahvového piva. Je snad zbytečné dodávat, že ti z pravého břehu si od něho pivo nebrali, že však jejich člověk, nějaký Grünschmied, měl prodej vlastní.

Alois nebyl v žádném ohledu bytostí tupého vzezření a odpudivého zevnějšku, byl to mladý, urostlý chlapík, v jehož případě ovšem jako by příroda varovně popřela staré římské přísloví o zdravém duchu ve zdravém těle. K nějakému slovu či dokonce větě to nikdy nepřivedl; měl od dětství totiž jen dva způsoby, jak být slyšen, a to buď pronikavý smích, anebo skučivý pláč. Nejabsurdnější však na tom bylo, že i tyto dva projevy se dály vždy v nepravou chvíli. Naříkal totiž při všech příležitostech považovaných obecně za veselé či příjemné a otřásal se naopak smíchy při něčím neštěstí, nemoci či smrti. V takových případech ho museli zavřít do stodoly nebo někam jinam, odkud se pak ovšem dál nesl údolím jeho pronikavý a neutuchající řehot.

Když se na levém břehu přihodilo něco zarmucujícího, dověděli se to ti z pravého břehu podle neklamných signálů Aloisova smíchu; když se třeba slavily křtiny, dal zaznít týž původce zvuku naopak svému tesknému vytí. Prudký liják nad sotva shrabanými kupkami sena provázel příšerným chechotem, líbezné sluneční paprsky ho přiměly k bolestnému sténání. Ačkoli byl dost silný, aby dokázal vytáhnout zapadlý žebřiňák z bláta, nedal se k žádné práci použít, poněvadž každý jeho pohyb, byť docela opatrný, způsoboval pravou spoušť. Při štípání dřeva se v jeho rukou sekera rozletěla na kusy, když otevíral dveře, vytrhl je ze závěsů, pytel brambor zvedl jednou rukou jako pírko, jenže ho přitom rozpáral; a bednu lahvového piva ze sklepa nevynesl, ale vyhodil tak, že rozbil nejméně polovinu lahví. Jedním slovem: kam šlápl, tráva nerostla.

Ačkoli se vůči dětem choval dobromyslně, znamenal pro ně možné ohrožení, neboť se neustále zapojoval do jejich drobných potyček, při čemž se téměř vždy stavěl na stranu zřetelně slabších a postižených, čímž i projevoval jakýsi smysl pro spravedlnost, jenže v potrestání protivníka neznal mezí a utloukl by ho k smrti, kdyby ho někdo včas nedokázal ztišit či se postižený nespasil útěkem.

Blíže jsem to všechno poznal, a jak se ukáže, ještě i věci jiné, když jsem nějaký čas bydlel u lesního Jelena v pokojíku, jehož okny bylo vidět celou osadu po obou březích potoka jako na dlani. Znal jsem pana Jelena od svého nejútlejšího dětství. Měl kdysi svou myslivnu v rodné obci mého otce, můj dědeček, který tam byl učitelem, ho učil číst a psát, a když jsem já jako malý chlapec trávíval léto v té rodné vsi otcově, koldokola obklopené lesy, byl pro mne tamější pan lesní člověkem uctívaným a důvěrně známým.

Do Jeleních Hvozdů jsem přišel pěšky, s batohem na zádech, a když jsem dorazil od jezera na její pravý břeh, byla osada v letním odpoledni se všemi svými domy jako neobydlená. Všude panovalo až závratné ticho a neuvěřitelná nehybnost. Jen na lávce pod myslivnou jsem uviděl sedět na bobku mladíka, který propukl v řehot, když mne spatřil. Zpytoval jsem své vzezření, abych objevil příčinu té nadobyčejné veselosti.

„Co je tu k smíchu?“ zeptal jsem se trochu nakvašeně, ale on se řehonil dál a k odpovědi se neměl.

