Květen 2004

Na pokraji zločinu

Emanuel Mandler

Banální příběh, který se teď pokusím popsat, není ani zčásti vymyšlen. Pouze jedno jméno jsem pozměnil - ostatně o jména ani tolik nejde.

Že jsem se asi dopustil zločinu, to mne napadlo, když jsem obdržel obsílku, abych se dostavil v pátek 27. března v 8.30 hod. na polici. Poručík Jonáš mi sděloval, že důvodem, proč mám navštívit jejich instituci, abych podal vysvětlení, je trestní oznámení na mou osobu pro článek "Políček vyhnaným Němcům" otištěným v MF DNES (CS-magazín 04/2004).

Správně jsem se neměl celou věcí vzrušovat. Jednak jsem si přečetl dotčený článek a neshledal jsem v něm ani jednu větu, která by se příčila našim zákonům, jednak mne známí ujišťovali, že v takových případech jde pouze o to, aby postižená osoba pořádně řekla policejním pracovníkům, oč vlastně jde - oni prý si obvykle nejsou zcela jisti. Ale nejsem už nejmladší a stále jsem na to musel myslet. Přečetl jsem si zákon č. 141/1961 Sb., který upravuje policejní postup, a zjistil jsem hlavně, že mne policie vůbec nemusí předvolávat, je-li zřejmé, že jsem neporušil zákon. Já jsem zákon neporušil, bylo to vidět na první pohled, a přesto mne předvolali. A tak jsem se v pátek ráno dostavil k poručíkovi Jonášovi.

Jenomže poručíka Jonáše omluvili, že onemocněl. Zastupoval ho mladý podporučík. Dal mi přečíst dlouhý rukou psaný dopis člověka zřejmě už hodně starého. Takových dopisů mám několik a vždy mne poněkud pobouří nacionalistickými i dalšími předsudky, které si jejich autoři odnesli z války, protiněmeckou nenávistí, která z nich přímo čiší, a často i upřímnou láskou k Sovětskému svazu. Na druhé straně jsou tyto dopisy poněkud dojemné pro neschopnost autorů, způsobenou bezpochyby jejich věkem, přizpůsobit své myšlení aspoň částečně realitě. Tento dopis byl dojemný ještě víc. Obsahoval totiž řadu (pořádnou řadu) trestních oznámení vůči mé osobě za to, jak pojednávám o prezidentovi Benešovi zlotřile, nezdůrazňuji zlotřilost Germánů, jak nepěkně píši o ruských bratřích, a tak dále. Několik trestních oznámení se týkalo toho, co jsem v článku neuvedl, ale údajně uvést měl (například atentát na Heydricha), jestliže jsem se chtěl vyvarovat trestného činu.

Řekl jsem mladému podporučíku, že nechápu, proč mne zvou na policii, když takový podnět, nesoucí neklamnou pečeť demence, mohou snadno vyřídit sami a trestní oznámení založit. On si pozval muže, který se představil jako vedoucí oddělení a řekl mi, abych se nezlobil (oba byli velmi slušní), že mne však museli předvolat, když dostali trestní oznámení. Odpověděl jsem, že podle § 158 zákona č. 141/1961 mne vůbec nemuseli nikam zvát a že můj text je chráněn Listinou práv a svobod, článkem 17, který stanoví v Česku svobodu projevu. Mé odkazy na zákonné normy na oba policejní pracovníky udělaly velký dojem; bylo patrné, že na něco takového nejsou zvyklí.

Po jistém handrkování jsem přistoupil na sepsání protokolu, v kterém jsem uvedl, že jsem opravdu napsal inkriminovaný článek, že jde o politický komentář, který zdůvodňuje, proč by zákon "Edvard Beneš se zasloužil o stát" neměl být přijat. Podporučík s tím nebyl spokojen a neustále požadoval, abych do protokolu napsal, že mé názory jsou opřeny o fakta (s tím jsem posléze souhlasil) a že jsem nechtěl jejich publikováním nikomu ublížit a porušit zákon (s tím jsem naopak nesouhlasil). Bylo vidět, že v této záležitosti - a obávám se že v politice vůbec - není orientován. Chvíli jsem měl chuť uvažovat o tom, zda by poručík Jonáš onemocněl, i kdyby Senát Lex Beneš nezamítl; v takové situaci by se celá záležitost mohla zdát policejním orgánům jasnější a je otázka, jak by se za takového stavu věcí stavěla k dementnímu trestnímu oznámení vůči mně. Posléze jsem tyto myšlenky zapudil - nemá smysl zabývat se dohady.

Z rámce dohadů však vybočuje skutečnost, že rutinní činnost policejních pracovníků, s nimiž jsem se účastnil sepisování protokolu, má hodně daleko k posuzování zákonnosti či nezákonnosti článků a vůbec textů. V důsledku toho nepochybně nejsou kvalifikováni k takové činnosti, jakou od nich vyžaduje § 158 zákona č. 141 pro posouzení podnětu o trestnosti nějakého textu. Měli by zjistit, zda existuje důvodné podezření, že tento text porušuje zákon. V mém případě (a doslechl jsem se, že to není případ jediný) nevěděli, co si s podnětem počít, nedokázali se v problematice daného textu patřičně orientovat a tak si pozvali autora článku (zřejmě hlavně proto, aby jim celou věc vysvětlil).

Poněkud se děsím toho, že se rozmůžou trestní oznámení hodně starých či extrémně politicky orientovaných lidí vůči autorům textů, kterým policejní orgány částečně nebo dokonce úplně neporozumějí. To pak budou putovat davy autorů do vyšetřoven Policie České republiky, aby podaly "vysvětlení"? Zřejmě by policie měla zřídit třebas i jen malé pracoviště, v němž by pracovali lidé schopni zařídit v takových případech to, co od nich trestní řád požaduje.