Lesní Jelen, jemuž jsem se u kávy na přivítanou svěřil se svými dojmy z podivného mladíkova veselí, řekl jen: „Á, Bierschimmlerů Alois, to je hodný chlapec, má jen o kolečko víc.“

Během mé návštěvy se latentní spor těch z levého a těch z pravého břehu dal sledovat den ode dne zjevněji. Bylo to tak:

U Bierschimmlerů došlo jednoho dne k vloupání v době, kdy domácí lidé byli na lukách. To, co bylo odcizeno, nemělo zvláštní cenu, šlo však přece jen o zrovna napečené tvarohové koláče, nadto uchystané k jmeninám pana faráře ze Želnavy. Bierschimmlerová také ztropila řádný povyk, který se následkem nemístného řehotu syna Aloise vystupňoval až ke vzteklému výbuchu větších rozměrů, vyslechnutému ovšem celým pravým břehem. Škoda vzniklá Bierschimmlerové tam všechny naplnila jistým zadostiučiněním. Objevil se i názor, že jim vzali málo. Ti z levého břehu byli náchylní podezírat přímo Aloise, jehož žravost byla pověstná; ten však měl nezvratné alibi, poněvadž se účastnil po celý den sušení sena, při kterém sice nepomáhal, ale bloumal na dohled. Nemohl tedy být viníkem.

Když se za večera ptala Bierschimmlerová přes potok Grünschmiedové, jestli náhodou neviděla potloukat se někoho v okolí, poněvadž byla v doličný čas jako z udělání doma, jelikož Grünschmiedovi seno neměli, vzala to dotázaná ve zlém a odsekla, že Bierchimmlerčiny koláče by mohly žrát ještě tak nejvýš kočky. „Cože,“ křičela ta druhá, „můj tvaroh byl samý žloutek a rozinka, i kůra z citronu tam byla nastrouhaná!“ Zmínku o žloutku a nakonec i o rozinkách by snad Grünschmiedová ještě snesla, citronová kůra v ní však probudila vášně.

„To s tou citronovou kůrou,“ zavřeštěla, „můžete nakukat jen tomu vašemu klukovi!“

To jistě nebylo zrovna taktní, však také následovala celá kaskáda nelítostných nadávek ze strany uražené Bierschimmlerové. Bylo štěstí, že mezi oběma ženami tekl potok, jinak by zřejmě došlo k ublížení na těle. Do nadávek se navíc mísilo Aloisovo žalobné vytí, které však nepřehlušilo jízlivý pokřik Grünschmiedové: „Jen si vyváděj, až tě nakonec trefí. Ten tvůj povedený synátor se aspoň dosyta zasměje.“

Až potud šlo jen o ženské vády. Grünschmiedová ovšem, jak už to bývá, teď tvrdila, že Bierschimmlerová udělala zloděje nejen z ní, ale ze všech na pravém břehu. V několika dnech se vzájemná osočování vyhrotila a zároveň zapustila kořeny natolik, že na levém břehu platilo za hotovou věc, že ti na pravém břehu nejsou nic jiného než zlodějská cháska, a z protější strany zaznělo obvinění, že levý břeh to všechno nastrojil proto, poněvadž má v záloze nějaký dosud ještě neznámý, avšak o to zákeřnější záměr proti břehu pravému.

Rozhořčený Bierschimmler, do něhož ovšem jeho žena hučela ve dne v noci a který se za sebe i za svou rodinu cítil právem poškozen a uražen, přikročil ihned k rázné odvetě. Od Birknera z pravého břehu, který s celým tím konfliktem neměl nic společného, vyžadoval náhle splacení dva roky starého dluhu, vzniklého při Birknerově koupi Bierschimmlerovy krávy a uhrazeného dosud jen zčásti. Poněvadž Birkner nemohl zaplatit okamžitě, žádal Bierchimmler do zástavy dlužníkovu krávu, a když dotyčný odmítl, dal prostě zvíře za Birknerovy nepřítomnosti zahnat na svou pastvu, a dokonce i podojit.

Birkner, který byl v době činu za prací v lese, označil celou věc ne zcela neprávem za lichvářské násilí a o několik dní později se na Bierschimmlerově louce objevila skupina mužů z pravého břehu, kteří odehnali krávu zase zpátky na protější břeh na pastvu k Birknerovi.

Dalek toho, aby se s takovým stavem smířil, pohrozil Bierschimmler podáním žaloby a jedné neděle po mši opravdu vyhledal želnavského advokáta, aby mu svůj případ přednesl. Stálo ho to celých pět korun, za kteroužto částku mu byla vysvětlena jeho právní situace, totiž že může bezpochyby vznést nárok na příslušející mu zbylou dlužnou sumu jednoho sta sedmadvaceti korun, nikoli však následně nárok na krávu samu, která by teprve v případě soudně stvrzené nedobytnosti dlužné sumy podléhala soudní obstávce.

Birkner prohlásil, že je připraven dát žádanou částku dohromady, žádal však o určení protihodnoty patnácti litrů mléka, které Bierschimmler během neoprávněného únosu krávy této dojením odebral. To Bierschimmler odmítl s odůvodněním, že za prvé nemohlo jít o patnáct litrů, za druhé však se kráva naopak během oněch dnů strávených na jeho šťavnaté louce dosyta napásla, díky čemuž mléko takto vzniklé náleží jemu a nikomu jinému – právní výklad, zdá se, jehož přesvědčivost by se případně dala i zpochybnit.

Aby sopka byla uvedena v činnost definitivně, stalo se jednoho dne, že našli na Birknerově louce Aloise, jak leží pod onou spornou krávou, aby se přímo z vemene posiloval jejím tělesným produktem. Kravské mléko je bezpochyby chutné, a je dokonce pokládáno i za léčivé, ale Birknerova žena, bytost překypující tělesnou silou a zastihnuvší Aloise při jeho počínání, popadla při ruce ležící klacek a pokusila se mladíka, který ovšem vypukl v hýkavý smích, z louky vyhnat. Přitom se ovšem splašila kráva. Vyvedeno z míry, vrhlo se zvíře proti žulovému balvanu a zlomilo si nohu. Následkem bylo, že kráva musela na nucenou porážku.

Teď podal Birkner na Bierschimmlera žalobu o tři sta korun náhrady za ztrátu krávy nádavkem k odškodnění za patnáct listrů neoprávněně nadojeného mléka, a to bez ohledu na ono mléko, k němuž si Alois dopomohl vlastními ústy. Bierschimmler namítal, že se ho čerta týká, honí-li Birknerová vlastní krávu proti žulovému balvanu, on že jen trvá na tom, aby soud vymohl dlužnou částku jednoho sta sedmadvaceti korun, která mu patří. Advokát ze Želnavy prohlásil, že Bierschimmler by mohl být považován za osobu odpovědnou v případě konání svého nesvéprávného syna, zde by se jednalo o bezprostřední odčerpání kravího mléka, nikoli však v případě nerozvážného jednání Birknerové a z něho plynoucích politováníhodných následků.

Nato se Birknerová, aby své a manželově záležitosti propůjčila náležitý důraz, uchýlila k tvrzení, že jí Alois hrozil, ba strojil se už k tomu, že se jí neslušným způsobem tělesně dotkne. Bierschimmlerová hned povykovala přes potok, že takové staré škatule se dotknout by nenapadlo nikomu na světě, nejspíš ani samotnému Birknerovi, který s ní byl ženat už dvacet let a dítěte se nedočkal. Birknerová vřeštěla v odpověď: „Lepší děti nemít než přivést na svět kreténa!“, načež Bierschimmlerová začala metat přes potok kameny, jimiž ovšem netrefila cíl. Pravý břeh nato deklaroval v nenávisti doběla rozžhavené, že žádná k němu příslušná žena ani dívka si nemůže být od nynějška jista vlastním životem ani ctí. Příští noci byla pak Bierschimmlerovým vytlučena okna.

V sobotu téhož týdne měl želnavský farář kázání na téma: „Nejsme snad všichni dítka Boží?“ Výzva duchovního pastýře byla však na obou březích pochopena zcela rozličným způsobem. Dítka Boží byli všichni, jen tu protější stranu považoval každý z obou břehů za čeleď ďáblovu, nemající za lubem nic menšího než si přivlastnit a podrobit své zvůli celé údolí, čímž se ostatně rozuměl celý svět.

Lesní Jelen, který se až dosud držel stranou celé věci, vybídl Bierschimmlera, že by se měl vrátit tam, kde záležitost započala, a zjistit nejprve, kdo vlastně ty nešťastné tvarohové koláče ukradl. Bierschimmler a jeho straníci ovšem prohlásili, že už dávno nejde o koláče, ale o věci mnohem důležitější a zásadnější. To byla voda na mlýn těm z pravého břehu; hned z toho vyvodili, že vlastně vůbec žádné tvarohové koláče nikdy ani nebyly, že šlo jen o pustý výmysl levého břehu, který ve své notorické touze po moci a v bezmezné zlobě vyvolal spor, jímž si na mírumilovném protivníkovi prostě zchladil žáhu. A lesní Jelen by udělal vůbec nejlíp, kdyby se jako přistěhovalec staral o své vlastní věci. Byla to řeč snad opovážlivá, v tomto závěru byli však výjimečně ti z levého i ti z pravého břehu zajedno. Jejich stanovisko bylo ovšem na pováženou už proto, že lesní Jelen zadával práci v lese, a na té záviselo v Jeleních Hvozdech celé živobytí. Nicméně se při této příležitosti znovu projevila jednotící síla odporu proti vrchnosti, jejíž les s klestím, houbami, travou, jahodami i zvěří sice každý z nich tak či onak využíval, zároveň ho však chápal jako neprávem jim upírané společné vlastnictví. Lidé mimoto dobře věděli, že lesní se vyvaruje a už technicky nemůže než vyvarovat se toho, aby jim bral práci, odkázán v této odlehlé pohraniční končině stejně jen na ně.

Ačkoli nyní želnavský advokát navrhl mezi Bierschimmlerem a Birknerem smír, který by při oboustranném pochopení jistě nebyl mimo rámec možností, nikdy k němu nedošlo. Teď totiž ke všemu ještě přibyla vytlučená Bierschimmlerova okna a ženy nejenže nebyly ochotny zapomenout na různé ústrky, které si navzájem způsobily, ale i nadále se popichovaly, jak jen mohly. Nadto rozpoutaný konflikt vlastně ukájel hlubinné vnitřní záležitosti všech, kdo se na něm podíleli.

Patřili k nim brzy nejen dospělí, ale i děti. Postrkovaly se a posmívaly navzájem nejrůznějšími způsoby a často docházelo až k bitkám, v nichž si děvčata svou bojovností nijak nezadala s chlapci. Půvab dětských her byl otráven světem dospělých, kde ani uvnitř znesvářených táborů, tedy mezi svými, nevládla důvěra. Podezření ze zrady a přeběhlictví se rozmáhalo víc a víc, křiklouni a zlomyslníci začali udávat tón a ti lepší a dobromyslnější se raději přikrčili a zalezli. Mírnícím elementem častých pranic byl pak jen blázen Alois, poněvadž pouhá blízkost jeho nevypočitatelné síly stačila, aby se bojující strany rozprchly nebo své zúčtování alespoň dočasně odložily.

Tak se věci měly, když jsem jednou po poledni ležel natažený na slunci na louce před myslivnou. Bylo obzvláštní ticho, jako vždycky v tu denní dobu. To ticho mělo však v sobě cosi zneklidňujícího, jako by v kterékoli chvíli mohl někde poblíž propuknout hlučný svár žen nebo dětí. Ležel jsem a pokoušel se číst knihu, vlastně jsem se spíš občas lehce zasnil nad jejími rozevřenými stránkami. Byla to Stifterova kniha Z kroniky našeho rodu, jejíž děj se odehrával ostatně právě ve zdejším okolí a která tu měla své domovské právo. „Čti básníka v jeho kraji,“ radil mi jednou kdosi – rada správná, byť ne vždy proveditelná, pokud by se neomezila na autory ze zemí, jež jsou člověku už pro krátkost jeho života relativně dostupné. Zdálo se mi darem osudu setkat se s básníkem lesa právě v tomhle údolí, jakkoli v něm jeho „laskavý zákon“ právě nepanoval.

Stále jsem se nemohl začíst, nadále mě v duchu zaměstnával spor pravého a levého břehu a já přemítal, jak nesnadno je teď celou věc skoncovat a přesvědčit účastníky sporu, že v něm není vítěze. Člověku spravedlivému není nic pochybnějšího než slova o bezpodmínečném vítězství; ví přece, jak temně se operuje slovy právo a bezpráví a jak i ten nejspravedlivější smrtelník před Bohem svou při už předem napůl prohrál. Proto také nemá žádná z válek, zdá se mi, nikdy svůj skutečný konec a v nějaké rovině pokračuje stále dál, poněvadž válka se brzy odděluje od příčiny svého vzniku, stává se na ní nezávislou a živí se nadále z vlastních zdrojů. Snad by mohlo jednou dojít ke změně v myšlení: jde o to, zda chápeme jako prvotní stav mír, nebo válku. V dějinách lidstva se totiž mír jeví jako cosi trvale žádoucího, nicméně neuskutečnitelného, vlastně podružného… Každopádně nebyl v Jeleních Hvozdech v té chvíli k míru naladěn nikdo kromě lesního Jelena, mé maličkosti a snad ještě blázna Aloise.

Každý z nás vegetoval ve svém vlastním vymezeném světě na pokraji kráteru, z něhož už místy vyšlehovaly černé a rudé plameny a v němž už nebylo místa pro lásku – my ji aspoň už neviděli. Příroda, jak praví básník, člověka zušlechťuje – to ona odkazuje k podstatě všeho a směřuje od pomíjivého k věčnému. Zkušenost generací nás učí, že příroda, jejímž konečným a posvátným účelem je věčný život, vybízí k vzájemné pomoci namísto k nepřátelství: jinak by totiž sama už dávno neexistovala. I zbožnost, všemu přisuzující záměr Nejvyššího, dochází k témuž závěru.

Jak tedy mohlo mezi lidmi z tohoto rajského údolí, žijícími doslova uprostřed řádu přírody, dojít z příčin tak malicherných k probuzení pudů, jejichž ničivá síla zachvátila všechny kromě tří outsidrů? Kdesi se mohl ovšem do mého kalkulu vloudit mylný závěr. Vždyť lidský génius upírá nenávisti nárok na věčnost a z řeřavějícího spáleniště po boji Monteků a Kapuletů vzlétl fénix nekonečné lásky, gloriola čistoty, apoteóza oběti. Snad by se slušelo hledat i mezi těmi z pravého i levého břehu dva podobné Deukaliónovi a Pyrrze, kteří nakonec metali kameny za sebe dozadu, aby noví lidé z nich vzešlí připravili cestu smíření. Tak prosté to ale ve skutečnosti nebylo.

Spor pokračoval. Žádná žena ze vsi nerozprostřela prádlo k bílení za humny, nezačala péci chleba v cihlové peci za stodolou, aniž by předtím nezakřičela pár nenávistných obvinění přes potok na adresu sousedky z druhého břehu. Bylo nepochopitelné, kolik údajných vin se v tak malém prostoru vůbec směstnalo. Nebylo chalupníka či dřevorubce, který by opomněl i nejmenší příležitost, jak druhé straně něčím přitížit a ztrpčit život. Tady přímo kvetla tvůrčí vynalézavost. Lesní se musel smířit s tím, k čemu ho okolnosti donutily: obyvatele vesnice, kteří dříve pracovali pospolu, nyní rozděloval podle toho, ke kterému břehu náleželi, na práci do míst co možno navzájem nejodlehlejších. Kácení stromů je práce nebezpečná. Snadno může dojít k neštěstí a náhoda nebo osud nemusejí být jedinou jeho příčinou; jak lehce může pak při úrazu padnout vina pouhým zlovolným výkladem na partnera v práci, který se jiného svědka své neviny než Boha nedovolá! Moc Božích důkazů je však od prvopočátku určena jen lidem dobrým. Všichni ostatní jim porozumějí, až když už je pozdě.

Když nadešel podzim, stalo se to, co se na podzim stává vždycky: někdo z lidí vystopoval a ulovil v lese kus zvěře. Nikdo nevěděl, o koho jde, ale lesní se doslechl, že někdo v Želnavě měl v neděli srnčí k obědu. Lesní i bez toho vždycky vytušil, kolik uhodilo. Zbystřil sice svou ostražitost, tolik však věděl a znal, že i takové věci k lesu patří, a byl nakonec náchylný spíš k tomu nechat celou záležitost, pokud se nebude opakovat, takříkajíc usnout, kdyby ovšem jednoho dne nenašel pod svými dveřmi lístek se jménem údajného pachatele.

Teď musel za věcí jít.

„Nikdo mi nesmí vytknout, že chráním pytláka,“ řekl. „Mám odpovědnost před vrchností. A samozřejmě ručím za stav zvěře a ta má i nárok na myslivecké zacházení.“

Nebyla to pouze otázka vlastníka nebo rozporu se zákonem. Stav zvěře se opíral o prastaré záruky mysliveckého práva. Jeho řád určoval každoročně žádoucí počet obětí, ne méně, ale také ne více. Nárok vyrovnat se lidským právem řádu přírody může se snad jevit sporným, tradice však to právo povýšila na jakýsi obřad. Je to tak ostatně se všemi lidskými právními ustanoveními. Překročit je, co se týče stavu zvěře, nepříslušelo dokonce ani majiteli, který v očích lesního nebyl ničím víc než dočasným lenním pánem z pověření kohosi vyššího, jemuž teprve je on, lesní, odpovědný v konečném účtování. V zákonech myslivosti viděl pak napodobení řádu přírody, nebo alespoň pokus o soulad s jejími záměry, které vylučují či přinejmenším brzdí prostřednictvím nouze a nemocí zbytečné přemnožení. Pradávná zkušenost dále určuje i míru a přípustné hranice tohoto řádu. Hodnota této zkušenosti je posvátná tváří v tvář zvůli, která se vydává za svobodu a činí si nárok, že nás zbaví jakéhokoli omezení. Kam bychom došli s lesem, kdyby byl ponechán každému k drancování. Tady není výjimky ani pro vrchnost, které vlastnictví samo nedává právo stavět se lesnímu na odpor.

Tak daleko to ovšem ještě nikdy nedošlo, aby někdo z údolí označil druhého jako viníka udáním. Ve svých přestupcích proti panskému lesu byli dosud vždy solidární navzájem a jeden druhého neprozradil. I to byla tradice téměř posvátná. Sám případ ukazoval, jak daleko došel všeobecný rozklad. Lesní alespoň hovořil o lístku s udáním jen se smutkem v hlase.

„Jak já mám vědět,“ říkal, „že člověk, který to psal – a já tuším, kdo to byl – není skutečný pachatel?“

Přecházel ustaraně světnicí sem a tam.

Když to tak nechám, stavím se sám do role pachatele a vydávám se pomluvě. Zajdu za tím člověkem, ať mám celou tu zpropadenou věc z krku.“ „Jdu s vámi,“ řekl jsem na to já.

Byl večer. Přešli jsme na levý břeh. Muž se jmenoval Schlehdorner. Byl dost chudý.

„Nechcete to nějak napravit?“ řekl lesní.

„A co napravit?“ zeptal se Schlehdorner.

Z jeho pohledu se však dalo poznat, že je to otázka prázdná, která má jen odvést řeč. Lesní dobře vycítil, že v domě něco nehraje.

„Dejte to do pořádku, jak uznáte,“ odpověděl a vyšli jsme.

„Nu ovšem, co měl taky říci,“ dodal ještě.

„Snad bych mu mohl přispět nějakou pomocí.“

Obec dýchala té noci těžce. Poslední podzimní bouřka se rozpoutala jakoby přímo nad ní. Po hromové kanonádě zapráskal doprovodný ohýnek slábnoucích blesků. Burácelo to z hloubi i shůry. Spoušť se lila z nebes a zároveň se vzdouvala proti nim.

Ráno našli jednoho člověka z pravého břehu zabitého v lese poblíž jeho domu.

„Od něho byl ten lístek,“ řekl lesní.

„Nejdřív věci, pak zvířata, a teď i lidi,“ dodal potom.

Byl to člověk, který o lecčems přemýšlel.

Co se tu ještě dalo zničit?

Kdysi do tohoto údolí vstoupili poprvé lidé. Nejprve jeden, pak další. Začali žít pro sebe navzájem. Muži se oženili a měli děti. Živil je les a jejich práce. Dávaly potravu nejen tělu, ale i duši. Jestliže byl Bůh, pak les byl z božích zázraků ten nejkrásnější a nejhlubší. A že Bůh byl, je řečeno i psáno. Sám pocit Boha tu byl.

Pak jednoho dne byl zaset svár mezi lidmi. Jak k tomu došlo, nikdo neví. Potok však od té chvíle nesměl pouze téci, pableskovat nad oblázky z křemene a žuly, hnát po hladině větve a listí, bublat ve stínu olší a vrb. Musel nabýt jiného významu: pravý břeh, levý břeh! Jako by nestačila ta míra utrpení určená každému přírodou. Nemoc, umírání a šestinedělí nestačily. Strom, který v pádu zabil člověka, pomatený syn, jehož řečí byly jen vzlyky a řehot, to všechno nestačilo. Že pouhé uchování života vyčerpá člověka do úmoru, to všechno bylo málo. Ano, byly i radosti, i láska tu byla, onomu „tady“ a onomu „tam“ však nedokázaly vzdorovat.

Do údolí se nastěhoval zákon: úředníci, muži ve stejnokrojích. Vyptávali se a vyslýchali, odváděli pryč. Z lidí se stali pouzí svědkové. Ten udělal či řekl to, ten zas ono. Každý byl nevinen a každý vinen, záleželo, jak se na to kdo díval. Dlouho skryté propasti se rozestoupily. Nešlo už o pouhou vraždu. Ženy plakaly samy ve svých komůrkách; mezi vzlyky naslouchaly přes potok, a když odtud zaslechly zvuk, vrhaly se jako šelmy ke břehu a metaly kameny své nenávisti, aby zasáhly ženu, která možná také právě jen přerušila svůj pláč. Do toho zněly v děsivém stakatu salvy Aloisova vřeštivého řehotu či zas kvílivého nářku, podobny zvukům, které v noci vydávají kočky nebo houkání výra. Zpívat ptáky už dlouho nikdo neslyšel. „Vlaštovky tu nebyly celá léta,“ řekl lesní.

Opustil jsem údolí jednoho podzimního rána. Slunce protkávalo zlatem mlhu nad svahy levého břehu. Na tom pravém se vynořovaly smrky ze svých stínů. Chladný a metodický provázel mne potok po mém boku. Lesní mi ještě zamával ode dveří. Jinak nebylo nikoho vidět. Z jedné vyvýšeniny jsem ještě obrátil poslední pohled ke vsi, která ve zdánlivé shodě všeho se vším pokojně spala v něžném objetí vrchů. Pak jsem šel dál. Stále jsem ještě na cestě. O několik let později jsem jednoho dne dostal dopis:

„Jsem tu sám jako vždycky,“ psal mi lesní. „Něco je tu ale přece nového. Lidi jsou teď samá politika. To dřív nikdy nebylo. Jsi pro, nebo proti? To je teď slyšet všude. Hádají se jako dřív, jen po novu. Jediný rozumný člověk je tu Alois. Jsem už opravdu starý a jdu zrovna na odpočinek, brzy snad už i na věčnost.“

To byl poslední dopis z Jeleních Hvozdů.

Jara, léta, podzimy a zimy střídaly se ovšem dál a nad tím vším, výš ještě nad střídou ročních dob táhly na nich nezávislé pohromy živlů příšernějších, jezdci Apokalypsy, muži s kosou, rozsévající zkázu nejhlubší a nejpodstatnější. Za nimi přišla zdaleka až sem nová moc, která i tady vyrvala lidi rodné půdě a vyhnala je odsud. Neznala žádné břehy, levý ani pravý. Všem vtiskla do ruky ranec na cestu. Neustala, dokud i ten poslední neopustil údolí.

Nebylo práva na straně jejích rozhodnutí, kdo by se však po tom ptal? Lidé v údolí mohli si vzájemnými spory a střety ztrpčovat život. To všechno byl však blín, koniklec a rulík zlomocný z jejich vlastní zahrádky před domem. Vždyť i ty jedovaté rostliny mohou někdy vyléčit. Bylo vlastní záležitostí těch lidí, čemu dali bujet. Nikdo neměl právo se nad ně vyvyšovat, hrát si na vševědoucího, na samotného Pána Boha. Copak nejsme všichni jeho děti? A přece se to stalo.

Údolí se proměnilo v zemi nikoho. I z velké dálky odtud bylo slyšet, jak se dvorce rozpadají, jak se uvolňují šindele a břidlicové tašky na střechách, jak okna a dveře vypadávají ze závěsů, co bouře vyvádí ve zvráceném tanci s opuštěnými dřevěnými stoličkami a stoly i s polámaným nářadím. Proslýchalo se i to, že kdysi obdělaná pole znovu pohlcuje les, že na obou cestách podél břehů potoka bují mladé srnčí a zvěř se volně potuluje v rozvalinách domů. Někdo také zaslechl, že kdesi na příslušném úřadě bylo vydáno rozhodnutí přehradit vody údolí, kde už nikdo nežil, a vytvořit tak umělé jezero, v jehož zátopovém pásmu pak zmizelo všechno, cesty i stromy, domy i pole, všechno, co tu kdy člověk vykonal a protrpěl. A já, já patřím ještě k těm posledním, kteří zdáli slyší nad tímto jezerem násilné zvůle šílený smích a rozumějí jeho varovnému smyslu.

(Přeložil Jan Mareš)

(Prostor)